Nedělní výlet

 S Jardou Válou po východních Čechách, 24. června 2012

Hodně jsem přemýšlela, jak nazvat výlet, při kterém jsme poznali řadu pro nás dosud neznámých míst – v momentě, kdy Jarda zavolal, že má „pár tipů a zdali máme čas?“, jsme se začali těšit a to nám trasu sděloval vlastně až když jsme se v neděli ráno sešli v Havlíčkově Brodě a vydali se (velmi volně řečeno) na sever od Hlinska.

První zastávkou byla Vojtěchovská rozhledna, vonící dosud novotou (provoz zahájen v létě 2010), jež lákala možností vystoupit v průzračném letním ránu blíž obloze a rozhlédnout se po otevřené a rovinaté krajině.

Vyšlapali jsme 59 schodů, stejně jako skoro šest tisíc návštěvníků v roce 2011, a z výšky dvanáct metrů jsme pozdravili kraj, kde si české země podávají ruce s Moravou.

Další zastávka byla poblíž Krouny, kde na den přesně před sedmnácti lety  zahynulo při železničním neštěstí devatenáct lidí ze třiadvaceti, kteří právě seděli v motoráčku, do něhož narazily více jak stokilometrovou rychlostí čtyři plně naložené vagóny – ujely při posunu z asi pět kilometrů vzdálené stanice Čachnov a při klesání nabraly na trati smrtící rychlost.
Pomník mezi dvěma stromy, v záplavě květin, u kterého jsme postáli, není v místě střetu, ale přibližně o šedesát metrů dál, kam byl motorový vůz při nárazu odsunut.

Je dobré vzpomenout na ty, jimž osud náhle určil jiné cesty nežli po kterých rádi chodívali…

Po prologu s varovným mementem jsme se zkrotle a vděčně vydali autem dále na Skutečsko, k úpatí Českomoravské vysočiny, a další zastávkou bylo městečko Předhradí s Rychmburkem.
Orientační mapka kraje, kde jsme zažili sváteční chvilky:

Na malém náměstíčku nás mezi třemi lipami přivítala velmi atraktivní barokní socha svatého Judy Tadeáše, apoštola Páně, na trojbokém podstavci s vytesaným českým textem (bohužel špatně čitelným), z něhož jsme vyrozuměli některé slavné skutky světcovy. Tento svatý je přímluvcem v těžké nouzi a zoufalých situacích – dobře je chápe, neboť jich bezpočet zažil při svém působení v Arménii a Persii (kde podlehl i mučednické smrti).

Na skále nad řekou Krounkou vznikl na počátku 14. století opevněný hrad, který se po pár desetiletích dostal do majetku mocného rodu pánů z Pardubic, v průběhu staletí jej vlastnili i Valdštejnové a po nich příslušníci několika významných českých rodů (páni z Dubé, Kinští), což byla záruka soustavného rozvoje objektu. Opevněný prostor přestal brzy stačit a zástavba se rozrůstala i před hradbami – městečko Rychmburk bylo v padesátých letech minulého století, když byl hrad zkonfiskován posledním majitelům, Thurn-Taxisům, přejmenováno na Předhradí.
Při procházce uličkami zahlédneme odlesky minulých dob:

Vstoupíme-li po mostě na nádvoří hradu,

zjistíme, že se nyní stal Domovem důchodců a přístupné jsou jen architektonicky významné sklepní prostory, v nichž jsou instalovány panely s obsáhlými informacemi o minulosti hradu, a historií napěchované podzemí je zlidštěno výstavou půvabných prací klientů Domova.

Vyzvánění zvonů z kostela Panny Marie nás pobídlo k prohlídce –

– stavba vznikla v polovině 18. století, když panství vlastnili Kinští a kromě kostela založili i rozlehlou a tehdy i ke kulturním účelům používanou Panskou zahradu, dnes udržovaný park se vzácnými vzrostlými stromy a rondelem s bustou majitele panství Filipa Kinského ze začátku 19. století.

Vrcholem umělecké nabídky tohoto městečka pro mne bylo zastavení před Kalvárií z roku 1763 – po stranách Krista na kříži jsou sochy sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého.

Efektní dílo měl v mládí stále na očích a jistě je obdivoval básník Adolf Heyduk (1835–1923), který se kousíček odtud narodil. Dneska nám rozsáhlé dílo přítele Jana Nerudy připadá jazykově komplikované, ale když jsem se začetla do několika jeho básní (vesměs chmurných, po tolika úmrtích blízkých lidí) a eliminovala vzletné výrazy, vyloupla se mně srozumitelná poezie.

Nastal čas přejet do nedalekého městečka Luže, zaparkovat tam, krátce si prohlédnout náměstí

a pak už se ze všech možných úhlů kochat jedinečnou stavbou poutního chrámu.

Majitelka panství a nedalekého hradu Košumberka, hraběnka Hieserlová, dostala svatebním darem vzácný obraz Panny Marie Pasovské, pomocnice křesťanů v bitvě s Turky, a chtěla pro něj vybudovat prostor, kde by měli lidé, které obraz přitahoval, možnost jej uctívat. Vybrala původně zalesněný kopec Chlum mezi Košumberkem a městem Luže a postavila v roce 1669 kostel, který ale záhy přestal zájmu dostačovat. Rozhodla se pro stavbu nového areálu ve stylu loretánském, pozvala jezuity a s jejich pomocí vznikla excelentní stavba (dokončena 1696), na jejíž realizaci se kromě jiných významných umělců podílel i tehdy ještě neznámý Ital Alliprandi.

