Novoměstsko 2014: Tři dny na Třech Studních

21. 2. – 23. 2. 2014

Žádný z účastníků tradičního zájezdu, který pořádala Maruška Hobzová z KČT Bedřichov Jihlava na Novoměstsko, si poučen zkušenostmi z průběhu letošní zimy nemyslel, že ho v kolébce vysočinského lyžování čekají jiskřivé bílé stopy, přesto byli všichni přesvědčeni, že nestráví tři vyměřené dny na kanapi. V okruhu, který jsme mohli pěšky obsáhnout, jsou místa, která stojí za opakovanou návštěvu, a nechybí-li vůle, vždycky je co objevovat.

Po příjezdu do Třech Studní (v pátek 21. února 2014) jsme odložili zavazadla v penzionu a se skupinkou přátel jsme v 9:30 nedočkavě vyrazili do terénu – modře značená cesta vedla přes Brožovu skalku, která vzhledem ke své nadmořské výšce (785 m) setrvávala dosud v mlze – ta ale nejevila známky neústupnosti.

Brožova skalka je rulový útvar tvořený třemi skalními bloky s výškou až 20 metrů.

Chráněné území je sice nevelké (asi jeden hektar), ale na infotabuli je vysvětleno, jak pozoruhodný přírodní výtvor máme před sebou.

Stále jsme mírně stoupali a s námi i sluníčko, takže na Fryšavském kopci už jsme si užívali hry jeho paprsků mezi stromy zdejších nekonečných lesů. Ty jsou pramennou oblastí několika českých i moravských řek – hluboké kořeny mohutných buků zadržují vodu a nedovolí jí odtékat po povrchu, ve svazích pak vyvěrá a pramínky se formují ve větší toky, které v konečné fázi končí buď v Severním nebo Černém moři – nedaleko Žákovy hory probíhá hlavní evropské rozvodí.

Jeden z pramenů řeky Svratky je upravený a nazývá se Stříbrná studánka,

u ní stojí kamenný památník oznamující existenci CHKO Žďárské vrchy, a samozřejmě turistický směrovník, ze kterého je patrné, že Žákova hora je nedaleko.

Na křižovatce značených cest pod Žákovou horou byla v roce 2009 při příležitosti 80. výročí ochrany pralesovitého porostu na Žákově hoře odhalena pamětní deska zakladatelům rezervace Zdenku Radslavu a Eleonoře Kinským a jejich pokračovateli Dr. Radoslavu Kinskému.

V roce 1929 se rozhodl majitel panství Z. R. Kinský cíleně chránit zdejší lesy, v roce 1933 pak bylo vyhlášeno chráněné území.

Na vrcholek Žákovy hory (810 m)  je třeba vystoupat necelý kilometr – návštěvník sice není odměněn výhledem, zato se vzdělá v oblasti trigonometrických bodů. 🙂

Na ceduli jsou zajímavé informace:

K těmto odlehlým místům v hlubokých lesích se váže řada pověstí – třeba o pokladu ve Stříbrné studánce, přístupném vždy jen na Velký pátek, či o ztracených žácích ze žďárského kláštera, kteří sem byli vysíláni na meditace – někteří autoři právě od nich odvozují název vrchu, jiní vidí původ názvu v práci dávných žíhačů, kteří budovali milíře na pálení dřevěného uhlí – tedy žihákova hora, postupně Žákova hora. Vyberte si. 🙂

Z křižovatky pod Žákovou horou jsme se vydali po červeně značené cestě směrem k Devíti skalám, podle přesného měření za využití nedalekého geodetického bodu jen o jeden metr nižším nežli nejvyšší Javořice (837 m).

Jedním z hospodářských objektů, který využíval vodní síly, býval Rumpoltův mlýn, postavený v roce 1702, k němuž později přibyla pila. Po zániku mlýna na samém konci 19. století se rybník napájený potokem Břímovkou postupně zanášel, takže neplnil svůj účel, až v roce 2006 vybudovaly zde Lesy ČR Retenční nádrž na Břímovce zvanou Rumpoltův rybník.

Jak stojí na infotabuli, délka hráze je 76 metrů, šířka 3 metry.

