Borová Lada

Šumavské cyklotoulání

9. 7.–16. 7. 2011

Letos jsme se dočkali splnění svého dlouholetého přání procestovat Šumavu na kole a prohlédnout si v jiné roční době trasy, které jsme poznali při lyžařské turistice. KČT Tesla Jihlava pořádá už mnoho let týdenní relaxační pobyt na Šumavě, jehož jsme se zúčastnili. Ubytováni jsme byli v penzionu Sklo Kavalier v Borových Ladech, tamtéž polopenzově, ve skutečnosti však celodenně, naprosto dosyta a výborně stravováni.

V sobotu 9. července jsme během dopoledne dojeli na místo a odpoledne už jsme nedočkavě sedli na kola a využívali znalostí výborných průvodců Milušky a Františka, kteří mají zdejší krajinu procestovanou křížem krážem ve všech ročních obdobích.

Trasa: Borová Lada – Knížecí Pláně – Bučina – Kvilda – Borová Lada = 24 km

První výhledová a poznávací zastávka byla u hájenky na Knížecích Pláních (1005 m), což je jediné stavení, které zbylo z obce založené v roce 1792 knížetem Josefem Schwarzenberkem. Obec, čítající v době největšího rozkvětu až sedm set obyvatel, zlikvidovala kvůli její poloze na hranicích v padesátých letech armáda poté, co byli původní obyvatelé po válce odsunuti.

Střed zaniklé obce najdeme podle pomníku padlých z první světové války, místo kostela sv. Jana Křtitele nalezneme vysoký dřevěný kříž. Původní hřbitov byl v devadesátých letech zčásti obnoven, pro vnímavého člověka je procházka mezi starými náhrobky zdrojem otázek, z nichž jen ty základní, křesťanské, mají jasnou odpověď. Informace, které jsme se na místě dozvěděli od přátel i z vyvěšených cedulí, jsme postupně v mysli zpracovávali při jízdě silničkou přes Bučinu směrem na Kvildu. Bylo krásně a zanedlouho jsme se ocitli před sjezdem do Kvildy (1062 m). Nemohli jsme se nabažit pohledu na okolní svahy, které jsme naposledy viděli bílé a jiskřící v mrazivém lednovém slunci s pohybujícími se barevnými korálky lyžařů.

Horské středisko, v současnosti známější a navštěvovanější v zimě, má bohatou historii: pole a les, zvaný Gewilda, dal v roce 1345 Jan Lucemburský darem synům správce svého píseckého panství, a to i s užitky kovů, budou-li zde nalezeny. Nalezlo se zlato, navíc Karel IV. zřídil v sousedství „dálnici středověku“ Zlatou stezku, po níž proudila sůl z Pasova do Kašperských Hor. Kolem roku 1500 byla už Kvilda bohaté středisko, pak ale upadl obchod se solí a lidé se začali živit sklářstvím a dřevařstvím, což je scénář platící pro většinu okolních sídel.

Příjemný osmikilometrový sjezd do Borových Lad (895 m) jsme přerušili jen jednou, abychom v blízkosti Františkova zašli ke kamennému památníčku převaděčům z padesátých let minulého století.

Na desce je text: Touto stezkou opouštěli svobodomyslní občané svou vlast po únoru 1948. Věnováno Čechům a Němcům, kteří je s nasazením života převáděli.

V té chvíli se bráníme hlubšímu ponoření do úvah o hrůznosti tehdejší sešněrované doby, jsme šťastní, že žijeme právě teď, je krásný podvečer a po večeři máme před sebou ještě pěší vycházku na Chalupskou slať, necelé dva kilometry vzdálené od Borových Lad.

Cesta vede kolem nově vybudovaného informačního centra Svinná Lada, poslední úsek po dřevěném chodníku. Dříve se tu těžila rašelina – vše je popsáno na informačních cedulích naučné stezky – dnes je zde I. zóna NP Šumava. V Chalupské slati, ležící ve výšce kolem 900 metrů, je rašelinné jezírko, největší u nás. To je nevzrušené konstatování – ale neznám nikoho, kdo by nadšením nevydechl při spatření té krásy!

V jezírku o rozloze více než hektar jsou plovoucí ostrůvky a ráj vodních ptáků.

Chce-li někdo zažít chvíli vysněného souladu s přírodou a vesmírem, je toto šumavské místo z nejvhodnějších, netřeba jezdit do Himálaje.

