Kutná Hora

Teď už opravdu o Kutné Hoře – 28. dubna 2012

Na některé dny lze vzpomínat jako na zářivé. Ten, který jsme v Kutné Hoře strávili prohlídkami památek ozdobených gloriolou UNESCO a procházkou v údolí velebené místní říčky Vrchlice, k nim po právu patří.

Nemyslím, že by organizátoři výletu, turisté z Bedřichova, vědomě plánovali jakousi cestu deseti stoletími architektury na Kutnohorsku, ale dokonale se podařila! Hned ráno jsme kousek za Čáslaví vystoupili z autobusu v osadě Církvice, patřící ke vsi Jakub (původní název Vrch Svatého Jakuba), jejíž pojmenování se vztahuje k jednomu z nejpozoruhodnějších románských kostelů u nás.

Kostel sv. Jakuba byl vysvěcen v roce 1165 pražským biskupem Danielem

a o významu stavby vypovídá i to, že vysvěcení se tehdy zúčastnil český král Vladislav s královnou Juditou.

Na jižní fasádě tribunového kostela je ojedinělá sochařská výzdoba – postavy světců budí dodnes obdiv.

Jak pokračovat jinak, nežli zastávkou v Sedlci u Kutné Hory? Katedrála Nanebevzetí Panny Marie a Sv. Jana Křtitele byla vystavěna kolem roku 1300 jako konventní kostel sedleckého cisterciáckého opatství založeného roku 1142.

Jako mnoho jiných, byla také tato katedrála i s klášterem v roce 1421 vypálena husity a zůstala v rozvalinách až do začátku 18. století, kdy byla stavba obnovena Santinim ve stylu české barokní gotiky.

V roce 1784 byl klášter zrušen a zařízení rozprodáno.

Po opravách, které stály více než 70 milionů korun, je chrám od roku 2009 opět přístupný veřejnosti a kromě jiných vzácných památek si tam můžeme prohlédnout obrazy Petra Brandla, který v závěru svého života v Kutné Hoře žil, v roce 1735 zemřel a je zde i pochován (v kostele Matky Boží na Náměti).

Pak už jsme přišli do centra Kutné Hory a byli vtaženi do historie, která nás oslovovala na každém kroku. Odborní průvodci jistě mají sestavenou trasu, která skrze architekturu dokonale zmapuje dějiny – naše procházka byla spíše intuitivní, avšak myslím, že jsme podstatné body zachytili.

Slavná gotická kamenná kašna na Rejskově náměstí je jednou z několika vodních nádrží, které byly v Kutné Hoře vybudovány kvůli potížím se zásobováním pitnou vodou, způsobeným intenzivní důlní činností. Voda přitékala do nádrží dřevěným potrubím třeba i z dálky několika kilometrů. Na konci 15. století vybudoval tuto nádhernou kašnu Matěj Rejsek, jeden ze stavitelů chrámu sv. Barbory. Na obrázku vidíme v pozadí i barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, vystavěný Františkem Maxmilianem Kaňkou (1674–1766) a Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem (1689–1751).

Další zastavení bylo u Hrádku, původně tvrzi nad údolím říčky Vrchlice, přestavěné pak na honosné patricijské sídlo bohatých kutnohorských důlních podnikatelů, na konci 17. století v něm bylo zřízeno jezuitské gymnázium a budova sloužila i po zrušení řádu jako učitelský ústav. Nyní je už několik desítek let v Hrádku muzeum.

V roce 2009, kdy jsme v listopadu cestovali Za posledním puchýřem do Mladé Boleslavi, byla první naše zastávka v Kutné Hoře. Začátek obsáhlého článku na blogu jsem tehdy věnovala památkám Kutné Hory, a proto se nyní snažím psát tak, abych se neopakovala.

Uličkou Ruthardkou, která návštěvníky svou zástavbou a celkovým kouzelným vzhledem lehce přenese do středověku, jsme přešli od Hrádku ke kostelu sv. Jakuba ze 14. století, k němuž přiléhá arciděkanství. Uvnitř chrámu, jehož věž je 86 metrů vysoká, spatříme rovněž obraz Petra Brandla.

