Horní Jelení

Cykloturistické toulky rovinami východních Čech
3.–8. května 2013

Přiznávám, že dokud nepřišla od Oldy Šillera z KČT Tesla nabídka na akci uvedenou v názvu článku, neměla jsem ke své škodě vůbec ponětí o existenci dvoutisícového města Horního Jelení. Zjistili jsme, že bychom měli možnost poznat krajinu zhruba na sever od té, kterou jsme si prošli vlastníma nohama při Nedělním výletu s Jardou Válou a bylo okamžitě jasné, že květnové cyklotoulání se bez nás neobejde.

V noci na pátek 3. května hustě pršelo a do 11 hodin, kdy jsme společně s Mílou Bradovou odjížděli s koly na střeše auta z Jihlavy, nepřestalo. Nezoufali jsme, zajeli do deštěm vylidněných Holic a uchýlili se do Afrického muzea Dr. Emila Holuba. Což byl výborný nápad – strávili jsme tam celé odpoledne, protože bylo nač se dívat!
Cestovateli Emilu Holubovi (1847–1902), holickému rodákovi, který bezesporu patří mezi nejznámější české osobnosti, byl v roce 1966 vybudován památník s muzeem; v roce 2012 byla podle návrhu architekta Davida Vávry dokončena rekonstrukce a vytvořena nová expozice, ze které jsme byli nadšení. V interaktivních hrách se návštěvníci dozvědí nejen o cestách Emila Holuba, ale i dalších cestovatelů – o afrických výpravách Bedřicha Machulky (1875–1954), Hanzelky (1920–2003) a Zikmunda (*1919), o studentské expedici Lambarene (1968), expedici Trabant – nelze se odtrhnout, informace se člověk dozvídá bezděky a podrží je v paměti – čímž naznačuji, že hodlám uvést střípky ze života Dr. Emiliana Carla Johanna Holuba, syna holického lékaře.

Po dokončení lékařské fakulty se jako pětadvacetiletý vydal na svou první cestu do Afriky (1872–1879), když se čtrnáct dní předtím tajně zasnoubil se slečnou Barborou (příjmení jsem zapomněla), která se starala společně s Holubovým celoživotním přítelem Vojtou Náprstkem o zaslané sběry a léta na snoubence Emila čekala. Ten, když se vrátil, napsal knihu Sedm let v jižní Africe, věnoval se rozsáhlé činnosti výstavní, přednášel, a ve Vídni se seznámil s Rosou Hofovou (1865–1958), se kterou se v roce 1883 oženil a krátce nato odjeli spolu na druhou africkou výpravu. Barboře zaplatil odstupné za ztrátu společenské prestiže. (!)
Oženil se dobře, mladá žena byla velmi odvážná a zdatná (jezdila na koni, dobře střílela, byla manuálně zručná – dokázala umně připravit kožky zvířat a ptáků před vycpáním), záhy se naučila kafersky a stala se tlumočnicí výpravy, pak převzala obchodní řízení.
Cíl výpravy byl projít kontinentem od jihu k severu, vyskytly se však nepřekonatelné potíže, dokonce byli napadeni bojovníky z kmene Mašukulumbů – jediná Růžena Hofová se chopila zbraně a tím uhájila život lidí ve výpravě. Přišli o všechno a vrátili se do Evropy. Dr. Holub napsal Druhou cestu po jižní Africe a uspořádal ve Vídni největší etnografickou výstavu, jejíž exponáty pak v 72 železničních vagonech převezl k vystavení do Prahy a po skončení výstavy je nabídl Národnímu muzeu, které je (prý z různých důvodů) nepřijalo.
Holubovy vzácné sbírky jsou proto dodnes umístěny v různých evropských městech. (Vycpaného Holubova lva Prince a Růženčiny kožené boty, se kterými prošla kus Afriky, stejně jako mnoho jiných autentických exponátů jsme však během dnešního mimořádně zajímavého odpoledne viděli.)

