Český ráj

Návraty na známá místa a nové objevy

18.-21. 8. 2011

Jaroslav Pachr z KČT Bedřichov Jihlava připravil autobusový zájezd do Českého ráje a my jsme byli šťastní, že můžeme jet sebou. Některá místa navržená v programu jsme před nedávnem navštívili – to je ovšem správný důvod, proč se na ně znovu zajít podívat.

Vyjeli jsme ve čtvrtek 18. srpna a už po deváté hodině jsme byli ve Vesci u Sobotky připravení dojít odtud údolím Plakánek na hrad Kost. Den byl jako malovaný a Vesec ve slunci okouzlující. Na roubenkách byla vidět péče jejich majitelů, kytky kam se podíváš, trávníky upravené, lavičky zvoucí k posezení, v rybníčku na návsi se odrážely siluety starých stromů – idyla. Na infotabuli jsme si přečetli sdělení, že Vesec má 25 popisných čísel a 26 stálých obyvatel.

Nepřehlédnutelným objektem je pro návštěvníky sloup Nejsvětější trojice, na jehož podstavci je jedno z mála vyobrazení svaté Starosty u nás.

Podle legendy žila krásná dívka, která se tajně zaslíbila Kristu, kdesi na Pyrenejském poloostrově a její pohanský otec ji chtěl provdat za vládce jiné země, rovněž pohana. Dívka úpěnlivě prosila Boha o pomoc a ten ji přes noc obdařil hustým plnovousem, pro který ji její nápadník odmítl. Zohavená a odmítnutá nevěsta ovšem rozzuřila otce svým přiznáním víry natolik, že ji dal ukřižovat. Tato legendární svatá je přímluvkyní nespravedlivě odsouzených, odnímá starosti prosícím lidem (proto svatá Starosta) a má v každé evropské zemi jiné pojmenování (Wilgefortis v Německu). Prastarý mýtus o ukřižované, která dává najevo svou přízeň tím, že jí z nohy spadne střevíček, není u nás užit v mnoha výtvarných dílech – nejznámější je socha v pražské Loretě, pak v Brně, na Českolipsku, zde v Českém ráji, v Bystřici pod Hostýnem mají kapli zasvěcenou svaté Starostce; legenda je připomínána v duchcovském zámku a snad i na Sádku u Třebíče (abych přihřála svoji vysočinskou polívčičku).

Na naší fotografii vidíte svatou Starostu, jíž právě spadl střevíček před houslistu, kterého vedli nevinného na popraviště a ona vyslyšela jeho prosby o přímluvu za zachování života.

Sobotecký básník Fráňa Šrámek (1877–1952) napsal: Často jsem ve Vesci postál / u svaté Starosty, / to je ta nešťastná svatá, / co vousy jí narostly. / By se mužům znelíbila / ty vousy prý si vymodlila. / Řekli byste, nenarostou, / vidíte a narostly.

Mapka naší trasy:

Kdo někdy šel tím kouzelným údolím, dá mi za pravdu, že celých sedm kilometrů vede místy stvořenými pro procházky básníků.

Pak se před námi vynořil majestátní hrad Kost, stavěný s tak ostrými úhly, aby střely útočníků jen škrábly omítku… Dokonce prý jsou z jednoho místa vidět všechny čtyři rohové stěny – ale to se mi nepodařilo objevit, někteří souputníci se chlubili, že jim ano…

Je samozřejmé, že jsme si dopřáli prohlídku hradu, ale ještě před ní jsme na parkáně shlédli ukázky práce sokolníka s jeho ptačími svěřenci. Po každém vzletu byl dravec odměněn kouskem masa – sokolník nám vysvětlil, že ptáci nelétají z radosti, nýbrž za úlovkem (je to logické, ale stejně mě to zjištění zaskočilo).

Krátce po poledni jsme odjeli do Bosně, kde začínala vycházka známými, hojně turisty navštěvovanými místy.

Trasa: Valečov ČTZ – Klamorna – Drábské světničky ČTZ – Příhrazy.

Většina této trasy je podrobně popsána ve článku z roku 2009, změna spočívala v tom, že jsme se za Studeným průchodem nevydali po ŽTZ do Olšiny, ale pokračovali jsme po ČTZ kolem restaurace Na krásné vyhlídce do Příhraz, kde na nás čekal autobus. Užili jsme si pověstné strmé schody vedoucí ke skalnímu městu a překonali s úspěchem i úsek, kde z nějakého důvodu část schodů chyběla.

