19. ročník dálkového pochodu, 6. října 2012
Na podzim minulého roku jsme přemýšleli, na kterou z mnoha akcí uvedených ve vysočinském kalendáři 2012 bychom uskutečnili zájezd našeho odboru, a napadlo nás, že 6. října 2012, kdy mají hněvkovičtí turisté naplánovaný svůj známý pochod, to bude na den přesně pět let, kdy se v jeho rámci otevírala Cesta Gustava Mahlera v Kalištích – toto dosud mladé, ale významné výročí bylo dobrým motivem pro účast. S pořadateli z odboru KČT TOM Šlápoty Hněvkovice u Humpolce jsme se dohodli, že jejich klubovnu navštívíme až v cíli, start naší skupiny započne ze Želiva.
Kopcovitý kraj pod Křemešníkem, kterým vedla část naší trasy, se odpradávna nazývá Zálesí a zahrnuje území asi v polovině cesty mezi Humpolcem a Želivem, okolo Sedlice, Kletečné, Bříšť, Záhoří, Hněvkovic a Jiřic. Jihovýchodní část Zálesí (Bříště, Kletečná) leží na rozhraní tří okresů (PE, JI, HB), a proto byla vždycky poněkud odříznuta od světa. příroda je tu drsná, což vyjadřuje i místní přísloví: Fouká-li z Moravy, jezdi, sedláčku, pomaly. Fouká-li z Čech, plň rychle do střech.
První zastávka byla asi pět kilometrů za Humpolcem, na návrší u obce Petrovice, kde jsme si prohlédli brzdový kámen, vlastně nejstarší dopravní značení na našem území – asi z první poloviny 19. století.
Čtyřboké kamenné pilíře vlevo od cesty (do roku 1939 se jezdilo vlevo) upozorňovaly vozky, že zakrátko přijedou k místu, kde je potřeba z kopce brzdit. Sloupy zvané výstražníky byly většinou bíle natřené, s černě zvýrazněným reliéfem smykové kočárové brzdy, pro niž se užíval název čuba, šupka, psí packa aj.
Ještě před kamenným značením se používaly jako výstraha pro formany, že následuje cesta z kopce, dřevěné tabule, ale ty se ukázaly jako nepraktické (povětrnostní vlivy, snadné zcizení). Ačkoliv byly brzdové kameny dříve běžné, zachovalo se jich do současnosti málo (prý asi dvanáct).
Po příjezdu do Želiva, poklidného městečka s přibližně dvanácti sty obyvateli, jsme zašli na nádvoří premonstrátského kláštera ze začátku 12. století a znovu (pokolikáté už?) jsme obdivovali kostel Narození Panny Marie obnovený po požáru na začátku 18. století Santinim ve stylu barokní gotiky.
V klášteře byl vzdělán i humpolecký rodák Jan, zvaný Želivský (1380–1422), který jako kněz stál vlastně na počátku husitské revoluce, roku 1419 vedl známý průvod, který vyvrcholil první pražskou defenestrací. Prý kvůli vzpomínce na svého přítele Jana Žellivského nesrovnal Žižka tento klášter zcela se zemí, ačkoliv ho dobyl, vyplenil a vypálil.
Dvakrát byl svědkem řádění husitů mohutný dub, rostoucí skoro šest set let před klášterem – strom je (věřím, že proti své vůli) nazýván Žižkův dub.
Do vizionářské tváře plamenného kazatele Jana mohou zájemci pohlédnout v krásně upraveném parčíku u mostu přes Želivku. Bronzovou sochu, která stávala u pražské Novoměstské radnice, vytvořila v roce 1952 Jaroslava Lukešová. Po opravách radnice nebyla socha Jana Želivského osazena na původní místo, nýbrž ji město Praha darovalo v roce 2003 Želivu, kde cesta radikálního husitského kněze začala.
Neméně významný želivský objekt je pivovar, jen o sto let mladší než klášter. Na začátku 20. století vyhořel klášter i pivovar a pivo se tu začalo vařit zase až v roce 2004, avšak značky ze začátku našeho století vystřídaly po vleklém soudním sporu jiné (Haštal, Salesius, Milo a Drslav); zajímavostí je, že týden po naší návštěvě, tedy 13. 10. 2012, začal sládek při příležitosti 100. výročí narození opata Víta Tajovského vařit nové pivo Vitus.
Po obligátním skupinovém fotu jsme se vydali konečně na turistickou trasu.
