41. ročník mezinárodního pochodu Vídeňským lesem
31. března 2012
V devadesátých letech jsme se této turistické akce, která je u nás známa jako pochod Za nejkrásnější medailí, několikrát zúčastnili, a tak, když se rozhodl předseda našeho OKČT Čeřínek Jirka Veselý uspořádat autobusový zájezd do Nußdorfu, kde je start a cíl putování, rádi jsme se přihlásili. Kdysi jsme o přechodu Vídeňského lesa říkávali, že je to výlet do jara, protože příroda je tu o dobré tři týdny v předstihu před tou naší vysočinskou. Což nepřestalo platit ani ve třetím tisíciletí.
Na startu v Nußdorfu jsme dostali vandrkartu na kontrolní razítka a plánek trasy – my jsme si vybrali tu, která měřila 18 km a začínala u klubovny, kterou mají rakouští turisté na dunajské promenádě. A protože jsme byli v Ořechově, dostal každý přihlášený účastník po zaplacení startovného vtipný a milý dáreček – dobrou ořechovou čokoládu.
Leopoldsberg se tyčil nad hladinou řeky do výšky 425 metrů a kilometr a půl dlouhá Nasenweg vedoucí na vrchol nám dala pořádně zabrat – ale výhledy na Dunaj pod námi a Vídeň v dálce byly úchvatné, ačkoliv mlžný opar a těžké mraky dělaly co mohly, aby nám exkluzivní obrázky rozmazaly (během dopoledne se však počasí značně vylepšilo).
Svahy kopců Vídeňského lesa jsou ozdobeny vinicemi, pečlivě obdělané šplhají do výšky, táhnou se v pravidelných řadách a je vidět, že jsou lidmi i sluncem hýčkány – při pohledu na ně jsem si uvědomila, že také proto je doušek vína tak osvěživý.
Z Leopoldsbergu nás cesta nevedla na Kahlenberg, ale obešla svahy a zamířili jsme po ní, dobře značené, do Klosterneuburgu – výhledy na známé věže před námi se různily podle toho, ze které pozice na Kollersteigu jsme je obdivovali. Čekala jsem, že pořadatelé povedou trasu kolem původního sídla Vídně, ale v městečku jsme náhle (podle plánku) zabočili na opačnou stranu k Weidlingu, který je s Klosterneuburgem spojený, a znovu jsme stoupali do kopců.
Je třeba připomenout, že v těchto místech bylo prokázáno osídlení už v době před pěti tisíci lety, pak se tu střídali Keltové, Římané – všichni víme o římském táboru Vindobona na přelomu letopočtu, který v roce 433 zničil hunský Attila. Po období, kdy zde vládl Karel Veliký a pak území čelilo nájezdům Maďarů, byla po jejich porážce na řece Lech (r. 955) založena Východní marka (Ostmark), která patřila markrabatům Babenberkům. Jejich původní sídlo Klosterneuburg bylo v polovině 12. století přeloženo do dnešního středu Vídně, od roku 1221 se stala Vídeň městem. Po Babenbercích připadly Rakousy s Vídní českému králi Přemyslu Otakaru II., který si je zajistil vhodnou sňatkovou politikou, po jeho smrti na Moravském poli (1278) dostal Rakousy Rudolf I. Habsburský.
Tolik pro připomínku historické důležitosti území, kterému se nyní říká Vídeňský les. Povídali jsme si o tom s Mirkem zatímco jsme stoupali znovu na hřebeny k poslední razítkové kontrole u restaurace Agnesbründl, kde jsme uviděli i směrovníky několika mezinárodních turistických cest, což nás přesvědčilo o významu této oblasti v evropském měřítku. Prochází tudy Mezinárodní mariánská poutní cesta z Čenstochové v Polsku přes slovenskou Levoču do rakouského Mariazell, Evropská dálková cesta č. 4 s trasou: Pyreneje – Jura – Neziderské jezero – Balaton, abych uvedla ty nejatraktivnější. Stáli jsme před směrovými tabulemi a v očích měli marnou touhu – tyto cesty už nejsou v našich silách…
Pokračovali jsme dále podle plánku cesty na Sulzwiese, kde je blízko rozcestí bělounká a prostá kaplička
a tam jsme zjistili, že organizátoři pochodu nevedou trasu přes Kahlenberg, ale dolů lesem a pak vinicemi do cíle na dunajském nábřeží. Návštěva poutního místa byla ale naší prioritou, proto jsme se rozhodli nedržet se propozicí a trasu přizpůsobit svým požadavkům.
Přidali jsme do kroku a po půlhodině stanuli na 484 metrů vysokém zalesněném vrchu Kahlenberg kousek od vysílače, který je z velké dálky jeho poznávacím znamením, a před 22 metrů vysokou rozhlednou z roku 1887, postavenou na nejvyšším bodě kopce a nazvanou Stefaniewarte.
Místo, odkud je prý nejkrásnější pohled na Vídeň, je nejoblíbenějším výletním cílem zdejších obyvatel, jezdí sem dokonce městská doprava.