Do Afriky se už Dr. Emil Holub, tvůrce první mapy Viktoriiných vodopádů a autor jedinečných etnografických studií původních kmenů v jižní Africe, nevrátil, jeho zdraví bylo za mnoho let strávených v extrémně těžkých podmínkách podlomené.
V devadesátých letech pobýval a přednášel v Americe, kde byl oslavován a ctěn mnohem více nežli v Evropě. Zemřel v pětapadesáti letech, je pochován ve Vídni. Mnoho cenných věcí z jeho majetku odkázala paní Holubová Holicím, jichž se stala čestnou občankou.

Neradi, a jen proto, že se blížila zavírací hodina, jsme opouštěli virtuální dobrodružné výpravy, když nás upoutal plakát zvoucí do holického kulturního domu na večerní představení místního divadelního souboru. Rybu ve čtyřech už jsme viděli, a tak bylo srovnání lákavé.
Jen pár kilometrů nás dělilo od rekreačního zařízení Radost (představte si typický pionýrský tábor ze sedmdesátých let :-)), kde jsme se ubytovali, navečeřeli a chutě se vrátili do Holic. V 19:30 už jsme seděli natěšení v příjemně vyhřátém sále kulturního domu (v RZ se netopilo, prý někdo vypnul hlavní čudlík od akumulačních kamen :-)) a nechali jsme se hýčkat místními ochotníky, kteří hráli, jak už to bývá, výborně.

V sobotu 4. května 2013 sice nepršelo, ale počasí nebylo povzbudivé, proto jsme vyjeli až v 9:30 s úmyslem nejdříve zajet do Týniště nad Orlicí, kde má Mirek sestřenici, a pak se uvidí :-).
Naše ubytovna, z níž jsme se v následujících dnech vydávali na cesty a vraceli se se samým večerem, je v lese, kousek od Horního Jelení.

Už příjezd do městečka, jehož prvním známým držitelem byl král Jiří z Poděbrad, naznačuje, že vstupujeme do staletími kultivovaného prostředí,

kostel Nejsvětější Trojice a fara nás utvrzují v domněnce, že lokalita má své významné místo v historii kraje.

Kostel dal postavit na začátku 17. století Heřman Varlich z Bubna, bojovník s Turky, o němž se vypráví romantická historka, že je v kostele pochován i se svým ochočeným lvem, kterého si přivezl z cest – kdo nevěří…

Z Jelení je pár kilometrů do asi stejně velkého Borohrádku (kolem jsou opravdu borovicové lesy), kde bylo vše rozkopané – opravuje se náměstí a přilehlé silnice. Prohlédli jsme si kostel sv. Archanděla Michaela, na který upozorňují všechny informační letáky pro turisty,

a všimli si v jeho okolí dalších nepřehlédnutelně nádherných soch.

Do Týniště nad Orlicí jsme přijeli cyklostezkou č. 4160, navštívili sestřenici, která se těší dobrému zdraví a měla z naší nečekané krátké návštěvy opravdovou radost a rozhodli se pro jízdu do Kostelce nad Orlicí (cyklotrasa č. 4313).

Trasa: Horní Jelení – Borohrádek – Týniště nad Orlicí (č.4160) – po č. 4313 do Kostelce nad Orlicí (Na Vrchu-Hoděčín-Bumbálka-Ledská-Třebešov-Libel-Synkov-Slemeno-Kostelec) – po č. 4318 Zdelov – Šachov – Borohrádek – Horní Jelení – RZ Radost = 60 km

Počasí se během dne vylepšilo a jarní příroda poskytovala turistům radosti očekávané i nečekané.

Na jedné z křižovatek upozorňovala směrovka, že nedaleko je vesnice Třebešov s předhistorickým pohřebištěm, asi z roku 600 před Kristem.

Na poli u památníku bylo v roce 1909 objeveno 135 žárových hrobů s množstvím bronzových předmětů a jako trvalé upozornění na pradávnou minulost tohoto koutu země byl vybudován v roce 1911 památník hlásající tuto skutečnost kolemjdoucím.