V této oblasti se nacházejí tři přehrady a my jsme si je dneska všechny prohlédli – značkaři KČT označili cestu mezi nimi červeně. Ze Želiva jsme vystoupali vzhůru po silnici směrem k jihu a po necelých dvou kilometrech jsme se ocitli v blízkosti vodní nádrže Trnávka, u 15 metrů vysoké a 200 metrů dlouhé hráze nepřístupné veřejnosti.
Přehrada byla dokončena v roce 1981 a je tedy nejmladší z těch tří; stejně jako Sedlice slouží pro zachycování splavenin tak, aby vodárenská nádrž Želivka-Švihov mohla být zásobárnou pitné vody.
Na výtoku z přehrady byl vybudován 542 metrů dlouhý a deset metrů široký umělý kanál pro vodní slalom – dráha patří k velmi obtížným, její převýšení je devět metrů.
Vrátili jsme se do městečka, upozornili účastníky výletu na to, že v bývalém lihovaru, z něhož už je zachován jen komín,
pracoval otec JUDr. Emila Freunda, celoživotního přítele Gustava Mahlera a připomněli, že v roce 1878, kdy bylo Gustavu Mahlerovi 18 let, trávil zde v Želivě prázdniny u spolužáka Emila a seznámil se s další členkou rodiny Marií, která se do něj zamilovala. Neopětovaná láska byla možná poslední kapkou k rezignaci na život – mladá dívka se za dva roky poté utopila v Želivce, pochovaná je na židovském hřbitově v Humpolci.
Nyní je na místě prvního bydliště rodiny Freundovy, kam jezdíval Gustav Mahler, v zatáčce za mostem přes Želivku směrem od Humpolce k Sedlici, nový žlutý dům (č.28), z původního se nedochovalo nic.
Do parčíku poblíž sochy Želivského umístili značkaři směrovník, z něhož vyčteme, že zde začíná (či končí) zeleně značená Cesta Gustava Mahlera, dnes právě pětiletá. Začátek cesty vede turisty po opačném břehu Želivky nežli je červeně vyznačená cesta kolem přehrad, které se dnes budeme držet my.
Cestou k vyrovnávací přehradě Vřesník jsme si krátce řekli o vodním díle z dvacátých let minulého století, které bylo pro svoji důmyslnost a rozsah považováno v době stavby za velkolepé.
Je namístě zařadit mapku:
Nejdříve se začala pode dnem řečiště Želivky v místech, kde je nyní Sedlická přehrada, budovat štola, která směřovala přímo od jihu k severu v délce 884 metrů až k Vřesníku, tam, kde vyrůstala hydroelektrárna. Štola byla dokončena v roce 1923, na každých sto metrech klesala o deset centimetrů, u Vřesníka byla ve výšce 22,5 metru nad hladinou Želivky. Potrubím se z této výšky valí dosud voda na lopatky tří Francisových turbin, elektrárna je stále v provozu!
Roku 1927 byla vystavěna žulová hráz Sedlické přehrady, 14 metrů vysoká a 120 metrů dlouhá, a romantické údolí začalo mizet pod hladinou.
V létě 2007 jsme šli po žlutě značené cestě směrem na Brtnou, světlo bylo fotografům příznivější a Mirek udělal obrázky hráze i přehradního jezera.
Poslední část obřího projektu, dokončená v roce 1929, byla stavba vyrovnávací nádrže Vřesník, tzv. Malá přehrada, u paty kamenného srázu zvaného Paní Skála.
Kamenná hráz, nepřístupná pro veřejnost, je dlouhá 80 metrů, výška nad řečištěm je pět metrů.
Teď jsme u ní stáli a snažili se pochopit celý systém, ale přiznám se, že jsem se spíš soustředila na pestrobarevné horolezce, kteří laškovali s šedivou Paní Skálou, do které se opíralo prudké dopolední sluníčko, znemožňující pěkný snímek.
Další informace (i fotky) o přehradách v okolí Želiva najdete ve článcích z července 2007 a října 2007.
Teď v prosinci při psaní článku už vím, že jsme si užili na březích poetické řeky Želivky jeden z posledních slunečných dní letošního podzimu.
Před pěti lety jsme byli na exkurzi v hydroelektrárně a viděli jsme tam fenku, které se, opuštěné, ujali tamní pracovníci – zakrátko se jim odvděčila štěnětem, v té době chlupatým torpédem jménem Voltík. Při dnešní prohlídce a výkladu jsme se s milými známými opět potkali – na své rychlosti ubral Voltík, pes elektrárenský, opravdu jen maličko…
Než jsme odbočili ze silnice do údolí, kde se rozlévá Sedlická (Velká) přehrada tvořená přitékajícími vodami Hejlovky a Jankovského potoka, které odtud vytékají do světa pod jménem Želivka, upomínajícím na biblický rybník Siloe, o němž hovoří Janovo evangelium, a podle něhož je i klášter pojmenován, zastavili jsme se před smírčím kamenem u silnice.
