Ema Destinnová – Život snů je krátký

Vernisáž výstavy v rodném domě Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce
Neděle 6. července 2014

Závěrečný koncert festivalu Mahler Jihlava 2014 – Hudba tisíců se konal ve středu 18. 6. 2014 v kostele Povýšení sv. Kříže a byl vpravdě slavnostní – Jiří Bárta doprovázen Janáčkovou filharmonií Ostrava řízenou Oliverem Dohnányim přednesl Dvořákův Koncert pro violoncello h moll a pak zazněla Janáčkova Sinfonietta – slavná díla našich skladatelů byla příspěvkem k oslavám letošního Roku české hudby.

Pořadatelé festivalu zařadili jako bonus doprovodné akce (např. Na kole po stopách Gustava Mahlera), z nichž ta poslední se uskutečnila v předvečer narozenin slavného skladatele v jeho rodném domě v Kalištích.
Dostali jsme tuto pozvánku

a samozřejmě byli v neděli odpoledne na místě. Úvodem promluvil doc. Jiří Štilec, pořadatel festivalu a zároveň s Janou Černou kurátor výstavy. Loni ke konci roku mohli unikátní fotografie ze života vynikající zpěvačky obdivovat návštěvníci galerie ve věži Novoměstské radnice v Praze – nyní byly instalovány na panelech v hudebním sále Mahlerova rodného domu.

Výstavu otevřela svým zpěvem Tereza Nováková:

Měli jsme dost času k prohlídnutí asi stovky fotografií s vysvětlujícími popisky.

Ema Destinnová se narodila 26. 2. 1878 v Praze v rodině důlního podnikatele a kulturního mecenáše Emanuela Kittla a jeho ženy Jindřišky, bývalé zpěvačky v pařížské opeře. Na křestním listě je zapsána jako Emilie Pavlína Jindřiška Kittlová.

Rodiče se starali o hudební rozvoj svých nadaných dětí, najali jim učitele, bývalého vojenského kapelníka, pod jehož vedením měla Ema jako houslistka první veřejný koncert už v osmi letech.
Popisek u následující fotografie zněl: Hudbymilovná rodina Emanuela a Jindřišky Kittlových – zleva Emilie, Emanuel a Jindřiška, vpravo učitel hudby Rudolf Nechvíle.

Teprve ve čtrnácti letech se začala Ema učit zpěvu u manželů Thomase Loewe a Marie von Dreger; od zpěvačky vídeňské opery známé pod pseudonymem Destinn dostala dobrou školu a její hvězda závratně stoupala.

Národní divadlo nemělo o ni zájem, debutovala v roce 1897 (jako devatenáctiletá) v drážďanské dvorní opeře v roli Santuzy v opeře Sedlák kavalír, brzy přešla jako Ema Destinn (z vděčnosti zvolila jméno své učitelky zpěvu) do berlínské opery a stala se její primadonou – během deseti let tam nastudovala padesát rolí!

Soprán Emy Destinnové byl bez nejmenšího kazu, temný a krásný – bezesporu byla jednou z největších zpěvaček přelomu 19. a 20. století – svět jí ležel u nohou, obdivovatelé z nejprestižnějších společenských vrstev jí skládali poklony a toužili být jí nablízku, jejími pěveckými partnery byli Enrico Caruso i Šaljapin, nejvýznačnější dirigenti si pokládali za čest spolupracovat s ní, vystupovala ve všech slavných evropských operních domech.

V roce 1908 byla pozvána do Metropolitní opery v New Yorku a rok poté se spolu s Gustavem Mahlerem postarali o hudební senzaci – pod Mahlerovou taktovkou zde zazněla Prodaná nevěsta s Emou Destinnovou v roli Mařenky.
19. února 1909 byla nezapomenutelná premiéra, která otevřela Bedřichu Smetanovi dveře do Ameriky!

Posledním představením, které Gustav Mahler v New Yorku dirigoval, byla 21. března 1910 Čajkovského Piková dáma s Emou Destinnovou jako Lízou.