První písemná zmínka o nedaleké vesnici Třebešově je z roku 1360, ale její minulost je mnohem hlubší – už v 10. století tu prý stávala tvrz Slavníkovců – jejich rod vyvraždili Vršovci (za tiché spoluúčasti Přemyslovců :-)) a nejen tuto tvrz si přivlastnili. Podle Kosmovy (1045–1145) kroniky byli Slavníkovci vyvražděni 28. 9. 995 na Libici. Útok začal pod vedením Vršovců, na které prý uvalil po dokonaném činu kletbu biskup Vojtěch (995–997), Slavníkovec, který přežil. (O tom, že rod Vršovců stihl stejný osud, si povíme později.)
Kvůli vyváženosti zařadím obrázek májové přírody:

Abychom se dostali ze Synkova do Kostelce nad Orlicí, museli jsme přejet dosti výraznou terénní vlnu, po jejímž zdolání nám připadaly ulice města nadpozemsky krásné.

Prohlídli jsme si náměstí,

našli dům s pamětní deskou PhDr. Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského (1861–1943),

mimo funkce uvedené na pamětní desce také v letech 1915–1926 předsedy Klubu českých turistů a dlouholetého redaktora časopisu Turista.
Pak nás čekala zpáteční cesta a při ní tiché a systematické ukládání nově nabytých informací, pocitů a vjemů.

Nedělní ranní déšť nás neudivil ani nepohoršil – měli jsme připravený kvalitní náhradní program – cílem byla blízká Kunětická hora, kam jsme se vypravili auty společně s našimi přáteli.

Doc. Zdeněk Laštovička, geolog, který do těchto míst jezdil dlouhá léta se svými studenty, nám poskytl kvalitní výklad, z něhož jsem si zapamatovala, že tato kupa, vlastně čedičová vyvřelina, je nejvýchodnějším vrchem Českého středohoří a vyčnívá 80 metrů nad ostatní rovinatý terén. Podél geologického zlomu kolem Labe se ve třetihorách tlačila láva a v těchto místech vystoupila na povrch.

Objekt, který stával na vrcholku kopce (305 m n.m.) v 15. století, patřil udatnému husitskému hejtmanovi Bočkovi z Miletínka, po jeho smrti se majitelé střídali, až se hrad dostal roku 1491 do majetku mocného rodu Pernštejnů. Během vlády třech generací (Vilém, Vojtěch a Jan) postavili všechny budovy i opevnění – byla to nejslavnější éra v dějinách hradu. Pak si Pernštejnové vybrali za stálé sídlo Pardubice, přišla třicetiletá válka a plenění, a tak byl v polovině 17. století osud hradu zpečetěn, o další zmar se postaral lom, který ukusoval z kopce tak mocně, až se jižní část hradu zřítila. Lom byl zrušen v roce 1920, ale ještě do padesátých let se tu těžilo. Na ukončení těžby kamene mají velkou zásluhu Muzejní spolek v Pardubicích a Klub českých turistů.

Nynější vzhled hradu na Kunětické hoře pochází od architekta Dušana Jurkoviče, který ve dvacátých letech vypracoval plán rekonstrukce, úpravy dosud probíhají.

Strávili jsme tam prohlídkou paláce, sklepení, věže a kaple sv. Kateřiny skoro tři hodiny, s obdivem jsme okukovali vzácné sklípkové klenby, studovali rodokmen Pernštejnů a četli tabule, na kterých Vilém z Pernštejna hovoří o svém podnikání. Přečtěte si krátký výňatek:
„Odvážil bych se uzavřít sázku s kýmkoli z vás a dát jako zástavu základ ne nepatrný – a to bych jistě neudělal, kdybych rybníky důkladně neznal a neprozkoumal – že tento zaplatí prodejem ryb celý dluh mnohem rychleji než tenhle senem, ječmenem a zeleninou. O tolik jsou příjmy z ryb větší než z ostatního hospodářství. Teď k tomu přidejte, že rybníky nevyžadují ani tolik práce, ani nákladů jako ostatní hospodářství, a že jsou nejméně vystaveny škodám z nepříznivého počasí. Posléze byly to především rybníky, jež mi otevřely cestu k majetku, který dnes, jak vidíte, mám: i dnes mi dávají velmi hojný zisk.“

Jeho zkušenosti, především z rybníkářství, které patřilo v té době k nejlukrativnějším hospodářským odvětvím, a z chovu kaprů, by se daly jistě s úspěchem využít i dneska. Největší chovný rybník východočeské soustavy, vybudovaný na samém konci 15. století se jmenoval Čeperka a měl rozlohu 1 200 hektarů!! (Za vlády Marie Terezie, když bylo potřeba rychle získat úrodnou půdu, začaly se rybníky vysoušet.)

