Z Prahy do Staré Boleslavi

Neděle 9. října 2011

Dlouho jsme se domlouvali s Jardou Válou na termínu, kdy společně projdeme „kapličkovou cestu“ z Prahy do Staré Boleslavi. Jarda tvrdil, že je potřeba tu Svatou cestu jít zjara či na podzim, protože kapličky stojí v polích a nedostali bychom se k nim kvůli obilí či jiným plodinám, snad bychom je ani nezahlédli. Přiznám se, že jsem nevěděla o čem je řeč, ale důvěřovala jsem mu, že to bude pro nás atraktivní cesta, když byl tak umanutý. Jediný termín byl dnešní, přijeli jsme vlakem do Prahy (Jarda přistoupil ve Světlé), po prohlídce „nádražních soch“ nás dovezlo metro na Prosek a tam začal Jarda mluvit o Prosek-túře a vysvětlil nám, že cesta povede většinou po silnicích a ne-li, tak zoranými poli. Prognóza tedy slibná, navíc hooodně foukalo.

Abych konečně řekla, oč vlastně šlo. Chtěli jsme dneska putovat po Svaté cestě z Prahy do Staré Boleslavi, trasou, která začínala u Špitálské brány a končila v Boleslavi u kostela, kde byl světec zavražděn. Touto cestou vezli podle pověsti mrtvé tělo svatého Václava do Prahy, aby jej pohřbili v chrámu sv. Víta. Od roku 1674 do 1690 bylo podél cesty vybudováno 44 kapliček vzdálených od sebe přibližně na délku Karlova mostu (516 m). Číslo 44 značí i počet mariánských vzývání loretánské litanie. Kapličky byly stejně stavebně řešené, nahoře s vymalovaným znakem a jménem donátora, uprostřed umístili vzývaný obraz Panny Marie, ve výklenku byl vymalován příběh ze života knížete sv. Václava, nápisy převážně latinské, některé i české.

Členové vážených šlechtických rodů si pokládali za čest financovat některou z kaplí. Jezuité, kterým připadla starost o správu poutní cesty, se zasloužili o vznik celonárodních poutí, i když tato trasa byla dosti frekventovaná už na úsvitu našich křesťanských dějin – byla tu starší poutní cesta Svatováclavská, kudy chodila procesí, a další cesta směřující za Palladiem země České.

Z těch 44 kapliček se do dnešní doby uchovalo 25–29. To zní divně, že? Věřte, že není tak snadné je přesně spočítat – najít je může být problém, navíc je těžké shodnout se na tom, které, ač jsou na cestě, nebyly vybudovány jako součást Via sancta. Ale to myslím není rozhodující. Podstatná je cesta – ta tehdejší poutní i ta naše dnešní.

Začínali jsme na Proseku u kostela sv. Václava, kudy vedla Svatováclavská cesta; zde se scházela procesí ze všech směrů a poutníci pokračovali dále společně. My jsme si nenechali ujít prohlídku tohoto legendárního kostela, právě končila mše svatá.

Podle Hájkovy kroniky založil kostel v roce 970 kníže Boleslav II. Pobožný; když se vracel stezkou z Boleslavi zpět do Prahy, odpočinul si na tomto místě a ve snu se mu zjevil zavražděný strýc kníže Václav a nabádal ho postavit zde kapli. Stalo se – prosekali les a kromě dřevěné kaple vznikla i osada, v 11. století zde vystavěli kamennou románskou baziliku, v 15. století ji přestavěli ve stylu gotickém a během věků dále až do dnešní podoby.

Říká se, že je to první kaple zasvěcená sv. Václavovi – vzpomínáte, že totéž se praví o kapli sv. Václava u Brůdku ve Všerubském průsmyku? Inu, s informacemi z oné doby to někdy není jednoduché.

A teď už opravdu přišel okamžik odchodu k místu, kde se napojíme na Svatou cestu.

Trasa: Prosek – Kbely – Vinoř – Podolanka – Dřevčice – Brandýs nad Labem – Stará Boleslav – nádraží ČD = 23 km

Na mapce jsem zvýraznila místa, kudy jsme procházeli; kapličky přeživší dějinné vichry jsou zčásti v polích, protože nově vybudovaná silnice nekopírovala všude starou cestu, zčásti (v tom lepším případě) jsou skryty v zástavbě, několik jich muselo ustoupit nově budovaným objektům.

