Neděle 13. května 2012
Nedělní odpoledne patřilo 3. komentované vycházce, která si už našla svoje příznivce mezi veřejností, a tak se v Parku Gustava Mahlera sešlo 65 lidí, aby vzpomněli 101. výročí úmrtí skladatelova (18. 5. 1911) a vyslechli další informace o jeho díle a životě.
Organizátoři z odborů KČT Tesla a Čeřínek si velice považovali toho, že přijeli i mimojihlavští turisté (z Trnavy a Havlíčkova Brodu) a že pozvání k účasti přijali i manželé Olga a Josef Poukarovi, iniciátoři stavby pomníku Gustava Mahlera.
Přivítání se ujala Iva Svobodová z KČT Tesla,
která požádala manžele Poukarovy, aby položili, stejně jako loni 17. května 2011 v předvečer 100. výročí úmrtí dirigenta a skladatele Gustava Mahlera k pomníku květiny, letos věnované turisty z odboru KČT Čeřínek.
Olga a Josef Poukarovi pak přiblížili účastníkům tvůrčí záměry autora sochy a celkové koncepce parku profesora Jana Koblasy, s nímž jsou ve stálém spojení.
Poté se ujal slova historik Ladislav Vilímek, jehož poutavému výkladu o místě, kde je nyní park Gustava Mahlera, i o dějinách Židů v Jihlavě, zvláště o pohnutém období ve čtyřicátých letech minulého století, naslouchali všichni bez dechu.
Pan Vilímek přinesl fotografii z roku 1920, na níž je zachycena část Jihlavy, kde stávala synagoga vystavěná v roce 1863 v maurském stylu – můžeme proto dobře porovnat s dnešním stavem
a z druhého obrázku jsme si dokonce udělali představu o interiéru synagogy.
Další zastávka letošní „mahlerovské“ vycházky byla na židovském hřbitově, kde jsme postáli u hrobu rodičů Gustava Mahlera (oba zemřeli v roce 1889), jeho sourozenců i dalších osob, jejichž životní příběhy jsme s rozechvěním vyslechli od Ladislava Vilímka, který se několik let intenzivně zabývá osudy Židů – ty však většinou bohužel končí ve válečných čtyřicátých letech minulého století…
Svůj výklad o historii jihlavských židovských rodin dokončil pan Vilímek v obřadní síni hřbitova před dokumenty, jež jsou součástí výstavy, pořádané k 70. výročí prvních transportů Židů z Vysočiny. Dozvěděli jsme se, že z naší oblasti bylo odvlečeno téměř 1400 osob, z nichž se vrátilo pouze pár desítek. (V únoru 2010 jsme navštívili synagogu v Třebíči, ve článku najdete další informace.)
Z podnětu Ladislava Vilímka a z jeho mnohaleté práce badatelské vznikl v Jihlavě ojedinělý projekt – žáci základní školy (poučení o té době) opsali na archy papíru jména všech účastníků transportů – tyto smutné sloupce jsou na výstavě k vidění.
Věřím, že turistická vycházka s dlouhým názvem Po jihlavských stopách Gustava Mahlera, jeho rodiny a přátel, které jsme každý rok snaživě vymysleli trochu odlišný program, se nanápadně, přesto trvale stane součástí kulturního kalendáře jihlavského. Nedocenitelným výsledkem těchto setkávání je to, že jejich účastníci jsou „obyčejní“ lidé (v nejlepším významu slova) bez důkladného hudebního vzdělání, přesto pod vlivem získaných informací s prohlubujícím se vztahem k osobnosti Gustava Mahlera a jeho dílu – současní i budoucí návštěvníci koncertů v jihlavských, v poslední době zcela zaplněných sálech.
Snad naše tichá snaha neutone v bouřlivých vodách přítomnosti…
O čem se povídalo při předchozích vycházkách se dočtete ve článku z května 2011 a odkazech v něm uvedených. Tam i jinde naleznete fotografie rodného domu Gustava Mahlera v Kalištích – já jsem na google našla obrázek toho původního, který bohužel v roce 1937 shořel (ale na stejných základech byl zase postaven):
Ten skladatel, který napsal širokou a rozmanitou hudbu, jež přitahuje tolik posluchačů a obdivovatelů, a který po prvním neúspěšném koncertu volal „ano, běžím proti zdi, ale díra bude ve zdi…“ dokázal všem, že si věřil právem.
Při poslechu jeho symfonií či písní zažívá mnohý posluchač emoční bouři, mnohý souhlasí s Arnoldem Schönbergem, který jej označoval za svatého, další spolu s Leonardem Bernsteinem míní, že Mahler je „temný prorok, který psal jemnou a líbeznou hudbu obklopenou velkým smutkem“, ale nikdo nezůstane lhostejný.
My bychom se chtěli podělit o zážitek nevšední a ojedinělý, který jsme měli z poslechu Osmé symfonie uvedené v rámci 66. mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 18. května 2011 v pražské O2 aréně ke 100. výročí úmrtí skladatele.
Symfonii tisíců v podání České filharmonie a Symfonického orchestru z Hamburku dirigoval Christoph Eschenbach, zpívalo osm předních sólistů našich i německých a šest sborů – celkem asi 500 hudebníků, jimž naslouchalo 4 300 návštěvníků, mezi nimiž jsme viděli mnoho známých tváří české kulturní scény. Před začátkem symfonie sledovali diváci dokument o životě a díle Gustava Mahlera, v němž byl kladen velký důraz na jeho vysočinské kořeny i dětství a dospívání v muzikální Jihlavě – kdo by nebyl hrdý, že Vysočina dala jeho životu směr?
Radost mi udělal i krásně vypravený a obsáhlý katalog celého programu Pražského jara 2011, kde byla nejedna zmínka o Jihlavě, z níž mladý a talentovaný Gustav Mahler, výtečně od místních hudebníků vzdělaný, odešel v patnácti letech do dalšího svého osudového města Vídně, i brožurka s texty, které jsou v Osmé symfonii zhudebněny.
A poslech symfonie, jak první části nazvané Veni creator spiritus (Přijď, Tvůrce, Duchu), tak druhé, na text závěrečné části Goethova Fausta, nás zavedl na cesty, kudy nechodíme běžně a které jsme i my, neznalí, přijali a po svém poznali.
Po velkolepém úspěchu světové premiéry Osmé symfonie, která byla provedena 12. září 1910 v Mnichově, řekl skladatel, který ji sám dirigoval, že slyšel znít vesmír… Tehdy symfonie zazněla v Neue Musikfesthalle před 3200 posluchači – hrál 160 členný orchestr a sbor čítal 850 zpěváků – proto se ujal pro ni název Symfonie tisíců. Gustav Mahler zažil velký triumf svého díla a věděl, že posluchači slyšeli a vnímali jeho volání po příchodu Tvůrce na pomoc lidem – ale jen on věděl, jak jí bude potřeba…
Na google jsem našla fotky ze zkoušky na 8. symfonii, která probíhala v září 1910 v Mnichově.
Pražské premiéry Osmé symfonie v březnu 1912 se už Gustav Mahler nedožil.