Otevření Naučné stezky Bohuslava Reynka

3. září 2011

Představa, kolem níž jsme chodili na sklonku roku 2010 po špičkách, začala nabývat na začátku roku letošního po schůzce v petrkovském zámečku konkrétních rozměrů a na sklonku léta se stala skutkem. V sobotu 3. září se slavnostně otevírala Naučná stezka Bohuslava Reynka!

Havlíčkobrodští turisté zařadili její otevření do dálkového a turistického pochodu a cyklojízdy Havlíčkobrodská padesátka, která se letos dožila 42. ročníku konání – to svědčí o její popularitě a oblíbenosti. Turisté, kteří se přípravám pro uvedení naučné stezky do provozu věnovali, dokázali získat podporu městských Odpovědných, to znamená mimo jiné i finanční zajištění celé akce. Zvláště poslankyně Jana Fischerová, bývalá starostka Havlíčkova Brodu, byla velmi vstřícná a hodně si přála, aby tato stezka vznikla, protože chová velký obdiv k osobnosti Bohuslava Reynka i k oběma jeho synům, Danielovi a Jiřímu. Ti byli jako nejvzácnější hosté pozváni na slavnost, která začínala v 8:30 na Rubešově náměstí v Havlíčkově Brodě, před děkanským kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Právě sem chodíval často petrkovský básník, překladatel a grafik na ranní mše, a proto je zde umístěno první zastavení, kde se na informační ceduli dočteme základní data vztahující se k životu a dílu Bohuslava Reynka (* 31. 5. 1892 – 28. 9. 1971).

Sešli se zde především turisté z celé Vysočiny, pro které je každá nová stezka svátkem a příležitostí k vzájemnému setkání a navíc většina z nich dosud považuje turistiku nikoliv za bezcílné pocházení krajinou, ale oceňuje takové stezky, které někam, za někým a něčím vedou a obohatí je. Potěšilo nás, že jsme zde uviděli několik významných členů ústředí KČT, kteří svou přítomností dodali akci lesku a potvrdili, že si váží dobrovolné práce turistů na oblastech, ze které mají užitek jejich kolegové i veřejnost. Tato věta není klišé, vystihuje podstatu a ideály turistiky.

Je krásné, že v posledních letech je splácen dluh básníku a grafikovi světového významu – uskutečnilo se několik výstav Bohuslava Reynka, ke kterým vyšly bohatě vypravené katalogy s ukázkami grafik provázené jeho básněmi, že se vydávají básnické sbírky jeho i manželky Suzanne Renaud, ale jsem přesvědčena, že půjde-li poutník krajinou v okolí Havlíčkova Brodu a natrefí, třeba jen náhodně, jednu z pěti informačních tabulí na naučné stezce Bohuslava Reynka, ta jej přitáhne a on se začne zajímat. Tabule jsou totiž velmi krásné, jejich texty sestavil pan Jaroslav Staněk, ilustrační fotografie u básní Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud jsou od Daniela Reynka, fotografie zastavení udělal pan Kunc.

Tedy – ráno se sešli před kostelem všichni činovníci havlíčkobrodští – městští, turističtí i duchovní, aby předali veřejnosti do užívání novou naučnou stezku. Po úvodních oficialitách jsme se zájmem poslouchali vzpomínkové povídání bratří Reynků a jejich přítele pana Šerých,

vyslechli jsme básně Bohuslava Reynka, vybrané k této příležitosti synem Jiřím, při jejichž přednesu zazářila děvčata z hněvkovických Šlápot, takže i turistický dorost dal o sobě vědět, stejně jako mladý značkař z Havlíčkova Brodu, který hrou na flétnu propojoval jednotlivá řečnická vystoupení.

Poslankyně Jana Fischerová se vyznala ze svého obdivu k dílu Bohuslava Reynka a velmi kladného vztahu k oběma bratřím a jejich práci.

Slova o kladném vlivu turistické činnosti na osobnostní rozvoj členů KČT a zkulturňování prostředí, např. zřízením nové stezky Bohuslava Reynka či jinými stezkami v poslední době vzniklými na Vysočině (Cesta Gustava Mahlera, Cesta P. Josefa Toufara), zazněla z úst čestného předsedy KČT Jana Havelky, jehož přítomností (a také účastí Hany Slabákové a Jaroslava Šlechty z předsednictva ústředního výboru KČT) nabyla akce celostátního významu.