A teď se hrdinně pustím do identifikace 16 kapliček, které jsme našli – pročetla jsem různé, dost se lišící zprávy a po důkladné úvaze jsem dospěla k názvům kapliček podle mariánského zasvěcení. Neberte mě tedy za slovo, máte-li jiné inforamce.

První kaplička, kterou jsme (konečně!) uviděli, byla v poli, je pravděpodobně 14. v původní sestavě a nazývá se Jeníkovská – byla na ní vymalovaná Madona z Loretánské kaple v Golčově Jeníkově.

Prošli jsme napříč polem, neboť jsme asi na délku Karlova mostu uviděli kapli č. 15, zvanou Kájovská.

Cesta nás vedla kolem uzavřeného areálu kasáren, tam jsou snad také asi dvě kapličky, kolem letiště, a bůhví kudy nás Jarda vedl, zapomněla jsem to. Další stavby, které jsem na fotkách ve směru na Vinoř určila, jsou kaple Nezamyslická, snad 23., v poli u silnice blízko Vinoře

a kaple Nycovská, kousek před městem.

Kaple číslo 25, v níž byl obraz Madony z Horního Jiřetína u Duchcova, nás trochu potrápila, protože se ukryla u plotu zarostlé zahrady a navíc je obklopena paneláky. Ve svém koutku vcelku nerušeně přežívá a snad se dočká lepších časů. V jejím výklenku prý bylo vyobrazení legendy, kterak sv. Václav kráčí v zimě sněhem bos a v jeho šlépějích si svoje bosé nohy ohřívá věrný knížecí pobočník blahoslavený Podiven.

Nejznámější z vinořských kapliček je u hřbitova, financovali ji Slavatové a vzývala se u ní Rosa Mystica-Růže Tajemná, Panna Maria z Paky.

Na tabulce, umístěné Letopiseckou komisí Vinoř na kapličku, jsme si přečetli mimo jiné větu: Svatá cesta včetně jednotlivých kaplí a jejich výzdoby je podrobně popsána v knize Miroslava Kurandy, vysočanského kronikáře, „Z Prahy do Staré Boleslavi Svatou cestou podél čtyřiačtyřiceti kapliček a Svatováclavskou cestou ze Staré Boleslavi do Prahy“. Kniha byla vydána v roce 2009.

Musím se pochlubit: za krátký čas po našem návratu se Jardovi podařilo tu knihu sehnat, takže se moc těším, až si ji přečtu.

Nemohli jsme si nevšimnout kostela Povýšení sv. Kříže ve Vinoři, jehož vznik se klade do začátků křesťanství u nás. Kostel prošel románskou i barokní podobou, dosud se zachovala mohutná ohradní zeď, na přestavbě (i na faře a zámku) pracoval František Maxmilián Kaňka (1674–1766). U oltáře je prý místo, kde se měla podle legendy propadnout do země pyšná hraběnka, které se zachtělo chodit ve střevíčcích z chleba vyrobených.

Blízko kostela nás upoutala studánka, k níž se sestupovalo po schodech.

Zde ve Vinoři jsme se napojili na členitou červeně značenou cestu, po které vedla i naučná stezka do Jenštejna, a tak jsme se dostali do krásné oblasti skal na výrazném hřebeni, pod nímž se leskla hladina rozlehlého rybníka Velké Obůrky.

Na trase NS je také jedna kaplička, snad číslo 28, zvaná Hradopražská podle vyobrazení Panny Marie ze svatovítského pokladu (což je prý skutečná podoba Matky Boží).

Zde umožnili tvůrci NS poutníkům udělat si přesnější představu o tom, jak kapličky s výmalbou vypadaly – je tu nainstalováno jednoduché zařízení, kterým při správném úhlu pohledu spatří divák obraz ve výklenku kapličky:

Pak už opustíme trasu NS, která vede vpravo k Jenštejnu, po obejití obrovského ohrazeného areálu bůhvíjaké firmy zvolíme cestu k Podolance, kde chceme najít další kapličky. Vydáme se po sklizeném poli rovnou do kopce a tam uvidíme fešnou kapli, pořadové číslo 29, zvanou Svatokřížská.

Jejím stavebníkem byl W. M. Laminger z Albenreuthu, ten, který dal popravit Jana Sladkého Kozinu a za rok jej na súd Boží následoval ( 1696).

Došli jsme do Podolanky, hledali kapli, ptali se místních a dostávali tak zmatené informace, že poté, co jsme tu dědinu několikrát prošli, jsme rezignovali a pokračovali dál směrem k Dřevčicím. Na konci vesnice je na vysokém břehu v zahradě stavebně odlišná, břečťanem zarostlá a poničená kaplička, která podle některých zdrojů patří do Svaté cesty a nazývá se Svatomikulášská (býval v ní obraz Panny Marie z kostela sv. Mikuláše na Malé Straně). Jsem zvědavá, jaký názor má pan Kuranda, autor knihy o poutní Svaté cestě.

