Bílá sobota, 7. dubna 2012
Z číselného označení za titulkem článku je patrné, že budou následovat pokračování, románské stavby v Praze se nedají proběhnout za jeden den. K těmto výletům po památkách nás zlákal Jarda Vála (a nemusel nás přemlouvat, přijali jsme okamžitě s nadšením), byl naším skvělým průvodcem a doufám, že jím zůstane. Stejně jako doufám, že i příště napíše povídání o našem putování a na mne zbude jen přiložit Mirkovy fotky.
Jarda Vála napsal:
Až na druhý pokus se podařilo domluvit výlet do Prahy na realizaci Pouličního plahočení Prahou, jak Rudolf Krause, předseda Klubu přátel a milovníků Prahy a člen odborů KČT Dobrý hospodář Olomouc a Klub Mašinka Milovice nazval seriál putování IVV po našem hlavním městě. Postupně zpracoval trasy, které provedou zájemce po památkách stověžaté matičky, a to podle jednotlivých stavebních slohů – Prahou románskou, gotickou, renesanční, barokní, rokokovou, klasicistní a empírovou, secesní a novodobou a nakonec Prahou moderní. Pro všechny trasy vypracoval příslušné záznamníky s vlastními texty a fotografiemi, někdy i mapkou.
Vyrazili jsme před půl osmou ze Světlé, přes Kutnou Horu jsme pokračovali ku Praze a zaparkovali na Vinohradech před Olšanskými hřbitovy. Na stanici Želivského jsme si za 110 Kč koupili celodenní jízdenku Pražské integrované dopravy, která nám umožní neomezené cestování metrem, tramvajemi a autobusy po celé Praze. Odjeli jsme na Můstek a odtud pokračovali po trase B až do předposlední stanice Rajská zahrada na okraji sídliště Černý Most I.
Byla poměrně zima, když jsme se vydali do Kyjí, ale zanedlouho jsme na mírném návrší nad Kyjským rybníkem vybudovaným na říčce Rokytce spatřili farní kostel sv. Bartoloměje a zapomněli na nepohodu.
Románský jednolodní kostel z první poloviny 13. století byl postaven z pískovcových kvádrů a plnil v době ohrožení stejnou funkci jako tvrz. Vnitřní prostory byly rozdělené na část pro lid a vyvýšenou tribunu pro vlastníka dvorce, k němuž kostel patřil.
Během 15. a 16. století byla na severní straně lodi přistavěna sakristie. V souvislosti s obnovením fary v polovině 18. století následovaly stavební úpravy a na fresce v presbytáři kostela byl nalezen nápis sdělující, že „tento kostel založil pražský biskup Jan“. První dochovanou zmínkou o kostele je však až listina biskupa Jana z Dražic z roku 1306. V roce 1864 byla věž zvýšena o třetí patro zakončené valbovou střechou. Na konci minulého století proběhla oprava budovy, románských oken a interiéru, takže stavba na kyjském Krčínově náměstí se stala přitažlivým cílem.
Po kratším váhání jsme vstoupili dovnitř (byla Bílá sobota a u Božího hrobu se modlili věřící) a užasli nejen nad dochovanými nástěnnými malbami, ale i novodobou plastickou křížovou cestou.
Obcházeli jsme kostel a ze všech stran fotili, stejně jako protější úpravnou budovu fary z 18. století, o které se však píše už ve zmíněné biskupské listině z roku 1306.
Zatímco jsme se stejnou cestou vraceli ke stanici metra,
povídali jsme si o tom, že jeden z kostelů, které pro jejich románský původ uvádí autor pan Krause v záznamníku, podle kterého dnes (a bohdá i příště) směrujeme své putování, je kostel sv. Václava na Proseku, který jsme viděli loni v říjnu na začátku naší cesty z Prahy do Staré Boleslavi.
Metrem jsme se svezli takřka až na druhý konec trasy B a vystoupili ve stanici Jinonice, která je šestnáctou od Rajské zahrady. Šli jsme podél Radlické radiály, na druhé světelné křižovatce odbočili do Butovic, nejprve doleva do ulice Mezi lány a pak vpravo do ulice Pod Vavřincem. Už její název napověděl, že ji budeme muset opustit a vyšlápnout prudký svah, abychom se dostali ke kostelu sv. Vavřince.
Kostel obklopený hřbitovem má odděleně stojící zvonici se šindelovou střechou,
která jako by byla kopií té v podlipnické Řečici. Kostel byl postaven už ve druhé polovině 11. století, v roce 1571 prošel rozsáhlou přestavbou a v 19. století získal pseudorománský vzhled. Z původní stavby toho příliš nezbylo, je zde románská apsida (přístavek) a v ní část zdiva a původní okénka.