Tuto lekci z ekonomie jsme si odnášeli do dnešního světa, ve kterém právě kvetly a omamně voněly hlohy a ze silničky vedoucí dolů na parkoviště byl kvůli mlžnému oparu ne příliš daleký, zato luzný výhled. Starobylá sentence vytesaná do kamene u cesty byla pozoruhodným vzkazem naší generaci:
Ode dne narození k smrti rostem / pomni žes na světě jen hostem / co po lakomci zůstane / lidem nehodným se dostane.

V Hrádku u Nechanic začínala v době našeho příjezdu právě prohlídka, takže jsme neměli žádné prostoje. Celý zámek ve stylu tzv. tudorské gotiky má po generální opravě znovu původní červenou barvu fasády jako v roce 1854, kdy byl jako reprezentativní sídlo hrabat z Harrachu dostavěn. Sluší se připomenout, že jeden z našich nejstarších šlechtických rodů pocházel z jižních Čech, z vesničky Horachy u Kaplice, během staletí se Harrachové stali významnými šlechtici s pevným postavením u císařského dvora a zasahovali do vysoké evropské politiky.

Většina vnitřního zařízení je mnohem starší nežli stavba, protože Harrachové sbírali starožitosti a svoje sídlo zařídili s okázalostí a leskem – návštěvníci dnešní, a jistě i ti tehdejší, jsou uchváceni dokonalostí interiéru. Řemeslnické práce, zvláště řezbářské, jsou dílem místních umělců.

Zmíním se jen o několika vzácnostech, které jsme uviděli: černá orlice s hodinovým strojkem na hrudi, dar ruského cara Petra I. rakouskému císaři Leopoldu I., každou celou hodinu zamává křídly, pokývá hlavou a zakoulí diamantovýma očima – druhou takovou prý mají jen v Petrohradě, dva kamenní benátští lvíčci ze 13. století u krbu, ornáty vyšívané manželkami Harrachů, knihovna s 5 500 v kůži vázanými svazky. A lyže. První dva páry přivezl v roce 1892 Jan Nepomuk Harrach z Norska, aby podle nich pak vyrobili další pro lesní personál v Krkonoších – prý měl tehdy potíže s proclením – celníci si nevěděli rady s neobvyklým předmětem a nakonec lyže zapsali do seznamu jako vesla.

Zmíněný Jan Harrach byl velký vlastenec, přítel Náprstkův, ve druhé polovině 19. století působil v řadě obrozeneckých spolků, měl zásadní podíl na vybudování Národního muzea – za všechny tyto aktivity mu byl udělen řád Zlatého rouna.
Nejstarším a nejvzácnějším sběratelským kouskem je románská kropenka z konce 10. století. Mramorová nádhera je v zámecké kapli sv. Anny.

Prohlídku anglického parku, obory a bažantnice, které obklopují národní kulturní památku, zámek Hrádek u Nechanic, musíme z časových důvodů nechat na příští návštěvu.

Spěchali jsme sice do Radosti, ale přece jen jsme si dopřáli ještě jednu krátkou zastávku v Osicích, rodné vsi Františka Škroupa (1801–1862), skladatele naší národní hymny.
František se narodil jako páté dítě do rodiny Dominika Škroupa, místního učitele. (Rodný dům, dřevěná osická škola, podlehla zubu času.) Ve třiatřiceti letech složil píseň do Tylovy hry Fidlovačka – v roce 1918 se stala hymnou samostatného státu. Osud se s dirigentem a skladatelem Františkem Škroupem nemazlil – musel odejít za prací do Rotterdamu, kde zemřel a je tam pochován. Při příležitosti 10. výročí vzniku republiky bylo rozhodnuto nestavět pomník, ale kulturní středisko, na které byla, podobně jako na Národní divadlo, vypsaná sbírka, a v létě 1928 byl Škroupův dům otevřen. V provozu byl do roku 1951, od té doby chátrá a nyní je ve stavu ohrožení.