V neděli 10. července 2011 navrhli naši přátelé zajet autem do Stožce a vést trasu cyklovýletu tak, abychom odpoledne byli na Jeleních Vrších, kde se konalo ukázkové plavení dřeva ve Schwarzenberském kanálu.

Trasa: Stožec – Nové Údolí – Rosenauerův památník a nádržka – podél Schwarzenberského kanálu k Hučině – Horní portál kanálu – Jelení Vrchy – Rosenauerova kaplička – Rossbach – Raškov – Nová Pec – podél Vltavského luhu k Černému Kříži – Stožec = 48 km

Ze Stožce jsme se na lesní silničce směrem k jihu do Nového Údolí (860 m) setkávali s následky noční bouřky, která asi byla v těchto místech obzvláště silná.

Dřevařská obec Nové Údolí vznikla na konci 18. století, v roce 1910 sem byla zavedena od Černého Kříže železniční trať, která přes celnici v Haidmühle pokračovala do Pasova. Vesnici potkal stejný osud jako desítky dalších u hranic, obývaných převážně Němci – vysídlení, zrušení trati, demolice staveb. V roce 1990 byla sice obnovena železniční doprava, je zde však konečná. Přesto ale může v Novém Údolí nastoupit zájemce do vagónu nejkratší mezinárodní železnice na světě a svézt se do Haidmühle. Tuto 105 metrů „dlouhou“ trať provozuje Pošumavská jižní dráha – během 24 vteřin jste v Bavorsku, kde obsluha zkontroluje váš platný lístek a frčíte zase zpět! Jednoduchá zábava, ale svou nečekaností rozveselí.

Z Nového Údolí musí cyklista zdolat asi tříkilometrové stoupání po severním svahu Třístoličníku, aby se ocitl na začátku obdivovaného Schwarzenberského plavebního kanálu. Je to malá námaha za možnost dostat se do míst, kde ve výšce přes 900 metrů začíná téměř padesát kilometrů dlouhý kanál, vyprojektovaný inženýrem Josefem Rosenauerem. Vodní dílo bylo postaveno v letech 1789–1822 a sloužilo pro plavení dlouhých kmenů; dřevem ze šumavských lesů tak byla složitým systémem propojení vodních cest zásobována Vídeň.

Plavební kanál propojuje úmoří Severního a Černého moře, je široký až čtyři metry, asi jeden metr hluboký, celkový spád je 255 metrů, ústí do rakouské řeky Große Mühl. V současnosti jsou některé úseky Schwarzenberského kanálu rekonstruovány a celé dílo je prohlášeno kulturní památkou technického významu.

Kousek od začátku kanálu je památník Josefu Rosenauerovi a nádržka, rovněž nesoucí jeho jméno.

Z nádržek se zachycená voda vypouštěla při plavení dřeva do kanálu – další zásobník byl na Jeleních Vrších a mohutná zdrojnice zvaná Jezerní smyk přiváděla vodu z Plešného jezera.

Všichni dobře víme, že letošní léto nás příliš nerozmazlilo, ale dnes byl po noční bouřce nádherný den, les voněl, slunce dělalo divy v přírodě i našich duších. Jen duše zadního kola Miluščina bicyklu nevydržela vnitřní tlak a povolila, snad jen proto, aby se mohli přítomní džentlmeni předvést ve své ochotě a umu zprovoznit zlobivý dopravní prostředek.

Náhoda vybrala místo u Horního portálu Schwarzenberského kanálu, takže byl čas prohlédnout si jej a uvědomit si jeho funkci.

Při stavbě bylo třeba vyřešit, jakým způsobem se dostane voda na druhou stranu kopce Plešivce – inženýr Rosenauer zvolil tunel 419 metrů dlouhý, který ústí u osady Jelení Vrchy, jejíž vznik spadá do doby budování Schwarzenberského kanálu. Šířka tunelu je 2,70 m a výška 2,50 m. Kousek za Dolním portálem začali pracovníci NP Šumava provádět ukázkové plavení dřeva.

Na Jeleních Vrších se sešlo veliké množství lidí a my jsme byli rádi, že nás naši přátelé nasměrovali právě na tento úsek, plavení dřeva je nevšední činnost a vyprávění přítomných odborníků nás opravdu zaujalo.