Bojím se, že moje povídání je fádní, ale znovu musím zopakovat, že krajina Českého ráje je práva svého názvu a vyhlídky z pískovcových plošin jsou bohatou odměnou za trochu vynaložené námahy.

Ve skvělé náladě jsme večer dojeli do Žďáru u Mnichova Hradiště, místní část Skokovy, kde jsme byli ubytováni (i stravováni) v penzionu, který býval zotavovnou ROH. Ve vlahém podvečeru jsme si prošli romantické okolí vesničky ležící na okraji hlubokých lesů ozdobených skalními věžemi nejroztodivnějších tvarů. Celkově jsme dnes ušli 18 kilometrů.

Druhý den, pátek 19. 8. 2011 patřil Maloskalsku.

Trasa: Malá Skála ČTZ – Pánovo pole ŽTZ – Sokol – Besedice ČTZ, MTZ, ŽTZ – Kalich – Chléviště – Malá Skála – vyhlídka nad Jizerou – Vranov – Malá Skála = 15 km

Podrobnější povídání o uvedených místech najdete ve článku z minulé návštěvy, tehdy jsme ovšem šli z kopců od rozhledny Kopanina (657 m) přes Vranovský hřeben do údolí, kde leží městečko Malá Skála, v polovině minulého století vytvořené z deseti zdejších malých obcí. Dnes byla Malá Skála východištěm, ze kterého jsme se hned po ránu škrábali na Sokol (562 m), mezi nímž a Vranovským hřebenem protéká na dně hlubokého údolí Jizera, na jejichž pohostinných březích se odedávna usazovali lidé.

Když jsme u rozcestníku Pánovo pole přecházeli z červené na žlutě značenou stezku vedoucí na vrchol Sokola, začalo se skvostné ranní počasí přesně podle předpovědi kalit. Vyhlídku na Suché skály už jsme absolvovali v dešti, který sílil tak, že jsme se rádi uchýlili na krytou terasu zavřené hospody v Besedicích. Lilo v proudech asi hodinu, pak přišla hospodská a otevřela krám, čehož využili všichni zde shromáždění kromě nás – déšť se podstatně zmírnil, nebyl vítr, a tak jsme se sami vydali do skal. Dovedete si představit, jak nádherně tam bylo, když ani ne po deseti minutách déšť ustal zcela a sluníčko se hlásilo ke slovu?!

Bylo teplo, mlha se vznášela nad skalami, kterým dávala tajemný nádech, vnímali jsme krůpěje vody na stéblech trávy a listech, červené jeřabiny neskutečně zářily…

Byli jsme zde sami, poslouchali hlasy lesa, vystupovali na všechny proslavené vyhlídky a tiše žasli… Slunce rozehnalo mlhu a nás oslnilo stříbro ještědské rozhledny na obzoru, skvělá viditelnost nám nedovolila spěchat.

Po projití okruhu Besedickými skalami jsme se vrátili na Malou Skálu, zašli do Boučkova statku na výborné vepřo-knedlo-zelo a znovu se vydali plesat do přírody. Vyhlídka ve výšce 55 metrů nad Jizerou byla jako delikatesa po obědě – Sokol a Suché skály nemůžete přehlédnout.

Po zběžné prohlídce skalního hradu Vranova bylo jasné, že déšť vyhrál další kolo – zvedl se prudký vítr, který se na Vranovském hřebeni proháněl obzvláště zlověstně, a tak jsme při strašidelném skřípání kmenů borovic jen nakoukli do areálu Pantheonu a upalovali jsme dolů do městečka, kde na nás čekal autobus.

Na sobotu 20. 8. naplánoval náš vedoucí trasy na Hruboskalsku, ale předtím jsme ještě mohli zajít na exkurzi do pivovaru Svijany, což nadchlo přítomné muže, ale ani já jsem nebyla zklamána.

Výchozím místem dnešních tras byly lázně Sedmihorky na úpatí Hruboskalské plošiny, kam nás kolem jedenácté zavezl autobus.

Trasa: Sedmihorky ZTZ – Hrubá Skála ČTZ – MTZ Kopicův statek – Valdštejn – MTZ – Sedmihorky = 15 km

Také o všech těchto objektech jsem už psala – v roce 2009 jsme šli z Turnova přes Hlavatici a Valdštejn do Sedmihorek. Protože trasu (stejně jako většina turistů) dobře známe, všímali jsme si detailů a užívali si krásného dne a dobré společnosti.

