Značení Proseč – Rohule

Červeně značená turistická trasa na okraji Přírodního parku Melechov, středa 31. července 2013

Rádi jsme využili možnosti obnovit značení na pětikilometrové trase mezi Prosečí u Humpolce a Rohulí pod Melechovem, protože tuto cestu jsme neznali a víme, že během dne, který je zapotřebí na obnovu a zviditelnění značek i zprůchodnění trasy je dost příležitostí zažít náladu celého úseku tak, aby se dostatečně vtiskl do paměti.

Začínali jsme u směrovníku v Proseči, tam, kde se červená trasa křižuje se zeleně značenou Cestou Gustava Mahlera, na níž jsme obnovovali značení v roce 2010 (M+M Svatošovi – Značení na Cestě Gustava Mahlera) a už několikrát ji s turistickými výpravami prošli (M+M Svatošovi – Cesta Gustava Mahlera 2009, Stezky Vysočiny 2010).

Hned za Prosečí vede značená cesta ke Starým Hutím letitou alejí, v níž nám vzrostlé stromy poskytovaly bohatý stín, tolik v letošním horkém létě ceněný.

Při práci v terénu zažijeme různá setkání, ani ta negativní nechybějí, ale naprostá převaha je potěšujících. Zvláště příjemné je potkat zvídavé mladé lidi a načerpat od nich trochu energie – když kladou dobré otázky a přemýšlivě na naše odpovědi reagují, považujeme to za štědrou a neočekávanou mzdu.

Osada Staré Hutě, část obce Kaliště, vznikla se založením sklářské hutě v roce 1720. Okolní lesy poskytovaly dřevo na výrobu dutého skla asi třicet dalších let, pak byla huť odstavena a rozvoj obce se zastavil; v současnosti by se dal počet stálých obyvatel spočítat na prstech jedné ruky, ale chat je prý v okolí asi šedesát. Není divu – bez přehánění se dá tento tichý kout na Vysočině nazvat čarokrásným.
Břehy zdejšího rybníka Pařez si příroda vybrala jako jediné místo v ČR, kde nechala vyrůst třtinu nachovou, kterou tu v roce 1974 objevil brněnský botanik Dr. Miroslav Smejkal, a proto zde byla vyhlášena přírodní rezervace – dá se říct, že je to ochutnávkový výběžek Přírodního parku Melechov.

Pro následující úsek trasy byly charakteristické úvozy zarostlé náletovými křovinami natolik, že se staly neprůchodné a lidé si vyšlapali cestu po přilehlých loukách a polnostech – návod jim poskytly vyježděné koleje od traktorů. Značky v úvozové cestě jsou tedy k nepotřebě a my jsme řešili jejich nové umístění tak, aby orientace nebyla obtížná a turisté nebloudili.

Na zalesněném kopci nad osadou je blízko značené cesty smírčí kámen s letopočtem 1491 a vytesaným mečem, sekyrou a kopím.

Nenašla jsem bohužel nic o jeho původu, ani překlad nápisu umístěného v horní části kamenné desky (90 x 65 x 25 cm), a tak se fantazii meze nekladou…

V půvabném dolíčku za lesem, před dalším zarostlým úvozem k Rejčkovu, je rybníček jako pro Rákosníčka.

Stoupali jsme vzhůru po svahu k Rejčkovu, nejvýše položené obci (616 m n. m.) v okrese Havlíčkův Brod, a na jejím okraji vysvobodili z šípkového trní, náletových křovin a bujných kořenových výhonků červenou šipku,

která teď bude nepřehlédnutelně navádět turisty na cestu pravou.

Nádherný dub na soukromém pozemku na kraji vsi přímo volal po nové značce, majitel se choval velmi vstřícně, a tak byl mohutný strom Mirkovýma rukama barevně ozdoben a tím posunut na vyšší stupínek při vzdávání úcty.

Značení v Rejčkově jsme obnovili a doplnili pro snadnější určení směru další chůze.

Krajina se stále zvedala, k vrcholu Melechova (715 m) zbývalo pár kilometrů a asi sto výškových metrů, výhledy do blízkého i vzdálenějšího okolí se dají závidět značkařům, kteří co chvíli se svojí bedýnkou barev zastavují – jedno oko na štětci, druhé určené pro mapování terénu a zápis do paměti.

Na Rohuli prý kdysi bývalo rekreační středisko, dnes má objekt soukromého majitele, který vybudoval na jižním úpatí vrchu Melechova nádherný park s okrasným jezírkem a nádrží pro koupání.

 U směrovníku, kde červená značka končí, se napojuje na zeleně značenou cestu Lipnice-Melechov modře vyznačená trasa ze Smrčné u Sázavy.

Došli jsme do cíle, na zpáteční cestě zbývá opravit neposlušné „plačící“ značky, a také, protože máme dobrý čas, udělat si maličký výlet k Čertovu kameni. Je pod Rohulí, jen pár minut od značené cesty.

Žulový balvan byl vymodelován erozí a zvětráváním, je vysoký asi pět metrů, stejně široký, dlouhý sedm metrů. Na vrcholové plošině jsou dvě velké skalní mísy, snad půl metru hluboké, obě stále vodou naplněné – což musel Mirek zkontrolovat.
Puklina rozdělující kámen na dvě části prý způsobila, že z bočního pohledu má skála podobu čertovy hlavy – moje fantazie na to ale nestačila, ani po několikerém obejití balvanu a bedlivém zkoumání jsem neobjevila nic, co by se hlavě pekelníka podobalo.

Korektura značek je radostná práce, jen tak štětečkem se občas dotkneš a pohladíš vonící a novotou se lesknoucí plošku a užíváš si podvečera (práci se nepodaří nikdy dokončit dřív).

Neodřekli jsme si kratičkou procházku po nejstarším historickém okrsku v Proseči – zbytky tvrze a Boží muka tvoří romantické zákoutí; navíc jsme obdivovali dokonalé značky, které tu před několika týdny namalovali naši přátelé.

Poslední značkařský pracovní den této sezony skončil, snad naše snaha neutone v nezájmu…