Touha a nesmrtelnost
Hudba a náboženství u Gustava Mahlera
Přeložil Milan Váňa
Ing. Josef Poukar mi poslal text, který vysílal 10. 9. 2013 Český rozhlas na stanici Vltava v pořadu Psáno kurzívou. Pořad připravil Miloš Doležal, úvahu Helmuta Hopinga přeloženou Milanem Váňou četl v režii Lukáše Hlavici Ivan Řezáč.
S laskavým svolením autora rozhlasového pořadu a překladatele uvádím text Helmuta Hopinga, ve kterém se zamýšlí nad vztahem hudby a náboženství v životě a díle Gustava Mahlera.
Před sto lety zemřel Gustav Mahler (1860–1911). V jeho působivém hudebním díle hraje důležitou roli náboženství, ovšem nikoli v dogmaticko konfesijním smyslu. Mahlerova hudba je plná předtuch smrti, současně však dýchá touhou po konečném naplnění.
Když rok před svou smrtí Gustav Mahler dirigoval první uvedení své 8. symfonie, byl to vrchol jeho kariéry. Mezi posluchači byl i Thomas Mann. Ke zfilmování jeho novely „Smrt v Benátkách“ z roku 1912 použil roku 1971 Luchino Visconti jako hudební doprovod Adagietto z Mahlerovy 5. symfonie a udělal tak z něj nejpopulárnější Mahlerův kus. Mahler je dnes jistým způsobem kultovní postavou. Již za svého života platil za hledače Boha a mučedníka. Jeho život byl vskutku určen extrémním sebeobětováním se hudbě. Mahler věřil v „paralelismus mezi životem a hudbou“. Svou hudbu chápal jako výraz obsáhlého názoru na svět. V jednom dopise z mládí píše, že jsou mu svaté tři věci: umění, láska a náboženství.
Mahler pochází ze židovské rodiny a narodil se v českých Kalištích u Humpolce. Dětství strávil v moravské Jihlavě. Tam zpíval v chóru katolického farního kostela a mimo jiné tam poznal Mozartovo Rekviem a Beethovenova Krista na hoře Olivetské. Díky sousedícím kasárnám se Mahler důvěrně seznámil s vojenskou hudbou. Její signály, pochody a písně jej „uchvacovaly po celé dětství“. Vliv židovské hudby na Mahlera je sporný. Krátce po studiu ve Vídni začal s prací na pohádkové kantátě Žalostná píseň (1880). Jeho náladu v této době charakterizují slova z již citovaného dopisu z mládí: „Nejvyšší zápal radostné životní síly a nejsžíravější touha po smrti: Obě střídavě trůní v mém srdci; ba často se střídají z hodiny na hodinu.“
S nesmírnou energií Mahler sledoval svou dirigentskou dráhu. Jinak se u pultu uměl proměňovat od dětské roztomilosti až k despotovi. Po několika angažmá v Rakousku a Maďarsku debutoval 26. března 1891 s Tannhäuserem v Hamburské opeře. Ačkoli Richarda Wagnera hluboce uctíval, na dirigentství v Bayreuthu nemyslel. Nic na tom nezměnila ani Mahlerova konverze ke katolictví 23. února 1897. Ještě v témže roce přichází jako kapelník do Vídeňské dvorní opery. Nechal se pokřtít z oportunistických důvodů? Pro to mluví jeho poznámka: „Nynější poměry ve světě jsou takové, že mi mé židovství brání vstoupit do jakéhokoli dvorního divadla. Nejsou mi otevřené ani Vídeň, ani Berlín, ani Drážďany, ani Mnichov.“
Alma Schindlerová, s níž se Mahler seznámil ve Vídni a roku 1902 si ji vzal za ženu, však popírá jeho konverzi z čistě strategických důvodů. Židovské náboženství a jeho kult mu nebyly obzvlášť blízké. Naproti tomu „neminul žádný kostel, aby do něj nevstoupil, miloval vůni kadidla, gregoriánské zpěvy. Jeho náboženské zpěvy, 2. a 8. symfonie a všechny symfonické chorály jsou vedeny pravým citem, nejsou sem vnášeny zvenčí. „Katolická mystika ho přitahovala a jeho láska k ní byla naprosto opravdová.“ Osoba trpícího Krista fascinovala Mahlera už před jeho konverzí.
