Rumunsko – hory a kláštery

Maramureš a Bicazská soutěska
31. 5. – 9. 6. 2013

Můj dlouholetý turistický sen, ve kterém se vidím jako štíhlonohá útloboká mladice s batohem na zádech někde na karpatském hřebeni, z něhož je neskutečně krásný výhled do širého okolí a já s vlajícími vlasy a šťastným úsměvem křepce přeskakuji balvany spěchajíc do dálek, dospěl letos ke konečné fázi. V každém snovém příběhu se rozuzlení a katarze může zvrtnout úplně jinak než je plánováno, a tím více, setká-li se se zeleným stromem života – realita byla naprosto jiná. 🙂
Tím nevyjadřuji zklamání – zažili jsme věci neobyčejné, které stojí za zaznamenání (doufám nesměle, že nejen pro nás, „účastníky zájezdu“). 🙂

Ve článku budu sdělovat naše pocity při putování malou částí Rumunska a v žádném případě si nedělám patent na rozum, nevím nic o politické situaci, o směřování země, dokonce historii, která mě vždycky zajímá, a z níž jsem měla povědomí jen o starověkých kmenech Dháků a jejich násilném začlenění do Římské říše, jsem si vyhledávala na internetu před psaním článku, abych dokázala utřídit informace, průběžně sdělované průvodcem zájezdu, kterým byl, stejně jako loni na Podkarpatské Rusi, Martin Mitaš. To on, a také přátelé-turisté z pořádajícího odboru KČT Třebíč, byli lákadlem, proč uskutečnit krásný sen a podívat se do země, kterou nám loni na obzoru ukazoval Martin z hřebenů polonin, do země za druhým břehem Tisy, kam pohoří při cestě střední a východní Evropou plynule pokračuje a vytváří charakteristický „karpatský oblouk“. (M+M Svatošovi – Podkarpatská Rus)

Vyjeli jsme z Třebíče posledního května, v pátek o šesté večer a kolem půlnoci jsme dostali od průvodce první dárek – směroval řidiče k průjezdu noční Budapeští – vidět nasvícené budovy vnitřního města byl jedinečný zážitek. Zbývalo asi 230 kilometrů na hranice, pak jsme vyhlídkově projeli ztichlým ranním Velkým Sídlem (Satu Mare) a už jsme mířili do Gutinských hor (prý se jim říká Jílové hory). Velmi volně řečeno, Gutinská oblast zahrnuje jihozápadní Ukrajinu a severozápadní Rumunsko, hřeben se táhne po hranici a je součástí pohoří Maramureš. Horské pásmo, převážně sopečného původu, jižně od řeky Tisy, je asi tak v místech, kde na Ukrajině leží Chust. Kopce Gutinských hor jsou převážně porostlé lesy, místy však vystupují kužele vyvřeliny složením podobné žule – a k takové lokalitě, která se nazývá Kohoutí hřeben (Creasta cocosului) jsme ze sedla měli dojít, abychom se konečně podívali na to, po čem jsme bažili.

Byla sobota 1. června 2013, půl deváté ráno našeho času (v Rumunsku mají o hodinu více), když začala první túra v rumunských Karpatech.

Sedlo, do kterého nás vyvezl autobus, leželo ve výšce asi 900 metrů, takže převýšení nebylo nijak dramatické, výhledy zcela odvedly naši pozornost od námahy při výstupu.

Oblast, kterou jsme procházeli, byla ustanovena rezervací, proto mají návštěvníci k dispozici turistické značení – ukázalo se později, že na jejich poměry výborné – různé barvy a tvary značek nás spolehlivě vedly, na trase byly i informační tabulky a přehledná mapa území.

Viditelnost směrem k mohutným pohraničním horám byla ucházející, pohoří Maramureš, které na Ukrajině, vzdálené asi dvacet kilometrů, pokračuje jako Rachovské hory, i vrcholky Rodny, střechy Východních Karpat, se před námi prostíraly tajemně a otevřeně inzerovaly, že pozemský čas pro ně nic neznamená…

Svěží zeleň všude kolem dokládá, že o dešťové srážky zde není nouze, zatím ale mraky vypadají velmi malebně, nehrozí.

Nedivte se množství fotografií, byli jsme okouzleni prostředím, všechno nám během první šestnáctikilometrové pěší trasy připadalo velkolepé.

