Krajem pětilisté růže – Český Krumlov II.

45. ročník dálkového a turistického etapového pochodu v Českém Krumlově
14. – 18. srpna 2013

Tak jsme se zařadili do skupiny „mazáků“ při putování po rožmberských panstvích – v roce 2008 jsme byli v Českém Krumlově poprvé, rok nato v Nových Hradech, v roce 2010 jsme se sešli ve Frymburku, po dalším roce ve Volarech a loni v Rožmberku – každých pět let se akce koná v Krumlově, každých pět let začíná účastník novou řadu medailí – pětilisté růži zčervenají po pěti letech postupně všechny okvětní plátky.

Naši přátelé z Jihlavy už asi dokončili třetí (nebo ještě vyšší) medailovou sadu a mají tak dokonalý přehled o bývalých rožmberských dominiích – primát ale drží Ing. Komárek, který nevynechal ani jednu sezonu putování… to je výjimečné a záviděníhodné… Pořadatelé totiž pokaždé vymyslí jiné trasy!

Ve středu 14. srpna odpoledne jsme přibyli do Krumlova a první cesta vedla do gymnázia, kde sídlil štáb pořadatelů.

Odbavení šlo jako po drátkách a ještě jsme si stačili sdělit kdo, co, kde, kdy, jak, proč…

Dostali jsme dokonale vypracovaný Startovní průkaz se všemi údaji, které pochodník během akce potřebuje, a Knížku vandrovní aneb průvodce po trasách 45. ročníku putování, kterou s péčí sestavil a dokonce verši renomovaných básníků ozdobil pan Bohuslav Wimmer, mistr turistiky. Letos obdržel návdavkem každý účastník brožuru Krumlovskými zákoutími, jejímž autorem je rovněž pan Bohuslav Wimmer – šťastný vlastník může s ní uskutečnit fundovanou procházku městskou památkovou rezervací – Český Krumlov je od roku 1992 zařazen do seznamu světového dědictví UNESCO. Tento sešitek se mi stal nepostradatelným při popiscích fotografií, které v tomto článku uvidíte – díky němu jsme se dobře orientovali ve městě a teď je nám k dispozici jako historická čítanka.

Předsedkyně odboru KČT Start Český Krumlov Libuška Kuchtová, mistr turistiky, může být spokojená – všechny jejich akce turisté vyhledávají a oceňují…

Že jsme se ve štábu dozvěděli, kde máme zajištěné stravování a bydlení, je jasné – hostel Merlin na Kájovské ulici bude po tři noci naší základnou. Je na atraktivním místě v centru města a parkování před ním pro nás nebylo možné, proto muselo naše autíčko čekat před gymnáziem.

Skupinek, jako byla naše, se jistě procházelo večerním Krumlovem několik – teď už víme, že pořadatelé přivítali na akci celkem 274 účastníků, z nichž 20 přijelo z Německa a 6 ze Slovenska – samé stálice :-).  Byla by škoda nevyužít možnosti aspoň letmo se dotknout krásy a nepřivonět k historickým tajemstvím, která opřádají fasády, sloupy a sklepení staletých domů…

První den putování, čtvrtek 15. srpna 2013, nazvali pořadatelé Okolo Slavkovského chlumku do Hořic a nabídli tři trasy různých délek. Na pochod jsme se však vydali teprve po slavnostním zahájení na náměstí, jehož jemnou aristokratickou krásu na chvíli ozvláštnilo barevné oblečení turistů.

Kdo nezažil tu tichou radost při pohledu do známých tváří, které se objevují léta pravidelně na startu, těžko uvěří, že předivo, které účastníky spojuje, je silné a s péčí budované.

Tajemnice pochodu Jaruška Kölblová se stala prvních pár kilometrů naší průvodkyní na trase, kterou jsme si vybrali – vedla nás městem, zámeckým parkem a dozvěděli jsme se od ní spoustu zajímavostí o historickém i současném Krumlově.

Známá kaskádová fontána se sochami vodních božstev vznikla v polovině 18. století a její předlohou byly pravděpodobně fontány ve vídeňském Belvederu. Schodiště a balustráda s množstvím dekorativních váz a sochami Neptuna, Nymfy Galatei, Nymfy s perlou, Žábami a Rybami z mušlového vápence oddělují horní zahradu od ostatních částí.

