Otec Stanislav Krátký

XXV. probošt mikulovské kapituly
Čtvrtek 13. září 2012

Chladný zářijový den jsme s přáteli trávili prohlídkou Mikulova a já jsem stále myslela na to, jestli dostanu odvahu zajít ke hrobu člověka, před nímž mám velký respekt. O otci Stanislavovi jsem slyšela jen samá pochvalná a uctivá slova, četla svědectví o jeho práci i obdivuhodných znalostech, a vlastně právě proto jsem se, v mnoha směrech značně nedokonalá, ostýchala přijít.
Nakonec jsem si dodala odvahy, a tak jsme stáli u hrobu mikulovských kanovníků, kam byl pan biskup před dvěma lety uložen. Není mi dáno, a také je to příliš niterná záležitost, vystihnout stav mysli, ale krátce řečeno – pocítila jsem důvěru v pomoc a tím získala klid. Jisté je, že na milost té chvíle vzpomínám.

Myslím, že by bylo dobré uvést zde pár konkrétních údajů o životě a práci P. Stanislava Krátkého, pak jistě bude čitelnější moje nesmělost setkat se v duchu s osobností, která o tolik převyšuje jiné a snažit se pochopit její charisma.

Stanislav Krátký se narodil 11. 11. 1922 v Brně na předměstí do chudé rodiny, takže od dětství se setkával s tvrdou životní realitou. Na gymnáziu měl výborné učitele a skvělé studijní výsledky – od literárního vědce Arne Nováka získal stipendium, vázané na prospěch a sociální podmínky.
Rozhodl se pro kněžství, do teologického institutu nastoupil v roce 1941, ale už za rok byl totálně nasazen do Polska, kde při práci samostatně studoval a před koncem války se mohl vrátit do semináře; v roce 1946 byl Stanislav Krátký vysvěcen na kněze. Řídil se zásadou: Kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Na každém působišti si kolem sebe vytvořil okruh lidí ovlivněných jeho názory, nadšením a vstřícností, a tak není divu, že vadil tehdejší komunistické moci, dokonce byl považován za jednoho z nejaktivnějších nepřátel socialistického zřízení.

V roce 1958 byl zatčen a odsouzen na tři roky do vězení za podvratnou činnost proti vymoženostem pracujícího lidu. Po propuštění z Valdic pracoval u Pozemních staveb Brno jako jeřábník a přidavač na Lesné, kde se stavěly paneláky. V této době se podílel jako jeden z hlavních aktérů na budování podzemní větve církve.
Do pastorace se mohl vrátit během Pražského jara, kdy mu byl vrácen státní souhlas. Přednášel na univerzitě v Olomouci, k  jeho žákům patřili např. Jiří Grygar, astronom, František X. Halas, velvyslanec a překladatel, profesor Petr Fiala, rektor Masarykovy univerzity a nynější ministr školství, Iva Brožová, předsedkyně Nejvyššího soudu, abychom jmenovali jen ty nejznámější.

Týden po obsazení republiky sovětskými vojsky jej v roce 1968 tajně vysvětil Felix Maria Davídek na biskupa skryté církve. Při normalizaci byl biskup Krátký vykázán z Brna a působil deset let jako farář v Kunštátě, kde se setkával i s manželi Halasovými. Spolu s Dominikem Dukou byl otec Krátký iniciátorem a velkorysým podporovatelem překladu Jeruzalémské bible, kterého se ujali František X. Halas a jeho manželka Dagmar.

Pak, když začal být ve svém pastoračním obvodě, a nejen v něm, velmi populární, byl odejit do ateistického pohraničí na polorozpadlou faru v Hrádku u Znojma. Ale i tam silou svého příkladu získal lidi tak, že farnost ožila a za otcem Krátkým se sjížděli lidé z celé Moravy. Své biskupské heslo Ad plenitudinem – K plnosti naplňoval ve všech směrech, měl zájem o každého člověka, byl postavou inspirativní, skvělým kazatelem. Dokázal svým životem, že se problémy dají překonat a není třeba se dát znechutit nepochopením a nepřátelstvím, vždycky prý z něj vyzařovala radost a vřelý zájem o bližní. Všichni, kdo se s ním setkali, zmiňují jeho častý výrok: Ano a rád, i když je to těžké.

V roce 1995 spoluzakládal biskup skryté církve Stanislav Krátký Rádio Proglas, od roku 1999 byl proboštem mikulovské kapituly.
To jsou jen strohá fakta, získaná na netu ze článků Miloše Doležala, Jiřího Baroše a dalších. Názory profesora Krátkého a jeho vzpomínky jsem objevovala v knize Jana Mazance nazvané K plnosti, která vyšla v roce 2004, další informace o něm jsem získávala průběžně od manželů Poukarových, kteří patřili léta k jeho vděčným posluchačům při kázáních na faře v Hrádku, pak jej, nemocného, navštěvovali v době hospitalizací v Jihlavě a na sklonku života v Rajhradě.
Profesor Krátký zemřel 13. 11. 2010.

Se svolením Olgy Poukarové uvádím výňatek z jejích vzpomínek, které sepsala krátce po pohřbu pana biskupa:

Otec Stanislav se v Jihlavě velmi zajímal o Gustava Mahlera, podrobně se seznámil s jeho životem. V nemocnici přeložil všechny texty jeho písní i symfonií. V roce 2004 jsme přemýšleli o založení sdružení, jehož cílem bylo vybudování pomníku Gustava Mahlera v Jihlavě, aby se v roce 2010 důstojně oslavilo výročí 150 let od jeho narození. Radili jsme se s ním, zda máme vzít na sebe takovou velkou odpovědnost a on jenom prohodil: „Už to vidím hotové!“ Stal se naším prvním členem, povzbuzoval nás a vysvětil místo budoucího parku, kde měl pomník stát. Jakou měl radost z vydané publikace Pomník Gustava Mahlera v Jihlavě, kde byl také uveden. Ještě v srpnu stačil navštívit již hotový Park Gustava Mahlera s jeho sochou.
Při poslední návštěvě v Rajhradě nám napsal do knihy v originále text závěru Mahlerovy symfonie Vzkříšení (volně přeloženo): „Mé srdce, pro co jsi bilo, to Tě k Bohu ponese“.
Při pobytu v nemocnici v Jihlavě vznikala kniha rozhovorů Jana Mazance s otcem Stanislavem – K plnosti. Jaký to byl pro nás dar, být účastni vyprávění jeho vzpomínek a jak jsme se těšili na další pokračování. Denně přicházely návštěvy do nemocnice ze všech koutů Moravy a Čech, žádný den nebyl při návštěvách sám.

A tak i já si troufám občas u něj hledat odpovědi a žasnu nad tím, jak přesně a otevřeně pojmenovával pan profesor některé jevy a jak velká byla jeho vstřícnost k těm, kteří hledají…