Vídeň

Výstavy, vycházky

12. listopadu 2011

Od října navštěvuji kurz o slohovém vývoji architektury, který je součástí projektu s názvem Kapitoly z dějin výtvarného umění, jehož součástí byl i zájezd do Vídně na některou z mnoha výstav. Náš přednášející nám navrhnul tolik možností, že bylo opravdu těžké si vybrat. Jako první jsme zvolili výstavu v Umělecko-historickém muzeu na náměstí Marie Terezie nazvanou Zimní pohádka od Bruegela po Beuyse – nechali jsme se okouzlit asi 150 obrazy, na nichž evropští umělci od pozdního středověku až po současnost zachytili výjevy z ročního období, které vždycky významně ovlivňovalo život lidí i zvířat. Snové zimní krajiny flanderské i odpočinkové a společenské radovánky na severu Evropy v 16. století kontrastovaly se situacemi, v nichž je nutno při řádění živlů bojovat o život, romantické zasněžené pěšinky mezi lidskými sídly budily důvěru, obdiv a úžas zase horské velikány a ledovce…

Pokochali jsme se i jinými výstavními prostorami tohoto stánku umění a historie, kde se dají strávit celé týdny, ale měli jsme v plánu ještě Belveder, kam nás srdce táhlo kvůli Josefu Hoffmannovi, rodákovi z Brtnice u Jihlavy. V Dolním Belvederu je totiž až do března 2012 nádherná výstava Gustav Klimt a Josef Hoffmann: Průkopníci moderny, jíž už začínají oslavy 150. výročí narození Gustava Klimta (1862–1918), na které se v Rakousku pečlivě chystají řadou akcí – jen ve Vídni bude devět mimořádných výstav, každá slibuje skvosty.

Josef Hoffmann (*1870 v Brtnici – 1956 ve Vídni), český architekt a návrhář, jeden ze zakladatelů vídeňské secese, vůdčí osobnost Wiener Werkstätte, přítel a spolupracovník Gustava Klimta (jehož otec pocházel z Litoměřicka), je osobností, jíž nejen Vídeň, ale celá Evropa stále skládá hold. Na výstavu tedy proudily davy lidí, aby shlédly model paláce Stoclet, zapsaného v létě 2009 na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Ačkoliv Josef Hoffmann vystavěl mnoho pozoruhodných staveb, přece jen nejsvětovější pověst má bruselský secesní palác, jehož stavbu zadal mladému architektovi baron Adolf Stoclet v roce 1907 a na kterém Hoffmann pracoval až do roku 1911 ve tvůrčím souznění s malířem Gustavem Klimtem, autorem tamních dekorativních maleb. Je to výjimečná, mramorem obložená stavba, jejíž interiéry se beze změny zachovaly do dnešní doby – čtyři desítky místností, koncertní sál s pódiem, bazén, sauna, krytá promenáda – to vše je dílem Josefa Hoffmanna, který navrhl i zahradu, nádobí, nábytek a dokonce oděv a šperky majitelů paláce pro příležitost přijímání návštěv význačných osob, přijíždějících k nim z celé Evropy.

Vstoupili jsme do výstavních prostor a rázem jsme byli uchváceni Klimtovými obrazy, šperky a dekoracemi Hoffmannovými, byl tu nábytek, užité umění – vše v dokonalém souladu.

Mirek dnes nefotil, proto zařadím pro ilustraci obrázek z google:

Prohlédli jsme si dokumentaci ke stavbě a jejímu luxusnímu interiéru, model paláce Stoclet a dokonce tu je rekonstrukce jedné z místností a schodiště v měřítku 1 : 1 – ohromující dojem!

I tento obrázek je stažený z google.

Unaveni přemírou vjemů jsme se rozhodli pro vycházku – tu jsme volili tak, abychom zůstali při tématu – zastavili jsme se v Bösendorferstraße 3 před domem, kde bydlel od roku 1903 do 1933 architekt Adolf Loos, rodák z Brna (s jihlavskými kořeny), spolužák Hoffmannův nejen na jihlavském gymnáziu, ale i v Brně.

Na začátku roku 2009 byla v jihlavském Domě Gustava Mahlera výstava fotografií Waltera Zedniceka, na nichž bylo zachyceno třicet staveb a interiérů Adolfa Loose, čelního představitele purismu, stejně jako Hoffmann klasika moderní architektury. Oba významní umělci, vzešlí z českého prostředí, ovlivnili svými pracemi další vývoj evropské architektury, i když stáli každý na jiném břehu – Hoffmann byl představitelem secese, Loos jejím odpůrcem – známá je jeho věta o tom, že ornament je zločin.