K první větě 3. symfonie, složené v Hamburku, Mahler píše: „Kristus na hoře Olivetské, který kalich utrpení musel – a chtěl – vypít až do dna. Komu je tento kalich určen, ten ho nemůže a nechce odmítnout, ale když přemýšlí, co je ještě před ním, musí čas od času přestát úzkost ze smrti. Takový pocit mám v ohledu na tuto větu a v předvídavosti toho, co pro ni budu muset vytrpět, ač jistě už nezažiju, že je a bude uznána.“ Ve Vídni vedl Mahler intenzivní hovory o Ježíši Kristu s Gerhardem Hauptmannem. Hauptmann právě tehdy psal svůj román Emmaneuel Quint, pošetilec v Kristu.
I když Mahlera přitahoval Kristus a měl sklon ke katolicismu, nebyl nábožný v dogmaticko konfesijním smyslu. Od Goetha, „slunce na nebi duchovního světa“ převzal ideu entelechie. Mahlerova hluboká etická vážnost a bezpodmínečný nárok na život odpovídal jeho víře v palingenezi. Polemizoval proti materialismu své doby, pro který podle Richarda Wagnera „není žádný Bůh, nýbrž jen ,síla‘ a ,látka“. Podle svědectví Bruno Waltera, Mahlerova asistenta v Hamburku, byl Mahler člověk hluboce „metafyzický“: „Tázání po Bohu, smyslu a cíli naší existence a po důvodech nevýslovného utrpení v celém stvoření zatemňovaly jeho duši“. Mahler byl zároveň prodchnut soucitem se stvořením, který ho mohl dovést až k otřesu. Velký vliv na jeho myšlení a symfonickou tvorbu měl dramatik a libretista Salomo Siegfried Lipiner. Díky jemu se Mahler již v době svých studií octl pod vlivem Dostojevského. Otázka, jak by člověk mohl být šťastný, bude-li jen jedno jediné dítě ztrýzněno k smrti, Mahlera zaměstnávala celý život.
Vedle básní z Chlapcova kouzelného rohu Mahler zhudebnil i básně z „Písní potulného tovaryše“. Jako Schubertova Zimní cesta vyprávějí příběh zhrzené lásky s tragickým koncem. První čtyři symfonie vznikly jako tetralogie mezi léty 1884 a 1901. Základní myšlenkou 1. symfonie je idea transcendence bídy. V narážce na dílo Jean Paula nese titul „Titán“. Po prvních dvou větách následuje smuteční pochod na ubohost a žalostnost světa. Finále začíná jako „náhlý výbuch v hloubi raněného srdce“. Na rozdíl od Goethova Werthera se finále uzavírá apoteózou. Při uvedení ve Výmaru dostala chorálová věta titul „Dall’Inferno al Paradiso“ (Z pekla do ráje).
Hymnus beze slov na božskou milost
Kvůli svému napojení na různé písně z Kouzelného rohu se Mahlerova druhá až čtvrtá symfonie shrnují jako Symfonie kouzelného rohu. V Mahlerem sepsaném programu k uvedení 2. symfonie zaznívá: „Zároveň je velkou otázkou: Proč jsi žil? Je to všechno jen velký, strašlivý žert? Čím je tento život – a tato smrt? Existuje pro nás nějaké přetrvání? Je to vše jen pustý sen, nebo má tento život a tato smrt nějaký smysl?“ První věta symfonie Vzkříšení nese rysy smutečního pochodu. Mahler přiznává, že při komponování této věty viděl sám sebe mrtvého na marách. Téma „Dies Irae“ se rozvíjí z gregoriánské sekvence latinské zádušní mše. Idea finále napadla Mahlera během smuteční slavnosti za Hanse von Bülow, při níž se zpíval chorál na Klopstockovu báseň „Vzkříšení“.
Křesťanskou eschatologii ovšem Mahler nekomponoval tak, jak je předem dána křesťanskou tradicí. Přikláněl se nejen k nauce o znovuzrození, ale i k teorii apokatastáze. Mahler byl proti představě Posledního soudu, „jakou si o tomto životě vytvořila víra a církev“. „Zazní velká výzva: hroby se otevřou a nestane se nic, co všichni čekají; žádný nebeský soud, žádní omilostnění a žádní zatracení; žádný dobrý, žádný zlý, žádný soudce! Všechno má skončit. A tiše a prostě se vznáší: ,Vzkříšení, ano vzkříšení‘ “. Vládne všudypřítomná božská láska. Spásné slovo „Umírám, abych žil“ bere Mahler z 1. listu Korintským 15, 369: „To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře.“
Proti závěrečné větě tvoří Urlicht (Prasvětlo) s písní „Ó růžičko červená“ dětsky zbožné vyznání duše k věčnému životu. „Prasvětlo je tázáním a zápasením duše o Boha a o vlastní božskou existenci nad tento život.“ „K tomu jsem potřeboval hlas a prostý výraz dítěte, jako jsem si při úderu zvonku myslel duši na nebi, kde musí v zakukleném stavu opět začít jako dítě.“
Mahlerova 3. symfonie je proniknuta myšlenkou odstupňování světa, od bezduché hmoty přes květiny, zvířata, člověka a anděly až k božské lásce jako nejvyšší skutečnosti. Pod bohem Panem, který stojí za kosmickým charakterem symfonie, se divoká příroda tříbí až ke světu ducha. Půlnoční píseň z Nietzscheho Tak pravil Zarathustra tu je za slovo, jež se ve vystupňování života s člověkem stává událostí. Při adagiu se jedná o hymnus beze slov na božskou milost, která nenechá žádného tvora ztraceného. Jako v závěrečné větě 2. symfonie, tak i ve finále 3. symfonie dochází k výrazu Mahlerova naděje na všeobecné usmíření.