Předseda značkařského obvodu Havlíčkův Brod Vladimír Maršík odvedl veliký kus práce pro vznik stezky.

Všichni účastníci si velice považovali toho, když Jiří Reynek, významný překladatel z francouzštiny (obdržel v roce 2001 literární cenu obce překladatelů) vyprávěl svým kultivovaným způsobem o otci – takový zážitek nenahradí ani stohy sebelepších monografií.

I duchovní správce farnosti P. Hroznata Pavel Adamec, OPraem. byl přítomen, požehnal nové stezce a řekl nám, abychom po všech cestách chodili s pokorou a uvedl několik námětů k přemýšlení při putování krajinou.

Následovalo slavnostní přestřižení pásky, čímž byla NS uvedena do provozu.

Na fotce jsou zleva starosta Havlíčkova Brodu Jan Tecl, čestný předseda KČT Jan Havelka, Daniel Reynek, poslankyně Jana Fischerová a Jiří Reynek.

Nálada byla velmi slavnostní, krásné počasí sobotního rána tvořilo zářivý rámec celému dění, užívali jsme si přítomnost milých lidí.

Pak už nám předsedkyně pořádajícího KČT Jarka Kohoutová sdělila další program a slavnost byla u konce, teď už záleželo na každém z nás, jak využije bohaté nabídky. V 9:30 byla v kostele Nanebevzetí Panny Marie mše svatá za Bohuslava Reynka, již celebrovali významní duchovní katolické církve.

Ti, kteří se nezúčastnili mše svaté, mohli se vydat na komentovanou vycházku po nové stezce nebo si vybrat některou ze čtyř dalších pěších tras či využít nabídky tří připravených cyklotras.

Také je nutno zaznamenat, že se na radnici konalo setkání, na něž byli spolu s bratry Reynkovými pozváni i manželé Olga a Josef Poukarovi – na následujícím obrázku je vidíte spolu s turistickými funkcionáři brodskými.

My jsme se po mši svaté zastavili v místnosti startu Havlíčkobrodské padesátky, zaregistrovali jsme se, dostali krásné upomínkové listy na dnešní otevření NS a na památku pořídili tuto fotografii hlavních pořadatelů dnešní turistické slavnosti.

Zleva: předsedkyně KČT HB Jarka Kohoutová, značkaři Vladimír Maršík a Martin Pesler a dlouholetý hlavní organizátor Havlíčkobrodské padesátky Jiří Kočí.

A pak už jsme se mohli zcela ponořit do blahého pocitu prvních kroků po nové stezce, k níž máme velmi osobní vztah. Oprávněnost tohoto výroku lze vyčíst ve článcích Pocta Bohuslavu Reynkovi, U Reynků v Petrkově, Znovu u Reynků v Petrkově! a Z Petrkova do Brodu.

Zde je mapka cesty, na níž je velkými tečkami vyznačena trasa, po které chodíval Bohuslav Reynek do Havlíčkova Brodu a na druhou stranu přes lázně do Svatého Kříže. Menšími tečkami je vyznačena spojka, po které se lze vrátit do Havlíčkova Brodu.

Zanedlouho po opuštění vnitřního města jsme stáli u vodní nádrže Žabinec

a uzounkou stezkou, která je práva voditi básníky po březích mezi nimiž se zrcadlí hladina vodní, jsme došli na louku, kde se říká v Dolíku, poblíž Grodlova mlýna, ke druhému zastavení naučné stezky.

Dočetli jsme se, že Bohuslav Reynek měl mlynářské řemeslo ve velké úctě, jeho maminka totiž pocházela ze mlýna v Třešti. Do mlýna zvaného „Hladový“ poslal za války ze svého statku dvě fůry zrní na mouku pro nejchudší lidi, poté byl udán mlynář i dárce a vydán zákaz mletí (prý se ale tajně mlelo dál).