Nevynechali jsme žádnou z atraktivních vyhlídek,

ani Adamovo lože, ani arboretum a samozřejmě ani Kopicův statek a přilehlou skalní galerii.

Nejzazší bod dnešní vycházky jsem oslavila na terase restaurace u hradu Valdštejna malinovým pivem, o které jsem se statečně porvala s plukem secvičených vos, a které mi ve vedru na chvíli sladce zamotalo hlavu… Do Sedmihorek jsme si vybrali cestu modře značenou, vyhlídkami oplývající

a rovněž množstvím pramenů, které učinily tento kraj přitažlivým pro lidi, hledající odpočinek a celkovou regeneraci. Procházeli jsme kolem pramene Josefa Kořenského (1847–1938), pojmenovaného na počest cestovatele a fotografa, jehož celoživotní vášní bylo poznávat cizí kraje; mimo jiné podnikl dvakrát cestu kolem světa. Po návratu domů se vždycky snažil sdělit co nejširšímu okruhu lidí svoje zážitky a poznatky.

V blízkosti Sedmihorek, které bývaly vodoléčebnými lázněmi, je pramen Barbořin, Antonínův, Josefův – vše zdobně vyvedeno v pískovci.

Na poslední den (21. srpna) našeho putování pro nás Pachrovi připravili samé bonbónky. Nejdříve jsme jeli do vísky Klokočí, nad kterou se na jedné straně zvedá masiv Kozákova a na straně protilehlé, těsně nad posledními staveními se tyčí pískovcové věže.

Klokočské i blízké Betlémské skály byly vytvořeny vlivem zvětrávání pískovcové plošiny o mocnosti až 60 metrů, jsou bohatě členěné a výstup k nim z vesnice je tzv. Klokočskými průchody, které sloužily už ve 13. století jako stezka z Turnova k Rotštejnu.

Po výstupu na plošinu jsme se vydali žlutě značenou stezkou k zřícenině Rotštejna, vystavěného příslušníky rodu Markvarticů ve 13. století na skalách.

Malebný výhled na vesnici pod námi, v níž je většina domů nových, protože na konci 19. století došlo ke zřícení mnoha balvanů a tím k demolici tehdejších obydlí, soutěžil s malebnými uskupeními skal u stezky.

V současné době působí v Klokočí občanské sdružení, které se stará o ruiny hradu tak, aby alespoň stávající zbytky zůstaly zachovány pro budoucnost. Byli jsme svědky toho, jak  členové sdružení prováděli dnes, v neděli, záchranné stavební práce a řádně jsme ocenili jejich činnost nejen slovně, ale i finančním příspěvkem na opravy.

Stejnou cestou jsme se vrátili kilometr zpět

a vydali se na opačnou stranu k největší veřejně přístupné jeskyni v Českém ráji, k Postojně, nazvané podle té slavné slovinské, ale též označované jako Amerika.

Ve velmi úzkém, dá se říci nepatrném vchodu (vlastně „vlezu“) do jeskyně se v prohlubni vytvořila po včerejším lijáku špinavá louže zvíci dvou metrů délky, kterou bylo třeba překonat v nedůstojné pozici „po čtyřech“ tak, aby se břicho ani kolena pokud možno nenamočila, ale vize, že vstoupíme do prostoru už před padesáti tisíci lety obývaného, byla vzrušující a nedbala malicherností. A byli jsme uvnitř!

Velká síň, vysoká dva a půl metru, o rozměrech 16 x 18 metrů, byla po obvodu označena několika zapálenými čajovými světýlky, které pro nás jako překvapení uchystali Pachrovi… Úžasný zážitek! Zvláštní klima v jeskyni, blikající miniaturní ohníčky a vědomí sounáležitosti s předky – to vše bylo pro nás pět, kteří jsme se odhodlali ve stejnou dobu vstoupit nejméně do pravěku, očistnou kúrou a zdrojem energie.

Čtvrthodinka uvnitř strávená je nejlépe využitou chvílí v poslední době… Zpět do rušného světa zase v pokorném postoji.

A tady vidíte ty, kteří se o výběr tras a míst přičinili:

Zájezd jsme zakončili výstupem na rozhlednu na Kozákově (744 m), abychom pohlédli na krajinu tak krásnou, že ji lidé nazývají Českým rájem.