Pohled na temně hnědou rašelinnou vodu kanálu prosvícenou sluncem a tekoucí podle plánů páně Rosenauerových přesně tam, kam ji nasměroval, musí vzbudit obdiv k jeho představivosti a znalostem. Podél kanálu jsme pokračovali udržovanou cestou k Jezernímu smyku, kde je Rosenauerova kaplička.

Text z informační cedule poví o místě víc:

Další zážitková cesta vedla k Rossbachu, kde jsme si prohlídli akvadukt a pokračovali do Nové Pece. Tam jsme z mostu pozdravili Lipno a naše cesta vstoupila do fáze návratu, k němuž jsme využili krásnou silničku podél Vltavského luhu, přístupnou pouze cyklistům a bruslařům, vedoucí údolím, do kterého se vešla ještě železnice. Nepopsatelná nádhera!

U Mrtvého luhu se setkávají obě Vltavy, Teplá z Čech i Studená z Bavorska, a míří k Lipnu. My jsme zamířili na malé občerstvení v blízkém Černém Kříži a kolem Studené Vltavy jsme dojeli do Stožce, za půl hodinky nato už jsme byli v Borových Ladech u dobré večeře. Sotva se setmělo, začala veliká bouřka a pršelo většinu noci.

V pondělí 11. července nebylo důvěryhodné počasí, přesto jsme se vypravili na cestu.

Trasa: Borová Lada – Kvilda – Jezerní slať – Horská Kvilda – Rokyta – podél Vchynicko-Tetovského kanálu k hradlovému mostu u Antýglu – Modrava – Na Ztraceném – Ptačí nádrž – Černá hora – pramen Vltavy – Kvilda – Borová Lada = 50 km

Ranní osmikilometrová cyklorozcvička na trase Borová Lada – Kvilda s dvousetmetrovým převýšením proběhla bez problémů. Dříve než jsme dojeli do Horské Kvildy, stavili jsme se na Jezerní slati a pohlédli z dřevěné rozhledny na rašeliniště ve výšce kolem tisíce metrů, kde je prý průměrná roční teplota kolem 1^oC.

Horská Kvilda je za léta jinak krásná nežli v zimě – návrší s hotelem Rankl a krásný výhled, ale hlavně legenda o šumavském siláku Seppovi, vlastním jménem Josefu Klostermannovi, byly ústředním bodem naší řeči a návštěvy. V článku z února 2010 se dočtete více o něm i o místě, my zde zařadíme jen fotky soch u bývalé Pollaufovy hospody, ke kterým je v létě lepší přístup.

Po modré turistické značce jsme se vydali pěšky cestou kolem Hamerského potoka k Antýglu, je zde zákaz jízdy na kole, a právem, pohleďte, co zasluhuje veškeré poutníkovy pozornosti:

Na Rokytě jsme koukli do geologického muzea se vzorky šumavských hornin a vydali se k Modravě. Zde je fotka Antýglu, kterou Mirek pořídil ze stejného místa jako letos v lednu.

Ve stejném článku najdete povídání o Vchynicko-Tetovském kanálu, na jehož začátek jsme právě mířili – totiž k hradlovému mostu na Vydře, kde byly postaveny hrable, lidově zvané „rechle“, sloužící k zachycování volně plaveného dřeva a jeho přesměrování do kanálu, který obcházel nesplavný úsek řeky Vydry mezi Antýglem a Čeňkovou pilou. I tento kanál, 14,5 km dlouhý, vyprojektoval pro vlastníky panství Schwarzenberky jejich inženýr Josef Rosenauer. Kanál byl vybudován v letech 1799–1801 a umožňoval plavení dřeva z vysokých šumavských poloh do Otavy a dále do vnitrozemí. Dostatečný průtok vody byl jištěn plavebními nádržemi, zvanými klauzy, v nichž se nahromadila voda a po vypuštění splavila dřevo. Nádržek bylo asi osm (viz dnes často v kauze „kůrovec“ zmiňovaná nádrž na Ptačím potoce).

V roce 2000 byla postavena věrná replika původního mostu, který měřil 72 metrů a až do roku 1953 přes něj vedla silnička ze Srní do Modravy.

Podívejte se na trasu Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu:

V Modravě jsme se vydali podél potoka k lokalitě Na Ztraceném, odtud k Ptačí nádrži a vzhůru na Černou horu, přesně stejnou trasou jako v lednu na běžkách, výhledů jsme si užili co se do nás vešlo.

