Básník Jan Zahradníček

*17. 1. 1905 – †7. 10. 1960

Den, který jsme si vybrali pro návštěvu místa, kde skonal jeden z největších českých básníků, podle Šaldových slov „veliký kouzelník verše“ Jan Zahradníček, byl deštivý a zimavý – tak nějak souzněl s jeho životním příběhem…

Doba vyměřená knížeti českých básníků pro vrchol jeho tvůrčích sil se bohužel potkala s dobou vlády komunistů a ti ho považovali za ideologického nepřítele prvního řádu. Nestačila jim jeho fyzická likvidace, bylo třeba umlčet i jeho dílo, což se dařilo – ta vytříbená poezie i její poselství jsou myslím stále nedoceněny, i když jejich dostupnosti už teď nikdo nebrání – jen lhostejnost…

Zahradníčkův kraj je Vysočina rozprostřená mezi Třebíčí a Velkým Meziříčím – narodil se v roce 1905 v Mastníku, do školy chodil ve Starči, absolvoval gymnázium v Třebíči, bydlel v Uhřínově, navštěvoval Jakuba Demla v nedalekém Tasově…

Z mnoha dětí narozených v chudé vesnické rodině, byl jedním ze sedmi sourozenců, kteří se dožili dospělosti, a kvůli těžkému a nedostatečně léčenému úrazu v raném dětství, ale i pro nadání, které projevoval, ho rodiče dali studovat. Po ukončení gymnázia se zapsal na Karlovu univerzitu ke studiu germanistiky, později knihovnictví. Kyfoskolióza byla v mládí příčinou Zahradníčkových nevyrovnaných období, která ale brzy úspěšně překonal, nepřijal pocit méněcennosti a nenechal se zlomit – svému okolí imponoval nejen svým pronikavým intelektem, ale i mravním úsilím o čistý život a vztahy; byl hluboce věřící. V Praze měl řadu přátel, kteří uznávali jeho básnickou tvorbu – Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert, Josef Hora, Vilém Závada, Jan Čep, Anastáz Opasek; s Františkem Halasem bydlel – sice se názorově rozcházeli, ale dokázali s nadhledem i humorem neupírat druhému právo na vlastní stanovisko a přátelsky a tolerantně vycházet.
Nejobávanější kritik té doby, náročný a nesmlouvavý František Xaver Šalda, uznával poezii mladého básníka a mluvil o ní v superlativech.

V roce 1938 se v Uhřínově, kam jezdil Zahradníček už jako uznávaný básník na návštěvu za svým příbuzným, farářem Janem Dokulilem, též básníkem, seznámil s Marií Bradáčovou, zdejší rodačkou, studentkou učitelského ústavu v Řepčíně, a v říjnu 1945 se s ní oženil. Přestěhovali se do Brna, kde už od roku 1940 redigoval časopis Akord. Následujících šest let bylo nejšťastnějším obdobím jeho života – našel svoji osudovou ženu, která vzhlížela k jeho talentu a naprosto pomíjela odlišnosti vzhledové, narodily se jim tři děti, dokončil rozsáhlou báseň Znamení moci…

Na jaře 1951 byl spolu s Jakubem Demlem, Janem Dokulilem, Janem Čepem, Bedřichem Fučíkem a dalšími, celkem patnácti katolickými intelektuály zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu ke třinácti letům vězení, ztrátě občanských práv a konfiskaci celého jmění – stal se nepřítelem státu – byl obviněn, že usiloval o zvrat lidově demokratického zřízení za pomoci zahraniční reakce a Vatikánu.

Vítězslav Nezval, který s tehdejším režimem souzněl a podařilo se mu odvrátit věznění od Jakuba Demla, v případě Zahradníčkově neuspěl. Dokonce prý tehdy, ač právě v nemilosti, napsal Ludvík Svoboda, též rodák, soudu dopis se sdělením, že za války schovával a živil Zahradníček jeho ženu a dceru – zůstal bez ohlasu, a později, když generál Svoboda vystoupil znovu na výsluní, nehnul ani prstem pro krutě zkoušeného básníka či jeho rodinu… To Jaroslav Seifert neustále intervenoval u Zápotockého a v roce 1956 dosáhl snížení trestu na devět let.

