Značení Puklice – Luka nad Jihlavou

Pátek 26. dubna 2013

Žlutě značená trasa, která začíná v Lukách nad Jihlavou a vede do Rančířova, je součástí Jihlavského okruhu, na jehož značených cestách poznají turisté nejkrásnější partie v okolí krajského města. My jsme dneska měli za úkol obnovit značky na malém, šestikilometrovém úseku z Puklic do Luk.

Začínali jsme v Puklicích na silničce,

kudy jsme před pár dny projížděli při zahajovací cykloturistické jízdě (M+M Svatošovi – Zahájení jarní cykloturistické sezony 2013), dnes jsme měli na prohlídku krajiny mnohem víc času.

Asi po dvou kilometrech jsme se dostali na rozcestí, odkud odbočuje kdysi hodně používaná cesta pro pěší do Jihlavy. Na této důležité křižovatce jistě ocenili neznalí pocestní kámen s informací o správném směru a málokomu asi vadila čeština dávného kameníka, který vládl dlátem jistěji nežli perem.

V Petrovicích jsme za sebou měli slabou polovinu trasy a před sebou krásné partie v údolí řeky Jihlavy.

Obec získala jméno podle zasvěcení kostela postaveného v polovině 14. století na ostrohu nad řekou Jihlavou. Za husitských válek byl značně poškozen, dnešní podoba kostela sv. Petra a Pavla je z doby před vypuknutím třicetileté války, kterou přečkal bez úhony. (Viz podrobněji: M+M Svatošovi – Okolí Jihlavy 2009)

Kamenná zeď obepíná hřbitov s kostelem – tento ostrůvek v krajině je pevným bodem v hloubce času i ve zmatku naší doby.

Turistická cesta vede úbočím svahu nad řekou; podél jednoho břehu je železnice, na druhé straně vznikla v roce 2010 cyklostezka – v současnosti je údolí ozdobené všemi jarními atributy, tedy o líbezné pohledy nebyla nouze.

Aby nepadaly na koleje, byly nedávno vykáceny staré stromy a s nimi vzaly za své mnohé značky – tedy vznikla pro nás příležitost vybrat jiné vhodné stromy a ozdobit je vkusným turistickým značením, 🙂

což se neobešlo bez plamenných diskusí, ale nakonec jsme, řečeno terminologií, kterou známe z debat napříč politickým spektrem, nalezli konsenzus 🙂 a v míru se blížili k Lukám, rodišti Mirkovu.

Nejstarší část barokního kostela sv. Bartoloměje je prý z roku 1200, tři zvony nechal v 16. století zhotovit Vilém z Pernštejna. Na obrázku je zachycena i dvoupatrová sýpka se zdobenými barokními štíty ze začátku 18. století – po nákladné rekonstrukci slouží objekt jako tělocvična.

Dominantou Luk je zámek, postavený asi koncem 16. století. Původní stavbu zničili Švédové za třicetileté války, zámek pak měnil majitele a chátral, nákladná rekonstrukce začala až v první polovině 18. století za Maxmiliána Oldřicha z Kounic. Roku 1768 prodali Kounicové panství Luka se zámkem Widmannům, kteří zde zůstali až do roku 1945. Od roku 2000 je zámek soukromý, tedy veřejnosti nepřístupný.

Na následujícím obrázku je v parku vpravo od zámku malý domek – v něm se v rodině hraběcího řidiče narodil Mirek . 🙂

Směrovník, u něhož končilo zadání práce pro dnešní den,

je pár kroků od cukrárny, kde jsme se sladce odměnili za poctivou práci a ťapkali po vlastních stopách zpět, občas se štětečkem některé značky dotkli a dobrou vůli spolu měli…

V Petrovicích nešlo odmítnout trochu komunikace s vlčákem, kterého považuji za naprosto výjimečného – asi pro nedostatek vřelosti domácích stojí o kontakt s kolemjdoucími a říká si o něj neotřelým a velmi důstojným způsobem – elegantně a bez hluku vyskočí a přes vysoký plot zahrady, přesně před vytipovaného jedince, přehodí klacík tak, aby neublížil, ale upoutal pozornost. Pak čeká. Zvedne-li člověk ten kousek dřeva a hodí, pes ho bleskurychle chytí a znovu při výskoku opatrně přehodí. Což se opakuje, dokud máte čas.
Vlčák rozumí – při mých slovech: „Teď už naposled“, hozeného klacíku si ani nevšiml a odešel…

Představovala jsem si, že dnešní den bude mít pozitivní zakončení… Když jsme míjeli místo, kde pod silničkou mezi Petrovicemi a Puklicemi protéká betonovou rourou do úžlabiny potok, všimli jsme si, že kovové zábradlí, na jehož koncové sloupky jsme z každé strany před pár hodinami snaživě namalovali žlutou, novotou svítící značku, tam není…

Nerozumím tomu…