Pak už jsme se důsledně drželi popisu a mapky od pořadatelů a celý den strávili na trase:
Český Krumlov MTZ – Malotín – Slavkov – Světlík ZTZ – sv. Trojice – dále po fáborkovém značení údolím Čertice – U Vojslav ŽTZ – Hořice na Šumavě = 25 km

Výhledy byly záviděníhodné,

Knížka vandrovní zajistila poučené prohlídky míst na trase, např. Slavkov (dřívější název Louka) je středověké sídlo, v jehož historii hrají roli taková jména jako Vilém z Rožmberka, Petr Vok, císař Rudolf II., Václav Berka z Dubé.

Z nedávného dění je třeba připomenout vznik Přírodní památky Slavkovský chlumek – na nevelkém prostoru je hojný výskyt ohrožených druhů rostlin – ochranu zasluhují především bramboříky a lilie

a nejsoučasnější událostí je, že v místní hospodě dostaneme od pořadatelů gulášovou polévku! (Na mapce je označeno K+J = kontrola a jídlo) 🙂
Na kouzelný květinový chlumek jsme nezašli, ale v jeho blízkosti jsme se pozastavili u hřbitova bez hrobů s památníkem z náhrobků a částí pomníkových desek:

Po několika dalších kilometrech cesty na jihozápad jsme si zasloužili občerstvení (na mapce vyznačeno P = pití 🙂 ), při němž jsme se konečně setkali s našimi milými Maruškami, které dokáží na trase připravit excelentní kávu oslazenou vlídným slovem a tak zářivým úsměvem, že nohy po ní samy dále běží…

Dále nás vedla zeleně značená stezka na nyní opuštěné lesní rozcestí U sv. Trojice,

kde dříve stávala tvrz Trojaň s kaplí, ve které bývaly dvě sochy Krista; jedna z nich, Kristus bičovaný, je nyní v Krumlově ve výklenku kapličky na mostě do Budějovické brány.
Po fáborcích, jimiž vyznačili pořadatelé cestu údolím potoka Čertice, jsme se bezpečně dostali na žlutou značku ke směrovníku zvanému U Vojslav a to už nebylo daleko do Hořic, proslavených Pašijovými hrami. Text her vznikl v roce 1816, herci (bývalo jich až tři sta) z řad obyvatel hrávali po úspěchu, který se záhy po prvních provedeních dostavil, vícekrát ročně ve dřevěném divadle k tomuto účelu postaveném – to všechno skončilo za války a za komunistů o tom nemohlo být ani řeči. Pašijové hry  byly obnoveny v roce 1993, dnes se konají v novém přírodním divadle. Teď zařadím velice zajímavý odstavec z Knížky vandrovní Bohuslava Wimmera:
První film natočený na našem území nebyl film Jana Kříženeckého z roku 1898, ale film natočený rok předtím právě zde v Hořicích – film o Pašijových hrách, který natočili Američané. Jejich film s herci z Hořic byl poprvé uveden na konci roku 1897 ve Filadelfii. Jordan Wiltschko v roli Krista a Anna Wenziegerová v roli Panny Marie se tak stali první hvězdnou filmovou dvojicí u nás.

Hořicemi nemůžete jen tak bez povšimnutí projít – zajímavostmi a památkami se zde nešetří – městečko ulicového typu s náměstím na prudkém svahu nabízí příchozím azyl na lavičkách pod stromy a neotřelé výhledy,

např. pranýř už se nedochoval ledakde, ale zde na horním konci atypického náměstí stojí od roku 1549 v plné kráse i se dvěma mísami k odměřování desátků.

I zde v Hořicích je historie zmapována od roku 1272, zvláštností je soustava dochovaných sedmi vzájemně propojených kamenných kašen, které zásobovaly obyvatele vodou ze tří studní.

Hořický kostel ze 13. století je zasvěcen sv. Kateřině Alexandrijské a před několika lety byl velkým finančním nákladem opraven.