Z textu vedle jetelového kříže je prý čitelné pouze slovo Tomšů či Tomeš. To měl být jeden ze sedláků, kteří zde v roce 1571 vedli spor o hranice svých pozemků a situace vyústila ve vzájemné zabití obou znesvářených.
Na hrázi Velké sedlické přehrady se dostáváme při svačince s výhledem k nezaplacení k tomu, abychom rozluštili tajemství Šimona kouzelníka. Klíč nejen k názvu dnešního pochodu bychom našli v pět kilometrů vzdálené Kletečné. Na tamější škole je pamětní deska s plaketou od Milana Knoblocha (je i autorem desky na jihlavském Domě Gustava Mahlera a v Kalištích i skladatelovy busty v humpoleckém muzeu) věnovaná MUDr. Františku Hamzovi (1868–1930), zakladateli dětské protituberkulózní léčebny v Luži-Košumberku, zdejšímu rodákovi.
Tento mimořádný člověk nebyl jen lékařem, ale kladně vstupoval do všech sfér veřejného života a jeho literární talent nám dal několik děl, mezi nimiž vyniká román Šimon kouzelník (z roku 1920), jehož název byl inspirací pro pojmenování hněvkovického pochodu.
Román pojednává o osudu velmi vzdělaného želivského kněze, který z trestu za to, že měl dítě s milovanou ženou, byl přeložen do Německého Brodu, aby na školách vyučoval latině.
Odvážím se vykročit ještě dál, přes tenký led mých vědomostí, a proklouznout k jádru věci:
Název Hamzova románu je asociací na postavu Šimona Mága či Kouzelníka (tak byli v první polovině 1. století nazýváni kněží), který žil v Samaří, což je dneska město Nablus v Jordánsku. Bylo to v době právě vznikajícího křesťanství a tehdy se objevila různá náboženská učení – jedno z nich, značně pro nás laiky komplikované, hlásalo poznání rozumové a mystické (gnóze, z řeckého gnósis), chtělo vysvobodit člověka z hmotného těla a navrátit ho do království světla, aby splynul s božským principem (velmi zjednodušeně řečeno). Výrazným gnostikem byl Šimon Kouzelník, je to postava historická – o jeho životě se dozvídáme ve Skutcích apoštolských, jejichž autorem je evangelista Lukáš, vzdělaný řecký lékař. Napsal je mezi lety 70 – 90 n.l., tedy právě v té konkrétní době, a nejsou jen biografií prvních učedníků Ježíšových, ale také cenným a přesným historickým materiálem – Lukáš na tom území pobýval, setkával se s pamětníky a učedníky, doprovázel jako žák apoštola Pavla na jeho cestách.
Bylo to v době, kdy Římané oblehli Jeruzalém a v roce 70 jej vyhladověli, dobyli, zničili a vypálili chrám, z něhož zbyla jen západní zeď, tzv. Zeď nářků. (Nejstarší dochovaný zlomek knihy Skutků apoštolských je tzv. Papyrus ze 3. století.)
Šimon Mág založil v době vlády císaře Claudia (v letech 41–54) gnostickou obec, byl považován za převtělení, avšak křesťané ho neuznávali. Pak ale Šimon slyšel kázání učedníků Páně a dal se pokřtít. Když viděl, že apoštolé vkládáním rukou na hlavu křtěnců přenášejí Ducha svatého, chtěl si za peníze tuto moc od nich koupit.
(Čili už tehdy byla moc za peníze, uplácely se výhody.)
Za tento hanebný skutek byl proklet a vyhnán z obce. Provázela prý ho Helena, bývalá prostitutka (není to historicky doložená postava), která je považována za symbol padlé duše.
Tento příběh z doby raného křesťanství, který jsem po pročtení stohu materiálů kostrbatě převyprávěla vlastními slovy, byl předobrazem příběhu želivského kněze z románu Dr. Františka Hamzy.
Rychle zpět do současnosti – vrátili jsme se k hydroelektrárně a po zelené turistické značce směřovali nejdříve kolem řeky, poté zapadlými pěšinkami Zálesí, spanilou krajinou ke Hněvkovicím, do cíle denního pochodu, kde na nás ve své klubovně čekali pořadatelé.
Dostali jsme diplom pro vzpomínku na dnešní informacemi nabitý den
a pochoutku, která tradičně korunuje pochod – čerstvě smažený bramborák.
V 16 hodin jsme odjížděli autobusem domů s pocitem, že jsme protáhli svá těla a pozvedli duše. 🙂