Brněnský byt musela Marie Zahradníčková opustit a se třemi malými dětmi (Klárce byly tři týdny, když jí otec při zatčení udělal naposledy křížek na čelo), bez jakýchkoliv zpráv o manželovi, se uchýlila k ovdovělé matce do rodného domu v Uhřínově. Ten byl ale zakrátko pro neplnění předepsaných zemědělských dávek také zabaven ve prospěch státu – matku vystěhovali do Záborné u Polné, Marie s dětmi byla přemístěna na výměnek náležející ke statku Josefa Doležala, Uhřínov č. 8, kde zůstala až do roku 1963.

V září roku 1956 oznámili vězni Janu Zahradníčkovi, že jeho žena a tři děti leží po otravě houbami v třebíčské nemocnici – dostal povolení k návštěvě, dokonce s příslibem možného prominutí zbytku trestu… Dcerky Zdislavu a Klárku už nezastihl mezi živými, žena a syn Jan byli zachráněni. Po čtrnácti dnech přišel telegram vyzývající k návratu do vězení – slib propuštění byl prý žert pro komunistické věznitele obvyklý, těch čtrnáct dní doma bylo k trestu připočteno, ideový nepřítel musel pocítit tvrdou pěst vládnoucí třídy…
Asi nedokážeme pochopit propastnou hloubku žalu a beznaděje, se kterými se potýkali vězeň a jeho žena, každý sám ve chvílích pro rodiče tak těžkých. Zločinný totalitní režim se nad neštěstím neustrnul, osud však příznivě zasáhl – v této mezní situaci jim dal dceru Marii, narodila se v létě 1957.

Jan Zahradníček nesměl ve vězení psát, jen tajně, některé básně byly sice propašovány, ale nejjistější bylo, když skládal verše do hlavy, do paměti – to je obdivuhodný výkon – vzniklo tak asi sto básní, které pak vyšly ve sbírkách Dům Strach (období 1951–1956) a Čtyři léta (1956–1960).

Z vězení byl propuštěn na všeobecnou amnestii v květnu 1960 – do vypršení zbytku trestu zbýval měsíc a dvacet dní… Marie Zahradníčková (1919–2012) vzpomínala, jakou radost měli, když se objevil na dvoře – šel z Velkého Meziříčí pěšky… Pustil se horečně do práce – verše z hlavy přepisoval na papír a spěchal, jakoby věděl, že mu nezbývá moc času… Při křehké konstrukci Zahradníčkova těla nemohlo devítileté věznění ani skončit jinak – jeho zdravotní stav se horšil, srdce svírané ve zdeformovaném hrudníku, dlouhou dobu ve vězení neléčené, pomalu vypovídalo.

Já se vrátil
tam zdola, kde nebylo stébel a listů,
v tu zelenou všudypřítomnost léta, jež vrcholí,
a všechny věci nalézám na svém místě jak kdysi.
Od oblázků věky přihlazovaných bříšky bystřin
až po Sírius v černé komnatě noci,
květy, kamení, déšť i křídla
všechno si odpovídá v té hře plné vážnosti.

7. října, pět měsíců po návratu z těžkého žaláře, zemřel v sanitce při převozu do třebíčské nemocnice na těžký srdeční záchvat. Kamenitá a drsná Vysočina vlídně přijala básníka do svého lůna, přijala člověka, kterého krutý komunistický systém odsoudil v jeho nejplodnějších tvůrčích letech do izolace cel, odkud měl, jak napsal v básni Poslední růže „daleko k živým, daleko k mrtvým“.
Jeho smrt je obžalobou tehdejší doby…

Hluboká víra, osobní odhodlání a básnická duše daly vzniknout dílu, o jehož autorovi napsal v dopise Marii Zahradníčkové Jakub Deml:
„Vzácná, milá paní Marie, krajině ve které od této neděle odpočívá Jan Zahradníček říkají Českomoravská vysočina. Tato vysočina je korunována třemi vrcholky: Otokar Březina, Pavla Kytlicová, Jan Zahradníček. Na pohřbu Otokara Březiny mlčely zvony. Na pohřbu Pavly Kytlicové zpívali ptáci, kteří se vrátí. Na pohřbu Jana Zahradníčka mlčely rty. Odešel v Zemi Vítězů a nad jeho hlavou vlají jeho Korouhve a před ním jsou jeho dívenky v purpuru posetém perlami. Trpím nesmírně touto pozemskou ztrátou a tímto rajským ziskem. V Janu Zahradníčkovi odešel se světa můj jediný čtenář. V neděli mívají pohřeb jen lidé vyvolení. Jakub Deml.“

