Cyklotrasa Batelov – Knínice

Kontrola trasy č. 5092 – hluboké lesy jsou protkané stopami historie

Projede-li cyklista Batelovem po silničce směrem na Dubenky, hned na okraji městyse natrefí směrovník ukazující vlevo do Růžené – tady začíná (a končí) 40 km dlouhá cyklotrasa do Knínic, kterou jsme měli projet, zviditelnit značky a sepsat, co je nutné udělat pro to, aby trasa spolehlivě dovedla cyklisty, kam potřebují.

Na rozcestí je příjemné odpočivadlo,

ze kterého je možné vydat se také po trase č. 5128 do Jihlávky – je tedy jasné, že jsme v podhůří Javořice, královny Vysočiny.

My jsme se vydali k Růžené přes Rácov a Lovětín, vesnicemi charakteristickými pro tento kout Vysočiny, o nichž jsem psala ve článku M+M Svatošovi – Batelov-Lovětín; v odkazech v něm uvedených se dozvíte více o Batelově, který se chlubí i pobytem K. H. Borovského.
Křižovatka cest v Růžené spolehlivě zastaví každého, kdo právě není domorodec uvyklý na tento obrázek. Nejen kvůli určení směru další jízdy, ale především pro nevšední a troufám si říci vysočinsky strohou a tedy přitažlivou siluetu kostela sv. Maří Magdaleny, nemohou turisté projít či projet bez zájmu.

Kostel tu stával už na počátku 13. soletí, tedy v době osidlování Vysočiny, po husitských válkách byl přestavěn a rozšířen, kamenná zeď asi původně měla obrannou funkci. Při podrobném zkoumání bylo zjištěno, že kostelní krovy jsou ze dřeva poraženého v zimě 1501-2 – není to úžasné?
I hřbitov kolem kostela je neobyčejný – vždyť místní ponocný Gregor tam chtěl kdysi rozehnat dva vzteklé rvoucí se psy, ti se ale při doteku jeho karabáče změnili v lidi a on s úžasem uzřel zemřelé sousedy, kteří za živa žili v hádkách a rozbrojích – u vědomí toho hrůzného poznání chátral a za čas zemřel… Dnes už nic nehrozí – hroby těch nebožáků byly vykropeny a oni tu spí pokojně…, celý kraj je pod ochranou…

Opečovávali jsme značky, vyřezávali clonící větve – vše jako vždy. Cesta dosti hustě osídlenou krajinou krásně ubíhala, v Panenské Rozsíčce jsme projeli křižovatkou, kterou budeme podle letošního zadání během pár dní znovu projíždět při kontrole úseku ze Třeště do Telče.

Před Pavlovem, který sice lze určit už zdaleka kvůli několika (pomlouvaným i vychvalovaným) větrníkům, se zvědavý cyklista zasekne, aby rozluštil, co stojí na návěstí zarostlém v bejlí:

Kousek za Pavlovem se dostáváme do hlubokých lesů a krajina je tu zamyšlená, jakoby vzpomínala na minulost, libovala si v ní a bránila se dnešnímu úprku vstříc nejistotě…

Chovali jsme se uctivě a jen zlehýnka dělali potřebné zásahy:

 

A teď přichází okamžik, kdy se dostává ke slovu historie – představte si, že jedete lesní cestou k Nepomukám a na rozcestí uvidíte křížový kámen, o jehož existenci nemáte ani tušení – i sklonili jsme se před ním až k zemi, abychom přečetli, že tu v Pánu odpočívá rodina Rousova a Šíšova – žádný letopočet, nic bližšího. Ani na netu jsem nic nezjistila, takže fantazii se meze nekladou…

Blízký výrazný zalesněný Veselský vrch (712 m) dostal název podle vesnice Veselí, o níž jsou zprávy už z poloviny 13. století – za dvě stě let je, stejně s několika dalšími osadami v okolí, uváděna jako pustá – války si vybíraly svou krutou daň i na tak odlehlých místech.
V 18. století založil na stejném místě majitel brtnického panství hrabě Collalto et San Salvatore ves kolem kaple sv. Jana Nepomuckého a nazval ji Nepomuky. Odtud pochází rod staroříšského vydavatele a překladatele, filosofa Josefa Floriana (1873–1941), jeho dědeček byl hajným u Collaltů. (M+M Svatošovi – Josef Florian a Stará Říše).

Ve vesničce uprostřed rozsáhlých vysočinských lesů, kde není v současnosti přihlášeno k trvalému pobytu víc obyvatel nežli prstů na jedné ruce, se snad zastavil čas – je dobré, že tvůrci cyklotrasy vybrali obtížnější cestu – vynaložená energie se bohatě vrátí v ojedinělých zážitcích.
Průjezd Sedlaticemi, Starou Říší a Rozsečí je už zase po asfaltových silničkách – nedoporučujeme však kvaltovat – všechny mají svůj kolorit a stojí za prohlídku.

Ve Zdeňkově se kontrolovaná trasa kříží s cestou č. 5125 (Telč-Javořice), která na nás podle plánu v příštích dnech čeká.

Ráz krajiny se změnil, otevřely se výhledy do dálky, cesta spěchá ke svému cíli, tak ani nezastavujeme u polorozpadlého zámečku v Krasonicích, abychom zjistili, zdali mu přece jen nenastávají s novým vlastníkem lepší časy, sjíždíme z kopce a jsme v Knínicích, jen 20 kilometrů od rakouských hranic.

Stačilo. 🙂