Pomíjivost, zoufalství a usmíření
Zárodečnou buňku 4. symfonie tvoří hudební humoreska o nebeské zemi blahobytu na báseň z Kouzelného rohu Nebeský život. Původně komponovaná jako píseň byla humoreska dočasně zamýšlena jako finále 3. symfonie. Ve 4. se kombinuje s tancem mrtvých z 2. symfonie jako svým protipólem. Čtvrtou Mahler charakterizuje jako hudbu o „radosti vyššího, nám cizího světa“. Nazývá ji „čtveráctvím, spojeným s nejhlubším mysticismem“, což podtrhuje: „Nebudete-li jako děti, nevstoupíte do království nebeského.“
Rok 1901 znamenal pro Mahlera hluboký zářez. V únoru dostal chrlení krve, jež málem nepřežil. Blízkost vlastní smrti vyvolala vzpomínku na sourozence zemřelé v dětském věku. Mahlera tehdy silně přitahoval romantický básník Friedrich Rückert, v němž poznal duchovně spřízněnou bytost. Rückertovi krátce po sobě vzala nemoc dvě děti. Pod dojmem jejich smrti napsal své Písně o mrtvých dětech, „největší obžalobu smrti světové literatury“, jak poznamenal Hans Wollschläger. Melodie čtvrté písně Často si myslím, že jste jen odešli! (jedna z nejdojímavějších, které Mahler napsal) byla pro něj tak důležitá, že ji převzal do finále své 9. symfonie.
Když začíná s 5. symfonií, stupňuje svou polyfonii – až k náznakům moderní kolážové techniky. Proces, jímž 5. symfonie probíhá od temného počátku smutečního pochodu přes slavné adagietto až ke zrychlenému rondu ve finále, byl výstižně označen jako hudebně poetické ztvárnění rčení per aspera ad astra. Jako v 3. symfonii jde i zde o transformaci umírání, smrti a smutku. Theodor W. Adorno mínil, že smuteční pochod v první větě, vedoucí od bitevního pole k masovému hrobu, lze rozpoznat téměř jako anticipaci nadcházejících válek a pogromů. Proti tomu chorálová apoteóza finále působí jako „nejvynucenější usmíření“.
I když Mahler mohl mít nějaké tušení o zániku evropské civilizace, u 5. symfonie nelze nechat mimo zřetel životní krizi roku 1901. Vedle smutečního pochodu 5. symfonie zkomponoval Mahler dva další zpěvy o smrti (O půlnoci; Tamborův druh). Když roku 1902 psal rychlé finále 5. symfonie, byl v povznesené náladě: Krátce předtím se ve Vídni oženil s Almou Schindlerovou. Dramatická událost v únoru 1901 mohla u Mahlera vyvolat přání založit rodinu, aby se ubránil myšlenkám na smrt, jež ho provázely od dětství.
Tři roky po svatbě Mahler dokončuje svou 6. symfonii. Svým temným finále tvoří protějšek k 5. symfonii. Zcela jiná je závěrečná věta 7. symfonie, při níž zní zvony jako zvuková rekvizita musica angelica. Alma nazývá Mahlerovu 6. symfonii jeho „nejosobnějším a nadto prorockým dílem“. Při generální zkoušce na premiéru v Kolíně byl Mahler tak otřesen, že rozrušeně a s pláčem běhal po pokoji. Při prvním uvedení ve Vídni na Nový rok 1907 byla 6. symfonie s Mahlerovým souhlasem ohlášena pod titulem „Tragická“, jako by tušil, co mu nový rok přinese. Tři údery kladiva ve finále podle Almy popisují Mahlerův „zánik či, jak později řekl, zánik jeho hrdiny“.