Dnešní putování po navržené trase zde téměř končí (hořické nádraží je dobrý kilometr odtud), tak jsme se na památku vyfotili 🙂

a za chvíli už jsme byli na stanici mezi přáteli-turisty, dostali poslední kontrolní razítko od manželů Wimmerových,

potěšili se u občerstvovny

a tím pro nás končila jedna část dne. Z údajů na směrovníku si uděláte představu, kde Hořice vlastně leží:

Návratem do Krumlova začal další úsek dne, ve kterém lačníme využít všeho, co se nabízí, ale až po večeři, na které jsme si pochutnali v jídelně Masarykovy školy na Špičáku.

Pak bylo třeba se polidštit v našem mini-pokojíčku v hostelu u Vltavy a po procházce podvečerním městem přišel se setměním Zlatý hřeb programu: divadelní představení sledované z otáčivého hlediště. V dokonale nasvícených zámeckých zahradách se v nádherném večeru odehrával laškovný příběh nazvaný Ženy Jindřicha VIII. aneb Chudák král(em) – historická tragédie byla nahlédnuta z úhlu, který nikdy nelze ze života vyloučit, a Oldřich Vízner v hlavní roli, vlastně dvojroli, této nedávno obnovené premiéry, byl skvělý a neodolatelný!

V pátek 16. srpna 2013 jsme putovali Po turistické cestě MUDr. Kulicha (1869–1944), jednoho ze zakládajících členů odboru KČT Český Krumlov (1920).
Trasa: Český Krumlov – Nový Dvůr – NS Granátník – Srnín ČTZ – Zlatá Koruna – Černice ŽTZ – kříž MUDr. Kulicha – Chabičovice – Zahrádky – Český Krumlov = 24 km

Slunko vstalo už brzy ráno, tak jsme cestou ke krumlovskému nádraží, což byl směr, kterým jsme dneska město opouštěli, nemohli oči odtrhnout od známého panoráma:

Část další trasy vedla po naučné stezce Granátník (před pěti lety směrovali pořadatelé pochod jinou cestou pod rozhlednu, pak na 810 metrů vysoký vrch a dále na Kleť) do Srnína

a odtud do Zlaté Koruny, kde nás přivítala památná lípa, podle legendy prý s některými zvláštně tvarovanými listy, které se objevily po roce 1420, kdy na jejích větvích oběsili mnichy, dopadené při husitském řádění a vypálení kláštera –  jestli se dosud vyskytují listy ve tvaru mnišských kápí jsme ale bohužel nerozeznali kvůli výšce stromu a velké frekvenci dopravní na přilehlé silnici.

Klášterní nádvoří prý vykazuje vysokou míru pozitivní energie, proto odpočívati v těch místech bylo záhodno.

S dobitými baterkami jsme vykročili na další cestu a užívali si:

Atraktivní lokalita přitahuje nejen turisty, je zaslíbená i pro vodáky:

U směrovníku s tabulkou místního názvu Harazim jsme překřížili rušnou hlavní silnici a po pár stovkách metrů směrem k Černicím nebylo po hluku ani památky – spanilé výhledy, kam se podíváš…

Pořadatelé přesně odhadli, že v Černicích bude naše touha po kafíčku vrcholit a navíc zdejší náves s kašnou, kostelem a křížem z roku 1951 (!) je vhodnou kulisou, kde strávit chvíli odpočinku a prohodit pár slov s kamarády.

Kostel v Černicích patří k nejstarším na Krumlovsku, letopočet na jeho rodném listě začíná číslicemi 12..

V Černicích jsme se začali řídit žlutým značením, abychom naplnili téma dnešního dne a došli ke vzpomínkovému místu na významnou osobnost krumlovskou.

Na pasece, kudy vede cesta do Svachovy Lhotky, je kříž MUDr. Kulicha – zde zemřel při cestě za svými pacienty na jaře 1944. Byl to člověk, na kterého se patří vzpomínat.

Přečetli jsme si o jeho skutcích na tabuli, dostali kontrolní razítko a pokračovali do Chabičovic.

