30. prosince 2011
Jednou z velmi oblíbených akcí, na které se turisté těší vždy na přelomu roku, je bezesporu hvězdicový pochod k Filipovskému prameni řeky Chrudimky. Letos pořádali turisté z Hlinska už jeho 28. ročník a znovu se jej zúčastnilo několik stovek turistů, převážně z Pardubického kraje, ale i z Vysočiny. My jsme pochod absolvovali poprvé v roce 2009, kdy jsme přišli do polesí Stará obora u Filipova k hlavnímu prameni Chrudimky, dříve nazývané Kamenice či Ohebka, od Čachnova, kam jsme přijeli vlakem. Letos jsme zvolili cestu od Hlinska, města na rozhraní Žďárských vrchů a Železných hor, kam jsme dojeli s přáteli autem. Leželo něco sněhu a počasí neslibovalo bůhvíjaké zázraky, proto jsme pežotka odstavili až tři kilometry za Hlinskem, v Hamrech, abychom si trochu zkrátili cestu k prameni.
Trasa: Hamry – Lány – Kameničky – Volákův statek – Filipov – pramen Chrudimky a zpět = 20 km
V Hamrech jsme lehce nalezli zelenou TZ, která vede až k prameni. První zastavení bylo v osadě Lány před rozcestníkem.
Půlhodinku cesty odtud byly slavné Kameničky, obec oblíbená malíři-krajináři. Všichni si jistě vybavíme známé břízky ze Slavíčkova obrazu, já nabízím břízky z Mirkovy fotografie:
Sněhové přeháňky milosrdně ustaly, když jsme přišli do Kameniček a toužili si vyfotit místa turisticky atraktivní. K nim patří kostel Nejsvětější Trojice, v jehož blízkosti je památník obětem války, rané dílo sochaře Karla Lidického, rodáka z Hlinska
a hrob místního faráře Josefa Parduse, jehož pod jménem Antonín Kalous učinil Karel Václav Rais hlavní postavou svého románu Západ.
Karel Václav Rais (1859–1926) učil nějakou dobu v tomto regionu a když realisticky zachytil zdejší přírodu a lidi v románu Západ, malíř-impresionista Antonín Slavíček (1870–1910) se na něj po přečtení díla obrátil se žádostí, aby mu sehnal ubytování v této vsi, neboť chce zdejší prostředí na vlastní oči poznat. I stalo se a my máme nyní možnost vidět bysty těchto dvou význačných osobností před bývalou farou v Kameničkách, kde je teď Galerie Antonína Slavíčka.
Celou budovu můžete vidět v článku z naší první cesty, dnes zařadím bystu spisovatele Raise, v jehož rodném Bělohradě jsme pobývali v roce 2008 na Letním turistickém srazu
a malíře-krajináře Antonína Slavíčka:
Na druhém konci vsi je stavení, ve Slavíčkových časech výměnek na Volákově gruntě, kde krajinář se svou rodinou bydlíval po tři roky.
Stačilo mu vyjít ven a měl před sebou Vojtěchův kopec, též Volákův zvaný, který proslavil svými obrazy. Doposud je tu rybníček, hájek na temeni táhlého Volákova kopce (673 m) je také tam, kde má být…
Měli jsme dosud v živé paměti Slavíčkovy obrazy, které jsme obdivovali 20. prosince v Galerii v Havlíčkově Brodě, když jsme se zajeli podívat na právě otevřenou výstavu August Švagrovský a jeho sbírka, v níž jim byl vyčleněn celý jeden sál. Prohlídka sbírky s komentářem Mgr. Staňka nám osvětlila mnohé, což nám bylo nyní k dobru.
Slavíček studoval u Julia Mařáka a jako krajinář si oblíbil kopce Žďárských vrchů, v Kameničkách namaloval na sedmdesát obrazů – říkával, že sem jezdí malovat „sněhy a větry“. Za ním přijížděli mnozí další malíři, a vraceli se, protože zdejší krajina rozhodně měla, a doposud má, co nabídnout. Slavíček bohužel zemřel velmi mlád, jeho žena se třemi malými dětmi pak sňatkem vstoupila do rodiny Masarykovy, spřízněni byli i s rodinou Medkových.
Tichou a liduprázdnou vesnicí jsme odcházeli od Volákova výměnku a zajímalo nás, kde asi bývala hospůdka V malé chýši, kam veselá společnost malířů chodívala, a v níž obsluhovala milá babička-hospodská Kristina Polanská (to jsme vyčetli na infotabuli). V dálce se objevil jeden místní, jehož jsme se na to optali. A on: „No přece tady“ a ukázal na stavení, před nímž jsme stáli. Šibalsky zamrkal: „Ukážu vám vzácnost, původní vývěsní štít z doby babičky Polanské“, přistoupil ke dveřím, odemkl a tabule se po letech podívala na svět a do Mirkova objektivu.
Celá chalupa je přestavěná, z časů na začátku dvacátého století zbyla jen ta tabule a uvnitř lustr, který jsme si mohli vyfotit. Kdo nevěří, ať tam běží!
Plni dojmů jsme ťapkali nahoru do lesů, k prameništi sličné řeky Chrudimky. Cestou jsme potkávali známé, všechny jsme rádi viděli, ale rozradostnila nás Míla Pondělíčková, která měla sebou višňovku „potkávačku“. (Ten den jsme ji potkali několikrát, mňam…)
U Filipovského pramene to žilo, vonělo a bublalo. Byl nejvyšší čas na oběd – ten byl dokončen v pár minutách a spořádán ještě dřív.
Nezapomněli jsme ale, že ne každý, kdo by chtěl, může po vlastních nohách (byť občas neposlušných) dojít, kam si zamane – k tomu účelu byla turistickým ústředím zřízena sbírka Novoroční čtyřlístek, z jejíhož výtěžku bude vybudována stezka pro vozíčkáře – tam jsme přispěli, dostali jsme Silvestrovský diplom a užívali si přátelské pospolitosti, podpořené přiťukáváním na štěstí-zdraví-dobré cesty-rychlé nohy v příštím roce…
Je dobré a symbolické končit rok a začínat nový u pramene řeky – zde počíná svůj tok 106 km dlouhá Chrudimka:
Krajem, kudy řeka protéká, byla v roce 1972 vybudovaná 82 kilometrů dlouhá vlastivědná stezka, která dovede vytrvalé a zvídavé turisty až do Chrudimi. Filipovský pramen přibírá další vody z těchto lesů, proběhne Kameničkami, už solidní říčka Chrudimka vtéká do Hamerské vodní nádrže z prvních let 20. století, vytváří malebná zákoutí v Hlinsku a Horním Bradle, poskytuje scénu pro dechberoucí pohledy ze skály nad Sečskou přehradou, proteče dalšími třemi vyrovnávacími nádržemi než popatří na Chrudim zaslíbenou a v Pardubicích unaveně splyne s Labem.
Při odchodu jsme pěkně poděkovali pořadatelům
a cupali chutě stejnou cestou nazpátek. Požili jsme, a tak jsme se chovali rozverně a rozpustile, což nám vydrželo, i když občasné sněhánky přešly v hustou metelici s mohutným větrem. Ale všechno trvá, až se ztrhá – k autu do Hamrů jsme přišli se setměním, ale za slušného počasí.
Za hodinku jsme doma začali s přípravami na zítřejší výstup na Javořici…