Nezajít z rozcestí se žlutou značkou na Devět skal, jen asi kilometr vzdálených, bylo by  pošetilé.

Romantické skalisko se odměnilo nádherným výhledem.

Dnešní vrcholové mety bylo dosaženo,

teď zbývalo obratně našlapovat na četné zmrazky a užít si zpáteční cestu na Tři Studně. Je na čase zařadit mapku dnešního putování:

Nedaleko herálecké silnice je přes dva metry vysoký sloupek a z textu na připevněné tabulce vyplývá, že tato replika byla postavena v roce 2001 při příležitosti 350. výročí založení Kadovských železáren, a že původní železný sloupek vyrobený ve zdejších hutích tu stával možná již v 17. století.

V knížce Kronika jedné horské vesnice na novoměstském panství, ze které jsme si mohli v kadovské hospodě ofotit texty, které nás zajímaly, byla uvedená ke zmíněnému sloupku tato pověst:
Za doby Marie Terezie, kdy se vyměřovaly katastrální hranice, se nemohli konšelé z Kadova a Herálce domluvit o hranici. Nakonec bylo dohodnuto, že hranice bude tam, kam donese silák Honza z Bříště (Jan Staněk z vříšťské hospody podle pamětí dědouška Ondráčka z Maršovic) sloupek (hraniční kámen). Honza by býval sloupek donesl až do Herálce, kdyby ho cestou nepotkaly střevní potíže, a proto musel sloupek odhodit.
Úsměvná příhoda, kterou si pro její kurióznost jistě připomenete, až sem někdy zavítáte. 🙂

Žlutá značka nás lesní cestou vedla k Fryšavě – samozřejmě jsme se zastavili nad vesnicí na holém kopci s dvěma hájenkami, zvaném místně Samoty. Zde, ve výšce asi 800 metrů jsme obdivovali nejen mohutné prastaré stromy,

ale také stavení, kterých se dotýkala historie svými lepšími i horšími etapami.

Místní lesník Rudolf Gabessam (1858–1912) získal v roce 1891 lyže z Norska a jako jeden z prvních na Novoměstsku je používal; další ze zdejších hajných, Josef Brdíčko, byl v listopadu 1944 popraven partyzány, protože prý předal četníkům uprchlého ruského zajatce, jehož zadržel v lese.

Jedeme-li na běžkách, jsme dole ve vsi cobydup – místní terén lákal lyžaře od samých počátků rozvoje lyžování – před první válkou byly zřizovány stanice pro lyžaře, a v té fryšavské vedli v letech 1911–1937 návštěvní knihu, která se zachovala a díky ní víme, že Fryšavu navštívil 7. 1. 1912 jako vedoucí lyžařského kurzu Bohumil Hanč z Jilemnice.

V obecní kronice je zaznamenáno, že v roce 1903 pobýval ve Fryšavě Otokar Březina.

Dnešních 25 kilometrů bylo právě dost, abychom po večeři bez dlouhých odkladů využili možnosti uchýlit se do pohodlně zařízených pokojů a vstřebávat zážitky.

Stanovili jsme si turistický program pro sobotu (22. února 2014), ale než jsme se vydali na trasu k Pasecké skále, prošli jsme se po stopách skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) – byli jsme přece na Třech Studních, v místech neodmyslitelně spjatých s ní, její rodinou a Bohuslavem Martinů. Nejdříve jsme zašli na nedalekou křižovatku k Sykovci a pěšina v hlubokém lese nás zanedlouho dovedla na mýtinu, kde vyvěrají studánky Barborka a Vitulka, a kde je každý rok poslední sobotu v květnu uváděna kantáta Bohuslava Martinů Otvírání studánek. Básník Miloslav Bureš napsal v roce 1954 báseň o studánce Rubínce, poslal ji skladateli Martinů, který žil v cizině, a ten verše se vzpomínkou na léto 1938 strávené na Třech Studních ve společnosti Vítěnky zhudebnil, premiéra dnes světoznámé skladby byla v roce 1956 v Brně.

Psala jsem o tom podrobně ve článku Studánky u Sykovce.

