O umělcích i kněžích
5. července 2011, svátek cyrilometodějský
Nevyužít možnosti strávit v Telči dvě hodinky s tak znalým průvodcem jako je Ing. Poukar, bylo by nerozumné. Náš přítel strávil v tomto městě svoje mládí, a tak všechny slogany, které opěvují Telč, přijímá s velkým zadostiučiněním (Město šťastných lásek, Jezerní růže, Bílá Telč, Moravské Benátky, Kamenná báseň, Renesanční skvost atd.).
Sváteční odpoledne jsme zahájili vyšlapáním 175 schodů na rozhlednu Oslednice a celkovým pohledem na město. Vzpomínali jsme, jaká to byla sláva, když 25. března 2000 byla rozhledna v rámci Zahájení jarní turistické sezóny za účasti stovek turistů a celého vedení Klubu českých turistů otevřena.
Namlsali jsme se pohledem shůry na město a pocítili uspokojení, když jsme stanuli na známém náměstí. Vše podstatné o Telči jsem myslím popsala ve článku z roku 2009, také fotky nejvýznamnějších objektů jsou v něm zařazené. Dneska vám ukážeme, jak viděl Telč Michael Florian:
Procházeli jsme náměstí zalité laskavým podvečerním sluncem, Pepa nás upozornil na dům, kde bydlíval pan profesor Emanuel Krupička (lékař a zakladatel Sokola v Telči), který učil studenta Otokara Březinu tělocvik na reálce, i na dům s pamětní deskou, kde v letech 1883–1887 básník bydlel. Zašli jsme i na nádvoří bývalé jezuitské koleje ze 17. století, nyní krásně zrekonstruované jako Univerzitní centrum MU v Brně, se sochou Olbrama Zoubka a nakoukli jsme do atria domu, kde je hudební škola a poštěstilo se nám potkat studenty letošního, už 17. ročníku Francouzsko-české hudební akademie, projektu, který přitahuje nadané mladé lidi z celého světa…
Naším cílem bylo Staré Město, nejstarší část Telče, která podle legendy vznikla 15. srpna 1099, kdy zde došlo k bitvě mezi českým knížetem a moravským údělníkem Otou II. Vítězný Ota dal postavit kapli zasvěcenou Matce Boží; na začátku 13. století byla přestavěna na kostel, ve kterém se prý před nějakou bitvou modlil první český král Přemysl Otakar I. Že tyto legendy mají reálný základ, potvrzují archeologové, kteří už od března 2011 zkoumají dno vypuštěného Staroměstského rybníka a nálezy potvrzují stálé osídlení lokality v té době. Na dně rybníka se našla dlážděná, tzv. Telčská cesta, překračující západovýchodním směrem potok, jehož řečiště je na dně rybníka patrné, která vedla ze Staré Říše směrem na Jindřichův Hradec. Zde se křížila s Humpoleckou cestou vedoucí na Dačice. Archeologové také v tisku publikovali nález kostry koně (možná chudinka zahynul v té bitvě, kdo ví?) a množství užitkové keramiky a mincí.
Staroměstský rybník s kostelem Matky Boží zachytil na svém grafickém listě Michael Florian.
My jsme sem šli hlavně proto, abychom naplnili dnešní svátek zastavením u hrobu rodiny Polákových, jejichž dva synové byli kněží.
Narodili se v tomto domě, před kterým stojí sloup s Pannou Marií z roku 1673:
Snad mělo vliv prostředí na oba bratry, Josefa i o rok staršího Františka, když se rozhodli pro kněžskou dráhu. To, co zde dále uvedu, jsou výsledky studia a bádání Ing. Poukara, který tak pro dnešní dobu zachránil informace osvětlující nám mnohé děje minulé. Ve článku o Josefu Florianovi jsme se dočetli i o pouti staroříšského vydavatele na La Salettu a setkání s francouzským myslitelem Léonem Bloyem v roce 1906. K tomu Ing. Poukar podotýká: „Tehdy Floriana doprovázel mladý kněz Josef Polák, který rozhovor obou filozofů tlumočil, protože v té době uměl francouzsky lépe než Josef Florian, který ovšem tento jazyk kvůli překladům pilně studoval. Léon Bloy si mladého Čecha tak oblíbil, že na jeho předčasné úmrtí v roce 1907 reagoval v kondolenci Josefu Florianovi: Jeho smrt byla pro nás velkou mukou. Pláčeme pro něj tak, jako bychom ho znali po léta.“
Josef Polák se narodil v roce 1880, na kněze byl vysvěcen v roce 1902, ovládal vedle latiny a řečtiny také angličtinu a francouzštinu a záhy se dostal do okruhu spolupracovníků Florianova vydavatelství jako překladatel. Zde se často stýkal s Jakubem Demlem, spolužákem z bohosloví, básníkem, který mu věnoval svoji práci „Do lepších dob“ a mnohokrát se ve svém díle odvolával na myšlenky z jeho dopisů, což svědčí o Polákově významu. Kdo by měl hlubší zájem o jejich studium, má možnost – podle Daniely Iwashity, která se se svými žáky zabývá zmapováním díla Jakuba Demla, se dochovaly v Památníku národního písemnictví listy Josefa Poláka tasovskému básníkovi, ale korespondence v opačném směru ne. (Telčské listy 3/2010).