Podolanka leží, jak říká její název, v dolíku; odcházeli jsme silnicí vedoucí na vyvýšenou plošinu, odkud byl rozhled po kraji – nejblíže čněla věž Jenštejna, hradu založeného ve 14. století a zpustošeného Švédy už ve století sedmnáctém; obec stejného jména byla téměř skryta v úžlabině.

Kaple Rokycanská, v pořadí 32., už nedočkavě vyhlíží dobrodince, který jí trochu pofouká bolístky.

Kaple Římovská (č. 33), u níž byla vzývána Madona z loretánské kaple v Římově, je na tom trochu líp.

Po silnici přicházíme do Dřevčic a hned na okraji vsi nás vítá kaplička,

další je u samoobsluhy.

Stavebníky této kaple byli Šternberkové – zde se vzývala Panna Marie z kláštera v Nepomuku (kopie obrazu je v kostele na Zelené Hoře, originál ve Vídni) a ve výklenku bylo vymalováno převážení těla sv. Václava do Prahy – vlastně motiv pro vznik více jak dvacetikilometrové poutní Svaté cesty.

V Dřevčicích nás zaujaly barokní portály rozsáhlého objektu, který se pyšní letopočtem 1052 a nápisem Villa Dreucici. Stávala prý zde od 14. století tvrz.

Nedaleko je opravená třípatrová zvonice z konce 17. století, s nádhernou sochou sv. Floriána ve výklenku.

A taky jsme se zastavili u Tyršova památníčku z roku 1932.

Netvrdím, že mě bavilo chodit kilometry po silnicích, ale nemělo cenu se tím zabývat, odměna za nepohodlí mi připadala hodnotná. Odkrývalo se mi něco, o čem jsem neměla ani tušení, velkolepý projekt, který přetrval staletí a stále má sílu oslovit!

I když právě tato kaplička, postavená Harrachy a zvaná podle invokace Panny Marie z poutního místa Strašín u Sušice Strašenská, už má opravdu namále.

Přišli jsme do Brandýsa (ale žádné Hopsa, hejsa) a zbývaly nám tedy poslední dvě dochované kapličky. V parku je Vartenská, jejímiž donátory byli Berkové z Dubé. Panna Maria Vartenská ochraňovala před nájezdy Turků a Tatarů.

Poslední kaplička, označovaná číslem 42 a nazývaná Vyšehradská, pro nás dneska už šestnáctá v řadě, je zabudovaná ve zdi u silnice.

Býval v ní obraz Panny Marie, zvané Dešťová, kapli financovali Valdštejnové.

Předposlední kaplička stávala buď v Brandýse na náměstí či u kostela, čtyřicátá čtvrtá bývala u mostu z Brandýsa do Boleslavi a byl na ní prý vymalován celý rodokmen Václavův. Nevadilo nám, že jsme tyhle dvě neviděli, dost bylo pro dnešek kapliček! Centrum Brandýsa je velmi pohledné a což teprve zámek!

Škoda, že jsme byli limitováni neúprosným časem – a na nádraží do Staré Boleslavi zbývalo ještě hezký kousek cesty – alespoň jsme si slíbili, že určitě příště…

Na místě, kde je nyní zámek, stávala u mostu přes Labe už na začátku 14. století tvrz, v 15. století z ní udělali hrad, ten pak přestavěli do renesanční zámecké krásy. Posledním šlechtickým majitelem byl císařský pár Karel I. a Zita. (Císař Karel byl v roce 2004 Janem Pavlem II. blahoslaven a papež vyhlásil 21. říjen, den jejich svatby /1911/, jejich společné cesty do nebe, jeho svátkem. Karel při sňatku /to je doloženo/ řekl své nevěstě: Nyní si musíme vzájemně pomoci do nebe!) V roce 1919 byl zámek zabrán státem, od roku 1995 je v majetku města.