Za vstupní branou s kovovou mříží je růžencové schodiště (63 schodů), bohužel kvůli opravám nyní nepřístupné.

Naše trasa směřovala ke Košumberku, kolem kaple sv. Jana Nepomuckého, již zbudovali v polovině 18. století jezuité, po tzv. Andělské cestě, kudy prý andělé v noci poponášeli budované základy původní kaple Panny Marie Pomocné tak, až se osudem těžce zkoušená a hluboce věřící hraběnka Marie Maxmiliána, rozená ze Žďáru, rozhodla vybudovat kapli na Chlumu…

Procházeli jsme lesoparkem, v němž je sanatorium, vybudované na začátku 20. století MUDr. Františkem Hamzou jako první tuberkulózní léčebna pro děti u nás; dnes se zde léčí převážně jiné choroby dětí i dospělých.
Stoupali jsme na čedičový vrch, kde stál už ve 13. století hrad, majitelé se střídali, v 16. století zde českobratrská škola poskytovala vzdělání mladým šlechticům (např. Albrechtu z Valdštejna) a po požáru v tomtéž století došlo k zásadní přestavbě a přístavbě renesančního křídla. Tím se dnes vstupuje do objektu:

V 18. století patřil hrad jezuitům, jimž ho odkázala hraběnka Hieserlová, oni však věnovali větší péči poutnímu chrámu, a tak Košumberk chátral.

Na začátku 20. století vzniklo Družstvo pro záchranu Košumberka, odkoupilo hrad od Thurn-Taxisů, jimž jako majitelům panství patřil, a byly provedeny nejnutnější opravy.

Po několika desetiletích následoval obvyklý scénář – zestátnění; dnes je vlastníkem město Luže, provádí se prý archeologický průzkum a objekt je částečně využíván ke kulturním účelům.
Vystoupali jsme na vrcholovou plošinu a užili si spanilého výhledu – pod námi je Hamzova léčebna, Hamzovo arboretum a poutní chrám Panny Marie.

Popocházení skončilo, rádi jsme přijali Jardův návrh na zajímavý okruh, kde si při chůzi odpočineme, ale nabídka rozličných témat prý chybět nebude.

Trasa: Luže ZTZ – Košumberk ČTZ – Tišina – Janovičky – Brdo – Žižkovy šance – Rvasice ČTZ – Mlýn U Prokopa – Bílý Kůň MTZ – Žižkův stůl – Bílý Kůň ČTZ – Paletínská kaple – Košumberk rozc. ZTZ – Luže = přibližně 12 km

Ano, mohli jsme se opájet historicky doloženými ději, ale i dávnou, tajemnou minulostí sahající do dob keltských a nebrzdit fantazii při procházení mystickou krajinou kolem Rabouně…

Ale pěkně po pořádku, nemohli jsme nezajít k osaměle stojícímu kostelu Zvěstování Panny Marie v Janovičkách

a po přečtení informační cedule na dveřích opravované stavby jsme zjistili, že tu stál původně kostel románský, byl obklopen vesnicí, ale ta už v 15. století zanikla. Kostel ve špatném stavu byl zbourán a v době barokní postaven na jeho místě nový. V lodi kostela jsou prý uchovány zbytky původního vybavení – hlavice románského sloupu a gotická křtitelnice.
U kostela je hřbitov, kde je pochován dramatik Jiří Šotola (1924–1898), velký milovník tohoto kraje – děj jeho historického románu Tovaryšstvo Ježíšovo (vydán v roce 1969) se odehrává na panství košumberském v dobách stavby poutního chrámu na Chlumu.

V obci Brdo jsme se vydali po neznačené cestě, spíše pěšině, prudce vzhůru do kopce, na němž jsme si slibovali najít místo zvané Žižkovy šance, o němž někteří říkají, že si opevněný val možná zbudovali místní obyvatelé pro obranu za husitských válek, jiní tvrdí, že jsou to jistojistě zbytky keltského oppida, a navíc jsem se dočetla, že na konci 19. století se u Rabouně, což je nedaleko, našlo nemalé množství římských mincí…
Tedy velký prostor k úvahám…
Ano, val jsme podle mapy našli, prošli a záhadu nerozluštili 🙂

Sestoupili jsme na druhou stranu zalesněného hřbetu a po červené se vraceli k Luži, v obci Bílý Kůň jsme se rozhodli pro zacházku po modře značené turistické cestě vedoucí k Žižkovu stolu.

Romantická legenda praví, že pahrbek navršili svými helmami husitští bojovníci, aby měl jejich vojevůdce kde odpočívat – ale ti, kdož holdují keltské historii, mají jiný názor…

Z říše bájí jsme se navrátili do ověřených skutečností – blízko Košumberka jsme stáli před Paletínskou kaplí, nevelikou stavbou z počátku 18. století, která vznikla po morové epidemii v Luži (1715). Kaple je zasvěcena Čtrnácti svatým pomocníkům a končí u ní výše zmíněná Andělská cesta.

Je asi jasné, proč zařadíme tento inspirativní výlet do pomyslného „zlatého fondu“ a naše příští turistické cesty budou určitě směřovat do tohoto kraje, protože mnohé nám zůstalo utajeno…

Abychom neskončili suchopárně, nabízím obrázek Jardy Vály nazvaný „tak jsme došli“ 🙂