Jen kousek od Belvederu je Auenbruggergasse 2, což je adresa, kde bydlel od roku 1898 až do roku 1909 Gustav Mahler. Jeho byt byl v nejvyšším poschodí – z těch míst, kde je na fotografii otevřené okno, sahal až k rohu domu.

Na domě je pamětní deska:

V roce 1897 se stal Gustav Mahler ředitelem Dvorní opery ve Vídni a zakrátko se přestěhoval do bytu v tomto domě. Zpočátku zde Mahlerovi vedla domácnost jeho sestra Justina, kterou si k sobě vzal z Jihlavy i s mladší sestrou Emmou po smrti obou rodičů v roce 1889; od roku 1902 zde bydlel se svou ženou Almou.

V případě, že budete dům hledat, je to snadné – je hned vedle „gardového“ kostela, který nyní patří Polákům žijícím ve Vídni. Před kostelem, kde jsou slouženy bohoslužby v jejich mateřštině, si postavili Poláci sochu svého milovaného papeže Jana Pavla II.

Trasa naší procházky vedla ke kostelu sv. Karla Boromejského, který byl v této chvíli pro nás důležitý tím, že se zde v neděli 9. března 1902 oženil Gustav Mahler s Almou, tehdy prý nejkrásnější ženou Vídně.

V té době byl nejen ředitelem Dvorní opery, ale také šéfdirigentem a skladatelem – osobností nepřehlédnutelnou – obdivovanou, ale i osočovanou, jak už to u výjimečných umělců bývá. Na svatbě byla přítomna matka nevěsty, za svědky šli otčím Almy, malíř Carl Moll, a koncertní mistr Dvorní opery Arnold Rosé. Houslista Arnold se den poté ve stejném kostele oženil s Justinou, sestrou Gustavovou, čímž znásobili příbuzenské svazky, protože už čtyři roky byli svoji Emma Mahlerová a violoncellista Eduard Rosé, bratr Arnoldův. O jejich osudech jsem psala ve článku z května 2011. Slavné kvarteto Rosé, v němž byl Arnold primáriem, uvedlo mimo jiné v premiéře Fibichův klavírní kvartet op.11

Když jsme letmo zachytili náznak, jak kráčet po stopách Gustava Mahlera ve Vídni, zašli jsme i k zahradnímu domku v Horním Belvederu, k tzv. Kustoden-Stöckl, kde žil Anton Bruckner, jemuž zde právo bydlení udělil sám císař František Josef.

Anton Bruckner (1824–1896), skladatel a varhaník, jehož předkové z matčiny strany pocházeli z Hořic na Šumavě, obdivoval Richarda Wagnera, a sám byl jako hudebník ctěn, ale i zatracován. Bruckner léta vyučoval na vídeňské konzervatoři a univerzitě harmonii a kontrapunktu; jeho přednášek se zúčastňoval mladý Gustav Mahler a spolu se skupinou ostatních studentů se důrazně postavil za uznání Brucknerovy 3. symfonie, jejíž vídeňská premiéra skončila v roce 1877 fiaskem.

Po poznávací vycházce jsme zjistili, že máme právě tak čas ještě aspoň nakouknout do Bank Austria Kunstforum, kde vystavuje kolumbijský malíř a sochař Fernando Botero (*1932) na sedmdesát obrazů svých mlčících tlouštíků. Nestihli jsme celou výstavu, jen jsme ochutnali a na vlastní oči prohlídli několik rozměrných pláten, z nichž, většinou v pasivní pozici, na nás tu přívětivě, tu jaksi zatvrzele či lhostejně zírají tlustí lidé, o jejichž myšlenkách se můžeme pouze dohadovat. Každopádně je to neobvyklá podívaná – slavná obrovitá baletka stojící se sveřepým výrazem na špičce jedné nohy, s druhou do neuvěřitelné výšky zvednutou, nenechá diváky bez emocí (kladných i záporných).

Nezvyklým, až kuriózním zážitkem byla i kratičká prohlídka svatoštěpánského Dómu, uvnitř nasvíceného výraznými barevnými světly, klouzajícími po klenbách i stěnách…

Večerní Vídeň nás pak pohladila a uchlácholila známými obrázky, a tak jsme odjížděli na Vysočinu roztřídit v klidu všechny vjemy, dojmy, pocity, zdání, představy a zážitky dnes nasbírané.

Většinu fotek v tomto článku udělal náš přítel Pepa Poukar – děkuji.