Sjeli jsme do nižších poloh, prohlídli si centrum města Marmarošská Sihoť (Sighetu Marmatiei) – leží přibližně v těch místech, kde je na Podkarpatské Rusi za Tisou Solotvina, kterou jsme loni navštívili, Martin nám tehdy ukazoval věže sihoťských kostelů v dálce – projeli městem Baia Mare, o němž je písemná zmínka z roku 1199, ale je známo, že Dhákové, od kterých Rumuni odvozují svůj původ, v těchto místech sídlili už tisíc let před Kristem, a pokračovali na východ do srdce kraje Maramureš.
Našla jsem na netu hezkou mapku oblastí v Rumunsku:

Prý trocha historie nikoho nezabije, tedy:
Římané dobyli kolem roku 100 našeho letopočtu skoro celé území dnešního Rumunska, jen Maramureš nepodlehl, po rozpadu Římské říše přišli Byzantinci, při stěhování národů tudy prošly i slovanské kmeny. Kolem roku 1200 vybídl uherský král Řád německých rytířů ke kolonizaci severních oblastí a ti sem začali zvát německé osadníky, kteří měli střežit i pohraniční hrady a bránit hranice – tak vzniklo Sedmihradsko (Siebenbürgen), které si zachovalo poměrnou nezávislost, přestože území ovládalo Uherské království.
Oblast po staletí napadali tatarští nájezdníci – poslední bitva byla v roce 1717 v Prislopském průsmyku. Prý proto je všude tolik kostelů – že se podařilo vyhnat Tatary.
Od roku 1699 se ujala vlády nad severem Rakousko-Uherská říše, po 1. světové válce připadl Maramureš Rumunsku, část však zůstala na Ukrajině. V současné době se jako Sedmihradsko (Transylvánie) označuje nejen původní historické knížectví, ale i Banát a vlastně celý západ Rumunska.

Jeli jsme krajinou, která byla jako pohraniční oblast až do změn na konci minulého století nesnadno přístupná, po velice špatných silnicích s překrásným okolím – tedy vyhlídková jízda. Vesnice nekončily, jen se měnily tabule s jejich názvy, některé domy jsou velmi výstavné, až přezdobené, jiné neudržované, zachované dřevěné stavby tradičního stylu vynikají kultivovanými tvary a provedením. Lidé si dávají záležet na vstupních branách a vjezdech do domu – dřevěná vyřezávaná vrata a zdobené sloupy podpírající stříšky nad nimi mají ukazovat bohatství a sociální postavení majitele. Žasli jsme nad množstvím dřevěných kostelů, i těch nových, betonových, hýřících barvami, viděli mnoho odboček ke klášterům ukrytým v kopcích.
To vše orámované horami a zelenými vrchy – něco takového se jen tak nevidí. Ve skvělé pohodě jsme přijeli do vesnice Borša, vlastně do jedné její části, kde je tzv. turistický komplex, výchozí bod pro cesty na Maramureš a na hřebeny pohoří Rodna. Borša leží pod srázy Pietrosulu (2303 m) ve výšce asi 700 metrů.
Na čtyři noci se stal naším přívětivým domovem zdejší hotel Cerbul (Jelen).

Kvůli snazší představě zařadím mapku oblasti, kde jsme se pohybovali:

Na neděli 2. června 2013 naplánoval Martin okružní pěší trasu, jejíž začátek nám usnadnil výjezd lanovkou na sedlo pohoří Rodna. Hřeben hodně připomíná podkarpatské poloniny.

Dolní stanice lanovky byla pár desítek metrů od hotelu,

pravděpodobně ji využívají více lyžaři než pěší turisté.

Při výstupu sedlem oddělujícím hřeben Rodny od kopců Maramureše, můžeme oči nechat na velkolepé scenérii karpatské.

Název Karpaty prý má základ v keltském výrazu carp aith, který znamená vysoká skála.
Naše pocity byly vyšroubované do krajních poloh hlasem jakéhosi dechového nástroje, na který troubil bača u salaše při vodopádu spadajícím na protější straně do strže, která nás oddělovala od masivu Rodny – vnímali jsme tóny bloudící prostorem jako pozdrav…

Kvůli orientaci vkládám mapku území:

Počasí bylo velmi nejisté, chvílemi vzbuzovalo naději, hned nato nevěstilo nic dobrého.

Za to, že jsme tady, může Láďa Tomáš, předseda třebíčských turistů, který všechno, co je s akcí tohoto typu spojené, vyřídil, zařídil, utřídil a seřídil k naprosté pohodě pochodníků.

Nám se jeví svahy hor se stády ovcí a salašemi na úbočích romanticky, ale všichni dobře víme, že život pastevců, i jejich dobytka, je tvrdý.