(Jen malá připomínka: při procházení Cesty Gustava Mahlera můžeme ve Lhoticích zajít na hřbitov, kde je pochován syn Františka Škroupa Oldřich – M+M Svatošovi – Cesta Gustava Mahlera).

V pondělí 6. května ráno jsme odložili odjezd kvůli dešti, ale nakonec jsme mu stejně neunikli, poblíž Újezdu u Chocně nám poskytla útočiště před lijákem, který se zase spustil, dost zaneřáděná autobusová čekárna – to ostatní cyklisté z naší výpravy na tom byli podstatně líp:

Pak jen drobně pršelo

a do Chocně už s námi přijelo nejisté sluníčko. Dnes nás zajímala místní část, vesnice Hemže, do které je z choceňského náměstí asi tři kilometry (do kopce). Podél cesty do Hemží, které jsou poutním místem už od dob baroka, bylo v roce 1718 postaveno sedm kaplí z pozůstalosti slepého žebráka

a silnice je lemována lipovou alejí – stromy pamatují prusko-rakouskou válku – jejich nádhera vynikala zvláště teď, kdy se obalovaly novým, něžně zeleným listím…

Kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie je hřbitov, kde jsme postáli u hrobu Josefa Luxe (1956–1999).

Od choceňského nádraží jsme jeli cyklostezkou č. 18 do Vysokého Mýta – samá radost: nepršelo, jeli jsme z kopce a výhledy na královské město založené Přemyslem Otakarem II. nemohly být lepší. Centrem krásného města s obrovským čtvercovým náměstím (v dlažbě prý je pět milionů dlažebních a mozaikových kostek!) jsme jen krátce prošli, neboť jsme byli žádostivi uvidět vesnici Vraclav, dříve Vratislav, kdysi hlavní správní a vojenské sídlo východních Čech, připomínanou již roku 1086.

Trasa: Horní Jelení – Dolní Jelení – Rousínov – Újezd u Chocně – Choceň – Hemže – Choceň (cyklostezka č.18) – Vysoké Mýto – Vraclav (kostel, vrch, barokní areál) – Zámrsk – Dobříkov – Rzy – Týnišťko – Jaroslav – Horní Jelení – RZ Radost = 54 km

Nechali jsme za sebou Vysoké Mýto a u rozcestí, kde bylo třeba odbočit do Vraclavi, jsme si se zájmem prohlédli smírčí kámen, prý z přelomu 13. a 14. století.

Pod terénní vyvýšeninou zvanou Vrchy, za kterou pokračovala cesta do sídla Vršovců, byl kámen s vytesanou kuší jistě umístěn proto, že tu byl v té době čilý dopravní ruch.

Ve Vraclavi stávalo strategicky významné slovanské hradiště,

jedno ze sídel Vršovců, mocného rodu, který ve středověku výrazně ovlivňoval české dějiny. Už jsme si řekli, jak se Přemyslovci za vydatné podpory Vršovců vypořádali v roce 995 se Slavníkovci, síla přemyslovského státu však měla být umocněna i vyřazením Vršovců ze hry. Pokusy o jejich vyvraždění proběhly v roce 1003, 1014 a naposledy, ovšem také ne důsledně, 26. 10. 1108 na Vraclavi.

Předáci rodu se podle nařízení tehdy vládnoucího knížete Svatopluka Olomouckého shromáždili na vraclavském hradišti, tam byli zákeřně vybiti a v následujícím masakru na všech rodových tvrzích bylo prý nelítostně vyvražděno na tři tisíce mužů, žen i dětí.
Zůstala snad jen jedna rodina, jejíž členové ovšem do konce 12. století dokázali získat zpět dřívější významné pozice v českém království. Po roce od tragických událostí měl jeden z přeživších najmout vraha, který probodl při tažení do Slezska Svatopluka Olomouckého (†1109).

Kosmas nazývá Vršovce ve své Kronice rod nenávistný a pokolení zlé a nic nedbá, že i Prokop Sázavský (asi 990–1053), zakladatel staroslavného kláštera, byl z rodu Vršovců. Čeští Vršovci měli ve 12. století i moravskou větev Dětřichovců (Hrutovců), kteří ovládali rozsáhlá území jižní Moravy (Znojmo, Bítov).
Dočetla jsem se o happyendu: v roce 1666 po předložení důkazních listin povolil císař Sekerkům ze Sedčic užívat titul hrabata z Vršovců.