Pár kroků nás dělí od Vlašského dvora, před nímž nás kromě svatebčanů mířících do zdejšího slavnostního sálu vítá i T. G. Masaryk, jehož sochu vytvořil v roce 1938 Karel Dvořák (byla několikrát odstraněna, nyní tu snad zůstane). Vlašský dvůr byl založen koncem 13. století jako opevněná mincovna, od roku 1300 zde byly raženy pražské groše, jednotná měna českého království.

Objekt byl tak významný, že v něm příležitostně pobýval i český panovník, proto na konci 14. století postavili nový palác s kaplí a věží.

Královská audienční síň byla po přestavbě přeměněna v reprezentační sál a kolem roku 1900 vyzdobena malbami, zpodobňujícími významné události, které se zde odehrály v 15. století. Pro nás Jihlavany je potěšení dozvědět se, že zdejší malby provedl rodák z nedaleké Polné, Karel Ladislav Klusáček (1865–1929) – výjev nazvaný Vydání Dekretu kutnohorského přibližuje událost z 18. 1. 1409, kdy zde Václav IV. podepsal dokument, omezující vliv cizinců na pražské univerzitě,

a naproti je Volba Vladislava Jagellonského českým králem (1471).

Ústředním bodem zahrady přiléhající k Vlašskému dvoru je nádherný vzrostlý exemplář buku

a hned potom přitáhne naši pozornost velkolepé panorama s chrámem sv. Barbory a Jezuitskou kolejí.

Je čas zajít na prohlídku této nejproslulejší kutnohorské památky – projdeme tedy znovu trochu jinou cestou historickým centrem, nevynecháme barokní morový sloup, budovaný po roce 1713, kdy v městě zahubil mor přes tisíc lidí

a najednou se před námi objeví průčelí chrámu sv. Barbory.

Dozvěděli jsme se o něm víc ve článku z roku 2009, teď jen dodám, že stavba začala na konci 14. století a ukončena byla v roce 1905. Jeho stavitelé – to je defilé slavných jmen – Parléřova huť, Matyáš Rejsek, Benedikt Rejt…
Socha havíře v Chrámu sv. Barbory je z roku 1700

a vidíme na ní typické oblečení havířů, kteří takto ustrojeni sestupovali počátkem 16. století do hloubek až 500 metrů, což bylo v té době nejvíce na světě.
Nezajít po prohlídce chrámu na terasu nad údolím Vrchlice, odkud je fantastický pohled na centrum Kutné hory, by byl neodpustitelný hřích.

Zleva doprava zde vidíme jezuitskou kolej, Hrádek, kostel sv. Jakuba, hned vedle něj arciděkanství a Vlašský dvůr – ve slunci je to obrázek, od kterého nemůžete odtrhnout zraky, i když ani zelené údolí Vrchlice ve spanilosti za ním příliš nezaostává – těšíme se, že už za hodinku se v něm budeme procházet…

Ještě nás ale čeká Jezuitská kolej, kterou koncem 17. století vystavěl slavný italský architekt Domenico Orsi, a před budovou monumentální terasa, vyzdobená po vzoru galerie soch na Karlově mostě v Praze. V budově je nyní sídlo Galerie Středočeského kraje a v polovině května bude otevřena výstava Europa Jagellonica, kterou hodláme navštívit (trvá do konce září 2012).

V místech pod Vlašským dvorem sestoupíme do údolí Vrchlice, odkud se z jiného úhlu kocháme pohledy na soubor budov, zapsaných pro svou jedinečnost na listinu UNESCO, vnímáme zpěv ptáků a cítíme vůni kvetoucích stromů, nemůžeme se nabažit jemné zeleně čerstvě vyrašených lístků a jiskřící hladiny říčky Vrchlice, lemované zářivě žlutými blatouchy – nade vším si představte plující barokní oblaka.
Tok říčky je dlouhý necelých třicet kilometrů, ale převýšení, které od pramene k ústí překonává, je 285 metrů – odtud i název – tekoucí z vrchů, tedy Vrchlice. V údolí je Naučná stezka, kterou nás vede červená turistická značka a hned na jejím začátku se ocitáme před reliéfem Jaroslava Vrchlického (1853–1912), básníka, jenž si podle této říčky, kterou miloval, zvolil svůj pseudonym. Reliéf byl vytesán v roce 1919, má rozměry 5 x4,5 metru.

