Vysoké Tatry, Pieniny, Slovenský ráj

Láska k horám nás neopouští, síly nás opouštějí
Devět intenzivně prožitých turistických dnů, které nám přes nepřízeň počasí přinesly věci nové, ale také vyvolaly vzpomínky na doby minulé…

9. – 17. srpna 2014

Předpověď počasí pro druhou srpnovou dekádu nevyznívala příliš povzbudivě, přesto jsme se na několik měsíců předem plánované putování po slovenských horách těšili – při vyslovení většiny navrhovaných túr se nám oči lačně leskly při vzpomínce na někdejší procházení dotyčné trasy – v některých případech byla vzpomínka stará i pár desítek let…

Program připravil velký znalec hor Milan Marko a my jsme byli rádi, že pro nás v zájezdu českobudějovických a českokrumlovských turistů zbylo místo – v sobotu 9. srpna 2014 o půl desáté přibrali devět Jihlaváků do autobusu, na Moravě přistoupili další, takže na první zastávce ve Strečně čítala naše skupina 34 lidí rozhodnutých nepromarnit ani hodinu ze dnů příštích…

Nejpevnější hrad v celém Pováží chránil z vysokého skalního ostrohu brod přes řeku Váh už od 13. století. Všichni víme, že jeho ruiny bývaly před desítkami let vděčným objektem fotografů, zastavovali jsme se tam při cestách na Slovensko. V devadesátých letech byla provedena kompletní rekonstrukce objektu, zajištěny bortící se zdi a hrad umožňuje zcela jiný pohled na svou bohatou historii, navíc je v něm pobočka Povážského muzea. A ty výhledy…

Naposledy jsme tu byli v roce 2008 (M+M Svatošovi – Malá Fatra) a můžeme potvrdit, že okolí hradu i jeho interiér jsou zase mnohem přitažlivější – také pokročila adorace Žofie Bosniakové (1609–1644), „světice ze Strečna“, jejíž tělo pochované v kryptě hradní kaple nepodlehlo rozkladu. Tento zázrak byl asi odměnou za její dobročinný život: uherská šlechtična pečovala o své poddané v míře tehdy neobvyklé, založila útulek pro chudé a všemožně se snažila pomáhat potřebným.

Ve dvaceti letech už vstupovala Žofie Bosniaková jako vdova do druhého manželství, žila v zámku Teplička nad Váhem a až do své předčasné smrti se věnovala charitě. Protože její rodiče vlastnili Strečno, byla pochována tam; po vyplenění hradu císařskými vojsky se zjistilo, že třicet let zůstalo její tělo zachované a tak bylo přemístěno do kostela v Tepličce, kde v tomto neporušeném stavu zůstávalo až do roku 2009, kdy bylo zničeno rukou duševně chorého žháře.

Ubytování i strava v penzionu U Pavla ve Ždiaru bylo skvělé, navíc ten báječný výhled na Belanské Tatry…

Podle předpovědi mělo dnes, v neděli 10. srpna 2014, ve Vysokých Tatrách pršet, rozhodl tedy vedoucí výpravy, že bude vhodné absolvovat hřebenovku Malých Pienin, protože do té oblasti by déšť neměl dosáhnout. Autobus nás zavezl do Litmanové, odkud jsme se po žlutě značené turistické cestě vydali k sedlu Rozdiel na hranicích slovensko-polských. Zpočátku jsme se drželi pospolu, ale během dne si každý našel svoje vyhovující tempo.

Stoupali jsme po vlhkých pastvinách a dostali první z mnoha darů, které nám zdejší příroda nabídla: v trávě se objevil květnatec Archerův. To, co o něm teď napíšu, jsem zjistila až doma na internetu, zatím jsme v reálu jen obdivně obcházeli tu krásnou, ale nelibě páchnoucí věc.

Není to květina, nýbrž houba pocházející z Austrálie a Tasmánie, do Evropy se dostala v roce 1914 s lodní zásilkou určenou pro Francii. U nás byla poprvé objevena v roce 1963 v jižních Čechách a od té doby se rozšířila do více míst, přesto je pořád vzácná. Roste z nenápadného „vajíčka“, rozkvétá na krátkou dobu a červená chapadla připomínají mořskou hvězdici. Houba je příbuzná hadovce smrduté, pronikavým pachem láká hmyz, který je přenašečem jejích výtrusů.

V sedle jsme zvolili modrou značku, po níž jsme pak šli většinu cesty – vedla po hranici a umožňovala výhledy do krajiny po obou stranách. Hřebenovka byla značně členitá, museli jsme překonávat výrazné výškové rozdíly, ale odměna za orosená čela byla adekvátní.

