Český les

Pohoří, které nevyniká výškou, ale krásou.

28. 9. – 2. 10. 2011

Kdo by odolal nabídce strávit pár dní v dobré společnosti na místech, z nichž některá ještě nikdy nenavštívil? Standa a Jarka Balíkovi pro nás připravili program, nad jehož denními názvy se turistická srdce tetelila žádostivostí: Přes tři hrady v okolí Kdyně, Srdcem Chodska, Haltravě po zádech, Za králem Českého lesa, Za krásami Sedmihoří.

A tak nás jedenatřicet odjelo ve středu 28. září v 7:00 autobusem, zanedlouho jsme se zastavili v Klokotech u Tábora, abychom si prohlédli slavné poutní místo. Psala jsem o něm naposledy ve článku Tábor – Příběnice – Klokoty, tak můžete kliknout pro informace. Je tu oáza klidu a míru:

Několik kilometrů před Kdyní, v Branišově, bylo východiště naší cesty vedoucí na Koráb. Zde jsme se dostali na MTZ, po které vede trasa Svatojakubské cesty – tu jsme zde procházeli v květnu 2009, dneska jsme se však  vydali po ŽTZ na Koráb. Je to nejvyšší hora Chudenické vrchoviny, kde byla ve výšce 773 metrů postavena v roce 1938 rozhledna a pro velký zájem turistů se hned po otevření začaly přistavovat hostinské místnosti. V roce 1942 zabrali objekt Němci, po válce dřevěná rozhledna chátrala natolik, že musela být rozebrána, vše zrekonstruováno a od roku 1992 je nová, 50 metrů vysoká rozhledna s vyhlídkovou plošinou ve výšce 29 metrů přístupná veřejnosti.

I vystoupili jsme na ni a přes nepříliš zářivé počasí (mlha se ještě úplně nezvedla) jsme viděli západní část Šumavy a jižní okraj Českého lesa, které dělí Všerubský průsmyk, ležící sedm kilometrů jižně od Kdyně. O tomto, pro české království důležitém průsmyku, kudy proudilo do naší země nejen zboží a vědění, ale bohužel i cizí vojska, jsem podrobně psala v článku Svatojakubská cesta. Velmi dobrý výhled byl na hřeben, po kterém jsme měli jít a uvidět tři kdysi mocné hrady.

Trasa: Branišov – Koráb – U Sloupku – Vejpřahy – Nový Herštejn – Kreslova studánka – Příkopy – Rýzmberk – U Pomníku – Kdyně = 11 km

Je na čase představit našeho vedoucího Standu Balíka, zde je u cyklosměrovníku na rozcestí zvaném Vejpřahy, kam jsme se dostali z Korábu po ZTZ – Standa je totiž vedoucím cykloznačení v celé oblasti Vysočina, takže ho obří směrovník zaujal a potěšil (nás samozřejmě taky).

Na Nový Herštejn vedla ČTZ, a protože už jsem o něm psala, zmíním se raději o vzácné rostlině, která roste v lese na svahu, na jehož vrcholové plošině je jeden z nejrozsáhlejších hradů této oblasti. Touto nádhernou rostlinou, prohlášenou za ohrožený druh, je árón plamatý.

Vyčetla jsem, že je to krytosemenná jednoděložná žabníkovitá rostlina, ve všech částech jedovatá, že kvete v dubnu a květnu – vidíte, a na nás si počkala do září, abychom mohli velké množství jejích exemplářů svítících (až jedovatě) obdivovat!

Po ČTZ jsme šli dál, mlha už ustoupila, jen vrchy v dálce se rýsovaly romanticky zahalené v jemném průsvitném hávu. Přidám ještě jeden zázrak přírody:

Na rozcestí jsme se rozhodli pro zacházku, asi kilometrovou, ke studánce, nazvané po turistickém činovníkovi, učiteli Ladislavu Kreslovi z Domažlic.

