Kolem noční Jihlavy po historických pamětihodnostech

Pátek 6. září 2013

Už od roku 2007 se objevují na našem blogu články o turistické akci, kterou vždy v prvním zářijovém týdnu pořádá odbor KČT Tesla Jihlava. Čtenáři se zpravidla dozvědí, kolik účastníků si vyšláplo na trasy (7 a 15 km), ale o jihlavských pamětihodnostech, kvůli kterým se na ně vlastně vydávají, jsme toho při této příležitosti mnoho nenapsali, což chceme dneska trošku napravit.

S letošním 24. ročníkem měla hlavní pořadatelka, předsedkyně odboru Ing. Míla Bradová, hodně starostí, protože obvyklé místo startu i cíle – na Hrádku v parku Heulos – muselo být kvůli neovlivnitelným skutečnostem změněno, a tak, bez střechy nad hlavou, doufali pořadatelé v příznivé počasí. To vyšlo. Vydařilo se i opékání špekáčků – tentokrát na zahradě Domu dětí, a tak účastníci, kterých se letos vydalo na toulky večerní Jihlavou 304, považovali změny za příjemné.

Nejvzdálenějším místem na naší sedmikilometrové trase Jihlavou byl kostel sv. Jana Křtitele, kde jsme loni „vypomáhali“ na kontrolním stanovišti. (M+M Svatošovi – Kolem noční Jihlavy 2012)

Kostel prý je nejstarší dochovanou kamennou stavbou na Českomoravské vrchovině, protože byl postaven před rokem 1200 na vyvýšenině nad řekou Jihlavou. Jeho funkce farního kostela skončila, když byl úřad přenesen v roce 1257 do kostela sv. Jakuba v Nové Jihlavě, založené kvůli masivní těžbě stříbrných rud a velkému přílivu horníků na moravské straně za řekou.
Poslední, barokní úprava kostelíka, je z doby po třicetileté válce, ve které byla stavba značně poškozena. Důkladné opravy proběhly také kolem roku 1984.

Jihlava díky těžbě stříbra prosperovala a stala se jedním z nejvýznamnějších měst království. V archivu uchovávají dvě velevzácné listiny – ta z roku 1269 vypovídá o Právu skladu (velmi laicky řečeno – kupci museli převážené zboží nabízet ve městě k prodeji na vyhrazeném místě, tím se zvyšovala životní úroveň obyvatel), na listině z roku 1270 se dochoval nejstarší stavební řád, který dostalo město od Přemysla Otakara II.
Všeobecně je známo, že základní norma Horního práva pochází z Jihlavy – v roce 1249 bylo připojeno k tzv. zakládací listině Jihlavy a stalo se předlohou pro ostatní města v Českém království, kde se těžily rudy. Tato listina se nezachovala (její pečetě jsou však připojeny ke zmíněné listině z roku 1269), ale tehdejší text byl vtělen do horního práva sepsaného v roce 1304, které sloužilo několik století po celé Evropě jako norma.

Je dobré zmínit se i o tom, že už v roce 1386 vznikl v Jihlavě vodovod – dochovala se listina, ve které markrabě Jošt určuje, že výnos vodovodu bude používán pro potřeby veřejné.

Tím jsme se dostali do centra města, které s historií za zády žije samozřejmě současností – tou nejžhavější, týkající se turistů, je instalace kovových stojanů na kola v podobě lidských siluet. Když byly první korpusy letos v červenci instalovány, řekl o nich s úsměvnou nadsázkou jejich tvůrce, architekt David Beke, že takový stojan je přítel, o kterého se můžete opřít. Celkem by po dokončení této zkrášlovací a užitečné akce mělo být po Jihlavě asi padesát netradičních stojanů-figur. Inu, proč ne?