Zážitkem byl výstup na nejvyšší horu Pienin, Vysoké Skalky (1050 m), téměř poutní polské místo. Na úzkém skalnatém vrcholu, ke kterému se muselo šplhat po velmi strmé a klouzavé stezičce, nebylo pro lidi k hnutí. Ale nelitovali jsme namáhavé zacházky, výhledy do krajiny ozdobené dramatickými oblaky plnými vody, které připlouvaly od bouřících Tater, nám bohatě vynahradily tu trochu potu…

Podívejme se na mapku denní trasy:

Trasa: ŽTZ Litmanová – MTZ sedlo Rozdiel – Vysoká – Huščava – Cyrhle – Šafranovka – schronisko Orlica – ČTZ kolem Dunajce – MTZ Lesnický potok – Lesnica = 26 km

Pieniny se táhnou v délce asi 30 kilometrů na polském i slovenském území a jsou tvořené převážně vápenci. V Polsku vznikl národní park už v roce 1932, na Slovensku (PIENAP) až roku 1967. Nejatraktivnější je část zvaná Průlom Dunajce, kterou jsme na vorech spluli z Červeného Kláštera do Lesnice naposledy v roce 2008 (Belanské Tatry, Pieniny).

Nejadrenalinovější (to je slovo!) sestup se odehrál z hřebene do kaňonu Dunajce – po deštích byly svahy pokryté mazlavým blátíčkem, po kterém se dalo jen stěží sejít elegantně… Pak úlevná krátká procházka po břehu bystrého Dunajce až k ústí Lesnického potoka a odtud už vzhůru do Lesnice, kde na nás čekal autobus.

Při pozdní večeři (20:45) nám Milan připomněl, že máme zakoupené lístky na lanovku z polských Kužnic na Kasprový vrch, a tak snídaně bude zítra už v 6:15.

V Zakopaném jsme v pondělí 11. srpna 2014 vystoupili z autobusu, nedbali nabídek na odvoz ke stanici lanovky v Kužnicích autem ani koňským povozem a vydali se vzhůru k horám hezky zčerstva po svých (asi 2,5 km). V 9 hodin se kabina se 60 pasažéry odlepila od země, vznášeli jsme se nad lesy,

přestoupili v mezistanici Myšlenická Turnia a po čtyřech kilometrech ladného klouzání prostorem a několika minutách jsme byli (za 48 zlotých) téměř o tisíc metrů výše, na Kasprovém vrchu (1959 m n.m.).
Tato možnost existuje už od roku 1936, kdy byla zprovozněna původní lanovka, ta současná slouží od roku 2007.

Venku jsme oněměli úžasem – v ranním slunci se rýsoval skalnatý hřeben Vysokých Tater, které začínají hned za travnatým Laliovým sedlem (1947 m).

Trochu pozornosti jsme věnovali i budově observatoře z roku 1938,

ale záhy jsme celí natěšení vyrazili na cestu – zdatná skupina A do Vysokých Tater na Svinicu a dolinou Pěti jezer k Lysé Polaně,

my Béčka jsme zvolili hřebenovku Červených vrchů, které patří do skupiny Západních Tater.

Červené vrchy jsou úchvatný horský masiv táhnoucí se v délce asi čtyř kilometrů, vápencové vrcholy jsou oblé, ale strmá úbočí jsou rozrytá skalními srázy a fantasticky tvarovanými stěnami.

Cesta po hřebenovce s výhledy na majestátní vrcholy Vysokých Tater a Roháčů, i do okolních dolin, je nezapomenutelná – je jen málo míst, kde se může člověk potěšit takovou rozmanitostí tvarů, barev a nálad a užít si bez větší námahy a v bezpečí opravdový vysokohorský výšlap!

Ze slovenské strany je přístup na hřeben Červených vrchů dlouhou Tichou dolinou – to už není nic pro nás – blahořečili jsme Milanovi, že zařídil, abychom byli vyneseni na Kasprový vrch lanovkou.

I nad Červenými vrchy začalo být proměnlivo,

ale slunce se nedalo snadno odradit.

Šli jsme stále nahoru a dolů, jen občas se postavila do cesty nějaká skalka, kterou bylo nutno přelézt – zajištění žádné, tak byla každá podaná ruka vítaná.
V sedle pod Kondratovou kopou došlo na lámání chleba – jednak při svačině,

jednak při rozhodování, zdali odbočit z vrcholu, na který jsme mířili, ke Giewontu a pak do Zakopaného. Ta hora vypadá velmi lákavě, je opředena spoustou pověstí (takový polský Říp) a Poláci ji milují – v celých procesích na ni vystupují, od vysokého kovového kříže na vrcholu hledí s posvátnou úctou dolů na Zakopané, rozložené pod její mnohasetmetrovou, téměř kolmou stěnou.

