28. října 2013
Vždycky v den výročí vzniku Československého státu nabízí Obecní dům prohlídky reprezentačních prostor zdarma – vstřícné gesto vůči veřejnosti má své opodstatnění – 28. října 1918 zde byla vyhlášena samostatnost Československa a také v listopadu 1989 se tu rodil nový stát – v budově probíhala první jednání tehdejší komunistické vlády s představiteli Občanského fóra v čele s Václavem Havlem.
Obecní dům je jedna z nejznámějších secesních staveb v Praze; byl vystavěn 1905–1912 podle plánů architektů Antonína Balšánka a Osvalda Polívky, na výzdobě se podíleli nejznamenitější umělci té doby: M. Aleš, M. Švabinský, F. Ženíšek, A. Mucha, J. Preisler, K. Špillar, L. Šaloun, K. Mařatka, J. V. Myslbek.
Je ale všeobecně známo, že tento obrovský objekt, ve kterém je prý 1 240 místností, má hluboké historické základy: byl vystavěn na místě Králova dvora, sídla českých panovníků. Od konce 14. století sloužil Králův dvůr sto let jako rezidence vladařů, vycházely odtud korunovační průvody a po Královské cestě mířily centrem města ke katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Dnes je tato historická cesta hlavní pražskou prohlídkovou trasou.
Lunetová mozaika na průčelí Obecního domu, který je od roku 1989 národní kulturní památkou, je zhotovena podle kresby Karla Špillara, Mirek vyfotil na konci srpna letošního roku objekt tak, aby zachytil i Prašnou bránu:
Měli jsme štěstí, čekali jsme jen asi deset minut, prošli elegantním schodištěm a okázale zdobenými chodbami
a ocitli se v ústředním prostoru Obecního domu, ve Smetanově síni (897 m2), koncertním sále pro víc než tisíc posluchačů.
Po stranách pódia jsou sousoší Ladislava Šalouna Vyšehrad a Slovanské tance – nasvícena barevně působila díla atraktivně; nástropní malby ve Smetanově síni provedl František Ženíšek, balkónové výklenky s alegoriemi Hudby, Tance, Poezie a Dramatu jsou dílem Karla Špillara (M+M Svatošovi – Český les).
Prohlídka byla zorganizovaná tak, že v každé z reprezentačních místností průvodce informoval příchozí o okolních uměleckých dílech, což působilo neotřelým a akčním dojmem.
Trasa: Smetanova síň – Cukrárna – Slovácký salonek – Salonek Boženy Němcové – Orientální salonek – Grégrův sál – Palackého sál – Primátorský sál – Riegrův sál – Sladkovského sál; doba trvání asi hodinu a půl.
Poslední, velmi nákladná rekonstrukce z let 1994 – 1997 uvedla podle dochované dokumentace objekt do stavu z roku 1912; pro nás je zajímavé, že ji provedly Průmyslové stavby Jihlava.
Každý ze salonků má nezaměnitelný styl – ve Slováckém dominují korálky, ornamenty, výšivky, po rekonstrukci bylo obnoveno unikátní akvárium a kožená křesla přesně podle původního vzhledu.
V Salonku Boženy Němcové zaujme keramická fontánka se soškou spisovatelky,
tapety a barevné ornamenty nad dřevěným obložením Orientálního salonku, stejně jako barevné stropní štuky, navozují tajemnou atmosféru, která mi maně připomněla snové komnaty granadské Alhambry…
Grégrův sál, původně nazývaný besední, působí starosvětsky mile, stropní obrazy Františka Ženíška Život, Poezie a Smrt, právě jako trojice jeho nástěnných obrazů nenechají nikoho na pochybách, že jde o Čechy a jejich zemi.
Na čestném místě sálu je busta Julia Grégra (1831–1896), významného politika a novináře.
Palackého sálu dominují malby Jana Preislera, mezi okny trůní busta Františka Palackého (1798–1876) od samotného J. V. Myslbeka, originální svítidla vymyslel a dodal František Křižík.
Výzdoby Primátorského sálu se ujal Alfons Mucha – nástropní malba se jmenuje Slovanská svornost s orlem, kol dokola na stěnách je osm občanských ctností personifikovaných významnými postavami české minulosti; také vitráže a osvětlení navrhl Alfons Mucha, který prý o tuto zakázku zvláště stál, proto ji udělal pod cenou – tak ho pomlouvali jeho závistiví současníci.
Se skvělou výzdobou nezůstal pozadu ani Riegrův sál – také busta Františka Ladislava Riegra (1818–1903) je dílem J. V. Myslbeka,
nástěnné malby vytvořil Max Švabinský a zvěčnil na nich podobizny největších českých umělců, na jedné, kterou nazval Jaro české literatury vidíme zleva Svatopluka Čecha, Jana Nerudu, Jaroslava Vrchlického a Julia Zeyera, v popředí Boženu Němcovou,
druhá, nazvaná Jaro českého umění jsou zleva J. V. Myslbek, Mikoláš Aleš, Josef Mánes, Bedřich Smetana a Antonín Dvořák.
Poslední reprezentační sál, původně přednáškový, „zasvěcený“ JUDr. Karlu Sladkovskému (1823–1880), novináři a politikovi, ničím nevybočuje z noblesní řady dosud nám předvedené.
Běžel tu film o pražské secesi, historii a architektuře Obecního domu a jeho umělecké výzdobě – ale znáte to, puzeni neklidem jsme nespočinuli na pohodlných židlích, ale s hlavou plnou ušlechtilých vzorců jsme od vytříbeného vkusu vyběhli do ulic současného města a vrhli se do všednosti…
Tuto komentovanou prohlídku jsme absolvovali v rámci návštěvy Prahy při oslavách 95. výročí vzniku samostatného státu 28. října 2013.