Druhý hrad na naší cestě byly Příkopy, což je hradiště, o kterém neexistují psané prameny. Pro tuto lokalitu, dnes porostlou stromy (mohutné lípy na valech) a chráněnými rostlinami, se používá i názvů Starý Rýzmberk či Žižkovy šance. Podle výzkumů zde bylo osídlení už v 11. století, místo je spojováno s bitvou mezi českým knížetem Břetislavem I. a německým císařem Jindřichem III. v roce 1040 (na oslavu vítězství dal kníže Břetislav vybudovat kostel sv. Václava u Brůdku, což je nejstarší zachovaný kostel tohoto světce u nás – foto jste viděli v článku o Svatojakubské cestě).

Nelze se nezmínit o starém dutém javoru u Příkopů:

Asi po třech kilometrech jsme stáli na nejzazším zalesněném kopci korunovaném hradem Rýzmberkem, založeném na konci 13. století jako Riesenberg (Obří hrad). Tato mohutná stavba však byla dobyta Švédy a od poloviny 17. století nebyl Rýzmberk obýván a pustl.

V letních měsících slouží prostor na bývalém hradním nádvoří jako cíl výletů.

Slíbené tři hrady jsme viděli a tak jsme se vydali na cestu do Kdyně, kde na nás čekal autobus. Cesta vedla kolem památníku připomínajícího husitskou tradici (o bitvě pod Rýzmberkem bude ještě řeč),

odkud je nádherný pohled do kdyňského údolí, na Prapořiště, kde byly uloženy ukořistěné praporce Němců poražených v bitvě u Brůdku v roce 1040, a na Všerubský průsmyk rozdělující hřbety hraničních hor.

Do Pece pod Čerchovem, kde jsme byli ubytováni v penzionu Daliborka (Lesana), zbývalo autobusem jen asi 20 kilometrů. Ubytovali jsme se, dobře najedli a odpočinuli.

Ve čtvrtek 29. září jsme měli v plánu projít chodskými chodníčky a tak jsme začali, jak jinak, v Domažlicích.

O Domažlicích jen připomenu, že je v roce 1265 založil Přemysl Otakar II., že zde v průběhu věků pobývalo mnoho slavných osobností a že se nám líbí, když město mnohé z nich připomíná pamětními deskami a bustami – měli jsme co sledovat jdouce městem do galerie shlédnout obrazy „Krále chodských malířů“, když dnes máme ten „chodský den“.

Galerie Bratří Špillarů sídlí v Domažlicích od roku 1996, předtím byla v Trhanovském zámku. Nejstarší ze tří bratrů, Jaroslav Špillar (1869–1917), studoval u Ženíška, vliv na něj měl i Schikaneder. Ačkoliv cestoval po celé Evropě, nejvíce si oblíbil Chodsko a usadil se v Peci pod Čerchovem. Jeho nejvýznačnější práce se týkají tohoto regionu, ale význam díla daleko přesahuje hranice kraje. Některé obrazy jsme si mohli vyfotit, u jiných je zákaz. Zařadím tři, abych alespoň vzdáleně naznačila, proč je malíř Chody tolik uctívaný.

Jeho nejznámější obraz (vznikl v Peci) jsou Výměnkáři – ten jsme si nesměli vyfotit, tak zařazuji, co jsme sehnali z časopisu – ve skutečnosti je krásný až dojemně.

Osud nebyl k Jaroslavu Špillarovi vlídný, v roce 1904 onemocněl duševní chorobou a zbytek života strávil v dobřanském ústavu.

V galerii jsme viděli i obrazy Karla a Rudolfa Špillarových, velice jsme si pochvalovali zanícený výklad průvodkyně, ale turistika nás volala…

Trasa: Domažlice – Baldovské návrší – Luženičky – Luženice – Draženov – Újezd – Hrádek – Trhanov = 20 km

Po ŽTZ jsme vystoupali ke kapličce Nejsvětější Trojice na Baldovském návrší, přesně na místo, kde v roce 1431 ztratil kardinál Cesarini svůj pověstný klobouk, když zmaten a ve spěchu opouštěl toto návrší, odkud chtěl před bitvou s husity přehlédnout u hradeb Domažlic sešikovaná křižácká vojska. Ve Všerubském průsmyku ale vznikla nepřehledná situace, která dala dobrou šanci zpívajícím božím bojovníkům, a tak se křižáci dali na útěk. Pod Rýzmberkem se utkala husitská jízda s nepřipravenou gardou kardinálovou a slavně zvítězila.