Na vrcholku Kondratové kopy se na chvíli zastavila mlha

a usnadnila nám rozhodnutí pokračovat červeně značenou cestou po Červených vrších dál s přesvědčením o zvratu k lepšímu. A opravdu jsme nečekali dlouho – znovu se nabízely daleké výhledy

a kolem stezky skromně čekaly kvítky na obdiv kolemjdoucích.

Sestoupili jsme z Kondratové kopy a vzápětí jsme začali vystupovat na Malolučniak (2096 m).

Pro lepší představu je vhodné zařadit mapku:

Trasa: Kasprův vrch – Goričková – Suchá kopa – Kondracké sedlo – Kondratova kopa – Malolučniak – Kresanica – Temniak – Chudá Turnia – Čudákova Polana – Kiry = 22 km;
na serveru hiking.sk je uvedeno, že tato trasa má 807 metrů převýšení a 1867 metrů sestup!

Z mapy lze vyčíst, že dalším vrcholem, který bylo potřeba zdolat, byla 2122 metrů vysoká Kresanica. Únava se začala pomalu hlásit, ale příhoda, které jsme byli svědky, nás dokonale osvěžila a naladila – věděli jsme od Milana, že je zde ráj kamzíků, ale že bychom zažili z-oči-v-oči setkání, nás nenapadlo. Nejdříve jsme obdivovali poklidně se opodál pasoucí desetihlavé stádo,

pak jsme potkali, možná jen deset metrů od cesty, sólistu, o kterém jsme si mysleli, že je snad cvičený pro potěchu poutníků a drží zde službu – vůbec na lidi nereagoval, choval se jakoby tu byl sám.

Jistě si dovedete představit náš úžas – foťáky cvakaly a kamzičí manekýn byl zvěčněn ze všech stran – ani vy, čtenáři, nepřijdete o svoji porci, ale nic se nevyrovná tomu rozechvění z blízkosti divokého zvířete v přírodě…

Tahle předváděčka znamenala notné zpoždění, tak jsme vrchol Kresanice prošli téměř bez zastavení

a mířili k poslednímu kopci patřícímu k pásmu Červených vrchů, ke 2095 metrů vysokému Temniaku.

Nahoře jsme se pokochali výhledem na Roháče a Oravskou přehradu a pak začal dlouhý a obtížný sestup po svahu Tvrdého hřbetu – bylo třeba všechny výškové metry, kterých jsme hravě dosáhli lanovkou, krok za krokem po klouzavých vápencových kamenech pokorně do posledního odměřit a koleny ubrzdit. Bez trekingových hůlek si nedovedu ten čtyřhodinový padák představit! Ale nic není v životě zadarmo – zažili jsme mimořádný den, teď musíme platit daň.

Naším cílem byla vesnice Kiry, kde čekal autobus.

Ten sestup byl opravdu namáhavý, trval čtyři hodiny a nebylo na něm ani pár metrů rovné cesty…

Všechno trvá, až se ztrhá, šťastně jsme byli dole a zůstaly před námi dva poslední kilometry rovné cesty – ale nebe si usmyslelo, že ani ty nám nedopřeje bez problémů – spustil se takový liják, že během chviličky jsme šli vodou.
Dovedete si představit, jak nám chutnala večeře, ke které jsme zasedli krátce po deváté večerní? A jak rádi jsme po celodenní pravdomluvné túře, která odhalila naše vady (ale i některé přednosti),   uléhali na lože?

V úterý 12. srpna ráno pršelo a nemínilo přestat – Milan rozhodl, že nejvhodnější túra bude v jedné z osmi zpřístupněných roklin ve Slovenském ráji, v Suché Bělé.

V Podlesíku jsme začínali v pláštěnkách, značně prochladlí, ale zanedlouho, po přechodu několika žebříků, jsme se začali rozpalovat.

Déšť postupně ustal, a tak jsme byli skrápěni jen vodou z koryta potoka, kterým jsme stoupali více jak 400 výškových metrů vzhůru k závěru doliny – přechod nad potokem a výstup kolem vodopádů nám umožnila soustava odvážně vedených žebříků, lávek, můstků a stupaček – dřevěných i kovových.

Všechny stupačky i šprušlíky byly mokré, ale nejvíc mi dala zabrat absence zábradlí – jak pevně a vděčně jsem se držela Mirka – holt závrať dokáže s člověkem pořádně zamávat!

Párkrát mě ovládl strach – a to mě docela zaskočilo, protože jsem tu zdaleka nebyla poprvé. Podivné bylo, že jsem si nevzpomínala, že by se mi bývalo něco podobného při dřívějších výstupech přihodilo (pravda, uplynulo od té doby hodně vody v Bělském potoce!)…

Bylo to nevšedních pár hodin, ale vůbec mi nevadilo, když skončily.