Další, třetí zastavení naučné stezky je u domu Reynkových, kde čekali organizátoři s krásným razítkem petrkovského zámečku, z něhož jsme my, kteří jsme byli z dnešního dění v euforii, viděli vycházet záři…

Zde je místo, kde žijí bratři Daniel a Jiří Reynkovi, díky nimž kouzlo petrkovské usedlosti od dob života jejich otce nepohaslo, i když oni jsou hodně skromní při hodnocení výjimečnosti tohoto místa, kde žijí celý život a jejich projev je velmi umírněný. Což plynule navazuje na neokázalé vystupování jejich otce a jeho hluboce promyšlené verše vyjádřené prostými, přiléhavými slovy, i zdánlivou jednoduchost čar na obrázcích, jež nám dají nahlédnout do okolního světa viděného básníkem. Jen tušíme pod povrchem zašifrované smutky a utajované emoce osudem předurčeného dědice statku a pozemků, břemena pro jeho něžnou a smutnou duši.

V poslední době jsem se zajímala o vše, co se týká uměleckých prací vzniklých v Petrkově, poslouchala všechny dostupné záznamy rozhovorů s Jiřím a Danielem Reynkovými, dokonce jsem slyšela i rozhovor, který v roce 1966 natočil s Bohuslavem Reynkem rozhlasový redaktor. A čím více jsem se dozvídala, tím mi bylo jasnější, že nedokážu napsat nic, co by alespoň trochu vystihlo atmosféru. Rozhlasový pořad Osudy, které nesmějí být zapomenuty začíná slovy redaktora Milana Hanuše: Nejen lidské životy, ale i domy a místa mají své osudy. Naši předkové říkávali, že jsou místa svatá a klatá, místa proklínaná a požehnaná, místa, s nimiž jsou lidské osudy propletené jako kořeny stromů.

Jedním z takových míst je Petrkov, se kterým jsou spojeny osudy několika výjimečných lidí. Lépe to nejde vyjádřit.

Krátké nahlédnutí do historie:

V roce 1866 koupil petrkovskou usedlost s polnostmi Josef Reynek, zvelebenou ji předal svému synu Bedřichovi a ten hodlal učinit totéž, až jeho jediný syn Bohuslav, narozený 31. května 1892, vystuduje. Poté co syn vychodil obecnou školu ve Svatém Kříži, pronajal otec statek a celá rodina se odstěhovala do Jihlavy, kde Bohuslav Reynek navštěvoval reálku (dnes je v té budově ekonomická škola) a začal se zajímat o literaturu a výtvarné umění. V nahrávce z roku 1966 se Bohuslav Reynek svěřuje, že jej velmi ovlivnila Pieta umístěná na rohu jihlavské Polní ulice, kolem níž chodil každého dne a jež mu v mysli utkvěla natolik, že je pravděpodobně příčinou četných jeho pozdějších prací grafických na toto téma.

Máme obrázek nedávno sochařem Otakarem Marcinem opraveného barokního díla, snad z roku 1616, jež obdivoval mladý student Bohuslav Reynek:

Na přání otce odešel sice po maturitě na vysokou školu v Praze, ale po několika týdnech se vrátil pro neschopnost a nechuť zabývat se technickými vědami do Petrkova, odjel na měsíc do Bretaně, kde psal básně, maloval a kreslil. V roce 1914 se seznámil s Josefem Florianem, pro nějž překládal z francouzštiny a němčiny, psal vlastní poezii i prózu, která vycházela ve staroříšském Florianově nakladatelství. Do rukou se mu dostala, a zaujala ho, knížečka básní mladé Francouzky Suzanne Renaud, již požádal o povolení překladu veršů do češtiny, navštívil básnířku v Grenoblu a v roce 1926 se s ní oženil. Žili až do roku 1936 střídavě ve Francii a Petrkově, pak musel po smrti svého otce převzít správu rodinného statku.