Pastevci vyhánějí stáda ovcí a koz většinou koncem května a zůstávají na horských pastvinách do konce září nebo i déle. Musejí se postarat o bezpečnost stáda při pastvě, ale také dojit, vyrábět sýr, tvaroh či jogurt, pak dopravit zboží na tržiště v údolí a výhodně prodat, zatímco další členové rodiny kosí jinde v údolích trávu a suší seno na zimu.
Při hlídání a manipulaci se stády jsou nepostradatelní psi, skvělí hlídači. Ti, ačkoliv pracují pro pastevce, jsou odkázáni na sebe, musí si ulovit něco k snědku, a tak jsou stále připraveni zaútočit – ve smečce třeba i na osamělého člověka. Proto se v průvodcích dočteme důrazná doporučení chodit alespoň ve trojici, aby byla šance bránit se zdivočelým, hladovým zvířatům.
Láďa nám vyprávěl, že se setkali s několika útočníky, kteří napadli jejich skupinku – museli se ohánět holemi a byli rádi, že si jejich křiku všiml bača a psy odvolal…
Chudáci mají na krku pověšené dřevěné či dokonce kovové hranoly, které je při běhu mlátí do předních tlapek, způsobují jim bolest a tak je omezují v pohybu…
Inu, život v rumunských horách se řídí dočista jinými pravidly než platí dole ve vesnicích, natož ve městech, nemluvě už vůbec o městech v jiných částech Evropy.

Mířili jsme k sedlu Prislop (1476 m), od lanovky je to asi deset kilometrů, a krajina kolem nás se každým krokem měnila.

Výraz Prislop známe i z dalších, také našich, pohoří – Martin nám vysvětlil, že staroslovanské slovo znamená sedlo, které spojuje dvě různá pohoří – v tomto případě Rodnu a Maramureš.

Už jsme slyšeli, že se zde odehrála poslední bitva s Tatary a dějiny tudy šly vždy ve významných okamžicích života kraje – první světovou válku připomíná zdejší vojenský hřbitov, druhou zbytky betonového bunkru z tzv. obranné linie Arpád, budované Maďary, kterým sever Rumunska v té době patřil.

V tak významném koutu země nemohou chybět církevní stavby – je tu dřevěný kostel s doškovou střechou, i nový s betonovým skeletem, nekolikapatrový klášter s ubytovnou pro poutníky… a stále se tu staví.

Ze sedla jsme šli po dobré cestě značené červenými trojúhelníčky stále do kopce, mířili jsme do pohoří Maramureš a užívali si krásných výhledů.

Odtud začínala cesta maramurešská a výhledy na hřebeny vápencového pohoří Rodna.

Netřeba dalšího komentáře než je na fotkách:

Kromě mnoha míst s bohatými porosty kvetoucích pěnišníků jsme během dne viděli i vstavače, mochny, zvonky, dřípatky, sasanky.

Vrchol Cornu Nedei ve výšce 1778 metrů je součástí rezervace Cearcanul zabírající značnou část zdejšího území.

Z hřebenovky byly výhledy do bočních údolí, v některých ještě zůstaly zbytky staveb z období těžby drahých kamenů,

my jsme se soustředili na výstup k vrcholu nejvyšší hory Cearcanu (čti Čarčanu = černý) v této části Maramureše; kopec se před námi hrozivě vypínal, když jsme procházeli úbočím na jeho svahy.

V chráněné úžlabině usilovalo o naši přízeň množství horských květů, nejněžnější z nich křehoučké, skoro anorektické dřípatky,

při stoupání do výšky však jsme jim nevěnovali takovou pozornost, kterou by si právem zasloužily.

A jak už se v horách stává, během pěti minut bylo všechno jinak – na čtvrthodinku se spustil vydatný liják, po němž naše pocity zcela ovládla nádherně barevná duha klenoucí se z jednoho údolí přes hřeben do druhého…

Na vrcholku 1884 metrů vysokém už zase pršelo, ale fotografie na památku je nezbytná. 🙂

V následující části cesty se naplnilo tvrzení, že Karpaty jsou hory bez cest – abychom se navrátili do údolí řeky Višeu, která odděluje Maramureš od Rodny a kde je Borša, museli jsme sestoupit z Cearcanu do sedla a pak přejít ještě nejméně dvě další – to všechno nejen bez značení, ale většinou bez cest…

Přeháňky postupně přecházely v trvalý déšť…

Lepší úsek jsme měli za sebou, nastala cesta lesem, ve kterém před časem řádila vichřice – polomy znemožňovaly jít průsekem, takže postup byl složitý. Z lesa jsme se vymotali na cestu a v hustém dešti jsme po jílu klouzali příkrým svahem asi pět kilometrů do údolí.

Jistě si dovedete představit, jak nám po sedmé večer, když jsme promoklí a zablácení došli po 26 kilometrové túře do hotelu, chutnal zelný list se skvěle okořeněným skopovým masem a výborná zeleninová polévka!