A tak jsme si řekli, že některé historické památky na náměstí nafotíme společně se stojany a červenobílým bicyklem-poutačem v jihlavských barvách.
Jihlava není typem města, které oslní návštěvníka hned při vstupu – pustí k sobě vytrvalé, vnímavé a ty, kteří umějí vidět a tušit, co je pod povrchem…

Na předchozím obrázku jsou domy na začátku ulice Matky Boží, v nichž se krátce po smrti Přemysla Otakara II. na Moravském poli (1278) konaly svatební hostiny dětí zemřelého českého krále s potomky Rudolfa Habsburského, vítěze z bitvy u Suchých Krut, který si tak chtěl pojistit český trůn. V Jihlavě, tehdy významném královském městě, si počátkem roku 1279 brala druhorozená dcera krále železného a zlatého, Anežka, Rudolfa z rodu Habsburků, označovaného pak Rudolf II. Švábský, a osmiletého dědice českého trůnu Václava, syna Přemysla Otakara II., oženili s Gutou (Jitkou), osmiletou dcerou Rudolfa Habsburského.
Neměli to královští potomci lehké.
Guta zemřela v roce 1297 v Praze, krátce po korunovaci, vyčerpaná během deseti let devíti porody. Její královský manžel Václav II. ji také dlouho nepřežil, roku 1305 zemřel na tuberkulózu – v roce 1300 se ale stačil ještě oženit s dvanáctiletou Eliškou Rejčkou, která se tak stala v sedmnácti letech vdovou a zakrátko, po smrti druhého manžela Rudolfa Habsburského (zemřel 1307 na úplavici), znovu vdovou.

Když zůstaneme v ulici Matky Boží a trochu se posuneme v čase, můžeme nakouknout do minoritského kostela a prohlídnout si slavnou fresku Přepadení Jihlavy, na které je zachycena událost z 19. února 1402 – Zikmund Křižanovský z Rokštejna společně s dalšími šlechtici z okolí přepadli Jihlavu s úmyslem vypálit ji.
(M+M Svatošovi – Zimní putování na Horu Svatého Antonína)
Obraz nás zároveň informuje o vzhledu jihlavského opevnění – hradební zeď byla podle zjištění historiků 4880 metrů dlouhá, s ochozem, parkánem se zdí, příkopem a valy a se třemi velkými a dvěma menšími branami. Nejstarší zpráva o jihlavském opevnění je z konce šedesátých let 13. století – mluví se v ní o potřebě opravit staré hradby, takže listina je dokladem o dříve vybudovaném obranném systému.

Než opustíme poměrně krátkou, ale v životě města velmi významnou ulici, která je zakončena Bránou Matky Boží, jedinou ze všech středověkých jihlavských bran zachovanou, zmíníme se o významné rodačce, která v těchto místech strávila dětství a mládí, o Barbaře Krafft-Steinerové (*1764 v Jihlavě – †1825 v Bamberku), autorce nejznámějšího obrazu Wolfganga Amadea Mozarta – toho, který se na nás dívá z obalu proslulých vídeňských čokoládových koulí. 
Barbařin otec Johan Nepomuk Steiner, dvorní malíř a portrétista Marie Terezie, autor oltáře jihlavského kostela sv. Jakuba Většího, byl jejím učitelem a dovedl dceru k úspěchům – portrétovala členy Akademie ve Vídni a namalovala mimo jiné i několik obrazů pro pražské kostely i pro letohrádek v Královské oboře. Provdala se za vídeňského lékárníka Kraffta.

Jsme na náměstí, proti nám je radnice, vpravo kazisvět Prior. Jádrem budovy radnice jsou dva gotické domy, které v roce 1426 zakoupila městská rada. V 16. století radnici renesančně přestavěli – zasedací síň, ve které míváme v poslední době konference oblasti KČT Vysočina vznikla v roce 1557, nádherný horní gotický sál byl upraven v roce 1561. Na začátku 18. století byl k dosavadním připojen další dům, na konci století téhož byly radniční domy zvýšeny o druhé patro, dostaly barokní průčelí a novou věžičku s hodinami – v podstatě dnešní podoba. (M+M Svatošovi – ZJTS v oblasti KČT Vysočina 2008)
To, co vidíte vpravo od radnice, je obchodní dům Prior z roku 1983, postavený na místě Kreclu – skupiny domů ze 13. století, vzácného jihlavského „špalíčku“, který teď mohl být chloubou nejen města, ale i země. Podlehl svévoli komunistické moci a naprostému barbarství – za tím rozhodnutím stojí tehdejší předseda národního výboru Karel Prchal, bratr Antonína Prchala, plukovníka STB (ten hrál velkou roli v babických vraždách a v likvidaci číhošťského Josefa Toufara).
Krecl sloužíval jako zázemí trhovcům a obchodníkům; byl zbourán jedné noci v roce 1974 a během několika let nahrazen budovou, která prý má připomínat husitskou vozovou hradbu (husité ovšem nikdy Jihlavu nedobyli!!) a kvůli níž nebylo centrum Jihlavy s 213 památkově chráněnými objekty zapsáno na listinu UNESCO…
Pod náměstím jsou kilometry podzemních chodeb – část jich ústila do sklepení pod Kreclem.