Současná Vraclav je rozporuplná vesnice – sváří se tu nepěkná architektura sedmdesátých let se starými chalupami, radostnější je dívat se na dávné stopy po těžbě opuky, které zarůstají skalničkami, v této době rozkvetlými do hýřivých barev, a rychle se přesunout do bývalého poutního a lázeňského areálu na okraji vsi.
Vraclav bývala místo magické – leží na křižovatce geologických zlomů, vyvěrající voda vykazuje léčivé účinky. Místní lidé objevili léčivou moc zdejší vody v polovině 17. století a další vývoj tedy pokračoval podle obvyklého scénáře. U paty ostrohu, na němž kdysi stávala tvrz Vršovců, byla u studánky sv. Mikuláše postavena kaple, pak ve stráni nad ní poustevna Fráterka, následovaly poutě, stavba kostela a budovy lázní – pak úpadek. Ke konci 20. století došlo k náročné rekonstrukci celého areálu. Uvnitř odsvěceného kostela sv. Mikuláše jsou vystavena barokní sousoší a dřevěné plastiky s církevními motivy.

Zámek v Zámrsku byl po pár kilometrech jízdy na kole naším dalším cílem, prohlédli jsme si zahradu se vzácnými stromy a budovu zámku, kde od roku 1960 sídlí oblastní archiv.

Z původní jednoduché stavby vytvořili Kolowratové během 17. a 18. století čtyřkřídlý zámek s nádvořím. Hned vedle stojí vysoce ceněný rokokový kostel sv. Martina biskupa a u něj barokní zvonice se zvonem odlitým Brikcím z Cimperka v roce 1596.

Ještě jednu zajímavou zastávku jsme si v dnešním dni nabitém KPČ udělali – v Dobříkově u dřevěného kostelíka původem z Podkarpatské Rusi.

Kostel zasvěcený Všem svatým byl postaven v roce 1679 z ručně otesávaných dubových fošen a v roce 1930, když Podkarpatská Rus byla součástí Československa, ho ve velmi zuboženém stavu za 16 tisíc korun zakoupil a nechal převézt do Dobříkova senátor, vůdčí osobnost českých národních socialistů a první ministr národní obrany ČSR Václav Klofáč (1868–1942), zdejší občan.

Kostel je patnáct metrů dlouhý, šest široký, věž je osmnáct metrů vysoká a působí stejně vroucně jako ty, které jsme viděli na Podkarpatské Rusi (M+M Svatošovi – Podkarpatská Rus).

Počítali jsme s tím, že ranní dešťové strašení se zase během dne rozptýlí a také v úterý 7. května jsme neohroženě vyjeli na trasu:
RZ Radost – Ostřetín – silnicí je Starým Holicím – po MTZ na vrch Na Hradcích – Staré Holice – Velínská stráň – Veliny – Borohrádek – Moravsko – Čestice – Častolovice – Kostelec nad Orlicí – po trase č. 4318 Zdelov – Šachov – Borohrádek – Horní Jelení – RZ Radost = 52 km

Posíleni výbornými choceňskými smetanovými jogurty zakoupenými v Ostřetíně vyšlapali jsme razantně ze zdejší rovinky na zalesněný vrch 332 metrů vysoký lační shlédnout místo dnes zvané Na Hradcích, kdysi Věžiště či snad Hradec Velký, kde prý 14. 2. 1140 byl zavražděn kníže Soběslav I. (*asi 1090). Brouzdáme-li historickými údaji, nalezneme u místa skonu českého knížete, jímž byl od roku 1125, různé údaje – také Debrné, i Hostinné. Je tedy jasné, že nic není jasné. Pro tuto chvíli jsme přijali fakt hlásaný na infotabuli na vrcholu kopce, kam jsme přibyli i s bicykly, že to pravé místo je zde!

Vedeni turistickými značkami, jejichž krása zasluhuje obdiv (perfektní značkařská práce!) došli jsme na rozsáhlou zalesněnou plošinu se zachovalými terénními pozůstatky příkopů a valů – kdysi byly kolem příkopu hlubokého tři metry z každé strany navršeny dvoumetrové valy, na jejichž vrcholu stávala ještě zeď nebo palisáda.