Nejvýznamnější osobností, která je s tímto kostelem sv. Vavřince a vůbec celou zdejší farností spjata, je Antonín Jaroslav Puchmajer (1769–1820), jenž zde působil dva roky na samém počátku 19. století. Byl velmi významným josefínským osvícencem, zlatým písmem se zapsal do dějin české literatury a poezie – pomáhal svému učiteli Josefu Dobrovskému při práci na Německo-českém slovníku, vydal Ruskou mluvnici a jako první na našem území zaznamenal romštinu (a překládal z ní!).
Vrátili jsme se dolů na ulici Pod Vavřincem a po zelené značce se vydali nad Prokopské údolí, jež jsme pak nechali po levé ruce a kolem Nové Vsi stoupali vzhůru lesem. Z rozbahněné cesty s vyježděnými kolejemi od stavebních strojů a aut, a v krátkém, avšak vydatném dešti, jsme s těžkými botami, ale lehkým úsměvem míjeli ulice, jejichž zvířecí názvy nás rozveselily: Liščí, Zaječí, Sojčí, Srnčí a Křepelčí – až jsme bahnem prokličkovali k okraji (sídliště) Velké Ohrady.
Na směrovníku jsme se dočetli, že do Řeporyjí, kam směřujeme za další románskou památkou, jsou už jen dva kilometry. Dříve než jsme podél Dalejského potoka přišli do obce při západní hranici Prahy, mohli jsme se zasnít nad hloubkou věků a exotickou minulostí přírodní památky Placatá skála.
Na informační ceduli stojí, že před půl miliardou let bylo území Čech a Moravy mikrokontinentem Perunika a ten zalilo na sto miliónů let moře, na jehož dně právě stojíme… K nepochopení…
První zmínky o Řeporyjích, které jsou od roku 1974 součástí Velké Prahy, pocházejí z počátku 12. století. Podle pověstí vznikla ves kolem cisterciáckého kláštera, jehož mnišky prý dobývaly kořen léčivé rostliny – řepíku lékařského a název Řeporyje tedy pochází od řepo-ryjců. Největšího rozmachu se obec dočkala na konci 19. století po dokončení železniční trati Praha – Most a Praha – Beroun. Byly zde otevřeny vápencové lomy, postavena pec na pálení vápna a kruhové cihelny. Do obce se přistěhovali dělníci, čímž ztratila čistě zemědělský charakter.
Jako farář v Řeporyjích působil mezi léty 1909 – 1919 spisovatel Jindřich Šimon Baar, mezi lidmi velmi oblíbený pro svá krásná kázání.
Na návrší nad Řeporyjským náměstím se tyčí kostel sv. Petra a Pavla, jeden z nejstarších na území Čech.
Původní románská centrální stavba se čtvercovou lodí s polokruhovými apsidami na každé straně pocházela z poloviny 12. století, později k ní byla přistavěna hranolová věž.
V roce 1772 však kostel zcela změnila barokní přestavba Antonína Schmidta a z románské stavby zůstala jenom věž se sdruženými okny, západní apsida a zbytky zdiva v nárožní lodi.
Na Řeporyjském náměstí se nám nečekaně naskytla příležitost využít autobusu do stanice Luka, a tak jsme neváhali. Zato na konečné ve Zličíně jsme se moc nevyznamenali: ledabylé přečtení zmínky o nákupním komplexu jako poznávacím bodu v popisu cesty v záznamníku a současně nabídka bezplatné autobusové přepravy Konečná metra – IKEA způsobily, že jsme se tam lehkomyslně nechali dovézt a zjistili, že jsme se měli vydat na opačnou stranu… A tak potupně zpět a teprve pak, už obezřetně, správným směrem – přes Zličín do pražské části Řepy.
Věžička kostela vykukující vlevo za budovou Vysoké školy regionálního rozvoje (i taková VŠ existuje!) nás zlákala k odbočení z hlavní ulice, ale jak se záhy ukázalo, nepatřila další románské stavbě našeho dnešního putování, ale zrekonstruovanému kostelu sv. Rodiny v klášterním areálu boromejek spojenému s Domovem sv. Karla Boromejského pro staré, nemocné a opuštěné lidi. Od září roku 1996 domov s 87 lůžky provozuje kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, předtím zde sídlil Výzkumný ústav zemědělské techniky. Kostel byl v roce 1948 uzavřen, vybavení interiéru rozkradeno a prostor sloužil jako skladiště a garáž pro traktory. Po roce 1992 byl klášter a kostel navrácen řádu boromejek a z výtěžku několika finančních sbírek zrekonstruován, hlavně jeho malby. Krásně opravené jsou prý i sklepní prostory, kde dříve bývaly temnice pro vězeňkyně; dnes zde pomáhá zajišťovat chod Domova asi třicet ruzyňských žen s lehčími tresty.