Přešli jsme starý kamenný most se sochou Jana Nepomuckého a spěchali do Boleslavi, která začíná za druhým ramenem Labe. Blížili jsme se do cíle naší cesty, jen zvenčí jsme mohli obdivovat kulturní skvosty, kterými se to tu jen hemží a je jim třeba věnovat prohlídky důkladné, takže dnes jen orientačně-průzkumná část. Nejdříve slavná bazilika sv. Václava, založená v roce 1042 knížetem Břetislavem na místě smrti patrona země České. Při pohledu na věž kostela jsme si přáli, aby měl archanděl Michael dost síly srazit mečem plamenným do hlubin všechny „satany“, kteří škodí…

Kostel sv. Kosmy a Damiána, u jehož dveří byl kníže Václav zavražděn (r. 929?, 935?), byl začleněn do stavby baziliky. Kostel sv. Václava, nyní průběžně opravovaný, už bude napříště snad ušetřen zkáz, podobným těm od husitů a Švédů.

Přívětivému náměstí jsme věnovali jen letmé pohledy, mířili jsme k chrámu Nanebevzetí Panny Marie, k nejstaršímu českému mariánskému poutnímu místu, kde je uchováváno Palladium země České, ochranný obraz vlasti, naše záštita.

(Předchozí fotka je od Jardy Vály.)

Palladium je kovový reliéf Madony s Ježíškem (19 x 13,5 cm), který podle legendy dostala sv. Ludmila při křtu od sv. Metoděje, uctívala jej a po její mučednické smrti zdědil obrázek vnuk Václav, který jej nosil stále u sebe. V den Václavova zavraždění sňal věrný pobočník Podiven z hrudi knížete mariánský reliéf a uprchl. Na vyvýšenině za městem zahrabal obrázek do země, aby nepadl do rukou nepovolaných, neboť věděl, jakou duchovní cenu měl pro Václava. Podiven byl po čase lapen a oběšen, obrázek zůstal v zemi až do roku 1160, kdy jej vyoral rolník. Na tom místě byla postavena gotická kaple, ale při husitských válkách, které se přehnaly i tímto krajem, byla kaple vypálena a z kovového reliéfu zbyla jen beztvará hmota. Podle popisu však byla v polovině 15. století znovu vymodelována Madona s dítětem v té podobě, jak ji známe dnes.

Když působili v Boleslavi jezuité a konaly se slavné pouti, byl v roce 1609 uctívaný mariánský reliéf prohlášen Palladiem země České. Jeho obrázek, který zařadím, berte jako ilustrační, použili jsme foto z infotabule z NS ve Vinoři, tak omluvte špatnou kvalitu (a vygůglujte si lepší).

Kostel brzy nestačil náporu poutníků, protože mnoho proseb zde bylo vyslyšeno, četná uzdravení se udála, a tak byla na začátku 17. století postavena podle návrhu architekta G. M. Filippi barokní bazilika, na jejíž výstavbě a výzdobě se podíleli takoví umělci jako K. I. Dienzenhofer, F. M. Kaňka, M. B. Braun a jiní velikáni. Před touto bazilikou jsme nyní, už trochu unavení, ale s duší nádherně vyladěnou stáli a snažili se vstřebat vše, co se na nás valilo…

Dovnitř jsme nemohli, dívali jsme se jen ozdobnou mříží, tak jsme si mimo jiné připomněli, že i v naší době se zde odehrávají věci, které vejdou do dějin: dne 1. 5. 2011 byla v tomto poutním chrámu posvěcena kaple blahoslaveného Karla a uložena jeho relikvie…

Poslední barokní šperk, který si pro naše přivítání Stará Boleslav připjala, je kaple blahoslaveného Podivena – ano, toho služebníka knížete sv. Václava, jenž pro nás všechny zachránil mariánský obrázek.

Kapli postavili podle návrhu K. I. Dienzenhofera v roce 1738 na místě, kde byl blahoslavený Podiven zabit. Jeho tělo zůstalo dlouho neporušené, nakonec byl pochován v Praze blízko sv. Václava, svého pána.

Abychom zachovali soulad mezi smysly, podlehli jsme Jardovu vábení a zašli (jen kousíček od Podivenovy kaple) do nejlepší cukrárny v Evropě, kterou teď už i my známe. V rychlosti jsme zhltli větrníky velké jako kolo od vozu a lahodné jako odpočinek po padesátikilometrové pěší túře a vzápětí jsme museli capkat na nádraží. O důvod víc znovu zajet do Brandýsa-Boleslavi.

Náš vlak odjížděl krátce před čtvrtou. Teď, po čase, jsem si udělala v „kapličkách“ pořádek a jsem moc ráda, že jsme se zalíbením nakoukli do neznámé části světa, v němž jsme nalezli odpovědi na některé naše otázky a že všechno způsobil kamarád Jarda Vála. Budiž jemu i Cestě chvála!