V roce 1910 zpívali Destinnová a Caruso (1873–1921) hlavní role v opeře Giacoma Pucciniho (1858–1924) Děvče ze zlatého západu – provedení řídil dirigent Arturo Toscanini (1867–1957): všichni tři Italové, nejvýznamnější hudební umělci první poloviny 20. století, byli její vášniví obdivovatelé.

Ema Destinnová byla přesvědčená vlastenka, netajila se svým slovanským původem, mnohokrát se vyslovila proti monarchii, a tak není divu, že v roce 1916, když se během války vracela z Ameriky domů, byla na hranicích zatčena, obviněna ze špionáže a dostala domácí vězení na zámku ve Stráži nad Nežárkou, který od roku 1914 vlastnila. Byl jí odebrán pas, proto nemohla uskutečnit desítky koncertů nasmlouvaných v Americe, což podkopalo nejen její finanční situaci, ale znemožnilo pokračování v úspěšné kariéře po válce – nepodařil se jí návrat ke slávě, vystupovala jen pohostinsky – o osmdesát velkých operních rolí, které měla na repertoáru, nebyl zájem – svět se po válce zásadně změnil, nastoupila jiná generace…

Ve Stráži se intenzivněji vrátila k literární tvorbě, kterou se už od mládí zabývala – psala básně, povídky, dramata, překládala písně a literární díla. Vyjadřovala se stejně dobře česky jako německy, ovládala dokonale francouzštinu, angličtinu, italštinu – národnostní cit však neslučovala s jazykovým projevem, psala většinou německy, jak bylo v tehdejší době v jejích kruzích obvyklé.

Máme velký dluh vůči její literární tvorbě – šestidílný román-kronika Ve stínu modré růže není prý bez hodnoty, nedokončený autobiografický román Pan doktor Casanova o jejích pěveckých začátcích jsem před lety ráda přečetla, po shlédnutí výstavy jsem po něm znovu sáhla a potvrzuji, že je, minimálně přiblížením té doby a stylem života osobností, se kterými se mladá zpěvačka setkávala, zajímavý.

Ema Destinnová byla i výtvarně zdatná, režírovala a komponovala písně – při všech těchto uměleckých aktivitách ale začala v pozdějším věku toužit po nekomplikovaném životě ve dvou, po šťastném domově. V mládí odmítala lukrativní nabídky k sňatku od osobností světového formátu, ve svých pětačtyřiceti letech se rozhodla vzít si o hodně mladšího Čecha Josefa Halsbacha, pilota, který neměl k umění žádný vztah. (Vzpomeňme na její první lásku – i Jindřich Vodílek, cyklistický šampión, který ji opustil a na něhož dlouho nemohla zapomenout, vyznával coby sportovně založený mladý muž zcela jiné životní priority.)

Na popisku k fotografii bylo uvedeno: nevěsta Ema Destinnová v bílém, ženich Josef Halsbach v uniformě za nevěstou, vpravo sestra Jindřiška.
Poté co Halsbach odhadl vratkost její finanční situace, opustil ji – zůstala sama, ochuzená o iluze i majetek, opuštěná a zklamaná. Podnikala dlouhé vycházky po okolí, milovala rybaření.

Poslední koncert, na kterém Ema Destinnová zpívala, se uskutečnil v roce 1928 v Londýně při příležitosti 10. výročí vzniku Československé republiky.

Ema Destinnová zemřela 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích na mozkovou mrtvici, pochovaná je na vyšehradském Slavíně.

Závěrem připomenu zajímavost, o které jste se mohli dočíst v jednom ze článků na našem blogu: do kolébky, ve které lehávala malá Ema Kittlová, položili v roce 1890 Mařenku Barešovou, budoucí spisovatelku Vlastu Javořickou… Její otec, vojenský lékař, se po odchodu do penze stal důlním lékařem a v roce 1878 přivedl na svět dceru majitele stříbrného dolu v Krásné Hoře u Příbrami Emanuela Kittla, s jehož rodinou pak léta udržoval přátelské styky.

M+M Svatošovi:
Silvestrovský výstup na Javořici 2008,
Silvestrovský výstup na Javořici 2010.