Při podobných příležitostech si vždycky uvědomujeme, jak vděční jsme souhře mnoha šťastných okolností, které nám umožňují pobývat spolu tam, kde nás to těší.

V mžiku jsme byli dole u pramene Vltavy a na vlastní oči uviděli tu kůrovcovou spoušť – zdržím se komentáře, každý přece ví, že nepořádek je potřeba odklidit a ne nad ním zelenomyslně uvažovat ve stylu „co-by-kdyby“.

Měli jsme dnes velmi důležitý úkol – odebrat z pramene Vltavy vzorek vody, jehož pár kapek se v rámci celoevropského setkání turistů v Granadě dostane do Lví kašny v Alhambře.

Nebudete tomu možná věřit, ale ta chvíle byla i přes neutěšenost okolí dočista slavnostní, prožili jsme vzájemnost lidskou i souznění a soucit se zdejší nemocnou přírodou.

Známou příjemnou, modře značenou cestou jsme se vraceli domů, jeli jsme směrem ke Kvildě; pro zajímavost vložím obrázek místa nad Kvildou, kde v zimě zářily zmrzlé krystalky sněhu a o prvenství se jemně škorpily odstíny modré a bílé – dnes jsme žasli nad velmi barevnou letní verzí, která však byla stejně uhrančivá.

Z Kvildy jsme si užili radostný sjezd dolů do Borových Lad, kde nás čekal příjemný večer s kapkou vína ve společnosti přátel.

Během pondělí se počasí vylepšilo natolik, že jsme na úterý 12. července 2011 naplánovali zážitkovou trasu, jejíž přednosti vyniknou za příznivých podmínek. Ráno jsme vyjeli na kolech tak, abychom na Kvildě stihli odjezd tzv. „zeleného autobusu“ v 9:10, který nás i bicykly přepravil během hodinové jízdy do Nové Hůrky, kde počínala naše dnešní trasa:

Nová Hůrka – Hůrka – jezero Laka – Hůrka – Vysoké Lávky – Prášily – Velký Bor – Mechov – podél Vchynicko-Tetovského kanálu – Hauswaldská kaple – Hakešická cesta – Rokyta – Antýgl – Rechle – Modrava – Filipova Huť – Korýtko – Kvilda – Borová Lada = 59 km

Cestu na Hůrku už jsme v obou směrech prošli pěšky i na lyžích, s kolem to byla premiéra. O smutném příběhu zdejšího místa jsem psala v dřívějších článcích o Šumavě, pro připomenutí zařazuji obrázek hůrecké kaple.

Nejde nezastavit, neposedět, nezavzpomínat, nepřát si…

Nelze také nezajet k jezeru Laka, i když krajina je výrazně členitá a víme, že se musíme vrátit na Hůrku, abychom mohli podle plánu pokračovat po nové cyklostezce směrem na Vysoké Lávky.

Vysoké Lávky mají stejný osud jako mnoho jiných obcí – v padesátých letech tu byla tanková střelnice, dnes při důkladném hledání najdeme několik terénních nerovností, které svědčí o bývalých staveních. Do Prášil je to asi tři kilometry, zašli jsme do chaty KČT pozdravit manžele Rošické a zavzpomínat na zdejší pobyty.

Také jsme využili možnosti vyfotit si na návsi Váchalův památník, který bývá v zimě zasypán sněhem. Josef Váchal (1884–1969), malíř a spisovatel, byl velký milovník Šumavy, zvláště okolí Prášil.

Krásně to odsejpalo po nové cyklostezce přes Nový Bor až do Mechova, kde jsme se dostali na cestu kolem Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu, jehož hladina byla prozářená sluncem, takže místo hnědé barvy byla najednou zlatá… Být při něčem takovém stojí za trochu námahy při šlapání do pedálů…

Odbočku k Hauswaldské kapli jsme neminuli, za chviličku jsme stáli na kopci ve výšce 930 metrů před základy, které tu zbyly po slavné poutní kapli na místě přezdívaném šumavské Lurdy. V roce 1820 byla zde postavena první kaple, protože sem s prosbami k Panně Marii putovalo množství lidí, a ta mnohé vyslyšela. Jsou popsána uzdravení léčivou vodou z místního pramene, pouť k Hauswaldské kapli byla velmi populární, lidé putovali zdaleka, až z Tyrol, prý. V roce 1957 kapli Panny Marie podminovali a odstřelili, zachovala se jen jedna soška, která je teď v srnském kostele, což je asi dva kilometry odtud. Místo v dřívějším vojenském prostoru chátralo, dokud občanské sdružení s názvem Karel Klostermann – spisovatel Šumavy neiniciovalo v roce 2006 jeho obnovu. Pramen byl z jeskyně, kde vyvěrá, přiveden k bývalé kapli ručně tesanými vantrokami, uloženými na 59 bludných kamenech, představujících korálky na růženci. Poslední, šedesátý, na nějž dopadá voda, je skleněný blok, který vytvořila Vladimíra Tesařová z Dobré Vody, autorka slavného skleněného oltáře v tamní kapli.