Nedokázali jsme nevšímavě projít kolem cukrárny a v rychlosti se odměnili kafíčkem a zákuskem (božské!) a poté pokračovali pružným krokem k farnímu kostelu sv. Martina z konce 12. století, s hranolovou věží připojenou kolem roku 1225.
Z původní stavby se dochovala podélná loď a půlkruhová apsida. Kostel byl barokně upraven v 17. a 18. století, kdy byl také zaklenut. Současný vzhled dostal při klasicistní úpravě v 19. století, poslední rekonstrukce proběhla na začátku devadesátých let.
Dál pokračujeme Žalanského ulicí a dostáváme se ke hřbitovu, jež má tři části – civilní, hřbitov kongregace sester sv. Karla Boromejského a trestanecký hřbitov. Zajímavostí je hrob legendárního loupežníka Václava Babinského (1796–1879), který se po dvacetiletém žalářování na brněnském Špilberku a ve Valdicích uchýlil roku 1860 do kláštera v Řepích, kde byl až do své smrti zahradníkem.
Následující úsek představuje pěkných pár kilometrů: překročili jsme Karlovarskou výpadovku, na Starém náměstí kousek od ruzyňské věznice jsme se zastavili u kapličky,
prošli kolem nádražíčka Praha-Ruzyně a nakonec ulicí Pilotů, jejíž název napověděl, že se blížíme k letišti. Podchodem pod Evropskou třídou jsme se dostali na okraj lesa patřícího již k Divoké Šárce, po cyklostezce č. 0078 minuli osadu Na Padesátníku a polní cestou přišli do Přední Kopaniny, která je od roku 1990 městskou částí Prahy.
Slunce klonící se k západu nádherně pozlatilo kostel sv. Máří Magdaleny, skutečný klenot románského slohu a my jsme tak měli před sebou opravdu zlatý hřeb našeho dnešního putování.
Zdivo kostela tvoří tzv. zlatá opuka z místního lomu, který je sice prohlášen přírodní památkou, ale v jeho severovýchodní části dodnes probíhá povolená těžba pro opravy pražských památkových budov.
ˇ
Ústřední část kostela představuje okrouhlá loď, jejíž vnitřek měří napříč přes pět metrů, na východní straně se k lodi připojuje půlkruhová apsida, na straně západní pak štíhlá věž přibližně čtvercového půdorysu.
Výzkum v roce 1983 prokázal, že toto rozvržení kostela je původní, z doby jeho stavby, která sice není písemně blíže doložena, ale všeobecně se klade do první poloviny 12. století a je považována za jednu z nejstarších svatyň v Čechách.
Současná podoba kostela sv. Máří Magdaleny je výsledkem novověkých úprav. Po zřícení klenby roku 1779 byla rotunda ponechána svému osudu, až v polovině 19. století došlo k rozsáhlé obnově podle projektu Karla Wiesenfelda (1802–1870), dlouholetého profesora stavitelství na pražské polytechnice (jde vůbec o jediný případ Wiesenfeldovy vlastní stavební činnosti). Okenní vitráže pocházejí z konce minulého století. Zatím poslední rekostrukce kostela, stojícího uprostřed zdí ohrazeného hřbitova, byla dokončena roku 2000.
U autobusové zastávky jsme zjistili, že zatímco jsme v uhranutí ze všech stran zběsile fotografovali kostel, ujel nám autobus na Dejvické náměstí a další přijede až za hodinu. Přešlapovat hodinu na místě není pro turisty myslitelné, a tak jsme se vydali pár kilometrů k letišti s důvěrou, že odtud… A skutečně – aniž jsme stačili nakouknout do jízdního řádu, přijel spoj do Dejvic, kde jsme přestoupili na metro a za chvíli, to už byla tma, jsme opouštěli Prahu, směr Kutná Hora.
Dodatek:
Ve Světlé jsme se rozloučili s Jardou Válou (a zase ho zahrnuli velkou chválou – nemohu si odpustit tenhle rým) a v jedenáct večer jsme byli v Jihlavě. Odhadli jsme, že při Pouličním plahočení Prahou jsme dnešní sobotu našlapali nejméně 25 kilometrů.
Další články o našem putování Prahou méně známou jsou zde a zde, o některých památkách je v tomto článku.