Od rozhledny je jen kousek k náměstíčku, kde stojí kostel, který byl pro nás vyvrcholením dnešní cesty, ale ještě předtím, abychom navštívili nám známá historická místa, jsme aspoň nakoukli do vkusného zátiší císařovny Alžběty a postáli před památníčkem májových slavností umělců, pořádaných zde ve 2. polovině 19. století.
Kostel byl postaven roku 1629 a sehrál velkou roli před rozhodující bitvou s Turky obléhajícími v roce 1683 Vídeň. Kara Mustafa přitáhl v červenci s třistatisícovým vojskem k Vídni a bylo jasné: padne-li Vídeň, osmanská říše se rozšíří dále na sever. Papež Inocenc vyzval tehdy Evropu k pomoci císaři Leopoldu I., takže na začátku září bylo připraveno bránit Vídeň asi šedesátitisícové vojsko, z něhož velkou část tvořili bojovníci polského krále Jana III. Sobieského. Ten prý před tažením prosil o pomoc Černou Madonu Čenstochovskou a pod její ochranou vedl svá vojska k Vídni. (V roce 2008 jsem psala o vyhlídce Králův stolec, pojmenované po tomto polském králi, ve článku Znojemským Podyjím).
V předvečer bitvy vložili obránci Vídně svůj osud do rukou Panny Marie, kterou zde, v kostele sv. Josefa, prosili o pomoc. 12. září 1683 se podařilo po kruté bitvě, kdy okolní krajina byla zpustošena a také kostel sv. Josefa zbořen, turecká vojska obrátit na útěk. (Za pomoc při boji proti Turkům prohlásil papež 12. září svátkem Jména Panny Marie.) V roce 1734 byl kostel postaven znovu a poté nad hlavním vchodem zřízena pamětní deska.
Do dnešní doby o tuto svatyni pečují Poláci, patří mezi jejich tři nejposvátnější místa (Krakov, Čenstochová, Kahlenberg).
Tato deska byla na zeď kostela umístěna v roce 1983 při oslavách 300. výročí vítězství nad Turky, stejně jako pamětní deska papeži Janu Pavlu II.,
který zde při této příležitosti sloužil mši svatou a daroval kostelu obraz Panny Marie z Jasné Hory u Čenstochové.
Kostel sice nebyl otevřen, ale na obraz Panny Marie na oltáři jsme se mohli podívat přes zasklené dveře – naše pouť byla dovršena.
Rychle jsme zašli na vyhlídku vedle výletní restaurace a užili si opěvovaného pohledu na Vídeň, pak jsme se vydali po turistické stezce zřízené už roku 1935 znovu na Leopoldsberg, který hrál při obraně Vídně před Turky neméně významnou roli, což je připomínáno na několika pamětních deskách a pomnících umístěných u hradeb, za nimiž je kostel sv. Leopolda, půvabná, z širého okolí viditelná dominanta kopce, pod nímž se čeří vlnky „na krásném modrém Dunaji“.
Pohledem odsud jsme se rozloučili s Kahlenbergem,
na který už se asi vždycky budeme dívat jen zdálky, protože jsme se dozvěděli, že tento 41. ročník pochodu Vídeňským lesem byl poslední – letité pořadatele už příprava zmáhá a bohužel není, kdo by v jejich záslužné a dobrovolné práci pokračoval – málokoho taková činnost láká, stejně jako u nás.
Z Leopoldsbergu jsme cestou známou z rána seběhli ze svahu a podél Dunaje došli do cíle pochodu, předložili kontrolní razítka na vandrkartě a dostali předem předplacenou medaili, opravdu krásnou – asi nejkrásnější, protože jiná už odsud nebude…
Pořadatelé měli na startovní tabuli zaznamenáno, kolik turistů z různých oblastí Česka se dnešního pochodu zúčastnilo – pohár pro nejpočetnější výpravu KČT Třebíč převzal jejich předseda Láďa Tomáš, který zájezd vedl.
Skutečná trasa pochodu: Nußdorf – Kahlenbergerdorf – Nasenweg – Leopoldsberg – Kollersteig – Klosterneuburg – Weidling – K. Grünbergerweg – Gasthaus Agnesbründl – Sulzwiese – Stefaniewarte – Kahlenberg – Leopoldsberg – Nasenweg – Kahlenbergerdorf – Nußdorf = 20 km
Ve tři hodiny odpoledne jsme se rozloučili s Nußdorfem a na přání účastníků se jelo do Prátru, o němž můžu říct následující: aniž jsme utratili jediné euro, oběma se nám jen z pohledu na hrůzné atrakce točila hlava a zvedal žaludek, když jsme po hodině ze zábavního parku odcházeli provázeni duc duc hudbou nejvyšší intenzity…
Cestou domů jsme si za víčky pustili film nazvaný Wienerwald-Wanderung 2012, který si budeme ještě mnohokrát pod českým názvem Putování Vídeňským lesem přehrávat.