Okolí bývalé kaple prý je nabité pozitivní energií, snad jsme zde nějakou nasbírali, a když ne, tak cestou podél kanálu byla také možnost.

Kopírovali jsme jeho tok až na Antýgl a přes hradlový most na Vydře jsme zamířili k Modravě. Na četných informačních cedulích se návštěvník dozví mnohé zajímavosti, zařadím obrázek, kde je názorně ukázáno, jak vzniká v Modravě řeka Vydra.

Vidíme, že se zde stékají tři potoky: Roklanský, Filipohuťský a Modravský, jehož pramen je považován za hlavní větev Vydry, která tak měří až k soutoku s Křemelnou 23 km.

Vzhledem k tomu, že už jsme byli docela unavení, zdálo se nám několikakilometrové stoupání z Modravy k Filipově Huti úmorné, ale i to jednou skončilo a pak už bylo na pořadu jen klesání a plesání až do Kvildy a Borových Lad. Měli jsme za sebou den, na který se nezapomíná…

Středeční ráno 13. 7. 2011 nás zastihlo lenošící, spící. Až v 11 hodin jsme vyjeli na projížďku po nejbližším okolí.

Trasa: Borová Lada – Svinná Lada – Nové Hutě – Pláně – Churáňov – Borová Lada = 25 km

V Nových Hutích, dříve zvaných podle zdejšího Studeného potoka Kaltenbach, jsme nakoukli do kostela, poseděli na návsi a pak se vydali po silničce na Pláně, kde při zimním pobytu vystupujeme z autobusu a vklouzneme do bílé stopy – ordinovala bych ty daleké výhledy jako lék na bolavou duši… Dnešní konečná byl Churáňov, pak výletním tempem zpět.

I Borová Lada bylo potřeba prozkoumat, tak jsme je cikcak projeli a důkladně se rozhlédli. Znalci tvrdí, že na Šumavě není hezčího vesnického okolí. V roce 1750 byla založena dřevařská osada nazvaná Ferchenhaid, v níž se usadili i borkaři, tedy ti, kteří těžili rašelinu na blízkých slatích. V roce 1860 byla za obcí u cesty na Horní Vltavici postavena kaple sv. Anny a poté i křížová cesta. Po válce a odsunu německého obyvatelstva se začal používat poetický český název Borová Lada, jenž vznikl překladem ze staroněmčiny. Roku 1956 byly kaple i křížová cesta strženy a až v roce 2006 s finanční pomocí původních obyvatel zase obnoveny.

V noci opět řádila bouřka a dosavadní stojaté dusno vystřídal protivný studený vítr. Za této situace jsme byli rádi, že ve čtvrtek 14. července máme možnost zúčastnit se s pracovníky infocentra Svinná Lada komentované vycházky na téma Šumavské pašerácké stezky a slavní převaděči. Ušli jsme po okolí asi 12 km a myslím, že pro přibližně padesát účastníků vycházky to byl dobře strávený čas.

Sem zařadím i mapku trasy z Borových Lad na Kvildu, v jejímž okolí jsme se s průvodkyní pohybovali.

Pravdu mají ti, kdo tvrdí, že okolí Borových Lad je krásné. Pohleďte:

Průvodkyně nám povídala nejen o ochraně šumavské flóry a fauny, ale velmi zajímavě vyprávěla o osidlování zdejšího kraje. Když tu byly v 17. a 18. století zakládány vesnice a hledali se noví osadníci, nechtěli sem čeští sedláci z vnitrozemí přesídlit, protože neuměli obdělávat zdejší chudou půdu – lada, s čímž ovšem bavorští sedláci zkušenost měli, a tak se přistěhovali, dobře hospodařili a krajinu zkulturnili. Bývalo tu až 99% Němců, proto po odsunu zůstaly zdejší vesnice vylidněné a postupně zanikly.