Alma v nich vidí odkaz na osudové rány, které Mahlerovi přinesl annus terribilis: 12. července 1907 umírá na záškrt Mahlerova nejstarší, čtyřapůlletá dcera Maria Anna, zvaná Putzi. Krátce nato Mahler zjišťuje svou fatální srdeční diagnózu. Po pokračujících antisemitských kampaních podává ve Vídni demisi. Již předtím navázal kontakty s Metropolitní operou v New Yorku, které vedly v červnu k uzavření smlouvy. Že Mahler svůj život takříkajíc „anticipando zhudebnil“, to pro Almu vedle 6. symfonie dokládají i Písně o mrtvých dětech.
Tvůrčí duch a Éros
8. symfonie, kterou Mahler považoval za své nejvýznamnější dílo, je nejtěsněji spojena s jeho ženou. Alma uctívala Mahlera dirigenta, ale s jeho hudbou si málo uměla co počít. Svým mužem, který se cele rozplýval v hudbě, se již brzy cítila opomíjená. K tomu Mahler své ženě zakázal komponovat. V Almě nehledal žádnou kolegyni, nýbrž družku. Letní měsíce před premiérou 8. symfonie měly být nejtemnější v Mahlerově životě. Uběhly už tři roky od annus terribilis. V jednom ze svých nejotřesnějších dopisů Mahler píše, že tehdy stál téměř před nicotou. Od té doby trpěl úzkostmi ze ztráty a trudnomyslností. Vedle toho ho stále častěji sužovaly těžké záchvaty migrény. Nešťastná Alma byla stále depresivnější a propadala alkoholu. Kvůli svým nemocným nervům vyhledala několikrát sanatorium. V létě 1910 v Tobelbadu poznala Waltera Gropiuse. Když svůj milostný vztah k Almě oznámil Mahlerovi, uvrhl ho do jeho dosud nejtěžší krize. Až k naprostému sebeponížení prosil o Alminu lásku, ovšem bez úspěchu.
Svou poslední naději vkládal do Sigmunda Freuda, kterého potkal 26. srpna 1910 v holandském Leidenu. (Tuto událost roku 2010 nádherně zfilmovali Percy a Felix Adlonovi ve snímku Mahler auf der Coach). Několikahodinový psychoanalytický pohovor stabilizoval Mahlera natolik, že na začátku září byl schopen odcestovat do Mnichova k posledním přípravám na premiéru 8. symfonie. Přesto jeho stav zůstával nanejvýš prekérní. To ukazují otřesné dopisy Almě z Mnichova.
Informují o Mahlerově psychickém založení: „Vždy ve mně byla skryta tato náklonnost k tobě – Freud má zcela pravdu – bylas mi vždy světlem a ústředním bodem! Ovšem vnitřní světlo, jež mi nad vším vzešlo, a blažené vědomí – už nekalené žádnými zábranami – donekonečna stupňuje všechny mé pocity. Ale jaká muka a jaká bolest, že to nemůžeš opětovat. Ale jako opravdu láska musí opět vzbudit lásku a věrnost opět najít věrnost (…), tak si chci opravdu opět znovu dobýt vše, srdce, jež kdysi bylo mé a jež přece jen ve spojení s mým může najít Boha a blaženost.“ „Almschili – když jsi tehdy ode mne odešla, prostě jsem vyhasl jako pochodeň bez vzduchu.“
Rozloučení či trilogie smrti
Jako Wagnerův Parsifal je Mahlerova 8. symfonie jedním z nejvýznamnějších památníků uměleckého náboženství. Ale zatímco Wagner sahá zpět ke hledání svatého Grálu, křtu a rituálu poslední večeře, spojuje Mahler ve velké troufalosti svatodušní hymnus Veni Creator Spiritus a scény anachoretů na konci 2. dílu Goethova Fausta. Co začíná prosbou o tvořivého ducha, končí hymnou lásky mystického chóru: „Přitahuje nás to věčně ženské.“ Ve věčně ženském, u Goetha personifikovaném panenskou Mater gloriosa, vidí Mahler to, co nás podněcuje „mystickou mocí“ a co nás vede do „jiného světa“ „vyšších sfér“. Kristus nazývá tento stav „věčnou blažeností“. Alfred Roler, autor jeho scénických dekorací, se Mahlera ptal, „proč vlastně nenapsal žádnou mši“. Mahler se zdál být hluboce dotčen a odpověděl: „Myslíte, že bych toho byl schopen? Nu, proč ne? Ale ne. Tam je Credo.“ Pak začal odříkávat latinské vyznání víry a prohlásil: „Ne, toho nejsem schopen.“ Po zkoušce 8. symfonie řekl Rolerovi: „Vidíte, to je má mše.“
Nikde není smrt ústřední tak jako v posledních třech Mahlerových dílech, jež se nazývají „Trilogií smrti“. V době annus terribilis dostal Mahler básnickou sbírku Hanse Bethgeho Čínská flétna. Několik básní z ní si vybral pro své symfonické dílo Píseň o zemi. Základním tématem písňové symfonie jsou láska k přírodě a k životu a nicotnost všech věcí, především člověka. Text a zvuková barva symfonie jsou do hloubi melancholické. Poslední věta nese titul „Rozloučení“. Je to jedna z nejvíce zdrcujících Mahlerových kompozicí.