Během dne jsme dostali esemesku, v níž nás přátelé informovali o neustálém dešti a záplavách u nás, a o zrušení Cyklojízdy Kaliště – Jihlava, pořádané jako součást hudebního festivalu Gustava Mahlera.
Také v Rumunsku pršelo a nepřestávalo…

Nadešlo pondělí 3. června, nepřátelská obloha beze změny, v plánu je jízda po lesní železnici, výstup na hřebenovku a výšlap s výhledy.
Člověk míní, okolnosti mění.
Po silnici vyšperkované mnoha výmoly jsme dojeli do městečka Višeul de Sus, označovaného jako brána do údolí řeky Vaser.

Měli jsme objednanou jízdu parním vláčkem po trati, vybudované ve třicátých letech dvacátého století pro svoz dřeva a dělníků z tohoto i z bočních údolí; částečně ještě dráha svému účelu slouží, i když některé boční úseky jsou zcela vyřazeny z provozu.
Cestující dostali mapku:

Kodrcali jsme vláčkem asi 12 kilometrů do stanice Novat Delta, odtud jsme šli bočním údolím vzůru na hřeben. Zvláště muži si tu cestu vláčkem kolem řeky Vaser užívali.

V jednom místě, nedaleko od bývalé křižovatky, kde jsme vystupovali, stály těsně u vody, skoro v ní, tahače, které zanedlouho hrály hlavní roli v našem příběhu.

Vydali jsme se údolím velmi čiperné říčky Novat vzhůru a během chvíle nás ohlušil řev motorů  – po jediné cestě, bývalém železničním svršku, se hnalo pět tahačů.

Teď je čas zařadit výseč z mapky, na které je vyznačena naše trasa:

Po chvíli jsme byli svědky cesty tahačů zpět – připevněné klády vláčely za sebou korytem říčky a gejzíry vody žluté od jílu jim dělaly stafáž. A samozřejmě zcela ohromení čeští turisté.

Z nebe padala voda a my jsme stoupali k výšinám. 🙂

Bývalá stanice Ihoasa ležela šest kilometrů od stanice Novat Delta, nyní jsou tu místo nádražní budovy jen rozvaliny, můstek přes vodu na protější břeh, kde pokračuje cesta na hřeben, se nedochoval vůbec.

Martin nám sdělil další trasu pochodu a vysvětlil, že na druhý břeh musíme…

No, nelíbilo se mi to ani trochu, ale, když musíš, tak musíš! Za pomoci ochotných přátel jsem bez újmy, s pohorkami v ruce, přebrodila vodu, po deštích hodně prudkou, dosti studenou – mně, figuře zcela jiné než té ze snového prologu, dosahovala přes krátká neštíhlá lýtka až po kolena…
Oddychli jsme si.
Naše důvěra ve věci příští byla ale nahlodána hned při dalším vykročení – znovu koryto naplněné zuřivě nepřátelskou bahnitou vodou.
Zkrátím to – úsek byl daleko horší než předchozí, ale museli jsme vpřed, několik kilometrů stoupání bahnem v hustém dešti – nikdy v životě jsem takovou spoušť neviděla (a doufám, že už neuvidím :-)). Kličkovali jsme z jedné strany potoka na druhou nesčetněkrát, přežili jsme.
Teď zařadím fotky z cesty, snad omluvíte jejich množství – živé vzpomínky nás k nim poutají. 🙂

Všichni jsme se s nadějí dívali do mapy,  🙂

zbývaly nám asi dvě hodiny chůze – kousek po hřebenovce, zahalené ale neproniknutelnou mlhou, pak příkrý sestup do údolí k Borša.

Řeku v údolí jsme jako páni velkomožní přešli po mostě :-), tak za dvacet let tu možná už nebudou odpadky, zatím domácím vůbec nevadí.

Posledních pár kilometrů jsme se zmrzlí a zablácení rádi svezli domů autobusem, dnes jsme ušli pouze dvacet kilometrů a celý večer jsme museli věnovat odplavování jílu z nohavic a pohorek. 🙂
Přibližný zákres blátotrasy z Novat Delta přes Ihoasa do Borša:

Na úterý 4. června 2013 nám Martin slíbil odpočinkovou a pohodovou výletní trasu s historickým podtextem – návštěvu nejstaršího dřevěného kostela v kraji Maramureš, v kraji kde se zastavil čas a užaslí návštěvníci z celé Evropy obdivují prastaré stavby dokládající vysokou kulturní úroveň tehdejších obyvatel. Ve vesnici Ieud postavili kostel z jedlového dřeva už v polovině 14. století a považovali si ho natolik, že v něm uložili kodex, nejstarší známý dokument v rumunštině (dnes je v muzeu v Bukurešti).
Silnicí v údolí jsme se asi třicetikilometrovou rychlostí v hodině hnali, a konečně i dojeli, do Ieud.