Podle opevnění se dá usuzovat na velikost a význam zdejšího Hostin Hradce – patřil českému knížeti Soběslavovi, či ho jen hostil? Skutečný název ani přesné stáří není známo, neproběhl tu podrobný archeologický výzkum.

Za své vlády přestavěl a opevnil kníže Soběslav I. Pražský hrad, maltou spojované hradby byly až patnáct metrů vysoké, přesto však přebýval na Vyšehradě, neboť se obával atentátu…
Možná jsme právě odcházeli z místa činu…

Po zdolání Velínské stráně jsme byli odměněni pohledem na soubor krásně zachovaných barokních dřevěných staveb ve Velinách.

Kostel sv. Mikuláše byl vybudován v polovině 18. století na místě mnohem starší církevní stavby.

Nedávno otevřená cyklostezka z Velin do Borohrádku nám usnadnila cestu a provedla nás nádhernými borovicovými lesy.

Cyklostezky z Borohrádku do Častolovic vedou většinou rovinatými partiemi s množstvím lidských sídel, takže cesta na zámek paní Diany Phipps Sternbergové byla velmi příjemná.

Historie Častolovického zámku sahá do 13. století, k významným majitelům patřili král Jiří z Poděbrad a Vilém z Pernštejna, nejmocnější šlechtic království své doby. Roku 1694 se zámek s panstvím stal majetkem rodu Sternbergů, což platí doposud, i když po roce 1948 připadl státu a byla zde internátní škola. V roce 1992 byl vrácen hraběnce Sternbergové, která začala s opravami a nyní lze kromě zámku a galerie navštívit nádherný park, zvěřinec, rozárium a pokochat se při posezení na nádvoří u barokní kašny se zlatými rybkami poslechem tónů klasické hudby, která doplňuje sváteční atmosféru.

Absolvovali jsme prohlídku zámku (za velkolepý považuji  sál 30 x 10 metrů, s kazetovým stropem), kola a batožinu jsme si zatím mohli dát za nepatrný poplatek na hlídané parkoviště, což jsme s povděkem využili.

Namlsaní jsme odjeli do nedalekého Kostelce nad Orlicí, kde jsme v Novém zámku, který byl navrácen rodině Kinských, dostali po předložení vstupenky z Častolovic 20% slevu a rádi se nechali velmi vstřícnou průvodkyni provést zámkem, jenž byl po náročné rekonstrukci zpřístupněn návštěvníkům v roce 2012.

Vyslechli jsme pohnuté osudy účastníků rodiny i budov: zámek byl dostavěn v roce 1833 pro hraběte Kinského, jehož rodině patřilo kostelecké panství od konce 18. století. Po roce 1948 byl v budově umístěn výzkumný ústav pro chov prasat, a proto po navrácení majetku v roce 1992 byla zahájena náročná rekonstrukce, mobiliář je doposud postupně restaurován, velká část byla na začátku padesátých let rozkradena.
Kinští jsou česká šlechta, jejíž historie začíná ve 13. století; rod má větev knížecí a dvě větve hraběcí – kosteleckou a chlumeckou. Vyslechnout, jak ostudně se minulý režim choval k Josefu Kinskému, který celý život v Kostelci žil, je smutné i pobuřující.

Byl čas vrátit se do Radosti, kam jsme zamířili známou cestou :-), ale asi tři kilometry před dojezdem nás dohonil déšť a přinutil nás myslet i na věci praktické.

Poslední den pobytu, středu 8. května 2013 jsme si vyhradili pro rekreační jízdu po cyklostezce z Chocně do Ústí nad Orlicí, před pár lety dokončenou.

Trasa: Choceň – Peliny – Brandýs n/Orl. – Ústí n/Orl. – Andrlův chlum – a zpět stejnou cestou = 44 km

Zajeli jsme autem do Chocně, nasedli na kola a hopsa-hejsa údolím Tiché Orlice, nejkrásnější řeky východních Čech, do starobylého Brandejsa. Prohlídli jsme si centrum města, které bylo ve druhé polovině 15. století významným střediskem Jednoty bratrské, a pokračovali do Klopot, místní části Brandýsa nad Orlicí. Tam stával domek, ve kterém v letech 1622–1625 pobýval Jan Amos Komenský (1592–1670), jemuž tu v neklidných dobách pobělohorských poskytl azyl a ochranu Karel Starší ze Žerotína, majitel zdejšího panství.