Že Mahler ke konci svého života zápasil s Bohem, ukazuje roku 1909 dopis z New Yorku Bruno Walterovi: „Předevčírem jsem zde dával svou 1. symfonii! Jak se zdá, bez zvláštní odezvy. Proti tomu jsem byl s tímto plodem mládí velmi spokojen. Se všemi těmito díly se děje něco zvláštního, když je diriguji. Krystalizuje ve mně palčivě bolestný pocit: Co je to za svět, který takové zvuky a tvary vyvrhuje jako protivný obraz. Smuteční pochod a na to propukající bouře se mi zdá jako palčivá obžaloba Stvořitele.“ K tomu se hodí i jiná Mahlerova poznámka: „Velkolepým obrazem stvoření je Jákob, který zápasí s Bohem, až ho požehná. Kdyby Židé nevymysleli nic než to, museli by to být kolosální lidé. – Mně také Bůh nechce požehnat; vybojovávám si to jen ve strašlivém boji o vznik mých děl.“
„Nevýslovná“ 9. symfonie, uvedená posmrtně roku 1912, vznikala několik let a byla dokončena v posledních dvou letech Mahlerova života. První věta je tím „nejnádhernějším, co Mahler napsal“, „výrazem neslýchané lásky k této zemi, touhou žít na ní v míru“, ale cele postavenou „na tušení smrti“, píše Alban Berg. Podle Michaela Gielena se věta pozvedá „rytmem smrti“ klopýtajícího, extra systolicky bijícího srdce. Ve finále 9. symfonie, v němž Mahler zpracoval pasáže z Písně o zemi a ze čtvrté Písně o mrtvých dětech, je rozšířen celý jeho „arzenál slov smutku“ (podle Heinricha Eggebrechta).
S nedokončenou 10. symfonií začal Mahler bezprostředně před těžkou manželskou krizí v létě 1910. Vpisy do náčrtů partitury ukazují na osobu na pokraji disociace ducha. Na závěr partu třetí věty Mahler v narážce na poslední Ježíšova slova na kříži poznamenává: „Smrt! O[hlášení]! Slitování!!! Ó Bože! Ó Bože! Proč jsi mě opustil. – Staň se vůle Tvá!“ Jako při vzniku 3. symfonie se Mahler identifikuje s trpícím Kristem a jeho opuštěností Bohem. Na titulní stranu partitury čtvrté věty Mahler píše: „Ďábel se mnou tančí. Šílenství, sápe se po mně, zatracení! Ničí mě, že zapomínám, že jsem! Že přestanu být, že zaniknu.“ Na poslední straně je vpis: „Ty jediný víš, co to znamená. Ach! Ach! Ach! Oživ mou hru strun. Oživ Oživ Oživ Oživ /Ach Ach.“ Hrou strun míní Mahler asi nejen Almu, ale i svou hudbu. Poslední vpis zní: „Pro tebe žiji. Pro tebe umírám! Almschi.“
Gustav Mahler byl člověk plný touhy. „Hudba musí vždy obsahovat touhu, touhu nad věci tohoto světa.“ Touha a nesmrtelnost – tato dvě hesla mohou stát nad Mahlerovým neklidným a obětujícím se životem. Je to život hudebního génia a mystika utrpení. Po návratu z jeho 4. americké cesty zasáhne těžká srdeční nemoc a 18. května 1911 ve vídeňském sanatoriu Mahler umírá. Pohřben je na hřbitově v Grinzingu, bezprostředně vedle své milované dcery Putzi. Na náhrobku není nic než jeho jméno: „Ti, kdo mě hledají, vědí, kým jsem byl, a jiní to vědět nepotřebují.“
Helmut Hoping (nar. 1956) je od roku 2000 profesorem dogmatiky a liturgické vědy na katolicko teologické fakultě Freiburské univerzity. Předtím byl vysokoškolským asistentem v Tübingenu a profesorem dogmatiky na univerzitě v Luzernu.