Oba synové, Daniel, narozený v roce 1928, i Jiří, jen o rok mladší, se shodují na tom, že za místo svého dětství považují jak Petrkov, tak Grenobl. Nežli začala válka, stal se Bohuslav Reynek známým a uznávaným nejen u nás, ale především ve Francii, kde s úspěchem několikrát vystavoval své obrazy a grafické listy. Mnichovská dohoda a postoj Francie zdrtily Suzanne Renaud, napsala tehdy v bolestné básni: Jak severák jsme tuláci / šílení světla sirotci. Během okupace byla petrkovská půda Reynkům zabrána a statek obsazen Němci, od června roku 1944 až do konce války žila celá rodina u Florianů ve Staré Říši.

Sotva se po válce trochu nadechli, přišel rok 1948. Bohuslav Reynek sice uvažoval o emigraci, ale podle slov Jiřího velice pomalu, kdežto komunisti byli rychlí a statek zabrali. Rodina nebyla vystěhována, ale platila za to absolutní izolací. Nejhůře snášela tuto vykořeněnost Suzanne Renaud, jejíž básnická tvorba postupně ustala. Petrkov se jí stal místem, kde přebývala nedobrovolně, nikdy se s tímto prostředím kvůli kulturní bariéře nesžila a duševně strádala. Teprve pár let před smrtí v roce 1964 měla možnost kontaktu se svými příbuznými ve Francii.

Bohuslav Reynek uvádí, že asi dvacet let kreslil než začal používat suchou jehlu, pak následovaly lepty a těmito technikami vytvořil více než šest set grafických listů (krajiny, piety, Pašijový cyklus, v padesátých a šedesátých letech Job a Don Quijote). Na dotaz jak vybírá náměty ke grafickým dílům řekl, že námět se musí sám ohlásit, pak je třeba ho jen udělat, například nápad na cyklus Job přišel zčistajasna cestou z Brodu…

Protože přes den tvrdě pracoval – staral se o zvířectvo, které do zestátněného objektu umístil nový majitel, státní statek, zbývaly mu pro uměleckou tvorbu noční hodiny, kdy v hlubokém tichu škrabal do měděných či zinkových destiček nebo psal básně. Byl velmi plachý a ostýchavý, nikdy nemluvil o umění, stejně jako nikdy nemluvil o své víře, která byla samozřejmou součástí jeho života. Říkají o něm, že byl básník ticha a niterného prožitku. Měl vztah k románským freskám a sochám, také k čínským krajinám, líbily se mu obrazy Rembrandtovy, Goyovy, Chagallovy, Tichého, Josefa Čapka; miloval Bacha, starou italskou hudbu, básně Holanovy, Sudkovy fotografie, přátelil se s Halasem, Divišem, Čapkem, Šerých.

Řekl, že kočky a holubi jsou menší bratři, a vzápětí dodal: možná ne o tolik menší.

Básnické dílo Bohuslava Reynka vyšlo v devíti sbírkách, na začátku dvacátých let vznikly i dvě knihy básní v próze. Nejdříve svoje díla ilustroval, později grafikou vyjadřoval to, co nechtěl vyjádřit slovy – obě umění se u něj prolínala.

A je úžasné, že svoje talenty předali Bohuslav Reynek a Suzanne Renaud oběma svým synům: Daniel je umělecký fotograf, Jiří skvělý překladatel. Oba vede cit a urozenost, oba jsou unikátní osobnosti. Oba dokáží, stejně jako jejich otec, zachytit nenápadné a snadno přehlédnutelné situace a donutit čtenáře či diváka objevit je.

Daniel a Jiří Reynkovi nás přivítali před domem, na dvoře, kde kvete památeční růže ze Švýcarska a k světu se má růže mechová, nedávno zasazená, i mladý jinan, na dvoře, kde se jako modelky na molu procházejí ladným krokem kočky, strpí obdiv a vůbec se neohlédnou, když přelétají holubi – žijí tu pořád a vycházejí spolu.

Na následujícím snímku jsou bratři Reynkové s jednatelem literárního sdružení Vzdorospolek Vlastimilem Hloupým při hovoru o programu, který se uskuteční v sobotu 29. října v gotické síni jihlavské radnice. Daniel a Jiří Reynkovi přislíbili, že se jako hosté zúčastní pořadu Stříbrné listování, při němž budou vyhlášeny výsledky soutěže O českou báseň roku 2011.

