Vycházka ze Světlé do Golčova Jeníkova

Předjarní přírodou Vysočiny 9. března 2013

V roce 2011 prodloužili havlíčkobrodští značkaři žlutou trasu ze Světlé nad Sázavou do Golčova Jeníkova a my jsme ji chtěli projít a poznat; vlakové spojení je dobré a moje dolní končetina slibovala, že už je ve stavu, kdy mi bude oplácet péči a pozornost, kterou jsem jí v uplynulých měsících věnovala.

Trasa: Světlá nad Sázavou – Josefodol – Vlčkův Mlýn – Zboží – Bačkov – Lubno – Kysibelský dvůr a alej – rozcestí Fabiánka – Vohančice – Golčův Jeníkov = 23 km
(Nakonec krokoměr ukázal za den celkově 28 kilometrů.) 🙂

Po vystoupení z vlaku ve Světlé nad Sázavou jsme asi po půl kilometru došli k rozcestníku a vydali se po žlutě značené cestě na severovýchod.

První větší osídlené místo, ke kterému jsme došli mlhavým ránem po lesní silničce, je místní část Světlé, Josefodol, kde bývala v 19. století sklárna a brusírna skla a kde jsme viděli několik roubenek.

Značená cesta prochází lesnatým terénem, kde nám dnešní mlha byla spíše ku prospěchu – les vlhce voněl, obrysy stromů měkce vystupovaly před námi a bezvětří podtrhovalo klid – ten přecházel i na nás, kteří jsme s pokorou a nadějí na příliv sil vstupovali do těch míst.
Starosvětský obrázek v obci Zboží zcela odpovídal celkové atmosféře,

zdejší zámeček ze začátku 18. století potěšil zejména pečovatelské a empatické srdce Mirkovo, který nás upozornil, že tu je sociální ústav.

Vzhled malých obcí Bačkov a Lubno je poznamenán dobou socialistického hospodaření, rozvaliny šeredných budov hyzdí okraje vsí, zámeček v Bačkově je silně zchátralý – bude asi trvat hodně dlouho než se tyto rány zahojí – zdali vůbec. Kysibelský dvůr je na tom podobně, jen slavná březová alej blízko něj nám vrátila dobrou náladu.

V kilometr dlouhé aleji, vysázené kolem roku 1910, je 177 bříz bělokorých podél polní cesty široké osm až deset metrů. I teď, kdy tu stromy stály holé, byl dojem mocný. Šli jsme pomalu touto přírodní svatyní a já jsem si představovala ševelení mladých březových lístků, zpěv skřivánků vysoko nad poli a jemnou jarní travičku, která hladí stoleté rozpukané kmeny bříz a zdobí střed cesty mezi kolejemi…
Na konci aleje, před vstupem do polesí Fabiánka, se kříží žlutá značka s modrou, přicházející z Leštiny u Světlé; turisté se po ní přes blízké Habry dostanou do Havlíčkova Brodu (na výlet do Habrů a jejich okolí se těšíme).

Asi dvě třetiny trasy máme za sebou, dál jdeme lesními cestami

a údolím Vohančického potoka ke Golčovu Jeníkovu.

Doufali jsme, že před odjezdem vlaku (15:20) stihneme alespoň krátkou prohlídku nyní asi dvoutisícového města s bohatou historií, doloženou už z 10. století – podle archeologických nálezů bylo však místo lidmi mnohem, mnohem dříve obydlené. První písemná zmínka o Jeníkově je v Jarlochově kronice, kterou jsme v listopadu 2012 viděli cestou na Poslední puchýř v klášteře v Milevsku.

Žlutě značená cesta nás od Vohančic přiváděla do města kolem hřbitova, na němž stojí kostel sv. Markéty ze 14. století,

téměř všechny další stavební památky Golčova Jeníkova mají na svém rodném listě zapsané století sedmnácté – tehdy zažilo městečko Jeníkov hospodářský i kulturní vzestup. V roce 1636 dostal jeníkovské panství od císaře za věrné služby generál Martin Maxmilián Goltz, horlivý katolík, jehož rod pocházel z Polska. Goltz začal městečko zvelebovat, povolal sem jezuity, což přineslo zkvalitnění školství a odrazilo se kladně v kultuře a vzdělanosti; právem se pak začalo Jeníkovu říkat „Golčův“.
Pro své bydlení vystavěl generál Goltz barokní stavení podobné tvrzi – dnes je tam galerie,

postavil i radnici; také děkanství (dříve jezuitská rezidence) a věž se zvonicí pocházejí z jeho doby. Budova děkanství se začala původně stavět jako špitál, dokončena byla v roce 1657, kdy už byl generál Goltz čtyři roky po smrti (zemřel v šedesáti letech).

Na následujícím obrázku je kostel sv. Františka Serafinského, který je sice až z 19. století, ale kostel na tomto místě stával prý už ve století čtrnáctém, a k němu přiléhá loretánská kaple postavená za časů Goltzových (kaple stavěny podle Svaté chýše v italském Loretu – tam byl ve 13. století přenesen domek Panny Marie z Nazareta). Bohužel jsme se dovnitř nedostali, tak jsme si o církevních památkách a všech pamětihodnostech mohli jen popovídat a počíst (o válečné kořisti Goltzově – části velrybí kostry, i o kouli, která generála málem zabila, o náhrobcích manželů Goltzových atd.).

V Jeníkově byla i velká komunita židovská, v polovině 17. století sloužila Židům v městečku dřevěná modlitebna. Na konci 19. století byla na jejím místě postavena velká synagoga v novorománském slohu s maurskými dekoračními prvky – ve 20. století prošla obvyklým martyriem, dnes už je v novém hávu, avšak nepřístupná veřejnosti.

Další zajímavostí je, že v 18. století zde hrabata z Kolovrat, kterým tehdy jeníkovské panství patřilo, rozvinula manufakturní výrobu – mimo jiné zde vznikla první továrna na jehly v Evropě a dala mnoha zdejším lidem obživu.

Nakonec jsem si nechala roztomilou raritu – v zastrčeném rožku náměstí jsme objevili kámen s nápisem Střed ČR a žádné doplňující údaje,

i začala jsem před psaním článku pátrat a objevila jsem, že prý Jeníkovští vždycky považovali své městečko za střed republiky, ale nedaleké Jakubovice se také cítily býti středem (přímo „pupíkem„). Vědci však seriozně bádali a střed republiky situovali do Číhoště, kde je od roku 2006 památník. Jeníkovští se nenechali odradit a v roce 2010 tvrdohlavě vztyčili kámen s označením středu republiky v těch místech, kde se jim nejvíc hodil. 🙂
Takže máme na Havlíčkobrodsku hned tři „středy“ 🙂 a k tomu ještě cimrmanovský trychtýřový střed Evropy před kavárnou U Notáře v Havlíčkově Brodě :-)…

Inu, přehledné jsou cesty turistické, mile spletité cestičky lidské fantazie…