V roce 1931 měl být na Baldovském návrší vybudovaný památník, ale doposud zůstal jen v základech, kde jsou použity kameny i z jiných husitských bojišť.

My jsme si pohledu na Domažlice ani na Vavřinečka na protilehlém kopci neužili, protože mlha dosud neopadla, ačkoliv bylo poledne.

Stále jsme se drželi žluté značky a asi po čtyřech kilometrech jsme se ocitli v Draženově, před nově opravenou rychtou.

Zde na návsi jsme se rozhodli poobědvat ze svých zásob v blízkosti památníků, abychom se duševně povznesli nad turistickou plahočinu.

Na vzdálenějším kameni je vytesáno: Naše vzory T. G. Masaryk, A. Švehla, J. Š. Baar – myslím, že bráno do důsledků by všem v tomto závětří nechutnalo…

Pak jsme opustili žlutou značku, abychom se po dvou kilometrech protrpěných na frekventované silnici dostali polní cestou do Újezda, nejslavnější z jedenácti chodských obcí, kde bylo v letech 1692–1695 centrum povstání Chodů. Obce byly založeny panovníkem ku ochraně hranic Českého království (písemná zpráva o tom je ze začátku 14. století) a obyvatelé získali četná privilegia, která jim později byla vrchností upírána. Nejznámější je jejich odpor proti majiteli panství Lomikarovi (Wolf Maxmilián z Lamingenu) z Trhanovského zámku, který skončil v roce 1695 popravou Jana Sladkého Koziny v Plzni.

Do statku, kde Kozina hospodařil, jsme zamířili.

Na obytném stavení jsou ve štítě zabudované ruce z rozlomeného pomníku, v pravé drží Kozina čakan, v levé svitek privilegií.

Prohlídka statku byla velmi zajímavá, materiálů spousta, přikládám ten nejzákladnější:

Model Kozinovy sochy bude asi v tomto provedení lépe rozeznatelný než originální socha na Hrádku, kam máme namířeno.

Jiráskovi Psohlavci už asi pro většinu z nás nemají tu správnou výpovědní hodnotu, tak přikládám panýlek se základními údaji o chodském hrdinovi

a ještě dvě zajímavé fotografie – na první jsou Kozinovi potomci,

na druhé fotografie místa, kde újezdský rebel ukončil svoji pozemskou pouť.

Abychom se naladili kladně, přidám obrázek stolu ze 16. století ve světnici v Kozinově statku.

Stůl byl ústředním bodem chodských domácností, hořelo-li, vynášel se jako první. Poseděli jsme za ním před další cestou a vyslechli povídání průvodkyně, prohlídli si chodské kroje, byli jsme v jiném světě…

Po ČTZ jsme se prudkým svahem vyšplhali na vrch Hrádek (585 m), kde byl v roce 1895 při příležitosti 200. výročí Kozinovy smrti postaven již zmíněný pomník (socha je vysoká 3,2 m).

Výhled na rodnou vesnici Újezd i na hodný kus Chodska tu má Kozina výborný.

Jako turistický tahák tu byla v nedávné době postavena před restaurací Chodská chalupa ještě jedna socha, totiž Chodský pes, jehož autorem je žďárský výtvarník Michal Olšiak.

Pokochali jsme se oběma sochami a upalovali po Jiráskově červeně značené cestě z kopce dolů do Trhanova, k zámku, na němž je pamětní deska významnému lékaři Josefu Thomayerovi (1853–1927), který se zde narodil a u něhož byl častým hostem profesor Alois Jirásek – víme dobře, jak jeho láska k Chodsku potrápila mnoho školních dětí.

