Křivoklát – Lány – Stochov

Sobota 12. dubna 2014 – den plný objevů

Mohlo by se zdát, že rozhodnutí zúčastnit se pochodu, který pořádají turisté ze Stochova, je vzhledem ke značné vzdálenosti od Jihlavy poněkud rozmařilé, ale na druhou stranu, kdo lépe vybere trasy v regionu nežli místní turisté?
Na tuto kartu jsme vsadili.

Páteční program  jsme sestavili tak, abychom vyplňovali bílá místa na naší pomyslné poznávací mapě a současně se přibližovali ke Stochovu, kde jsme měli zamluvené noclehy na internátě Střední školy služeb.

V pátek vyšlo všechno podle předpokladů, potkali jsme se s turisty z Třebíče, kteří taky přijeli na 40. ročník pochodu Ze Stochova do křivoklátských lesů.

V sobotu ráno trochu poprchávalo, vítr byl silnější než se mi líbilo, ale celkově bylo mnohem tepleji nežli na Vysočině; ve vestibulu místního kina na  startu pochodu vládla přívětivá atmosféra, k dispozici byly popisy šesti pěších tras a razítko do záznamníku Vystup na svůj vrchol – přibyl nám Žilinský vrch v Křivoklátské vrchovině.

Pozdravili jsme se se známými i s předsedou KČT Stochov Josefem Karlovským,

který nám potvrdil správnost vybrané trasy, ze které si uděláme kompletní obrázek regionu, a vyhledal vlakové spojení do Křivoklátu, odkud se vydáme zpět přes lesy do Stochova.
K nádraží je nutné sejít z kopce, na kterém vyrostlo ve druhé polovině 20. století sídliště pro horníky z dolu Tuchlovice a spolu s vesnicemi Honice, Čelechovice a osadou Slovanka vytvořilo dnešní téměř šestitisícový městys Stochov.
Předtím jsme ale zašli do historického centra původní vsi Stochova ke svatováclavskému dubu, který považujeme za největší (nejen) místní pamětihodnost – podle pověsti zasadila kněžna Ludmila v roce 903 dubovou ratolest v rohu hradního nádvoří právě v den narození svého prvního vnuka Václava.

Strom je hodně unavený, dutý kmen má stažený obručemi a lany, přesto jedna větev stále žije – považme, že dubu je právě letos 1111 let!!
V Hájkově Kronice české se uvádí, že v těchto místech stával už v roce 870 přemyslovský hrad, sídlo Neklanovo; podle Václava Hájka z Libočan pečovalo o sv. Václava na hradě sto chův – odtud název Stochov. Podle pověsti zalévaly prý chůvy doubek vodou, ve které koupaly malého Václava.

V roce 1887 byla před dub umístěna pískovcová socha knížete české země – i dnes, stejně jako včera na Blaníku, bylo setkání s tisíciletou legendou emotivní, tomu se těžko ubránit…
Na infotabuli u Louňovic pod Blaníkem jsme našli i obrázek svatováclavské medaile, jejíž originál jsme před časem viděli v pelhřimovském muzeu – autorem je Josef Šejnost, medailér z Vysočiny. (M+M Svatošovi – Přechod Jihlavských vrchů – Křemešník)

Strom, jeden z nejstarších u nás, je 15 metrů vysoký, po obvodu měří osm metrů.

Nakonec zařadím obrázek uctívaného stromu v podvečerním slunci:

Je jasné, že místní, původně gotický kostel, je zasvěcen sv. Václavovi;

barokní přestavba snad byla provedena podle plánů Kiliána Ignáce Dienzenhofera.

Vedle kostela je budova staré školy, v budoucnu tam plánují muzeum.

Na konci 16. století koupil stochovské panství Bořita z Martinic a jeho rodu patřilo až do roku 1848.

Ze středu městečka jsou na nádraží necelé dva kilometry – náš vlak odjížděl krátce po deváté, a cestou do Rakovníka, kde bylo třeba přestoupit na lokálku do Křivoklátu, jsme mnohokrát zastavovali; bavilo nás prohlížení nádražíček starodávného rázu, zdála se nám barevnější než na místy zadumané a střízlivé Vysočině.
Žlutá značka nás vedla po vystoupení z vlaku do městečka Křivoklát, vlastně do jeho části zvané Budy v hlubokém údolí pod hradem – domy jsou vystavěné podél silnice kopírující Rakovnický potok, který se zakrátko vlévá do Berounky.
Neřídili jsme se doporučením směrové dřevěné ruky s napřaženým ukazováčkem a textem Nejsnáze ku dráze, ale naopak se vydali do kopce ku hradu českých knížat a králů.