V letech 1947–1950 muselo se změnou státního zřízení mnoho občanů opustit nelegálně republiku, a tak se obraceli pro pomoc na zdejší převaděče, kteří se vyznali v lesnatém horském terénu. Známým se stal Kilián Novotný – je to ten, který byl předlohou pro film Král Šumavy. Podle vyprávění průvodkyně a podle toho, co jsem vygůglila, bylo asi Králů Šumavy několik, snad nejznámější jméno je Josef Hasil. Ten převedl ještě jako člen SNB několik lidí přes hranice, byl prozrazen, dostal téměř desetiletý trest, ale podařilo se mu z vězení uprchnout na Západ, odkud se vracel a převáděl. Zažil mnoho nebezpečných situací, v přestřelce přišel o bratra Bohumila a s převáděním postupně přestal, když na hranicích podle nového zákona místo financů nastoupila PS SNB, pak i vojáci základní služby, elektrické dráty a… Dál to všichni známe. Josef Hasil odjel do Ameriky, kde doposud žije; v roce 2001 obdržel od Václava Havla Medaili Za hrdinství.

Došli jsme k Františkovu, což je jedna budova, ale dříve zde bývala obec se sklárnou, pilou, továrnou. Kousíček odsud je „loučka převaděčů“ s památníkem z roku 2004, u kterého jsme se zastavili hned první den. Teď jsme vystoupali na skálu Pivní hrnec, odkud stříleli pohraničníci po Kiliánovi Novotném. Trefili se, protože loučka je odsud jako na dlani, ale jemu se zraněnému podařilo dostat za hranice a přežít, prý to byl jeho dvoutisící přechod.

V jednu hodinu po poledni jsme byli zpět na Borových Ladech, a protože se počasí dnešního dne skvěle hodilo pro KPČ, jeli jsme na zámek Vimperk. Na nádvoří tam probíhalo Dřevořezání, tedy umělecké rušno, prohlídka zámku skoro dvouhodinová a skvělá, pak ještě návštěva muzea, také vynikající! Do roku 1995 bydleli na zámku nájemníci, teď je vše vystěhováno a objekt čeká na generální opravu, která bude stát jednu miliardu dvěstě milionů!!

Vimperský zámek je prý rozlohou třetí největší u nás, po Pražském hradu a Českém Krumlově. A navíc tu mají něco mimořádného – taneční sál o rozloze 200 m², který vydal po letech svoje tajemství – zcela zachovalý dřevěný malovaný renesanční strop z časů Petra Voka! Za vlády Marie Terezie se jako součást protipožárních opatření musely snižovat stropy, takže i tento původní byl překryt, a tedy zachován v perfektním stavu. Všechny písemnosti se ztratily, a tak nikdo nevěděl, jaký poklad se tu skrývá… Nyní se průzkumem zjistilo, že na zámku je podobných malovaných trámových a deskových stropů víc.

Obrázky ze zámku Vimperk

a z náměstí, odkud nás vyhnal déšť:

V pátek 15. července 2011 bylo hodně pod mrakem a byli jsme připravení na to, že během dne zmokneme. Vyjeli jsme tentokrát jen sami dva a hlavním cílem dnešní cesty byl Březník, který jsme chtěli vidět v létě.

Trasa: Borová Lada – Kvilda – Filipova Huť – Modrava – údolím Roklanského potoka – Rybárna – Javoří pila – Tříjezerní slať – Rybárna – Modrava – Na Ztraceném – Březník – Na Ztraceném – Ptačí a Černohorská nádrž – Lovčí skála – Filipova Huť – Kvilda – Borová Lada = 61 km

Známou trasou jsme dojeli bez problémů do Modravy

a odtud jsme se vydali údolím Roklanského potoka směrem na Javoří pilu.

Roklanský potok je hlavní sběratel vody z Modravských slatí, po 14 kilometrech své samostatné pouti končí v Modravě jako jedna ze zdrojnic Vydry.

Nepršelo a v údolí s rašelinnými loukami bylo zasmušile a samotářsky krásně.

I tady se louky zdobí květinami…

Přijeli jsme k Javoří pile, najedli se na stejném místě jako letos v lednu – nyní s tímto výhledem:

Na křižovatce u Tmavého potoka jsme natrefili krasavce:

Vyšlapali jsme do výšky 1066 m k Tříjezerní slati a byli za tu námahu štědře odměněni.