Jan Zahradníček nám přes mimořádně těžký životní úděl zanechal bohatý básnický odkaz – patnáct sbírek veršů (kromě už uvedených jmenujme např. Roušku Veroničinu a La Salletu), ale i eseje a překlady (např. Božská komedie). Už jsem se zmínila o Znamení moci, básni s osmi sty verši, dokončené krátce před uvězněním, ale vydané až v roce 1968 přičiněním Bedřicha Fučíka, jeho přítele a spoluvězně – ten po básníkově smrti uspořádal i chvatně zaznamenané vězeňské básně z paměti a vydal je v roce 1969 pod názvem Čtyři léta (tzn. po smrti dcer).
Z vězení mohl Jan Zahradníček posílat dopisy „podle zásluh“, přibližně jedenkrát za měsíc, psát pouze o rodinných záležitostech a u vědomí přísné cenzury; tato korespondence, svědectví o hloubce vztahu, na nějž nemá vliv odloučení a utrpení obou zúčastněných, byla vydaná po roce 1989 s názvem Mezi nás prostřena noc, což je verš z básně Pozdrav (sbírka Čtyři léta)

Posílal jsem ti pozdrav po měsíci,
jak oknem hleděl na mne skrze mříž.
Mezi nás prostřena noc šelestící,
na druhém konci okno tvé, kde spíš.

Mezi nás prostřena noc červencová,
a na dně noci stromy ve vánku.
Větev za větví zvěstují si slova,
jež domov šeptá dětem do spánku.

Mezi nás prostřena ta šumná země,
zem smrčin, žit a potoků a střech.
Tak daleko, jak od tebe je ke mně,
i blízko tak, já cítím její dech …

Spi, s dětmi spi, ať oddych poskytne ti
noc pod čelenkou vlhkých letních hvězd,
ta zem, na niž jsme přivedli své děti,
jež s tebou si ji budou věčně plést.

I já zde zaslech v nočním šelestění,
jako když ve spánku se obracíš.
Bylo to bílých rukou zaúpění,
či měsíc pohladil mě skrze mříž?

Teprve v roce 1966 byl Jan Zahradníček plně rehabilitován, roku 1969 mu ještě stihli dát zásluhou Jaroslava Seiferta Cenu Svazu českých spisovatelů za celoživotní básnické dílo, ale pak zase dalších dvacet let NIC – přišla normalizace a jeho knihy zmizely z knihoven, v učebnicích ani zmínka…
Roku 1991 udělil Václav Havel této mimořádné osobnosti Řád T. G. Masaryka II. třídy in memoriam za osobní i tvůrčí neotřesitelný postoj a osobní statečnost.

Marie Zahradníčková popisovala, že manžel při jízdě v sanitce, ačkoliv mu bylo velice špatně, nemohl ležet na lehátku, seděl vpředu vedle řidiče. V lese, kousek před rudíkovským nádražím sklonil hlavu a přestal reagovat, pokusili se ho položit a křísit, ale jeho duše už odešla na věčnost…  Později sem umístili památníček s textem:
Zde odevzdal svou duši Bohu český básník Jan Zahradníček 7. 10. 1960
Na místě, kde básník skonal, byla postavena Boží muka, na desce u jejich paty je text:
Boží muka postavil k poctě Jana Zahradníčka dominikánský laikát v Brně LP 1992

Jan Zahradníček, člověk utýraný v komunistických vězeních, byl pochován v Uhřínově, na jeho hrob postavili železný kříž vykovaný Alfrédem Habermannem podle návrhu architekta Jana Sokola.

Pohrávají si se mnou jak kočka s myší.
Sbohem má ženo, a sbohem vy doma.
Je radost, je radost, je radost
i tady dole, kde žal světa dno má.
I mezi tím smutným nábytkem vězeňským
ze dřeva getsemanského.

(Co zpíval kos zatčenému – Dům Strach)

Jen pět měsíců uplynulo od doby, kdy se vrátil k rodině a znovu byl, tentokrát nenávratně, povolán.

I tehdy, když jeho tělo odvážela Marie Zahradníčková domů, jí možná v duchu zněla jeho slova, napsaná z vězení po smrti jejich dětí: …“jsi silná a statečná, ale tím není Tvá bolest menší…“

Nezůstala sama, vedle dospívajícího Jana vyrůstala i Marie Štěpánka, jejíž příchod na svět oslavil otec ve vězení básní takto:

Usměj se ještě

Čím dál bělostnější
oblaka letní plula k vašim oknům.
Vítr míchal vůni jasmínů s vůní jahod.
Nevím – týž vítr se pohnul v nočním listí,
aby mi připomenul dech tvého spánku.
Viděl jsem tě dětmi ověšenou.