Kamkoli jsme přijeli, vždycky bylo nač se dívat, jiný kraj, jiný mrav. Zvláště nezvyklé jsou pro nás jejich nově stavěné domy – značně se odlišují od běžné naší představy o kráse a eleganci, připadaly mi jarmarečně vyzývavé, ale oni se asi potřebují, zvednou-li oči od bláta, ve kterém ti milí a přívětiví lidé na vesnici dost často tlápají, podívat na hodně barevné plochy a členité výstupky z nejrůznějčích drahých materiálů, aby se ujistili o svém dobrém společenském postavení…
Krásné dřevěné tradiční domky většinou neudržují a stavějí betovová několikapatrová monstra s venkovními schody pokrytými křiklavými koberci.

Na okraji vesnice, na kopečku, stál kostel, skutečný kulturní skvost.

Výmalba interiéru pochází z 18. století, Martin nám popsal jednotlivé výjevy a zopakoval základní členění pravoslavného kostela (většina Rumunů se hlásí k pravoslaví) – nejdříve předsíň pro ženy, pak vlastní chrámový prostor s ikonostasem, za ním oltářní obraz. Prostřední, carské dveře jsou otevřené jen o velkých svátcích, aby věřící nahlédli občas i za ně, vedle dveří diákonských a na celém ikonostasu jsou obrazy svatých umístěné podle přesných pravidel.
Ženy se mohou dívat pouze z dálky, vstoupit za ikonostas by asi znamenalo nové vysvěcení kostela. 🙂

I mimo tuto jedinečnou památku bylo mnoho zajímavého k vidění:

Za deště jsme se autobusem přesunuli do Moisei, abychom došli na vrch za městečkem, kde je klášterní komplex, který vznikl z původní poustevny ze 16. století. Nejdříve tu byl vystavěn dřevěný kostel, pak v roce 1910 nový, zděný. V něm je obraz zázračné bohorodice, celý stříbrem obalený. O pouti k Panně Marii se tu scházejí tisíce lidí, 120 popů prý zpovídá…
A stále se staví… Podívejte se na obrázky:

Užili jsme si návštěvy, vraceli se asi tři kilometry dolů k autobusu

a procházky jsme využili k prohlídce celé škály domů z nejrůznějších dob a materiálů – nezřídka u původního dřevěného domku vyrostla neforemná stavba. Podívejte se:

Poslední obrázek patří nově budovanému kostelu se zajímavě barevnou střechou:

Ještě pro ilustraci přidávám dům vyfocený za jízdy z autobusu:

Velmi dobrá poslední večeře v hotelu Cerbul byla korunována kalíškem tzuiky, místní delikatesní pálenky podobné naší slivovici – na zítřejší šťastnou cestu (Drum bun!), kdy nás čeká přejezd do Jižní Bukoviny, abychom poznali další část velkolepých rumunských Karpat.

Ve středu 5. června jedeme do sedla Prislop, pohledem se loučíme s rozložitým pohořím Maramureš, přejíždíme hřeben Východních Karpat a sjíždíme dolů do Jižní Bukoviny, což je součást Moldávie. Nechci se pouštět do spletence, kde leží Moldávie, Moldavsko, Jižní a Severní Bukovina, protože věkovité šarvátky, území vybojovaná zbraněmi či dohodami a ovládaná během staletí různými vladaři, přiřazovala tyto historické země tam a zase onam, pro naši potřebu postačí, když napíšu, že v Rumunsku, východně od oblouku Východních Karpat je území označované jako Moldávie, a že my projíždíme a příštích pár dní budeme pobývat v kraji nazývaném Jižní Bukovina.
Snad jsem neudělala na spletenci další uzel. 🙂
Značnou část cesty nás provázela říčka Bistrita (pod „t“ píší Rumuni takový bubáček, a vyslovují bistrica, což nám zní důvěrně) a postupně se stávala mohutným tokem, na němž prý bylo vybudováno několik vodních nádrží; k večeru jsme projížděli kolem vyrovnávací přehrady u města Bicaz, které vzniklo na soutoku Bistrity s řekou Bicaz jako zázemí pro stavebníky vodního díla.

Přejezdový den však byl naplněn prohlídkou tří klášterů, o nichž se právem mluví v superlativech. Trocha nezbytné historie: 🙂

V době ohrožení Moldávie tureckými dobyvateli byly panovníkem a šlechtou budovány na Jižní Bukovině kláštery, obehnané mohutnými zdmi a obrannými věžemi. Kostelík uprostřed areálu byl vymalován vně i uvnitř a sloužil negramotným vojákům a místním rolníkům, kteří nerozuměli slovanské liturgii, jako biblická čítanka, vše se dalo vyčíst z namalovaných výjevů. Pro malbu se používala přírodní barviva – pro modrou lazurit, pro červenou kobalt, pro žlutou síra. Fresky z 15. a 16. století přečkaly věky většinou bez úhony, jen v interiéru značně ztmavly od kouře svíček. Je to zázrak, vezmeme-li v úvahu, že vrstva barvy je prý jen čtvrt milimetru silná!
Dočteme se, že zakladatelem mnohých klášterních kostelů byl kníže Štěpán III. Veliký (1457–1504) a že jsou otočeny k východu, protože Boží světlo září se sluncem.

