21. dubna 2012
Loni, když jsme se poprvé zúčastnili tohoto pochodu, jehož pořadatelem je KČT Nedvědice, byla právě velikonoční Bílá sobota a my jsme si, přesně podle názvu akce, užili krás v okolí Nedvědice natolik skvěle, že jsme chtěli podobný zážitek dopřát i našim kolegům z odboru Čeřínek.
Při tvorbě programu na rok 2012 byl naplánován autobusový zájezd a dnešní sobotu jsme tedy společně se 48 přáteli-turisty stáli kolem osmé hodiny ranní před nedvědickou sokolovnou poté, co náš autobus, do kterého jsme nasedli v 6:30 v Jihlavě, zaparkoval blízko zdejšího nádraží.
Na startu 39. ročníku jarního nedvědického pochodu nás přivítal hlavní pořadatel Mgr. Petr Vejrosta, předseda KČT, který se svými spolupracovníky připravil pět pěších tras, jejichž „zlatým hřebem“ byl hrad Pernštejn. Rok 2012 je totiž Rokem Pernštejnů a tato akce je jednou z mnoha, jež se na připomínku slavného a mocného rodu konají.
Všechny trasy začínaly po zelené TZ od směrovníku u nádraží a postupně se oddělovali ti, kteří zvolili kratší varianty.
Naše trasa: Nedvědice – Mansberk – vyhlídka na hrad Pernštejn – hájenka – Lopaty – Střítež – Věžná – Smrček – hrad Pernštejn – Nedvědice = 20 km
Jestliže napíšeme, že městys Nedvědice je úzce svázán s hradem Pernštejnem, máme tím na mysli také stránku jazykovou, i když se to na první poslech nezdá. Ve 13. století, kdy byl hrad na holé skále založen, se běžně dávala panským sídlům německá jména – Bärenstein (Medvědí kámen) v počeštěné podobě Pernštejn, líbezně nářečně prý i Peřtén. I městečko, které pod hradem na Medvědím kameni vzniklo, se nazývalo podle té medvědice z místní pověsti (staročesky nedvědice).
Ve chvílích, kdy jsme stoupali po zelené na kopec ke statku Mansberk (založen 1803), bylo počasí dosud nerozhodnuté, dokonce jsme měli přichystané deštníky, ale už ze slibované vyhlídky na Pernštejn jsme si odnesli i slibné vyhlídky na vstup sluníčka na dosud podmračenou scénu.
V tomto kraji přichází jaro o něco dříve než u nás, i když letos si i tady dává na čas – na samotě Lopaty jsme však najednou opravdu ve slunném jarním koutku.
Odtud už jdeme zbytek trasy po modré a pak žluté značce.
Trasa nebyla příliš náročná, takže jsme se mohli zcela věnovat okolí a vychutnávat svěže mlaďounkou přírodu.
Zařazujeme obrázek křížku nad Věžnou, dokonale umístěného v krajině, myslíme si ale, že by objekt byl harmoničtější bez namalované turistické značky na kamenném soklu.
V okolí Nedvědice se těžil kvalitní bílý mramor, z něhož je postaven Pernštejn, kostel v Doubravníku, brněnský Besední dům a mnoho dalších významných staveb. Na informačních cedulích jsme se dozvěděli, že lom s nejkvalitnějším mramorem si v roce 1862 pronajal známý brněnský sochař a kameník Adolf Loos, otec architekta Adolfa Loose.
Kouzelnou přírodou jsme se vraceli zpět do Nedvědice a nastala chvíle historicky poznávací – z Mariiny vyhlídky (Maria Laube) jsme mohli popatřiti na Pernštejn
a zavzpomínat na komtesu Marii, pro niž altánek postavil koncem 19. století její otec hrabě Mitrovský z Nemyšle. Když pobývali na Pernštejně, na nosítkách sem odnesli komtesu, která se kvůli úrazu z raného mládí pohybovala s velkými obtížemi, a ona se zde kochala výhledem.
Pernštejnské předhradí s nádvořími, celý komplex budov, hradby, brány, veškeré okolí, statný, pověstmi opředený tis – asi s námi budou všichni souhlasit – to je místo, odkud si každý odnese hezký zážitek. Stejně i my jsme odtud odcházeli nabiti pozitivní energií, ačkoliv jsme neabsolvovali prohlídku hradu, což mnozí pochodníci učinili. Měli jsme totiž chuť odbočit z plánované trasy, abychom si prohlídli stavby v podhradí – nejdříve půvabnou studánku Korejtko.
Studánka s výbornou vodou byla využívána už za Mitrovských v 19. století, pak zanikla, ale nedávno byla obnovena. Pramen vyvěrá v prudkém svahu na druhém břehu řeky Nedvědičky a hadicí se přivádí do mramorového korýtka.
Nedaleko odtud se návštěvník rád zastaví u zrekonstruovaného krytého mostu (nejstarší zpráva je z roku 1864) přes říčku, vybudovaného kvůli cestě z hradu ke dvoru Mansberk (kolem statku jsme procházeli na začátku dnešní trasy).
Most dlouhý 12 metrů a široký 4 metry má jednu zvláštnost – zděné rohové pilíře, jež na jiných podobných stavbách nejsou.
Hornaté a lesnaté okolí lidských sídel dalo v nejvýchodnější části Českomoravské vrchoviny vzniknout mnoha lávkám a dřevěným mostům, které byly často i zastřešeny a díky tomu se dochovaly do dnešních dnů.
Svratecká hornatina, jejíž jinou část jsme prošli při pochodu v minulém roce, je oku lahodící zdobný kraj s hlubokými údolími, v nichž museli lidé často při svých cestách překonávat říčky a potoky. Je potěšitelné vidět, že se mnohé lávky v Nedvědici nyní obnovují,
a že přes všeobecný nedostatek financí pokračuje i záchrana hradu a úprava jeho okolí.
Loučili jsme se s líbezným krajem
i milými a obětavými pořadateli. Z cíle pochodu jsme si kromě diplomu a přání všeho dobrého od nedvědických kolegů-turistů odváželi i pěkný perníkový suvenýr.
V 17:30 jsme nastoupili do autobusu a zajeli do Černvíru, abychom účastníkům zájezdu dopřáli ve slunečném podvečeru pohled na technickou památku – krytý dřevěný most přes řeku Svratku.
Most s šindelovou střechou, postavený na začátku 18. století, se klene ve výšce asi čtyři metry nad hladinou řeky Svratky, která určuje celý ráz krajiny, jíž protéká – od svého pramene ve Žďárských vrších se směrem po proudu zahlubuje a vytváří údolní scenérie, obklopené strmými srázy. Ve střední části toku v okolí Nedvědice, i níže u Doubravníku, se už rozvážněji vine krajinou, dává jí život a zdobí ji. Pro svoji temnou barvu bývala nazývána i Švarcavou.
Jihlavským kolegům se pobyt v této lokalitě líbil – naše oči uvyklé na jiný vzhled kopců a ne tak jásavý horizont se rády pokochaly odlišnostmi – a tak je možné, že zájezd na 40. ročník, který se koná 27. dubna 2013, zařadíme opět do svého turistického programu.
