K pramenům Jevišovky

Putování nejen k pramenům řeky, sobota 6. dubna 2013

Letos se konal devátý ročník pochodu k pramenům Jevišovky, my však jsme se ho zúčastnili poprvé. Jeli jsme se členy našeho odboru KČT Čeřínek vlakem do Moravských Budějovic, tam jsme asi půldruhého kilometru šli z nádraží chladným a nepřívětivým ránem ke koupališti, kde byl start.
Po vyřízení všech úvodních formalit jsme pokračovali po modré značce, která vedla za městem smutně šedivou rozbitou silničkou (na Vranín) s rezavým okolím – ze spadaného loňského listí vyčuhovaly ulámané větve, sem tam nějaký plastový obal, špinavé zbytky sněhu – nic pěkného. Na obloze ne těžké mraky, ale neprůhledná clona, v mlze se mátožily keře a osamělé stromy, hleděli jsme se rychle dostat do lesa.
Na nezáživné a větrné cestě potěšil kousek za železničním přejezdem pohled na opravený vchod do židovského hřbitova,

na kterém byl poslední člověk pochován v roce 1942 (hřbitov založen 1908); dalším záchytným bodem pro oči byly dva letní duby-velikáni.

Ukázalo se, že opravdu v lese, kudy měla naše další cesta vést, je nepoměrně lépe, i když cesty byly pokryté několikacentimetrovými nánosy rozbředlého sněhu – vzduch ovšem svěží, s vůní jara, které na zapřenou přicházelo, i když mu studené fronty ze všech světových stran činily ústrky a my, netrpěliví turisté jsme od začátku března hudrali.

Trasa: Moravské Budějovice – u Kosové – rybník Hrachovec – hájenka Na Ostrůvku – prameniště Jevišovky – Budkov – Moravské Budějovice = 20 km

U Hrachovce jsme dostali od pořadatelů horký čaj, který dneska obzvláště chutnal, někteří turisté si opekli na ohníčku špekáčky.

Měli jsme za sebou celkem osm kilometrů, opustili modrou značku, která by nás po dalších asi dvaceti kilometrech dovedla až na Bítov, a vydali se podle provizorního značení pořadatelů na louku, kde je prameniště Jevišovky, levostranného přítoku Dyje, do níž se vlévá po 83 kilometrech svého toku u obce Jevišovka, kousek od rakouských hranic.
U Jevišovic byla na řece vybudovaná na konci 19. století údolní nádrž, jejíž zděná hráz patří k nejstarším svého druhu ve střední Evropě (tip na výlet 🙂 )
Zatím ovšem jsme viděli, pár desítek metrů od pramenné louky, jen tento potůček zasypaný sněhem:

Doklopýtali jsme lesem až ke kameni, který od roku 1995 označuje místo, kde počíná svůj tok ne nevýznamná řeka,

což je dost dobrý důvod k památečnímu fotu :-).

Užili jsme si jedinečnosti místa, uložili dojmy do paměti a po neznačené cestě došli do Budkova, od něhož jsme nečekali žádné vzrušující zážitky, ale ukázalo se, že…

Obec působí jako ze starých časů, pokud se od návesní kapličky vydáte ke kostelu – tam jsme mířili my, protože jsme se chtěli podívat na hrobku rodu Salmů na budkovském hřbitově. Cesta vede kolem tříhektarového zámeckého anglického parku (založen na začátku 19. století) a dříve než kostel uvidí užaslý neinformovaný návštěvník budovu zámku, kterou by tu nečekal.

Do historie nejen zámku, ale i Budkova a širokého okolí zasáhl rod Berchtoldů z Uherčic, jehož členové přišli během třicetileté války na Moravu z Tyrolska, usadili se v roce 1633 na zámku v Uherčicích a postupně se stali významnými šlechtici říše. Patřily jim nejen moravské Uherčice, ale i Police, Budkov, Buchlov, Buchlovice a další rodinné majetky v Čechách.
Světa běh se nezastavil, panství měnila majitele a na začátku 20. století přešel velkostatek Budkov do rukou hrabat z boční větve Salmů, jimž byl v roce 1945 zkonfiskován. V hrobce na místním hřbitově je pochován hrabě Karel Salm, který sice zemřel ve Vídni, ale přál si být převezen do Budkova, kam uložili v roce 1939 i jeho manželku Alžbětu (zemřela v Římě). V roce 1968 navštívil hrob svých rodičů hrabě Dr. Christian Salm z Mnichova a financoval opravu hrobky,

po jeho smrti v roce 1973, a smrti jeho sestry Marie, byla do Budkova zaslána žulová deska jako kenotaf a umístěna v hrobce – budkovská větev rodu Salmů vymřela.

