17. listopadu 2013
Ve dnech kolem 17. listopadu jsme si mohli přečíst v novinách o tom, že plastika nazvaná Vzkříšení bude v den státního svátku nazvaného Den boje za svobodu a demokracii umístěna za účasti autora díla Jana Koblasy v Katedrále svatého Víta v Praze. Kdo měl zájem, prohlédl si i oficiální fotky.
V tomto článku bychom chtěli přiblížit nedávný významný kulturní počin z našeho zorného úhlu, resp. pohledu rodiny Poukarových, kteří se ekumenické bohoslužby za oběti totalitních režimů, během níž bylo dílo uctívaného umělce profesora Koblasy odhaleno, zúčastnili.
S Mistrem Koblasou a jeho manželkou Sonjou Jakushewou, výtvarnicí, se setkali odpoledne na malé vycházce,
zastavili se na Národní třídě
a prošli se místy milými.
Sochař, malíř, grafik, pedagog a literát Jan Koblasa (*1932) byl od roku 1968 v exilu, převážně v Německu, kde působil na Muthesiově akademii výtvarných umění v Kielu, žil v Hamburku a vystavoval svá díla v nejprestižnějších uměleckých galeriích světa. S mnohými jeho výtvarnými objekty se můžeme setkat po celé Evropě, ale i v zámoří – v osmdesátých letech vytvořil sochu sv. Jana Nepomuka Neumanna pro Českou kapli ve Washingtonu – a poté, co se může svobodně navracet do Česka, patříme k těm šťastným, kteří se setkávají s jeho díly v galeriích, kostelích či ve volné přírodě.
Před několika lety jsme zakusili hluboký zážitek při prohlídce interiéru kostela sv. Petra a Pavla v Jedovnicích – poprvé jsme se v takovém prostředí setkali s řešením pro nás neobvyklým – v šedesátých letech zadal na doporučení historika umění PhDr. Jiřího Paukerta (básník Jiří Kuběna) farář František Vavříček obnovu oltáře a lodi mladým umělcům Janu Koblasovi a Mikuláši Medkovi a ti vytvořili výrazovými prostředky druhé poloviny 20. století dílo, kde každý detail má svou vlastní duchovní myšlenku a zaujme i člověka, který není zvyklý chodit do kostela – co jsme v úžasu obdivovali, dodnes máme v živé paměti. (M+M Svatošovi – Příběh z kostela v Jedovnicích).
V roce 2006 byla v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě výstava děl Jana Koblasy Dialogy s hmotou a v roce následujícím výstava nazvaná Hory, skály, kameny – pro mnoho Jihlavanů to bylo první ucelené setkání s prací sochaře, v jehož ateliéru vznikala socha Gustava Mahlera pro naše město, které se chystalo odhalit ji 7. 7. 2010 při příležitosti 150. výročí narození světově známého hudebního skladatele a dirigenta, který prožil dětství a mládí v Jihlavě. (M+M Svatošovi – Odhalení pomníku Gustava Mahlera, Slévárna ve Ždánicích).
Jasně si vzpomínám na překvapení všech turistů, účastníků akce Za posledním puchýřem 2008, když jsme sestoupili z Milešovky, v Bílce na návsi se posadili u čedičového stolu a s údivem zírali na moderní kapli sv. Václava a pak i na její vnitřní výzdobu – tak nás obdarovali Jan Koblasa a Sonja Jakushewa. (M+M Svatošovi – Za posledním puchýřem do Teplic v Čechách).
A radost neustávala – mířili jsme do Bořislavi, která byla na začátku nového tisíciletí propojena s Bílkou Cestou přátelství, což byl projekt Jana Koblasy, jehož Volání hory je jedním ze čtrnácti objektů, které jsou tu k vidění. Sochy do krajiny patří – nejlépe toto tvrzení podpoří, projdete-li si zmíněnou trasu (M+M Svatošovi – Pod Milešovkou) či zavítáte do krajiny kolem Kuksu a poznáte Křížovou cestu 21. století, kde mezi jinými najdete i Svatou rodinu Jana Koblasy.
Rozsáhlá loňská výstava Retrospektiva v Jízdárně Pražského hradu vyžadovala soustředění a ochotu nechat se zaujmout vystavenými plastikami – pocity z několikahodinového pobytu nejsou prchavé, daly nám v rámci našich možností prožít intenzivní a zapamatovatelný příběh – díla existují mimo čas a ochotně a srozumitelně s námi komunikovala. (M+M Svatošovi – Retrospektiva, Jan Koblasa).
Vraťme se do Svatovítského chrámu:
Všechny obrázky v tomto článku udělali Poukarovi – omezené možnosti fotografování dané lokalitou silně ovlivnily kvalitu obrázků – jsou však dělány s největším entusiasmem a zájmem o uchování vzácných okamžiků.
Plastika Vzkříšení představující lidskou postavu byla umístěna proti Svatováclavské kapli, vznikla v roce 1981, je čtyři metry vysoká, bronzová, částečně pozlacená.
S laskavým svolením pana profesora Koblasy zveřejňujeme text jeho proslovu při odhalení sochy:
17. XI. 2013 praha
vaše eminence pane kardinále duko
vážené dámy a pánové
na počátku osmdesátých let jsem redukoval tvarosloví svých soch do elementárních forem
všechno přebytečné jsem se snažil eliminovat
tak najít prvoformy – znaky toho co bylo třeba vyslovit –
sochou vyjevit –
tak vznikla řada dřevěných hrubě modelovaných kůlů –
SÁM JAKO KŮL V PLOTĚ
i milostné dopisy: kousky dřívek k pohlazení –
i velcí dveřníci – jak o nich píše franz kafka v procesu
a první pokusy o vyjádření korpusu – krucifixu –
jednu z těch původně ve dřevě modelovaných soch jsem nechal odlít do bronzu – vybrousil
její formu a nakonec završil
její vypjatou křivku pozlacením –
tak vznikl znak spojující zmrtvýchvstání – vzkříšení –
i nanebevstoupení – stav kde se tělesnost odpoutává od hmotnosti
a pozemskosti – do vzkříšení zduchovnělého tvaru –
jsem nad míru šťasten že se téhle soše dostává cti hovořit z tohoto svatého zdiva – téhle
nádherné katedrály
a vést tak okolojdoucí k zastavení zamyšlení a k modlitbě –
děkuji
jan koblasa
Mistr Koblasa se zařadil po bok sochařů Josefa Václava Myslbeka a Františka Bílka, jejichž díla nalezla v Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha také své místo. Před Starou arcibiskupskou kaplí je Myslbekova socha kardinála Schwarzenberga a Bílkův Oltář s Ukřižovaným zdobí zdejší chrám od roku 1927.
Podle obrázků měla Praha o dni, kdy vzpomínáme událostí z roku 1939 a 1989, náladu zádumčivou a celé její ustrojení upřednostňovalo pocity niterné.