Filosof, pedagog, zkrátka Učitel národů tu napsal v roce 1622 Labyrint světa a ráj srdce, což je vytesáno do pamětní desky na objektu. Poslední biskup Jednoty bratrské byl ale nakonec okolnostmi donucen odejít v roce 1628 do exilu, závěr života strávil v Nizozemsku, pochován je v Naardenu.
V roce 1865 byl tu postaven z veřejné finanční sbírky J. A. Komenskému důstojný památník, jehož odhalení se zúčastnilo tehdy na šest tisíc lidí!

Po 140 letech byla v tomto romantickém údolí umístěna další pískovcová socha, jejímž záměrem bylo také směřování vzhůru – autor Michal Novotný ji nazval Ti před námi.

Se záměrem zapojit do poznání nejen ducha, ale i těla návštěvníků, vznikl tu labyrint světa z habrových stromků v délce 635 metrů, kterým mohou poutníci bloudit, možná do té doby, nežli naleznou ráj srdce.

Že život se neskládá jen z radosti jsme si uvědomili Na Luhu u hájovny, před kterou byl památník rodiny Dolečkovy, jejíž členové, zapojení do odboje, přinesli oběti nejvyšší.

Určitě je dobré přečíst si ne až tak dávnou historii:

Ústí nad Orlicí nás přivítalo svátečním náměstím a starosvětskou idylou.

Bylo kolem poledne, a tak není divu, že při spatření desky, která připomínala Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845), jsme dostali chuť na některou z dobrot podle její Domácí kuchařky – ale i svačina z batůžku nakonec nebyla k zahození. 🙂

Rodný dům houslového virtuosa Jaroslava Kociana (1883–1950) není tak honosný, přesto hodný povšimnutí. Jaroslav Kocian, hudebník s fenomenální pamětí, byl žákem Antonína Dvořáka a učitelem Václava Snítila a Josefa Suka – tedy samé osobnosti par excellence.

Z obrázků vidíte, že počasí nám velmi přálo, a tak jsme se rozhodli, že se vydáme na Andrlův chlum, 559 metrů vysoký, dominantní kopec u Ústí nad Orlicí. Právě dnes se tu však konaly adrenalinové závody cyklistů do vrchu, proto jsme využili zeleně značenou turistickou stezku kolem křížové cesty na severním svahu, abychom soutěžní jezdce nestresovali naší rychlostí… 🙂

Statečně jsme vláčeli kolo do strmého kopce – tudy prý chodili i tkalci s dílem – a tak není divu, že jednoho z nich napadlo v polovině 18. století postavit tu křížovou cestu. Obnovena byla po stu letech, protože z ní zbylo jen jedno zastavení. Naposledy byly kapličky  opravovány v devadesátých letech.
Na vrcholové plošině se před námi zjevila Stříbrná krasavice, jak padesátimetrovou telekomunikační věž s vyhlídkovou plošinou ve výšce 35 metrů turisté nazývají.

Kvůli závodům tu byl hodně čilý ruch a chata KČT Hvězda byla nabitá žíznivými cyklisty a náhodnými turisty, překvapenými z toho mumraje.

Chatu postavili v roce 1940 členové místního odboru KČT a po známých událostech druhé poloviny 20. století, kterými prošly všechny turistické kluby, jim byla chata v roce 1992 navrácena.
Velice jsme ocenili, že kousek pod vrcholkem kopce, u frekventované cesty, upomíná deska na členy KČT, kteří položili život ve II. světové válce.

Zpáteční cesta do Chocně byla rekreační – v tak krásné přírodě není žádný kumšt relaxovat – okolí člověka pohltí a ukonejší…

Šest štědrých dnů v Radosti je za námi – pro snadné návraty ve chvílích potřebných vzniklo toto dlouhé „páté přes deváté“ vyprávění.