Blízko městečka Gura Humurolui je klášter Voronet (čti Voronec), kterému se přezdívá Sixtinská kaple východu – že je na seznamu světového dědictví UNESCO, netřeba zdůrazňovat.

Byl vybudován během několika několika málo měsíců v roce 1488 Štěpánem Velikým jako poděkování za vítěznou bitvu s Turky. Malomyslný kníže tehdy šel před bitvou na radu do jeskyně k poustevníkovi Danilovi, ten mu řekl, ať jede klidně do války, že Bůh je s ním a neopustí ho, kníže se vrátí jako vítěz a postaví klášter. Vhodně volenou řečí povzbudil Štěpána natolik, že se bil jako lev a opravdu vyhrál. Danilo pak opustil poustevnu, aby se stal prvním opatem kláštera Voronet – je tam i pochovaný, kdežto Štěpán Veliký, později svatořečený, spí svůj věčný sen v klášteře Putna, poblíž Danilovy jeskyně. Jako mladík v roce 1466 vylezl po vítězství nad Turky na kopec, vystřelil šípy, a kam dopadly, tam postaven klášter. 🙂

Voronetské fresky z poloviny 16. století září svou charakteristickou modří zvláště za deštivých dnů (měli jsme tedy štěstí, že byly přeháňky :-)),

nejobdivovanější je freska Posledního soudu.

Uvnitř se fotit nesmělo, sestřičky, které tu působí od roku 1991, bděle hlídaly v celém dokonale udržovaném prostoru kostela sv. Jiří.
Po obdobích slávy prožily bukovinské kláštery i svá špatná období – po zabrání území Habsburky je museli v roce 1785 mniši opustit a kláštery samozřejmě rychle zchátraly.

Pokusím se napsat něco z toho, co nám o fresce Posledního soudu řekl Martin,

ale nevím, zda mi paměť slouží tak dobře jako tehdejším negramotným čtenářům obrázků.
Snad na nedokonalé fotce alespoň něco zahlédneme.

Podle Zjevení Janova je na vrcholku Bůh Otec, pod ním Ježíš Kristus s anděly, kteří drží znamení zvěrokruhu, což znamená, že čas se naplnil, nad trůnem se vznáší Duch Svatý v podobě holubice. Po stranách zástupy, které se klaní Pantokratovi (Vševládce), pod trůnem je ruka s váhami – lehké duše patří peklu, do kterého vede červená „dálnice“.
Před vzdušnou bránou nebes, vedení svatým Petrem-klíčníkem, čekají zemřelí na rozsudek. Po obou stranách jsou vymalováni Turci a Tataři – samozřejmě je čeká věčné zatracení.

Místy jsme jeli až dojemně krásnou kopcovitou krajinou, dobrými silnicemi, když se jednalo o hlavní tah, rozbitými v případě „okresek„, kdy jsme pomalé jízdy využívali k nerušeným prohlídkám rumunského venkova.

Další klášter na trase, který Martin vybral k prohlídce, měl jméno Humor, a já bych ráda věděla, co toto slovo v rumunštině znamená. 🙂

v roce 1530 založil klášter Humor na pokyn moldavského knížete Petra Rareše bojar Theodor Bubuiog, který je tu i s rodinou pochován. Na první pohled mělo být vidět, že klášter založila nižší šarže – střecha není zakončena věží a hradby nebyly kamenné, obranná věž stojí opodál.
Fresky ovšem si nádherou nezadají s těmi voronetskými, jen zde je hlavní barvou červenohnědá.

Na venkovní fresce byla vyobrazena představa o pekle – je to jeskyně podepíraná sedmi stařenami, které za svého života předčily ve špatnostech Satana. Stařeny jsou ale smrtelné, takže Ďábel za ně neustále hledá náhradu a průběžně jejich stav doplňuje.
Z toho plyne poučení, že jen Ďábel ví, zdali nejsem adeptka, vybraná k podepření Pekla.

Nechtěla bych hodnocení přehnat, ale musím napsat, že podobná místa nás probouzejí, naše zapomenuté pocity se nesměle hlásí, když stojíme ve tmavém kostele a oči dávných světců na nás upřeně hledí…

Když nás Martin upozornil, že na věž je kvůli úzkému a nepohodlnému schodišti obtížný přístup, jakoby nás vybídl k výstupu.