Dneska nám Šumava ukazovala svoji tajemnou a drsnou krásu, pohled do údolí Roklanského potoka a na Rybárnu je opravdu nezapomenutelný, skoro slyšíte, jak si krajina co chvíli tichounce povzdechne…

Název Rybárna nesouvisí nijak s hojností ryb ve zdejších potocích, vznikl překladem jména bývalého zdejšího hospodáře Fischera, dnes je tu rekreační objekt.

Vrátili jsme se zpět do Modravy a pokračovali Na Ztracený a dál na Březník. Sluníčko začalo nesměle nakukovat do krajiny a než jsme vystoupali do výšky 1130 metrů k Březníku, dřívějšímu Pürstlingu, svítilo na plný úvazek.

Už v roce 1804 stála na tomto místě první dřevěná lesovna; zdejší hájenka byla obydlená až do roku 1951, pak objekt sloužil nějaký čas jako stáje pohraniční roty a chátral. Nyní je tu po rekonstrukci Íčko a stálá expozice věnovaná Karlu Klostermannovi, kultovnímu spisovateli Šumavy.

Pobyt v tomto místě jsme si jaksepatří užili, poseděli jsme a vychutnávali ten krásný pohled do Luzenského údolí, ukončeného holým kamenitým temenem Luzného (1373 m)

a snažili se nekoukat na pahýly stromů na Malé Mokrůvce.

Přišel čas návratu, tak ještě jeden obrázek pro mě nejpřitažlivějšího místa na Šumavě.

Odjížděli jsme z Luzenského údolí a snad aby byly naše dojmy ještě umocněny, objevila se pár metrů před našimi bicykly srna s kolouškem – zastavili jsme tiše, ona na nás pohlédla a přeběhla cestu, vyšla kousek do stráně a v klidu se začala pást zatímco srnče poskakovalo kolem ní. Tak příroda odměňuje své věrné obdivovatele…

Ze Ztraceného jsme jeli silničkou k Ptačí a Černohorské nádrži, zašli jsme ke křížku na Lovčí skále a už se těšili na mňamku z kvildské pekárny. Dopřáli jsme si ji jako sladkou tečku za správně vyladěným dnem.

V sobotu 16. 7. 2011 jsme vyjeli na krátký rozlučkový okruh, protože odpoledne už náš pobyt v Borových Ladech končil.

Trasa: Borová Lada – Knížecí Pláně – Žďárecké sedýlko – Nová Polka – Polka – Borová Lada = 20 km

Šumavská krajina na sebe vzala dneska jiné odění, koupala se ve slunci, čechrala si vlasy větérkem, pyšnila se množstvím odstínů zelené a dobře věděla, s jakým zalíbením na ni pohlížíme.

Projížděli jsme údolím, v němž bývala do roku 1950 „středisková“ obec Polka, ke které patřily ještě osady Nová Polka, Slatina a Březová Lada. Pátrala jsem po původu názvu „Polka“, který mi jaksi neseděl, a zjistila jsem, že dřevařská osada byla založená v místech, kde byla půlka (pólka) vimperského panství – a už to sedí!

Dnes tu zůstalo jedno stavení…

Po poledni jsme odjížděli z Borových Lad, unavení a šťastní, což je kýžený výsledek každé turistické akce. Zde jsou ti, mezi nimiž pobývati byla radost.

Stylovým ukončením našeho šumavského cykloturistického putování a závěrečným bonbónkem byla prohlídka výstavy na Kvildě, která se týkala dlouholeté činnosti Klubu českých turistů ve Volyni.

Text na plakátu k výstavě nám po týdenním putování Šumavou nepřipadal vůbec nadnesený a ani trochu patetický.

Výstava byla udělaná tak dobře, že by si bývala zasloužila detailnější prohlídku než hodinku, kterou jsme jí mohli věnovat. Zaujala nás stará fotografie Březníka, pro srovnání s našimi letošními ji zařadím.

Také jsme s překvapením zjistili, že volyňští turisté postavili v roce 1922 u pramene Vltavy dřevěnou chatu, kterou slavnostně otevřeli v červnu 1923.

Za války chatu zabrali Němci, pak objekt chátral a v šedesátých letech byl zbourán. Dnes není po ní v lese ani památky, zůstaly jen fotografie, z nichž tato vzácná byla vybrána na závěr povídání o Šumavě.