Trochu jsme kufrovali kvůli zpupnému otočení směrové šipky nějakým kazisvětem na okraji golfového hřiště u Svachovy Lhotky, ale nakonec jsme úspěšně dorazili do Chabičovic, o nichž píše pan Wimmer v Knížce vandrovní, že název vznikl jako ves lidí Chabičových a pochází od slova chabiti, tedy kaziti, lapiti, okrádati nebo šiditi – no vida, funguje to tu doposud!!
V Zahrádce bylo poslední občerstvení a potlach s přáteli,

pak už cesta vedla zajímavou a členitou krajinou do Krumlova.

Po večeři se nám věnovala předsedkyně odboru Libuška Kuchtová a provedla nás domem v centru města, který patří OKČT Český Krumlov – nevycházeli jsme z údivu nad jeho pestrou historií, nad prací, kterou tu místní turisté odvedli, i nad současným děním v jejich odboru.

Podívejte se na tabuli, kde jsou uvedena jména turistů, kteří získali titul mistr turistiky – ten se rozhodně nezíská snadno!

Své ohromení jsme odnesli do blízké příjemné hospůdky, kde jsme ho spláchli, ale smysl a trvalý význam práce krumlovských turistů zůstal uložen jako dobrý příklad pro zlé doby…

Na dnešní večer jsme měli ještě jedno milé pozvání – podívat se na řeku a město z jiného stanoviště – totiž z terasy domu, kde bydlí Jaruška Kölblová – rychle jsme odložili ruksaky v hostelu Merlin a přes most zamířili ke schodům, kudy je možné dostat se do staré zástavby na svazích nad Vltavou. V rychlosti jsme hodili očkem po velmi fotogenickém objektu u řeky, který kdysi sloužíval většinou jirchářům, dnes je zde voňavá cukrárna a kavárna.

a za pár minutek už nás velmi mile přivítala hostitelka.

Strávili jsme příjemný večer, dívali se na řeku a kopce nad ní – Křížový vrch, kde se nám při minulém pobytu tolik líbilo, nás lákal svou atraktivní siluetou k nové návštěvě…

Podle názvu ve startovním průkazu, Kleť – milovaná hora, je jasné, kam jsme se vydali poslední den akce, v sobotu 17. srpna 2013.
Trasa: Český Krumlov ZTZ – Kleť – Krasetín – Holubov ŽTZ – Dívčí Kámen ČTZ – Třísov – Plešovice = 22 km

Po zelené značce je osmikilometrová cesta z Krumlova na Kleť (1084 m n. m.), nejvyšší vrchol Blanského lesa, snadná a záživná, převýšení je rovnoměrně rozloženo, a tak, než se nadáš, stojíš před Tereziinou chatou (vystavěna roku 1925) u vrcholového směrovníku.

Inkasovali jsme nezbytné kontrolní razítko i zápis do záznamníku Vystup na svůj vrchol a chutě vykročili po dřevěném schodišti na vyhlídkovou plošinu schwarzenberské Josefovy rozhledny z roku 1825, nejstarší kamenné rozhledny v Čechách.

Skvělý kruhový rozhled, který se nám naskytl, jsme si zasloužili – nahoře jsme zůstali dlouho a ukládali do očí léčivé obrazy pro doby zlé a horší…

K radostným obrázkům počítáme i tenhle s přáteli ze severní Moravy:

Ke slavné hvězdárně jsme nešli (minule v ní byla komentovaná prohlídka), ale hned pokračovali po zeleně značené, 1792 metrů dlouhé cestě pod lanovkou do Krasetína, přičemž jsme na strmém, kamenitém svahu překonali k dolní stanici výškový rozdíl 383 metrů.

V Holubově se ujala vedoucí role žlutá značka, která nás podél Křemžského potoka dovedla kolem Třísovského Hamru

až ke zřícenině středověkého hradu Dívčí Kámen, jehož návštěvu jsme kvůli časové tísni odložili na zítřek – teď jsme se zastavili u pojízdné kavárny a restaurace „Marušky“ a užili jsme si poslední letošní setkání – příští bude až 20.–24. 8. 2014 v Třeboni. 🙂

Červená značka nás převedla přes kopec do Třísova k „rožmberské lípě“ a kapličce z roku 1777 zasvěcené Panně Marii.