Bohužel byl Josef Polák od pozemského díla brzy odvolán, pochován je zde, na staroměstském hřbitově, pár desítek metrů od rodného domu.
Jeho bratru Františkovi byl dopřán delší život, až do roku 1958 působil v Telči jako farář u Matky Boží a byl oblíbeným kazatelem, ale i jeho výborné přednášky z historie a zeměpisu, pro něž byl odborně vzdělán na Karlově univerzitě, mají ještě lidé v paměti.
Historické vědomosti Ing. Poukara jsme rádi využili i na dalším telčském hřbitově u svaté Anny – zmíním se o třech osobnostech, jejichž práce mají přesah do současnosti.
O mé předchozí větě možná zapochybujete, uvedu-li, že životní data básníka Vincence Furcha jsou vymezeny lety 1817–1864, ale jeho práce, pro které se mu říkalo „básník probuzené Moravy“, mu zajistily takovou úctu, že po mnoha letech byly jeho ostatky z Vídně, kde zemřel, převezeny v roce 1928 do milované Telče, v níž si přál být pochován.
Narodil se na zámku v blízkých Krasonicích, jeho otec zde byl správcem. Na studiích se Furch seznámil s Klácelem, Sušilem, spolupracoval s Erbenem, Němcovou a Hankou, a ti všichni ho utvrdili v tom, že je třeba udržovat český jazyk na dobré úrovni a starat se o rozvoj literatury a celkově české kultury. Furchovy básně a dramata neodvál čas, jeho milostné verše, vysoce oceňované Halasem i Hrubínem, stále čekají na čtenáře.
Sochař a etnograf František Vladimír Foit (1900–1971) také zemřel mimo území České republiky. Pocházel z kamenické rodiny z Mrákotína, dětství a mládí prožil v Doupí, kde měl jeho otec kamenický závod. Psala jsem o něm ve článku z roku 2009. Od roku 1947 pobýval akademický sochař Foit v Africe, kam odjel na výpravu, při níž měl pro Hrdličkovo muzeum portrétovat Afričany a sbírat etnografický materiál. Když byl v roce 1948 připraven o rodinný majetek, nevrátil se domů a působil v Nairobi. Krátce po přesídlení do Slovinska zahynul při autonehodě. Jeho žena Irena se v polovině devadesátých let vrátila do Telče, kde žila až do své smrti v roce 2005. Zde jsou pochováni:
PhDr. Ivan Žlůva nazval ve své monografii Mílu Doleželovou „malířka uhrančivých černých očí“, „česká Frida Kahlo“. Umělkyně, která téměř celý život prožila na Vysočině, odpočívá na telčském hřbitově společně s maminkou a manželem, grafikem Jiřím Marešem (1932–1984).
Malířka (1922–1993) to byla velice pilná, namalovala asi dva tisíce obrazů, z nichž kolem šesti set je věnováno Cikánům – v jejich krásných smutných očích hledala Pravdu. Cikáni ji nechali nahlédnout do svých zvyků i života a Doleželová dokázala vše mistrně zachytit a v dobrém obrátit pozornost veřejnosti k tomuto etniku.
Život na Vysočině, v Jihlávce a v Klátovci, byl finančně velmi neutěšený až do doby, kdy prodala v roce 1966 všechny své obrazy z jihlavské výstavy nadšenému mexickému obchodníkovi, poté následoval úspěch a výstavy po celém světě. Mohla si koupit dům v obdivované renesanční Telči, pracovat zde a prožívat bohatý citový život. V pozdějším věku se stále více při svém neúnavném, urputném a velice emotivním hledání Pravdy obracela k Bohu a její práce se z roviny zájmů o lidský úděl přesunuly do polohy filosofické.
Nedlouho před smrtí darovala celou svoji i manželovu uměleckou pozůstalost, 450 děl, dominikánskému řádu s podmínkou realizace stálé galerie. Zatím asi vše není podle jejího posledního přání (kvůli financím), ale její díla nejsou veřejnosti nepřístupná. Aniž zajdete do některé z galerií, můžete např. v jihlavské lékárně na náměstí spatřit její nádhernou fresku Milosrdenství.