Kvůli časové tísni jsme popojeli pár kilometrů do Klenčí autobusem; návštěva keramické dílny byla domluvena na 16:00. Dívali jsme se na zázrak vzniku chodského talíře, štětec v rukou zkušené malérky obdivuhodně poslouchal a po chvíli byl výrobek s tradičním motivem hotov.

Dílnička byla malá a tak někteří muži trávili raději čas potlachem.

Po návratu do Pece jsme se vydali na prohlídku obce, kde je náš penzion, nazvaný při svém vzniku Daliborka, pak bůhvíproč přejmenovaný na Lesana.

Získali jsme obrázek jak vypadal penzion v dobách své největší slávy.

Na začátku 20. století se rozvinul turistický ruch a do Pece pod Čerchovem se sjížděly slavné osobnosti tehdejší doby, vilu si tu postavil malíř Jaroslav Špillar, zdejší lidé mu seděli modelem.

Na vile je pamětní deska se jmény bratří Špillarů a také Ludmily Jiřincové (1912–1994), která tu pobývala a vyzdobila obecní kapli sgrafitem znázorňujícím známou legendu, jak sv. Prokop zapřáhl čerta do pluhu a vyoral brázdu.

Aby mohl Špillar malovat v přírodě i v zimě, pořídil si pojízdný ateliér, který je teď turistickou atrakcí obce.

V maringotce se dalo topit, a tak ji jako příjemný vynález používal poté, co Špillar onemocněl, i Alois Kalvoda a další malíři.

Pec pod Čerchovem je maličká obec (250 obyvatel), přesto tu mají ještě jednu slavnou osobnost – narodil se tu spisovatel a vlastenec Jan František Hruška (1865–1937),

který se zasloužil o vybudování kaple sv. Prokopa (asi 970–1053), zakladatele Sázavského kláštera.

Častým hostem malířky Ludmily Jiřincové býval František Nepil, který v pořadu Dobré a ještě lepší jitro z 24. 11. 1991 uvedl, že v zakládací listině kaple sv. Prokopa je zaznamenána praktická zásada, kterou se zdejší obyvatelé řídili při slušném spolužití se svými bavorskými sousedy:

„Čech ať zůstane Čechem a Němec Němcem, ale zláme-li Němec u nás kolo, musíme mu půjčit jiné my a zlámem-li je my v Němcích, půjčí nám je Němec.“  A moudrý František Nepil navrhnul, aby tato zásada přišla do státní smlouvy s Německem.

Obec leží na úpatí severního svahu Čerchova ve výšce asi 500 m n. m. Je poměrně mladá, vznikla v polovině 17. století, když zde byla postavena pec a huť na zpracování železné rudy. Na začátku 19. století byla pec zbourána, protože provoz se nevyplácel. Z poslední tavby vyrobili železný kříž, který stojí v obci.

Několik desetiletí tu byla i skelná huť, ale hlavní obživou se stala sezónní práce v lese, v mezidobí dělali lidé dřevěné výrobky, které měly dobré jméno. O tom všem se návštěvník dozví v dřevorubeckém muzeu. Dneska v Peci panuje čilý turistický ruch, nádherná příroda přitahuje mnoho rekreantů.

Některá místa však nenávratně mizí – například do tohoto domu jezdívala na letní byt mladá herečka Ludmila Babková, která přijala pseudonym podle jména otcova přítele J. Š. Baara a známe ji jako Lídu Baarovou (1914–2000).

Trasa v pátek 30. září 2011: Capartice – Sádek – Haltrava – Škarmanka – Velká skála – Vranovské sedlo – Starý Herštejn – Herštejnské Chalupy – Liščí Domky – pramen Radbuzy – Liščí Domky – Pivoň = 20 km

Autobusem jsme se jako páni vyvezli na Výhledy k pomníku Jindřicha Šimona Baara a vyhlíželi na Chodsko, zahalené dosud v jemném ranním oparu. Když sochař Ladislav Šaloun vytvořil v roce 1933 pomník chodskému bardovi, byla to veliká sláva, protože Baar (1869–1925), rodák z Klenčí, kněz, básník a spisovatel, byl velmi ctěn. Neuškodí, uvedu-li Baarova slova zvěčněná na podstavci pomníku:

Pane Bože! / Všecky struny v srdci mém již popraskaly. / Jedna jediná mi zbyla. / Miluješ-li mě – dej – abych směl na ni zahrát / píseň o lásce k této tvrdé kamenité zemi.