Nejstarší zápis o Křivoklátě je v Kosmově kronice z roku 1110. Na přestavbě a rozšíření loveckého sídla se podíleli Přemysl Otakar I. a Václav I., hradní kapli vybudoval Přemysl Otakar II. – Křivoklát byl jedním z nejcennějších hradů třináctého století.

Když v roce 1316 vyhořel Pražský hrad, uchýlila se na Křivoklát královna Eliška s dětmi – její syn, pozdější císař Karel IV., tu strávil čtyři léta před odjezdem do Francie; v roce 1331 se sem vrátil s Blankou z Valois a na svět zde přišla jejich dcera Markéta.
Po požáru na začátku 15. století přebudoval Vladislav II. Jagellonský hrad ve stylu vladislavské gotiky.

Návštěvu hradu jsme si naplánovali na neděli, dnešek patřil důkladné prohlídce okolí, což značí, že nás nejdříve přilákal nepřehlédnutelný památník ve svahu protilehlém.

Čtrnáct metrů vysoký pískovcový pomník v novogotickém slohu s mramorovou bustou knížete Karla Egona II. z Fürstenberka postavili v roce 1860 z vděčnosti a úcty úředníci a zaměstnanci křivoklátského panství. Osud památníku však byl nelehký – v roce 1918 svrhli komunističtí radikálové bustu ze stráně, když byla vyzvednuta a opravena, udělali tu lotrovinu v roce 1928 znovu. Po opětovném osazení už měl nešťastný kníže klid.

Místo pro památník bylo vybráno kvůli skvělému výhledu na hrad rozložený na vysoké ostrožně nad potokem.

V 16. století byla na Křivoklátě státní věznice, v 17. století se stali majiteli panství Valdštejnové, pak přešlo vlastnictví na Fürstenberky, kteří v roce 1929 prodali Křivoklát velmi výhodně československému státu.

Při obchůzce horem-dolem jsme si prohlédli hrad ze všech možných úhlů:

Pak už nezbývalo nežli vydat se na cestu – na směrovníku u hradu je uvedeno, že červeně značená cesta nás zavede po jednadvaceti kilometrech do Lán.

Tak směle znovu do kopce, do části Amalín (původní název Čamrdoves byl změněn podle kněžny Amálie Bádenské) – sloučením vsí Budy a Amalín vzniklo na konci 19. století městečko Křivoklát, které má v současnosti asi 700 obyvatel.
Stoupání skončilo kousek nad kostelem sv. Petra,

když jsme vstoupili do křivoklátských lesů. Červeně značená cesta prochází po vrstevnici chráněným územím zvaným Brdatka – masiv skalnatého svahu nad Berounkou má návštěvníkům co nabídnout – už v 19. století byly vybudovány vycházkové stezky a podél nich vysázeny okrasné keře (ty jsme však nikde nenalezli), vznikl i odpočinkový a vyhlídkový dřevěný altán Gloriet.

Jméno Bradatka má původ ve staročeském názvu „brdo“, který označoval včelí úl – křivoklátské stráně byly vhodné pro včelaření, med a vosk patřily k cenným surovinám.

Občasný drobný déšť zcela ustal, všechno bylo svěží a voňavé, v lesním tichu jsme slyšeli jen ptačí zpěv – podle množství a druhů instalovaných budek tu asi má ptactvo zemi zaslíbenou – vyhlídky do údolí Berounky jsme brali jako prémii.

Možná vás potěší obyčejné kytičky, které nás provázely v barevných kobercích na stráních a u cesty:

Postupně se naše trasa odklonila od údolí Berounky a prostupovala lesem do krajiny formované potokem Klíčava.

Abych nezapomněla zařadit mapku, na které je zakreslena červeně značená cesta

 – blížili jsme se k vodní nádrži vybudované jako zásobárna pitné vody na potoku Klíčava.

Přehrada se budovala a napouštěla v letech 1949–1955 (hráz je dlouhá 176 metrů, vysoká 50 metrů) – voda zásobuje část Kladenska, Stochov, Nové Strašecí a další obce; současně se tehdy stavěla úpravna vody.

Svahy, na jejichž úpatí je jezero, bylo nutné znovu na protilehlé straně vyšlápnout, a tak jsme se vlastně dostali z obory křivoklátské do lánské.

Křivoklátská obora, označovaná jako kolébka české myslivosti, byla vybudovaná v roce 1713 – jedná se pravděpodobně o historicky nejstarší oboru nejen v Evropě, ale i na světě. O sto let později byla v ní vymezena část o rozloze 30 km², ze které vznikla proslulá obora „lánská“, určená pro chov vysoké zvěře. Patřila k zámku a byla asi rozhodující příčinou, proč stát koupil v roce 1921 od Fürstenberků objekt i s pozemky.