Co vidím teď? 

Osiřelou ruku tvou levou.
Osiřelou ruku tvou pravou.
Hlavu skloněnou
větev nalomenou. Z tvých očí
padaly slzy s dešti toho léta
do prachu cest, po nichž odešly nám
tiše jak rosa se z listí ztrácí,
jak usíná vítr ve větvích
dušičky družičky
podoba tvá a má.

Viděl jsem smrt a byla to sestra
života neztenčeného,
viděl jsem život a byl to bratr
prostého srdce tvého.

Tvé dlaně nuznější
nežli halouzky v listopadu
mě objaly věrně.
A mezi bolestí, nad níž
přestaly hvězdy mžikat,
v slzách ses usmála.

Byl to můj domov a růže nová
podoby nové pod srdcem vzcházela ti.

Usměj se ještě – sbohem.
Usměj se ještě – na shledanou.
Jen jako hvězda je hvězdářova,
jen jako růže je zahradníka
tak znova
rozkvétáš v rose slz
beze mne, pro mne.

Na Mírově 8. prosince 1956

Nedlouho předtím se loučil s děvčátky, která tak málo znal…

Epitaf

Věděl jsem o vás jenom z vyprávění,
jen z dopisů, jež článkovaly čas.
Jen jako děj, jenž chvíli je a chvíli není,
procházely jste tmou, jež znala vás.

Podoby nové, které z dvojí krve
na cestu napily se před očima hvězd.
Odkud jste přišly a kam odešly jste? Prve
nebylo ještě a teď navždy jest.

Přijali jsme vás jak dar bez zásluhy,
dvě křehké snítky z dřeva rajského.
A cesta vaše na zemi jak cesta duhy,
jež jde a neohýbá stonku travného.

Je chudší svět, je chudší svět o soucit vřelý
vašich rukou, jež nedozrály v horké dlaně žen.
A psáno není, že těch ran, jež zhojit měly,
svět bude ušetřen.

V básni Housle a flétna na ně vzpomíná veršem:

Jen jako vlaštovky v letu mihly se kolem nás.
…
Jak byly načrtnuty
v mysl Boží,
jejich cesty zůstanou přímé a čisté.
Jejich střevíčky nepotřísněné blátem země
budou zářit jak sandály andělů mezi pampeliškami hvězd
na nebeském trávníku.
Jejich čela vyhrnutá jako rozmachem křídel
v blaženém údivu
nikdy nebudou přeškrtnuta vráskami starostí, stáří se nedotkne jich,
nikdy hořkost poznání nezkřiví jejich rty. Jejich srdce
nikdy nenahlodá červ nevěry, jejich srdce
dva rubíny zářící
neposkvrněnou bělostí roucha jejich.

Zařadím fotografii básníkova syna, bývalého senátora Jana Zahradníčka, jehož zachytil Josef Poukar při slavnostním odhalení plastiky Vzkříšení od Jana Koblasy ve Svatovítském chrámu v listopadu 2013.

Dílo Jana Zahradníčka, kterému se za jeho života nedostalo uznání, si pro svoji estetickou hodnotu zaslouží více pozornosti. Snad lidé obeznámení s příběhem osobní odvahy a neochvějnosti katolického básníka i jeho statečné rodiny lépe porozumí veršům, které v bezčasí a v prostředí nízkém stoupaly z čisté duše a jasné mysli…

Živote můj. Jediný. Tento. A ne jiný.
Nezdáš se. Jsi. A trváš prchaje.
Skutečný. Můj. Jsi kost a krev, z níž pijí stíny.
Bolíš. Klikatě klopotná tvá cesta je.

(Epitaf – začátek básně věnované spoluvězni a příteli Dr. Miloši Skácelovi)

K psaní tohoto článku jsem přistupovala s rozechvěním a snahou podat básníkův pohnutý osud sdělně; čím víc jsem se seznamovala s jeho dílem, tím větší úctu pociťuji, zároveň se ale utvrzuji v přesvědčení o nelidskosti a nenapravitelnosti komunistického systému a děsím se chapadel, která celá desetiletí potajmu živena snaží se prorůst i do dnešní doby…