Podělím se o milou zprávu, kterou jsem se na tomto místě dozvěděla – manželé, kteří byli v našem zájezdu, mi svěřili, že jejich, dnes už dospělé děti Hana a Martin, dostaly jména po Baarově Hanýžce a Martínkovi…

Pěší trasa začala v Caparticích, kde jsme červeně značenou cestou nejdříve stoupali na líbezné Capartické louky, odkud byl výhled na Čerchov a hřeben, který projdeme zítra.

V maličkých Caparticích (20 stálých obyvatel) mají nejen opravenou kapli, všechny domy jsou opečované, je tu moc krásně.

A jak jsme skvěle začali, pokračovali jsme. Pohraniční hvozdy byly desítky let uzavřené a procházka po stezkách, výstupy na skaliska podél cest, výhledy do kraje – přeju každému, aby si často duši vykoupal v lesním slunci – není léku, leč tento.

Přešli jsme celý hřeben tvořící Evropské rozvodí Labe – Dunaj, až na posledním 878  metrů vysokém vrchu jsme se dostali ke zbytkům hradu Starého Herštejna, který založen v polovině 13. století je nyní tak vysílen svou bouřlivou minulostí, že popatříme jen na zbytky věže

a z místa, kde pravděpodobně býval palác, obdivujeme v dálce vrch Zvon, z jehož rozhledny jsme se na začátku února 2009 toužebně dívali na jižnější část Čerchovského lesa, kudy právě v těchto dnech putujeme.

Nedá se říci, že by cesta po hřebeni byla málo členitá, to jsme si uvědomili, když jsme sestupovali ze Starého Herštejna a procházeli jsme místy, kde bývaly vesnice, nyní zcela zaniklé. Na rozcestníku u bývalých Liščích Domků je dobře vidět naše poloha; odtud jsme se rozhodli zajít k prameni Radbuzy. Velice nás lákalo vidět to místo beze sněhu – můžeme porovnat fotografie, které Mirek pořídil při Zimním srazu turistů v Bělé nad Radbuzou, který se konal v roce 2009.

Za čtvrthodinku jsme seběhli svah a už jsme stáli u pramene Radbuzy.

To nemůžete hned odejít – musíte s mladou řekou chvilku pobýt, poctit ji a vyprovodit.

Zpátky do kopce to byla dobrá čtvrthodina, spíš víc, ale konečně jsme stáli na vlídné lesní silničce klesající k Pivoni. Augustiniánský klášter, který je středobodem vesničky, nás ohromil svou rozlehlostí a špatným stavem, na kterém se podepsaly státní statky, které zde v minulých desetiletích hospodařily.

Podle pověsti byl klášter založen krátce po roku 1040 na počest vítězství Břetislavova u Brůdku, i když historici mluví až o století čtrnáctém. Dějiny se s klášterem nemazlily a jeho oprava a vzkříšení je běh na dlouhou trať, aspoň střechy už jsou nové…

V sobotu 1. října nadešel konečně čas pro putování za „králem Českého lesa“, počasí snad nemohlo k nám být přívětivější. Vyšli jsme pěšky z penzionu – na následující mapce vidíte, jaký okruh jsme prošli nežli jsme se z památného Čerchova odpoledne vrátili zpět do Pece.

Trasa: Pec – koupaliště Babylon – viklan – Rašínův kámen – Česká Kubice – Zelená chýše – Česká studánka – Čerchov – rozcestí pod Čerchovem – Horizontálka – Pecácká cesta – Pec = 20 km (asi víc)

Krásná lesní cesta značená zeleně vede z Pece na Babylon, tam člověk žasne nad výstavnými vilami ze začátku minulého století i nad současným báječným prostředím, vhodným pro všechny druhy vodních radovánek.