Dnes 36 metrů vysoká lípa s obvodem kmene 7,5 metru byla vysazená v době stavby Dívčího Kamene, tedy v polovině 14. století za vlády císaře Karla IV. (to zjistili odborníci spolehlivou metodou). Strom je ve výborném zdravotním stavu – celé okolí prý prostupuje pozitivní energie – už v dobách před naším letopočtem tu bývalo keltské hradiště, z něhož jsou dosud patrné valy.

Poslední zastávkou byly Plešovice,

ves jak malovaná.

Čas do odjezdu vlaku jsme strávili při dobrém moku v pohodlné besídce nádražní restaurace

a po dojezdu do Krumlova zbývalo završit letošní Putování v pořadatelském štábu, kde nás podarovali medailí, diplomem a propozicemi příštího putování v okolí Třeboně.

Jestli myslíte, že jsme se pak natáhli na kavalec, jste na omylu. Po večeři jsme měli honču, abychom stihli autobus odjíždějící ze zastávky na Špičáku do Kájova na tancovačku, kde, zaplať Pánbůh, bylo vše při starém – hrála Správná pětka, ředitelka pochodu nás seznámila se statistikou akce (zúčastnilo se 168 žen, 106 mužů, z Vysočiny přijelo 20 turistů – 14 z Jihlavy, 6 z Třebíče) a všichni jsme strávili několik emočně (i fyzicky 🙂 ) náročných hodin…

My, drsňáci z Vysočiny, jsme však nemínili strávit neděli, jejíž ráno se přihlásilo, sotva jsme oudy na lože složili, bezcílným blouděním – měli jsme plán, jak zužitkovat každou zbývající minutu.
V neděli 18. srpna jsme byli po naložení zavazadel do auta připraveni s brožurou Krumlovskými zákoutími v ruce vyrazit od Budějovické brány na procházku centrem města. Štěstí však přeje připraveným – v momentě, kdy jsme došli na most přes potok Polečnici, začínala komentovaná vycházka vedená panem Václavem Codlem, právě tím, jehož soubor 1750 fotografií z Krumlova na DVD jsme včera jako dárek dostali od krumlovských přátel!

Mnohem lepší kvality je obrázek, který nám nabízí Průvodce – Wilhelm Fischer vymaloval Budějovickou bránu kdysi zjara, vidíme, že most je na skalisku; teď nastal čas připomenout, že v kapličce, otočené k nám zády je Kristus bičovaný z bývalé kaple na Trojani, která stávala na rozcestí u sv. Trojice, kudy jsme šli první den při „růžovém“ putování. 🙂

Dobře si uvědomuji, že na následující obrázkovou mini-procházku Krumlovem číhají různá úskalí, jelikož nejsme domorodci, nýbrž neználkové – přesto zkusím uvést pár fotek z toho množství, které během tříhodinové procházky s panem Codlem vzniklo, a doufat, že jsem neudělala v popiscích zásadní chyby. Hledala jsem v Průvodci, na webu a dokonce i v paměti. 🙂 Své krumlovské přátele prosím o shovívavost.
Začínáme tedy Budějovickou bránou, kterou na konci 16. století financoval Petr Vok, pánové Wimmer i Codl nás upozorňovali na vzhled vnější fasády, která má budit v příchozím respekt, kdežto při pohledu z centra města jeví objekt vlídnou tvář.

Po schodech jsme sešli do ulice V Jámě

a zanedlouho stáli před zbytky městského opevnění – totiž před baštou z roku 1506.

Těším se, až bude klášter klarisek, založený v polovině 14. století, opravený – je vidět, že už některé stavební práce probíhají.

Vrátili jsme se na Latrán, tedy původně podhradí – historie každého zdejšího domu je bohatá a sahá do středověku, všechny prošly řadou přestaveb a je radost se dívat, že i většina současných majitelů nezanedbává údržbu, např. dům č. 78 má kořeny už ve 14. století, od poloviny 18. století patřil patricijskému rodu Pinskerů, býval prý rokokovým palácem.