Třetí významnou církevní lokalitou byl Neamt, nejstarší klášter v Rumunsku, založený snad už ve 12. století, a zároveň největší mužský klášter v zemi. V rozsáhlém areálu sídlí i seminář, něco jako mnišská univerzita.

Klášter sloužil i jako obranná pevnost, později v něm fungovala tiskárna – při prohlídce tamního muzea jsme se dozvěděli, že za 23 let tu vytiskli 35 700 knih :-), slavná je zdejší iluminátorská škola.

Světice prý splní přání tomu, kdo obraz podleze – zkusila jsem to pro jistotu dvakrát, ale zatím jsem stále v pořadí…

I tady byl zákaz fotografování v interiéru, ale dobrák mnich si okázale nevšímal těch, kteří přece jen zkusili… Důstojně si vedle ostatků sv. Paisije Veličkovského četl, jakoby tu byl sám.

Po vítězství nad Poláky a sjednocení země vystavěl Štěpán Veliký v roce 1497 kostel Nanebevstoupení Páně.

Nepřehlédnutelný pavilon „Knihovna“ před klášterem se prý kvůli zdejší léčivé vodě nazývá Požehnání vody.

Nezajít dovnitř by nebylo rozumné, i když si člověk zrovna nechce koupit knihu či suvenýr – dechberoucí výmalba kopule je dobrý důvod.

Houstnoucí tma nás provázela na konci cesty při průjezdu Bicazskou soutěskou až k našemu hotelu. Skály, které jsme zahlédli, nás zvedaly ze sedadel – při strmém, asi pětikilometrovém stoupání soutěskou sevřenou stěnami, prý až 300 metrů vysokými, po silničce vedoucí podél dravého potoka Bicaz, v nejužším místě, zvaném Pekelná šíje, skály jen sedm metrů od sebe, se všem tajil dech. Těšili jsme se na bližší kontakt s nimi  a s celým národním parkem, který byl v této části pohoří Hašmaš založen.

Ve čtvrtek ráno 6. června pršelo. Pršelo vydatně s malinkou odpolední přestávkou celý den!

Ani zdejší ubytování a jídlo nás nezklamalo, i tady byli velice přátelští lidé, jen to počasí!

Po různých návrzích vydat se tam či jinam jsme prošli pěšky soutěsku po celé její délce a snažili jsme se při prohlídce zapomenout na déšť, jen pokusy o fotografování byly neúspěšné.

Už za římských dob tudy vedla cesta mezi Moldávií a Sedmihradskem, tehdy tu ale ještě nebylo slavné jezero Lacu Rosu (Červené jezero), které je v současnosti řazeno mezi nejpodivnější přírodní úkazy v Rumunsku.
V roce 1838 došlo k sesuvu skály, jehož důsledkem bylo přehrazení řeky Bicaz a zatopení údolí. Tak ve výšce 970 metrů vzniklo na ploše 13 hektarů jezero hluboké kolem deseti metrů.

Dodnes vyčnívají z vody pahýly stromů, které prý dávají vodě červenou barvu (já jsem viděla jen kalnou zelenou), i když romantičtější je výklad o krvi výletníků, v okamžiku sesuvu právě sedících pod skálou, nebo v Martinově podání pověst o krasavici Ester se šedozelenýma očima a loupežníkovi, kvůli jehož násilí děva tak srdceryvně naříkala a volala, že se skála ustrnula, oba zavalila a ušetřila ji tak hanby…

Čtvrtek byl tedy neplánovaně odpočinkový den, večer jsme všichni doufali…

Ale pátek 7. června 2013 nepřinesl ráno změnu k lepšímu, i když jsme číhali na každé zeslabení rámusu, které způsobovaly padající provazce deště na plechové střeše přístavku – před devátou už jen ševelily, tak jsme do toho šli. 🙂
Hned u hotelu je žlutá značka, která vede na jeden ze zdejších vrcholů, na 1345 metrů vysoký Suhardul Mic (což prý znamená Suchý Malý). Za střídavého deště jsme vystoupali na skálu,

po chvíli jsme přece jen roztrhanou mlhou zahlédli v hloubce pod námi jezero Lacu Rosu.

Přece jen jsme neodcházeli bez vrcholové odměny, navíc nás potěšily květy kosatců, které v mokré trávě zářily jako drahokamy.