Ale já jsem měla oči jen pro hřeben Čerchova, jehož siločáry už na mě mocně působily.

Kolem koupaliště vede Čertova naučná stezka nazvaná podle Čertova kamene, což je čtyřicetitunový, čtyři metry dlouhý viklan.

Samozřejmě jsme zkusili, zda se viklá. Viklá! Balvan se opírá jen malou částí o skalnaté podloží, takže má rozkyv 17 centimetrů. Při stavbě železnice byl nechtěně sesunut ze svého kamenného lože a až v roce 2009 byl s pomocí Ing. Pavla Pavla navrácen do původního stavu.

Šli jsme modře značenou cestou lemovanou nádhernými vzrostlými buky, která vedla kolem náhonu Teplé Bystřice, což je technická památka ze 16. století. Kanál začíná na východním svahu Čerchova ve výšce 920 m n. m. a byl vybudován pro přivádění pitné vody do Domažlic – z původních šestnácti kilometrů jeden metr širokého kanálu je v současnosti zrekonstruována polovina, ale v plánu je obnova celé trasy, která i při minimálním spádu dokázala vodu úspěšně dopravit až do města.

Další zastávkou byl Rašínův kámen s pozoruhodným nápisem:

Alois Rašín (1868–1923), první československý ministr financí, tvůrce naší prvorepublikové tvrdé měny, ekonom a politik, jezdíval do České Kubice na prázdniny a u tohoto kamene se jako u stolu zastavoval na svačinu (Na začátku roku 1923 se stal Rašín obětí atentátu.)

Domy obyvatel České Kubice jsou roztroušeny na stráních při silnici k hraničnímu přechodu Folmava, výhledy byly skvělé. Lesní cesta nás dovedla k Jubilejnímu hájku, založenému k desátému výročí ČSR, ve kterém je 303 stromů ve 22 druzích, ale my si nemůžeme vychutnat pobyt v takovém přírodním zázraku, nýbrž jsme očekáváni ve vyšších patrech. Pokračujeme k Zelené chýši,

pak k České studánce, o kterou pečují domažličtí turisté a často se zde scházejí.

U studánky začíná modře značená Hanova cesta, nazvaná po prvním předsedovi KČT Domažlice, prudce stoupat na hřeben a nám se plní dlouholetý sen. Ještě pár kilometrů a staneme na nejvyšší hoře Českého lesa, téměř sto kilometrů dlouhého horského pásma, které se rozprostírá od Všerubského průsmyku k Dyleni na Chebsku.

Vybrala jsem pár fotografií, ze kterých třeba poznáte, jak výjimečnou oblastí jsme šli až k vrcholu Čerchova ve výšce 1042 metrů.

Byli jsme nahoře a tam jsme se museli hodně snažit, abychom neviděli chátrající vojenské baráky a nezkazili si lahodnou dosavadní chuť. Když v roce 1894 postavili turisté první dřevěnou rozhlednu, byla to jediná stavba na Čerchově, tři roky poté vybudovali i útulnu a nazvali ji podle významného turistického činovníka, který stavbu vyprojektoval, Chýše Pasovského.

Následující dvě historické fotky jsou z informační tabule.

Návštěvnost byla značná a tak už v roce 1905 byla otevřena kamenná rozhledna nazvaná Kurzova věž. (Kurz byl jeden ze zakladatelů KČT.)

Po 2. světové válce zabrala celý prostor armáda, rozhledna chátrala a až v roce 2000 se vrátila do majetku KČT. Turisté ji s velkými náklady a úsilím zrekonstruovali a zpřístupnili.

Vyběhli jsme nahoru na ochoz a užili si pohledu na Haltravský hřeben, po němž jsme putovali včera,

na dokonale ladící modrou hladinu Babylonu s tmavým oceánem lesním … a ve stejném tónu bych mohla pokračovat, ale raději zamáváme.