Zajímavostí je, že v oboře fungovala v 19. století koněspřežka Dejvice – Lány. Bohužel je nutné pohybovat se jen po značených cestách – oplocení je důkladné a vstup do obory  povolují jen někdy o víkendech, takže si o lesní železnici a Dohodovém dubu můžeme jen popovídat. 🙂
Nežli dojdeme do Lán, městečka s 1 600 obyvateli, zařadím, co nám cestou cvrnklo do klobouku:

Lány nás přivítaly zajímavou stavbou vodojemu – ve dvacátých letech 20. století projektoval stavbu vodovodu pro zámek i obec sám hradní architekt Josip Plečnik, když upravoval zámek jako letní sídlo prezidentů ČSR.

Úpravné městečko vybízelo k prohlídce, odpočinuli jsme si na přívětivé lavičce vedle spící stočené (dřevěné) kočky a odložené zdřevnatělé aktovky nějakého (odloženého) hradního ouřady…

Lidé, s kterými jsme se v Lánech zastavili, ochotně vyprávěli o dění ve svém bydlišti a upozorňovali nás, co bychom neměli při prohlídce vynechat… Ale čas pracoval proti nám…

Postáli jsme u „Kalvárie“, což jsou pískovcové sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Antonína Paduánského umístěné po stranách dubového kříže – zde se prý cestou na šichtu zastavovali horníci a modlili se, aby z dolu Betynka šťastně vyfárali…

Zaujala nás i pískovcová skulptura místního rodáka Karla Kellnera, kterou, inspirován vzpomínkami na dětství, vytvořil při sochařském sympoziu v roce 2010 a nazval Na Pánovce (chodívali se koupat do rybníka na Pánově louce, který jsme před chviličkou na obrázku viděli) 🙂

Lánský zámek nás přivítal zavřenou branou, ale službu konající voják byl velmi příjemný – informoval nás o možnostech prohlídky – a my se na základě jeho sdělení smířili s tím, že už pravděpodobně nikdy otevřenou branou neprojdeme. 🙂

Zajít na lánský hřbitov a vzdát poctu prvnímu prezidentovi ČSR je ovšem umožněno každému poutníkovi – v prostě upraveném, o to noblesnějším, místě odpočívá Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) vedle svých nejbližších: manželky Charlotty (1850–1923), syna Jana (1886–1948) a dcery Alice (1879–1966).

Měli jsme před sebou několik posledních kilometrů, cíl ve Stochově se blížil. Na okraji Lán jsme zvědavě přistoupili k ohradě školního statku, kde chovají nádherná zvířata, antilopy losí.

Dočetla jsem se, že jejich předky importoval z Ugandy při zakládání českého safari ve Dvoře Králové Ing. Josef Vágner (1928–2000), přírodovědec, cestovatel a spisovatel. Elegantní antilopy, na které jsme okouzleně hleděli, jsou prý od sedmdesátých let už pátou generací odchovanou u nás – samci mohou dosáhnout váhy až 900 kg.

Poslední fázi pochodu jsme absolvovali nezáživnou cestou kolem frekventované silnice, ale měli jsme si o čem povídat – paleta dnešních objevů byla opravdu pestrá!

A to na nás ještě čekala čekárna na stochovském nádraží – od třebíčských přátel jsme se dozvěděli, že zaměstnanci ČD na požádání ochotně zpřístupní prezidentský salonek zřízený v roce 1930 a využívaný TGM při čekání před cestami vlakem.
Naposledy posloužil tento prostor svému účelu 21. září 1937, když smuteční vlak přivezl z Prahy rakev s ostatky TGM, aby byly v Lánech uloženy do rodinného hrobu.
Stanice ve Stochově se až do roku 1961 nazývala „Lány“ (koleje vedou v údolní brázdě a zhruba stejná vzdálenost je do obou obcí na protilehlých návrších).
Na zdi staniční budovy je pamětní deska:

Houstnoucí šero neumožnilo pořídit lepší obrázky, ale snad poslouží jako dokument:

Tím byl ukončen zážitkový den, na který by nás měl upomenout diplom předaný stochovskými pořadateli – na moji paměť ale není valného spolehnutí, proto jsem okomentovala fotky, které toho dne vznikly.

Celkem jsme včetně různého přecházení, docházení, obcházení, vycházení a zacházení měli večer na kontě 31 poctivě ušlapaných kilometrů, za které vděčím skvěle provedené operaci plosky pravé nohy na začátku letošního března. 🙂