Pro cestu dolů vybral průvodce jinou trasu, na níž jsme museli překročit potok, samozřejmě při absenci lávky. Naštěstí kmeny stromů se milosrdně klenuly nad vodou a podané ruce přítomných přátel mi zase zachránily život. 🙂
Vysvitlo slunko a nám se dostalo přílivu nové energie, takže jsme vybídnutí Martinovo k výstupu soutěskou Lapoš neoslyšeli. Sešli jsme Bicazskou soutěskou k serpentinám, nad nimiž se tyčí atraktivní věž zvaná Oltář (1148 m), zde je rozcestník v rumunštině a maďarštině (v zemi žije početná národnostní menšina maďarská).

Cesta soutěskou Lapoš je značená červeným trojúhelníčkem. Na informační tabuli byla také mapka, na kterou jsem zakreslila jak dvě a půl hodiny trvající cestu na Suhardul Mic, tak i na Bardoš (1273 m), kam bychom měli při výstupu dojít.

My jsme měli soutěskou podél potoka Lapoš vystoupit na skály nad silnicí a okruhem se vrátit zpět. Šplhali jsme střží stezkou kozí stále vzhůru, zase začalo drobně pršet, ale to nehrálo žádnou roli – pot se z nás řinul a pod námi burácel potok. 🙂

Inu, skoro jsem si chvílemi sáhla na dno, hlavně proto, že mladí ve výpravě zvolili rychlejší tempo a bylo třeba uviset. 🙂

Ale všechno trvá, až se ztrhá – byli jsme nahoře a nepršelo!

Ten pocit se nedá popsat, ten je nutné zažít 🙂

Když jsme nahoře vyinkasovali odměnu, nastoupili jsme zpáteční cestu, která byla pohodová – když si zvyknete na bláto a občasnou přeháňku, není co řešit.

Odpoledne se na nás po několika dnech přišlo podívat i slunko, a tak jsme si cestu nahoru k hotelu v jeho paprscích docela pochvalovali. Dnešní převýšení 1150 metrů mi dalo pocit, že ještě není tak zle. 🙂

Na informačním panelu jsem našla obrázky těch nejznámějších skal, na které cestovní kanceláře lákají turisty – zařadím je, abychom viděli, jak to tu také může vypadat.

Sobota 8. června 2013 byla odjezdová, měli jsme čas do desáté, tak jsme se ráno vypravili na rozlučkovou vycházku do sedla, ze kterého jsou prý pěkné výhledy.

Kolem poledne jsme dojeli do městečka Praid v Transylvánské pahorkatině, kde jsou známé solné doly. V omezené míře se tu dosud těží, ale hlavně slouží obrovské vytěžené podzemní prostory jako rehabilitační zóna. Firemní autobus nás zavezl do nita dolu,

pak jsme sestupovali po schodech do hloubky 120 metrů pod povrchem.

V obrovských sálech, kam jsme se šli podívat, se dobře daří lidem trpícím plicními nemocemi, léčí se tu děti s bronchitidou, lidé sem jezdí na ozdravné pobyty, a tak je tu všechno zařízeno pro aktivní trávení volného času – lanové centrum, ping-pongové stoly, prolézačky, internetová kavárna, knihovna, stánky s občerstvením.

Ovzduší je léčivé, v krku i v nose byla po chvíli cítit slaná chuť a dýchalo se opravdu lehce.
Je jasné, že nechybí kaple.

Teď několik fotek pro dokumentaci.

Při výstupu na povrch jsme přišli do sálu, kde nabízeli bílá a růžová rumunská vína, takže na světlo boží jsme vycházeli s jiskrou v oku a úsměvem na líci,

a docela nás cestou ke stezce solným krasem, což byl poslední bod našeho rumunského putování, pobavil pohled na originální místní stavbu:

Solná stezka s několika informačními panely byla vybudovaná v údolí říčky Corund poblíž Praidu, aby si mohli návštěvníci prohlédnout velmi vzácný úkaz, výchozy soli z jílovitého podloží. Solné útvary s ostrými hroty se roztékají deštěm, takže okolní bahno je slané. Nebudu se pokoušet o vysvětlování, jakých procesů je třeba, aby se solná ložiska objevila na povrchu, prostě se projdeme a podíváme se na pyramidy soli ve svazích nad řekou.

Průvodce měl v úmyslu dopřát nám na závěr ráchání v bahenních lázních na protějším břehu, ale říčka po vydatných několikadenních deštích tak zmohutněla, že jen pár odvážných ji přebrodilo, aby se za odměnu šťastně popatlalo slaným léčivým bahnem. 🙂 Zapomněli, co si užili před pár dny. 🙂

Když jsme sedali o čtvrté odpolední za plného slunce a vedra do autobusu, bylo jasné, že v Rumunsku už období dešťů skončilo. 🙂
V mých očích i mysli však zůstane těch pár vysněných dnů prožitých v mlhou často tajemně zahalených rumunských Karpatech ozdobeno zářivou voronetskou modří, která vždycky přebije bláto bezcestí…