Dům na dalším obrázku se nazývá „Slepičkovský“ – vlastnila ho Dorota Slepičková, která se v roce 1566 provdala za Jakuba Krčína z Jelčan (1535–1604), stavitele rožmberských rybníků. Nutno uvést, že o třicet let starší ženu si vzal Krčín, kterému tehdy hrozilo vězení pro dlužníky, kvůli jejímu bohatství, ale na dědictví musel čekat 21 let… Bydleli spolu v tomto domě, který hned po její smrti prodal; dům se také nazývá Stará zámecká lékárna (ta tu byla skoro dvě stě let, až do roku 1915).

Nad ulicí je spojovací chodba, vlastně brána, kterých najdeme v Krumlově několik.

Přicházíme na jedno z nejživějších míst v centru města,

rohový dům před námi je Nová zámecká lékárna, vpravo je vchod do nádvoří zámku,

dům vlevo, s adresou Latrán č. 53, poutá pozornost malbami zobrazujícími deset etap života muže.

Všimla jsem si, že na vedlejším domě, kde teď sídlí prodejna perníku, je pamětní deska fenomenálnímu staviteli plavebních kanálů na Šumavě, rodáku z blízkých Chvalšin, Josefu Rosenauerovi. (M+M Svatošovi – Borová Lada 2011 a Borová Lada 2012)

Kolem „lunetového“ domu zahýbáme do Klášterní uličky a jdeme k minoritskému klášteru.

Z Průvodce se dozvídáme, že klášter byl založen 1. května 1350 Kateřinou z Rožmberka a jejími čtyřmi syny (o nich více při návštěvě hradu Dívčí Kámen) a přesně po 600 letech zrušen!! (1. května 1950) Dnes patří část řeholníkům a část umělecké průmyslovce. Objektu se prý říká Tramín.

Vrátili jsme se na Latrán a obdivovali domy č. 14 a 15.

V líbezném domě se sgrafity bydlela na konci 16. století velmi hádavá kverulantka Mariana Tošanská, která po mnoha veřejných skandálech zemřela v městské šatlavě. Pravá polovina domu je na krakorcích – to byl způsob, jak zvětšit prostor v prvních patrech domu. Vedlejší, půvabně barevný dům se žulovými krakorci koupil v roce 1576 holandský umělec Gabriel de Blonde, autor části malířské výzdoby zámku. I později jsou v archivech zapsáni samí významní vlastníci.

Nepřehlédnutelný dům č. 37 také vznikl ve 14. století a byl přestavován vždy ve slohu příslušném době. Koncem 16. století patřil Jetřichu Slatinskému ze Slatinky, zástupci vrchnosti na panství, tedy osobnosti s širokými pravomocemi, který mimo jiné byl zámeckým hejtmanem a vrchním dohližitelem při renesanční přestavbě krumlovského zámku.
Na počátku 20. století bývalo v domě Café Fink, kam často chodíval malíř Egon Schiele (1890–1918).

Nastal čas zajít na vltavský břeh, na Náplavku.

Vraceli jsme se kouzelnými zákoutími, tzv. Růžovým dvorkem.

Procházka pokračovala přes Lazebnický most, nevěděli jsme, kam koukat dřív 🙂

Jenom krátce uvedu děsivý příběh, který v Krumlově vyvrcholil o masopustním pondělí roku 1608 – mladičká Markéta Pichlerová, dcera lazebníkova, milostnice levobočka císaře Rudolfa II., duševně vyšinutého dona Julia ď Austria, pána na krumlovském zámku, zaplatila životem při hrůzném, krvavém řádění šílencově, když rok předtím se štěstím vyvázla a přežila jeho vražedný útok, kdy ji pobodanou a pořezanou vyhodil v záchvatu vzteku z okna zámku na skálu. Duševní choroba potomka císařova se rychle prohlubovala, v roce 1609 zemřel nikým nelitován.

Rychle přejděme ke kráse – každá z budov nad Vltavou je nezaměnitelná, všechny dohromady vytvářejí proslavený a obdivovaný celek.

Z vltavského břehu se nám vůbec nechtělo odejít, pan Codl nám však nabídl lahůdku – provedl nás průchody přes historické domy

a ukázal nám Vltavu z jiného stanoviště.

Opustili jsme řeku a znovu se podívali z vyhlídky na Krumlov, znovu jsme se divili, jak je to město krásné!