Vrátili jsme se na Tři Studně a zašli k (bývalé) vile Kaprálových, k symbolickému hrobu mladičké skladatelky, kterou v roce 1940 pochovali v Montpellier. Tabulka hlásá, že kovový kříž i ve schránce uložená prsť jsou z jejího původního hrobu.

Brněnský hudební skladatel, klavírista a vysokoškolský pedagog Václav Kaprál (1889–1947), otec Vítězslavy, nechal si vilu vystavět na začátku třicátých let jako letní byt, kde celá rodina trávívala prázdniny ve společnosti pozvaných přátel.

V červenci 1938 pobýval na Třech Studních na pozvání své žačky Vitulky, ke které měl hluboký osobní vztah a obdivoval její talent, skladatel Bohuslav Martinů (1890–1959), rodák z nedaleké Poličky, v té době již uznávaný skladatel. Mimořádně nadaná Vítězslava vystudovala na brněnské konzervatoři skladbu u Viléma Petrželky a dirigování u Zdeňka Chalabaly, v Praze na mistrovské škole byli jejími profesory Vítězslav Novák a Václav Talich. Když v roce 1937 studovala Kaprálová v Paříži, stala se i žačkou Bohuslava Martinů a ten jí při své návštěvě na Třech Studních navrhl, aby vzhledem k rostoucímu napětí, které hrozilo vyústit ve válku rozpoutanou Hitlerem, odjela do Francie. V lednu 1939 skutečně odcestovala do Paříže a rok nato zemřela na tuberkulózu, domů se už nevrátila.

Na stěně domu jsou dvě desky – jedna sděluje, že tu prožil své nejšťastnější chvíle skladatel Václav Kaprál se svou dcerou Vítězslavou, na druhé je nápis, že v červenci 1938 zde prožíval poslední dni ve vlasti Bohuslav Martinů.

Ani Martinů se už na Vysočinu nepodíval, zemřel a byl pochován v Liestalu ve Švýcarsku, za dvacet let (1979) byly jeho ostatky převezeny do rodné Poličky, kde byl pohřben vedle své ženy Charlotty zemřelé v předcházejícím roce. (Letos vzpomínáme 55 let od úmrtí B. Martinů.)

V létě roku 2010 jsme byli na poličském hřbitově u hrobu skladatele a jeho blízkých. Žulový náhrobek z roku 1984 je dílem sochaře Milana Knoblocha a architekta Vladimíra Rybáka.

Vraťme se na Tři Studně – ještě připomínka šťastného léta 1938 – na průčelí hotelu U Loubů (M+M Svatošovi – Tři Studně 2008) byla v roce 2000 instalována pamětní deska:

Fotografie z pobytu dvou vynikajících hudebních osobností dříve bývaly v jídelně zdejšího hotelu, nyní jsou prý v penzionu Sykovec. Tam jsme ale nezašli, na pár hodin jsme opustili nevšední městečko a po zelené značce se vydali přes Černý les k Medlovskému rybníku,

odtud po modře značené cestě na Paseckou skálu (817 m), podle statistiky druhou nejnavštěvovanější vyhlídku ve Žďárských vrších.

Kvůli bezpečnosti návštěvníků byly na výstupové trase k vrcholku Pasecké skály instalovány na konci roku 2013 kovové sloupky s řetězy. Právě před pár dny bylo zjištěno, že neznámí vandalové vše ukradli! Lezli jsme tedy na vrchol bez zajištění…

Za dobré viditelnosti lze prý z vyhlídky spatřit hřeben Orlických hor, Králický Sněžník, Hrubý Jeseník… Pohleďte, jak to bylo dneska:

Skály vysoké až 18 metrů jsou porostlé mechy a lišejníky, chráněné území má výměru necelé čtyři hektary.

Když jsme seběhli dolů ke kadovské silnici, zaujala nás cedulka s šipkou Rumunská kaplička a při pohledu do mapy jsme zjistili, že někde v tomto prostoru by měla být – i udělali jsme rojnici, pročesali les a nedali pokoj, dokud jsme zmíněné místo nenašli! 🙂
Teď můžeme podat zasvěcenou zprávu:
Dřevěná kaplička stávala u kraje lesa v Rovných dolech, nedaleko silnice, a postavili si ji na konci války Rumuni, kteří Kadov osvobodili.