5. července 1436 byla na zdejším náměstí veliká slavnost – za účasti císaře Zikmunda, papežského legáta a zástupců strany husitů byla v přítomnosti velkého počtu přihlížejících vyhlášena basilejská (vlastně jihlavská) kompaktáta, jimiž se přiznával nárok na přijímání podobojí – informuje o tom deska na radnici.

 Na staré pohlednici z roku 1900 kolující v různých prezentacích, je v popředí mariánský sloup, postavený na náklady Dr. Jakuba Jindřicha Kielmana roku 1690 v místě, kde na horním náměstí stával pranýř, jako poděkování za ochranu před morem, který město postihl roku 1679. Dále na obrázku vidíme radnici (s jednou věžičkou), dvě nestejně vysoké věže patří kostelu sv. Jakuba Většího, soubor domů na náměstí je výše zmiňovaný Krecl (něm. Kretzel). Vedle Kreclu je kašna se sochou Poseidona, další kašna se sochou Amfitrité (manželka Poseidona) je na dolním náměstí. Kašny byly postaveny v 16. století a na konci století 18. je upravil a sochami vyzdobil kroměřížský rodák usazený v Jihlavě, Jan Václav Prchal (1714–1811).

Masarykovo náměstí má plochu 36 650 m², dnes ale Prior brání výhledu – takto vypadalo před I. světovou válkou, kdy se jmenovalo po Františku Josefovi:

Na kresbě je zachycena tramvaj, která jezdila v Jihlavě od roku 1909 (do 1948) na jediné trati spojující centrum města s hlavním nádražím, asi tři kilometry vzdáleným (první vlak byl z jihlavského nádraží vypraven v roce 1870).
Už při letmém pohledu na obrázek jsou na nedalekém obzoru vidět lesy a věřte, že zalesněné kopce byly sice během posledního století značně prosvětleny, ale pořád je z našeho náměstí vidět na pole s obilím 🙂 – lze zaslechnout i uštěpačné poznámky, že krajské město, z jehož náměstí je vidět na pole, nemá tu správnou váhu – nám to naopak přijde roztomile domácké. 🙂

Podíváme-li se na stranu protilehlou, vidíme budovu pošty, vedle ní, částečně stromy zakrytou, spořitelnu – dříve než tu budovy na začátku 20. století podle návrhu stavitele Artura Corazza vyrostly, stával tu Ditrichštejnský palác. (Corazza učil od roku 1906 na německé živnostenské škole v Jihlavě, vlastní vilu si vystavěl v roce 1912 v Jiráskově ulici; dnes je v přízemí výroba klíčů Jakubík).

Zelená věžička vzadu v ulici naproti poště patří secesnímu hotelu Grand, vystavěnému podle návrhu Vinzenze Zeizingera, který navrhl v Jihlavě mnoho staveb – nejznámější je asi jeho vlastní vila na Lesnově, romantická a se vkusem umístěná do nezastavěné krajiny, říká se jí „zámeček“.

Hrázděné štíty, vyřezávaná veranda a střídání zdiva dodávaly objektu malebnost – to vše ale bohužel ustoupilo pozdějším úpravám.

Při vycházce centrem Jihlavy nás dovedly propozice pochodu do Parku Gustava Mahlera, o kterém se dočtete v mnoha článcích na našem blogu – přišli jsme tam, natrefili zvídavé pelhřimovské turisty, kteří s dychtivostí vyslechli, co jsme jim povídali o Gustavu Mahlerovi a o všem, co se vztahuje k této osobnosti, díky níž je Jihlava známá po celém světě…

Prošli jsme všech pět kontrol a získali usvědčující razítka, na něž reagovali pořadatelé v cíli vydáním špekáčku, který jsme, růžovoučký a vonící, spotřebovali vzápětí, a hezkým diplomem – ten jsme uschovali doma na památku k ostatním turistickým trofejím a výdobytkům.

Povídání o vycházkách Jihlavou naleznete ve článku a navazujících odkazech: M+M Svatošovi – Kolem noční Jihlavy 2010.