Vycházka s bedřichovskými turisty po značených i neznačených cestách
25. ledna 2014
Letošní zima klade velké nároky na mnohé turisty – když se pohybují jemně pocukrovanou krajinou pěšky, představují si, jak by tudy krásně klouzaly běžky…
Přesto se vycházka, na jejímž konci jsme si doma přečetli na krokoměru číslo 25 km, vyvedla náramně. Sešli jsme se na konečné městského autobusu v Antonínově Dole (obec s necelými pěti sty obyvateli patří k Jihlavě a je známá sklárnou, založenou už v roce 1845 – bohužel ale roku 2007 ukončila provoz) a neznačenými cestami prošli lesem, kde donedávna býval vojenský prostor (nebo dosud je?), k silničce vedoucí do Štoků.
Hezké bylo podívání na Nový štocký rybník, zasněný a hovící si v objetí lesů.
Chatka jakoby dosud voněla čerstvě řezaným dřevem,
nedaleká kaplička s ozdobnou kovovou brankou dotváří zdejší romantický kolorit už od roku 1890…
Městys Štoky má za sebou dlouhou minulost – střídala se období dobrá se špatnými, nejhůře asi bylo za třicetileté války, kdy se v písemných pramenech udává, že kromě kostela tu zůstal jen panský dvůr – vše ostatní bylo zničeno. (Více o Štokách i jejich raritě Tržním Rolandovi je ve článku M+M Svatošovi – Šejdorfský mlýn v Okrouhličce)
Pak se obec znovu téměř vylidnila po odsunu německého obyvatelstva, nyní tu žije asi 1 600 občanů. Ti se snaží svoje bydliště, které si ještě pamatujeme ve velmi žalostném stavu, do něhož se dostaly Štoky ve druhé polovině minulého století, přizpůsobit představě o kultivovaném prostředí k životu. Většina budov je opravená, při budování kruhového objezdu ve středu městečka požádali o výtvarné řešení lokality vysočinského sochaře Radomíra Dvořáka a ten vytvořil objekt Trivium-Trojcestí.
Od června 2010 stojí na betonových podstavcích uvnitř kruhu s průměrem třináct metrů pískovcové sochy tří žen, karyatid, vysokých dva metry třicet. Nad hlavami mají vlídné a přátelské krasavice trojúhelník z dubového dřeva a nad ním ještě jeden menší tak, že šest metrů vysoký objekt budí dojem trvanlivé a přesto něžné májky…
Vystoupali jsme na návrší nad obcí a kochali se světlem, které přetvářelo okolí podle své intenzity závislé na hustotě a mocnosti zimních oblaků.
Hleděli jsme na planinu, o níž víme, že se zde 4. a 5. prosince 1805 krutě střetly bavorské oddíly táhnoucí ke Slavkovu na pomoc Napoleonovi, a v bitvě u Štoků, ve které zvítězili Rakušané, padlo 1 600 vojáků (jakoby během dvou dnů byli vyvražděni všichni Štočtí!!) – netušili, že už 2. prosince v bitvě tří císařů u Slavkova Napoleon slavně vyhrál a jejich oběti nic nezmění na vítězném tažení Francouzů Evropou…
Na mapce je vidět prostor, kde se krvavá bitva odehrála, dnes ji připomíná památník u silnice z Jihlavy do Havlíčkova Brodu.
Historické tragédie jsme nechali za sebou a věnovali se lesům pod Vysokým kamenem a odpočívající přírodě, koukali jsme, tlachali a dobrou vůli spolu měli…
Pro vzpomínku pořídil Mirek snímek:
Když se řekne Vysoký kámen, vybaví se nám, Jihlavákům, studánky – v této oblasti jich je několik – každý z nás se už někdy zúčastnil obřadu Otevírání studánek na Vysokém kameni. (Ve článku Otevírání studánek 2010 je mapka, v níž je většina studánek zakreslena.)
V zimě jistě studánky žízní po přízni poutníků, a tak jsme se rozhodli aspoň ty, které nás skoro tahaly za šosy, navštívit.
A aby to nebylo líto ne tak sličné, přesto dobrou vodou oplývající studánce nad Zbornou směrem k Lyžaři, zašli jsme ji pozdravit také.
Na posledním obrázku je potěšitelné, že paseky vzniklé před několika lety ničivou vichřicí, hezky zarůstají mladými smrčky a také buky a doubky mají chuť do života. 🙂
Lesní studánky v okolí Šacberku hrají hlavní roli ve článku Bedřichovská padesátka 2012.