Ze schodů před kostelem je impozantní pohled na zámek,

neméně hezký je i na druhou stranu návsi,

jejíž okraj zdobí socha sv. Antonína Paduánského.

Pohled na prostranství před kostelem si ve sličnosti nezadá s jinými půvabnými kouty  v Budkově. Téměř všechny stavby vznikly, či byly do dnešní podoby přestavěny, za Berchtoldů z Uherčic (kostel, škola, zámek), kteří dbali na celkový rozvoj svého panství. Dočetla jsem se, že už od roku 1672 sem přicházeli vyučující a od začátku 18. století byla v obci veřejná škola se stálým učitelem!

Ohromeni a beze slova stojíme na nádvoří zámku,

v němž je umístěn dětský domov – celkový dojem připomíná zámky Police a Uherčice, které nás svou krásou překvapily v roce 2008 (M+M Svatošovi – Police a Uherčice).

Zkoušíme si představit záplavu květů wistárií rostoucích při každém sloupu u podloubí…

Zámek prý se postupně opravuje a všechny detaily jsou zachovány.

V současnosti bydlí v poklidném Budkově, kterým protéká říčka s romantickým jménem Bíhanka (nedaleko vsi se klikatí i potůček Vedunka 🙂 ), ke čtyřem stovkám lidí. Významným zdejším rodákem je biskup Pavel Posád (*1953), o němž jsem psala ve článku Pocta Jakubu Demlovi.
Dříve se tu odehrály i události dramatické – to když v roce 1810 byla zdejší fara vyloupena zbojníkem Janem Jiřím Graselem (*1790 v nedalekých Nových Syrovicích – †1818 ve Vídni), od něhož mají dodnes název všichni grázlové.

Musím říct, že Budkov byl veleúspěšný turistický cíl! Teď jsme konečně byli připraveni jít se ohřát (a konzumovat, samozřejmě 🙂 ) do místní restaurace, před kterou zanedlouho přijel pořadateli zajištěný autobus a odvezl asi šedesátihlavou skupinu pochodníků zpět do Moravských Budějovic.

Manželé Veselí z OKČT Čeřínek jsou rodáci z Moravských Budějovic, a tak pro nás dnešní KPČ (kulturně-poznávací činnost 🙂 ) ještě nekončila. Vystoupili jsme na okraji města a Věra s Jirkou nám byli zasvěcenými průvodci.
V Budějovicích žije asi sedm a půl tisíce obyvatel, historie města počíná na začátku 13. století, z něhož pochází románská rotunda sv. Michala i kostel sv. Jiljí, přestavěný do dnešní podoby v 18. století.

Návštěvníky přitahuje i objekt ze začátku 16. století zvaný Masné krámy, dnes slouží jako muzeum

a středověký nárožní dům poblíž náměstí.

Na následujícím obrázku je centrum Moravských Budějovic, tedy všechny významné budovy – radnice, kostel sv. Jiljí, zámek z poloviny 17. století (dnes muzeum) a budova Městské spořitelny (postavena roku 1927 architektem Vlastislavem Hofmanem):

Z významných zdejších osobností zmíním archeologa Jaroslava Palliardiho (*1861 Telč – †1922 M. Budějovice), který se zabýval průzkumem lokalit na Znojemsku (včetně tamějšího přemyslovského hradu). Jeho sbírka nálezů z jižní Moravy je v archeologickém oddělení Moravského zemského muzea v Brně. Palliardi měl italské předky, jako zajímavost uvádím, že jeho příbuzný, český architekt Ignác Jan Palliardi (1737–1824), vytvořil nejen slavnou knihovnu strahovského kláštera, ale je i autorem několika významných pražských paláců a také domu Josefa Dobrovského (Werichova vila), nemluvě o dalších mimopražských stavbách.

Pokochali jsme se staletými stromy v zámeckém parku, prošli kolem lokality Na Valech, přešli most přes Rokytku

a na dohled bylo nádraží, tedy konec dnešního putování, které začalo šedivě a skončilo tolika pestrými zážitky.