Armáda se tu zabydlela a stále provozuje věž, kterou vybudovala kousíček od rozhledny. S tím nic nenaděláme.

Co mi hodně vadí je, že jakýsi nájemce provozuje v jednom vybydleném baráku občerstvení, nekřesťansky vydělává a turisté se starají o rozhlednu a celé okolí. Jim nebylo dovoleno než prodávat brožurky. I koupila jsem si jednu vydanou v roce 1993 ke 100. výročí založení KČT v Domažlicích, další o památných místech Všerubského průsmyku – a věru jsem neprohloupila! Strhující čtení!

Zbýval sestup na rozcestí pod Čerchovem, kousek po Horizontálce a modře značenou Pecáckou cestou odbočit vlevo svahem dolů a po několika kilometrech dojít do Pece.

Při putování po zážitkových lesních cestách jsem si uvědomila, že vlastně není vůbec divné, proč se do malé a zapadlé Pece pod Čerchovem už léta vracejí lidé všech povah i postavení. Stačí, když jednou ochutnají…

V neděli 2. října jsme odjížděli plní vděku Standovi a Jarce Balíkovým, tvůrcům mistrného programu, který postupně gradoval až do finále na Čerchově – štěstí přeje připraveným, takže se nevloudily žádné nepříznivé okolnosti – a taky všem přátelům, díky nimž byla i večerní posezení příjemná.

Dneska jsme měli v plánu navštívit zámek v Horšovském Týně – prohlídkové okruhy, které tam nabízejí, byly všechny tak lákavé, my jsme však mohli projít jen jeden…

Z města, ležícího na řece Radbuze, jsme kolem poledne jen neradi, protože se zde nabízelo tolik zajímavostí, vyjeli necelých deset kilometrů na severovýchod a vystoupili z autobusu v Mířkově, vesnici, ve které je doloženo osídlení už v polovině 12. století. Aby ne, lidé se v blízkém prstenci vrchů usazovali už od pradávna, archeologové zde našli rozsáhlé hradiště.

A do Sedmihoří, které je kousek od Mířkova, jsme zamířili, abychom prošli naučnou stezku se dvanácti zastaveními. Sedmihoří je sedm výrazných návrší, jejichž příkré svahy vytvářejí nápadný krajinný útvar. Svahy i vrcholky jsou pokryty žulovými balvany a porostlé borovým či smrkovým lesem a procházka po nich je místy sice náročná, ale jedinečná ve všech hlediscích.

Kopce dosahují výšky kolem 600 metrů, tedy vystupují nad okolní krajinu sto i sto padesát metrů.

Čas jsme měli limitovaný, tak jsme museli přichvátnout, ale kam oko padlo, bylo nač se dívat.

Těch kopců jsme vystoupali a zase sešli opravdu sedm (ale chvílemi jsem měla pocit, že tenhle prašivec je už nejmíň dvacátej!)

Velmi členitý terén nebyla jediná nástraha, se kterou jsme se museli utkat. Podle mne mnohem zákeřnější byly oplocenky – žebříčky nebyly nejstabilnější, špryclíky se mnohdy nedovolaly svého souseda… A tak bylo i dost legrace.

Vyhlídky byly ale náležitou odměnou

a krajina k nám byla štědrá.

Škoda, že jsme na tuto stezku neměli víc času – třináct kilometrů za tři hodiny, horem dolem, polem, houštinou, pomysleme na túry minulých čtyř dní – to byla právě tak dávka, po níž jsme hned, co svačinka se v pohodlí autobusu přestěhovala z batůžku tam, kam ji už notnou chvíli hlasitě přivolávali, usnuli spánkem posilujícím a hutným, z něhož jsme se vymanili až před Jihlavou.

Na závěr „účastníci zájezdu“, naši milí přátelé:

Ve článku je devět fotek Ládi Tomáše – děkuji mu a mám pro něj hádanku: které to jsou?

A Zdeňku Laštovičkovi za památeční společnou též děkuji.