Všichni, kteří jsme se mohli vycházky s panem Codlem zúčastnit, jsme se cítili obohaceni – škoda jen, že spousty informací, které jsme se od něj dozvěděli, bohužel paměť nezachová (moje tedy určitě ne) – i proto smolím tohle povídání, abych se mohla po čase vrátit a připomenout si…

V Horní ulici je impozantní budova jezuitského semináře z poloviny 17. století, působil tu Bohuslav Balbín; dnes je sídlem muzea.

A znovu vyhlídka na město…

a taky vyhlídka na jeden každý dům, protože si to všechny zasluhují,

například Kaplanka ze začátku 16. století sloužila jako rozsáhlá knihovna zbudovaná pro potřeby kaplanů zdejšího kostela sv. Víta.

Z hlavního náměstí, které znáte z obrázků při zahájení turistického putování, jsme se po pár desítkách metrů dostali na půvabné náměstíčko zvané Na Louži,

od něhož je co by kamenem dohodil most přes řeku. Zde je vyhlídka na Mrázkův mlýn, ale především na „náš“ hostel – to je ten žlutý s pavlačemi, má číslo 57 a 59.

Vyhledala jsem informaci, že podle mapy z roku 1826 nebylo v tom místě žádné stavení, novostavba vznikla v roce 1868, pak byla jedna část zvýšena o patro. V původním domku u Kájovského mostu (dnes Benešův) bydlívali od roku 1612 vrátní, později zde byl byt obecního policajta.
Z tohoto místa je velkolepý pohled na kostel sv. Víta, jehož stavba začala na samém počátku 15. století právě tam, kde už dříve stával kostelík románský.

Vysoká, štíhlá věž kostela symbolizuje církevní moc a spolu se zámeckou věží, která je symbolem moci světské, tvoří dominantu Českého Krumlova.

Kličkovali jsme mnoha pozoruhodnými uličkami, prohlédli si řadu zajímavých lokalit, není v mých silách všechno obsáhnout – podívejte se ještě na plášťový most přes hradební příkop, další z charakteristických objektů Krumlova,

a už jsou na řadě závěrečné obrázky.

Chce-li někdo vyhledat polohu zmiňovaných objektů, třeba mu poslouží obrázek infotabule:

Abychom vklouzli do současnosti, zašli jsme před odjezdem z Krumlova k jezu, chvíli pozorovali projíždějící vodáky a loučili se s místem, kam se při každé příležitosti zase rádi podíváme.

Chtěli jsme na vlastní oči vidět mini-náves v Plešovicích, dílo tamějšího šikovného občana, proto byla obec u Krumlova naší první zastávkou při cestě domů.

Z Průvodce se dozvídáme, že předlohou pro kulisy při prvním provedení Prodané nevěsty byl jeden ze zdejších selských statků.

Úplně posledním bodem našeho programu byla vycházka z Holubova na Dívčí Kámen.

Císař Karel IV. povolil v roce 1349 bratrům Petru, Joštovi, Oldřichu a Janovi z rodu Rožmberků, právě těm, kteří se svou matkou Kateřinou založili o rok později minoritský klášter v Krumlově, stavbu hradu s příkopy, věžemi a hradbami v místě zvaném Dívčí Kámen.

Za deset let byla rozsáhlá stavba na 60 metrů vysokém ostrohu nad Vltavou hotová, ale už v polovině 16. století byl hrad uváděn jako zbořený, i když prý jeden čas bylo zdejší panství ekonomicky výkonnější nežli krumlovské.

Prošli jsme třemi hradebními branami, prostorné nádvoří bylo liduprázdné, vstříc nám vyběhly tři kozičky, které asi plnily funkci sekaček, tedy vlastně hradní zaměstnankyně. 🙂

Uvádí se míry objektu: délka 220 metrů, šířka 45 metrů.

O tom, že zde je silné energetické místo, je přesvědčeno mnoho lidí – něco na tom bude, protože jsme odtud odcházeli svěží, únava z minulých náročných dní se asi vsákla do kamenných zdí, rozpustila hluboko dole v šumící Vltavě a odlétla s větrem…

Na závěr nezbytné  foto „účastníků zájezdu“ 🙂

Nashledanou za rok! 🙂