Vydali jsme se po ČTZ z Kutné Hory do Malešova, což je podle směrovníku 7,5 km. Kaňon Vrchlice má délku asi tři kilometry a pro svoji atraktivnost slouží jako vycházková zóna obyvatel Kutné Hory. Ve středověku byl čtyřicetimetrový výškový rozdíl oproti okolní krajině využíván k snadnějšímu přístupu k rudním žílám a zároveň zde byla přirozená cesta pro odtok důlních vod, dodnes tu uvidíme vchody do několika štol.

Od pradávna zde také stávaly mlýny, na jedné informační ceduli jsem napočítala 18 jejich nejrůznějších názvů, v současnosti jsou některé z nich zachované, z jiných jsou jen ruiny prorůstané ve vlhkém prostředí bujnou vegetací.

Za pozornost stojí opravená Boží muka, vystavěná mlynářem jako dík za to, že přežil povodeň uvězněný stoupající vodou ve spodní místnosti blízkého mlýna.

Vrchlice často hrozila záplavami, proto byl na ní v polovině 19. století vybudován Velký rybník a v šedesátých letech století dvacátého údolní přehrada Vrchlice. Pro přechod přes tok říčky sloužilo několik mostků, zde zařadím jeden se sochou sv. Jana Nepomuckého.

Tento půvabný barokní mostek je opravený podle dochované dokumentace – má část kamennou klenutou a část dřevěnou.

Procházku tímto údolím můžeme vřele doporučit, je tu dostatek informačních tabulí, ze kterých se trpěliví návštěvníci dozvědí i podrobnosti o lidech, kteří tu žili, o stavbách, které jim sloužily k životu, práci či zábavě. Zvláště zajímavé (a jímavé) je vyprávění o poslední obyvatelce mlýna Cimburka slečně Réze, která, když prodala poslední pole, aby zaplatila podíl na opravě hráze Velkého rybníka, skončila v kutnohorském chudobinci, a o tvrzi vystavěné kdysi na skalnatém ostrohu nad řekou – dnes probleskovala romantickými rozvalinami mlýna, který ve třicátých letech minulého století ještě stál, sluneční prasátka a bylinné patro vlnící se ve větru se mělo čile k světu.
A Vrchlice? Ta je, lemovaná žlutozelenou stuhou, nejsličnější z vodních princezen…

V radostné euforii jsme došli do Malešova, tam škvírou ve vratech okoukli gotickou tvrz, opravenou a nyní v soukromém držení, pak se rychle posilnili v místní restauraci a odjeli asi 5 km západně od Kutné Hory, kde mezi obcemi Miskovice a Vysoká je na vrchu Vysoká, vysokém 471 metrů, ocelová rozhledna zvaná Vysoká, nápadně podobná té na Oslednici u Telče.

Nahoru na vyhlídkovou plošinu ve výšce 25 metrů vede 144 schodů a po jejich zdolání jsme ve slunci, které už putovalo k obzoru, pohlédli do kraje pod námi, stejně jako to činí stovky návštěvníků od roku 2002, kdy byla rozhledna 38 metrů vysoká zpřístupněna.
Kopec kvůli kruhovému rozhledu ze svého vrcholu lákal vždycky návštěvníky. Už hrabě František Antonín Špork zde nechal postavit na půdorysu osmiúhelníka letohrádek Belveder, kde žili tři poustevníci, v roce 1697 byla vysvěcena barokní kaple sv. Jana Křtitele. Na vrchu se konala mnohatisícová shromáždění a slavnosti, byl i cílem mohutných procesí. V roce 1834 však objekt zapálil blesk a od té doby je v rozvalinách.

Naše cesta stoletími architektury končila krátkou procházkou v anglickém parku obklopujícím empírový zámek Kačina, který v prvních dvaceti letech 19. století vystavěl hrabě Jan Rudolf Chotek.

Víc jsme toho dne nestihli. 🙂