Pak jsme zašli do zahrady, udělali pár snímků pro porovnání s těmi letošními zimními

a vrátili se na dvůr, kde kočky projevovaly milostnou přízeň svým pánům.

Už podle jejich postoje vidíte ten vřelý vztah obou bratří, je jasné jak milují zvířata a svůj rodový statek. Měli byste slyšet Daniela, který s velkou něhou v hlase říká o našem kraji: vrchovina-mrchovina, měli jsme bydlet u Kolína…

Kolem čerstvě opravené kaple sv. Václava v Petrkově, postavené v roce 1940 a obnovené i zásluhou biskupa Karla Otčenáška a Václava Tajovského roku 1992 jsme seběhli do údolíčka a kolem rybníka jsme po kilometru došli do lázní, kde je čtvrté zastavení NS.

Vše, co mi je známé o těchto zaniklých lázních, jsem už napsala, jen dodávám, že léčivá voda vyvěrá stále, takže máme pořád naději…

Trasa naučné stezky vede úvozovou cestou vzhůru k obci Svatý Kříž, otočíme-li se, vidíme petrkovské údolíčko, na jehož nejvzdálenější hraně je zámeček a zahrada Reynkových.

Vystoupali jsme na výšinu a stanuli před hřbitovem, před pátým a posledním zastavením naučné stezky.

Na tomto hřbitově jsou pochováni všichni členové rodu Reynkových, o jejichž dávných předcích se Bohuslav Reynek domníval, že pocházeli ze Španělska a jsou potomci nějakého královského žoldnéře (rey = král); oslovovaly ho španělské stepi a měl niterný vztah k Donu Quijotovi, k jeho cestování s kobylkou po venkově.

Hned ráno zašli bratři na hřbitov ve společnosti Poukarových,

během dopoledne položili zástupci havlíčkobrodských turistů na hrob kytici živých květů a vyjádřili tak svoji úctu umělci, který v tiché pokoře žil těžký život osudem mu určený a svoje stesky i radosti, veškeré vlivy přicházející z drsné přírody Vysočiny, všechnu beznaději, ale i víru a klid promítal do veršů a obrázků, v nichž vnímaví lidé dneška nehledají jen krásu, ale i naději. Při úprku k lepším zítřkům lehce přehlédneme věci důležité a na ty nás právě ve svých dílech upozorňují všichni tři Reynkové.

Po tom všem, co jsem se o Bohuslavu Reynkovi dozvěděla, po všech verších, které jsem přečetla a obrázcích, na něž jsem s okouzlením hleděla, mě vůbec nepřekvapuje, že pro odchod z tohoto světa byl člověku takového formátu vybrán den, kdy slaví svátek svatý Václav, kníže a patron země české a uložen byl do hrobu na svátek svatého Františka z Assisi, šlechtice ducha a bratra všeho živého…

Zde naučná stezka končí, nám zbývalo zastavit se na kontrole ve Svatém Kříži a pochválit organizátorům další krásné razítko, které jsme dostali do kontrolního listu a vrátit se pár kilometrů do Brodu.

Na závěr foto první informační tabule – má sloužit jako pozvánka k projití stezky.

Došli jsme do cíle, dostali jsme výborné buchty a pamětní list na 42. ročník Havlíčkobrodské padesátky a upřímně jsme poděkovali pořadatelům za vydařenou akci – celkem se zúčastnilo 323 lidí!

Dnešní článek je rozsáhlejší a je doprovázen větším množstvím fotografií než obvykle, jistě chápete, jak velký význam přikládáme vzniku Naučné stezky Bohuslava Reynka a jak velkou radost jsme prožili 3. září 2011.

Zveřejněné fotky pořídil pan Hloupý, Ing. Poukar a Mirek, já jsem z toho množství, jež jsem měla k dispozici, zodpovědně vybrala ty nejvhodnější.

Na úplný závěr jen pár podzimních veršů Bohuslava Reynka:

Listopad se toulá krajinou,
ryšavý koník s bílou lysinou
k rybníkům lehá za chlumy,
hříva rákosí zašumí.

Listí už nepadá
holé jsou stromy,
veliká zahrada
rukama lomí.