Kaplička měla volný vchod, malou věžičku a provizorní oltář. Dnes je na stromě jen dřevěná pamětní deska:

Poblíž je ještě jedna zajímavost, kamenný památník Františka Dítěte:

Podrobnosti jsme se dozvěděli z kroniky, o které už jsem se zmínila – píše se v ní:
Dne 10. 7. 1918 zahynul za bouřky, jsa zasažen bleskem, František Dítě, který byl na zotavené z italské fronty. Toho tragického dne pásl krávy v Rovných dolech a když ho zastihla bouřka, schoval se pod stromy, kde nalezl smrt. Jeho kamarád z fronty, geometr Ing. Ludvík Hájek, nechal na pravé straně silnice z Rokyta do Kadova, asi 200 metrů od dědiny postavit kámen a pořídit nápis: „Na bojištích se mu smrt vyhýbala, doma ho postihla.“

Cestou do Kadova jsme měli o čem přemýšlet.

Mířili jsme samozřejmě do legendární hospody U Janečků na Kadovánek, podle tamní reklamy je to nektar, jímž dýchá Vysočina.

S majiteli hostince i s bylinným likérem bylo jako vždycky dobře.

Teď, ve druhé půli dne, mysl vyčištěnou likérem, chtěli jsme se už zabývati pouze věcmi nenáročnými. 🙂 Žlutá značka nás přes Kadůvek zavedla k Podmedlovskému mlýnu;

povšimněte si, jak opuštěně také může Kadůvek, v únoru zpravidla zavalený v závějích sněhu, působit:

Na mapce je zaznamenána dnešní trasa (19 km):

Medlovský rybník jsme obešli z druhé strany a dostali se tak do osady Yukon, abychom se potěšili zdejšími plastikami Michala Olšiaka (*1978):

Po příchodu na Tři Studně jsme okoukli poblíž penzionu Zátiší asi tři metry vysokého Hejkala Pepina, který tu dělá parádu od června 2012.

Také jiskřivé nedělní ráno s teplotou kolem nuly začínalo obhlídkou Olšiakova Káněte, které se usadilo poblíž rybníka Sykovce, na louce před hotelem Horník, teprve před pár měsíci.

V tomto prostoru bývají start i cíl závodů psích spřežení – poprvé jsme je viděli v roce 2009. (M+M Svatošovi – Studnice).

Trasa nenáročné čtrnáctikilometrové vycházky 23. února 2014 vedla přes Bílou skálu ke Ski hotelu a zpět na Tři Studně.

Světlé lesy této části přívětivé Vysočiny navozovaly nedělní atmosféru

a sportovní areál u Ski hotelu byl vpravdě sváteční pro desítky dětí, které si na zdejším umělém sněhu dopřávaly radovánek letos nedostatkových – závodily se vší vervou a byla radost posedět na tribunách, sledovat je a vychutnat chvíle pohody.

Naposledy jsme tu byli na konci října 2013 (M+M Svatošovi – Podzimní Vysočinou – Ze Žďáru do Nového Města na Moravě), kdy jsme od koupaliště zamířili na opačnou stranu než dneska.

Dnešní okruh se pomalu uzavíral,

blížili jsme se k Sykovci

a rozhodli jsme se obejít rybník po Naučné stezce.

Vůbec se nedivím lidem, kteří se sem, do srdce Žďárských vrchů opakovaně vracejí, zdejší příroda nepřestává překvapovat…

Na ukončenou jsme prosluněným únorovým lesem zaběhli rozloučit se s Vitulkou a Barborkou, čipernými studánkami ve stinném a tichém zákoutí, pak uposlechli upoutávky a stanuli před majestátem tří významných smrků – a už byl jen odjezd, ale před ním ještě pamětní foto. 🙂

Podobné trasy jako letos pěšky jsme v roce 2010 projeli na běžkách: M+M Svatošovi – Studnice 2010

Související články:
M+M Svatošovi – Podzimní Vysočinou,
M+M Svatošovi – Novoměstsko.