Zpět do Podlesíka jsme seběhli po serpentinové asfaltce a odjeli do termálních lázní ve Vrbově. Vřelá voda tam prý tryská z hloubky 2000 metrů, má teplotu 65°C a nám v ní bylo ve venkovním bazénu a se společností přátel dobře! Jen na hlavu už zase vytrvale pršelo…
A pršelo i v noci, pršelo ráno… Milan vyzkoumal z místní předpovědi počasí na důvěryhodných meteorologických stránkách, že nejméně zasažené deštěm budou Pieniny na polské straně, před polednem by se v té oblasti mělo počasí vylepšit.

A tak jsme ve středu 13. srpna 2014 jeli do tzv. Velkých Pienin, abychom vystoupili na nejkrásnější vápencové bradlo v oblasti, na Tři Koruny nad Dunajcem. Nejdříve jsme se zastavili na hrázi přehrady, dostavěné v roce 1997, která odděluje jezero Čorštýnské od vyrovnávacího Šromoveckého – údolí mezi kopci bylo zatopené vodami Dunajce a dva středověké hrady, Niedzica a Czorsztyn, původně proti sobě na vysokých skalách, se nyní shlížejí v blízké vodní hladině.

Hrad Czorsztyn na protějším břehu nebyl v dnešním počasí vidět, déšť sice trochu polevil, ale na radostné vyskakování to nebylo.

Milan našel neomylně místo, kde od silnice bylo možné nastoupit na modře značenou cestu vedoucí ke Třem Korunám; mrholilo, pak vydatně pršelo, terén členitý, cesty blátivé… Neochvějně jsme pokračovali a … ano, přesně podle předpovědi, déšť postupně ustal.

Tomuhle sedlu, ke kterému ústí Sokolí stezka, se také říká „Chvála Bohu“, kdo tudy šel, je mu jasný původ názvu…

Nabírali jsme výšku a postupně se odkrývala krajina pod námi:

Masiv nazývaný Tři Koruny tvoří vlastně pět vápencových bradel, na nevyšší a nejužší z nich je (po zaplacení poplatku) přístup po kovových lávkách vedoucích strmými srázy skalní věže. Z výšky 982 metrů je nádherný výhled – hranici tvoří Dunajec: na následujícím obrázku můžete na levém břehu zahlédnout červené střechy Červeného Kláštera, vpravo jsou polské Šromovce.

Moc nás těšilo, že se konečně naskytla možnost vystoupit na tenhle vznešený vrchol – v roce 2008 nám to počasí nedovolilo, zato jsme si tehdy prošli trasu Průlom Dunajce z Lesnice do Červeného Kláštera.

Sestup až do údolí Dunajce si vyžádal znovu daň od našich kolen – teď byl čas připomínat si větičku v záhlaví článku: láska k horám nás neopouští, síly nás opouštějí… Ale kdo by se tím zabýval, když nad hlavou svítí Tři Koruny…

Mapka dnešní trasy:

Trasa: Niedzica – procházka kolem přehrady a po hrázi – MTZ Tři kopce – sedlo Szopka – Tři Koruny – ZTZ Košařiska – ŽTZ Nižné Šromovce PL – přes lávku Červený Klášter SK. Lesnica – Dunajec a zpět = celkem 21 km

Po žluté značce jsme sešli do úpravné polské vesnice Nižné Šromovce a pořád se otáčeli na jedinečný výtvor přírody, symbol Pienin; jen viditelnost nebyla dokonalá:

Mířili jsme k lávce přes Dunajec, která od roku 2006 umožňuje rychlý přechod z Polska na Slovensko – přejdeš v pohodlí po 176 metrů dlouhém a dva a půl metru širokém mostě, podíváš se do věčně k Visle ubíhajících vod čiperného Dunajce a jsi tam, kde čekají přátelé a autobus s pohodlnými sedadly…

Účastníci zájezdu, kteří dosud neabsolvovali plavbu na pltích po Dunajci, měli teď dobrou příležitost; my jsme jeli v roce 2002 delší voroplavbu s Poláky a 2008 z Červeného Kláštera do Lesnice (Belanské Tatry, Pieniny) – právě pro tuto asi dvouhodinovou, devítikilometrovou plavbu se teď převážná většina přátel rozhodla.

My jsme si zatím prohlédli vzácné staré lípy v parku před klášterem a pokochali se uměleckými díly, která jsou zde, v blízkosti historického objektu umístěná. Červený klášter patříval poustevnickému řádu kartuziánů a byl postaven v první polovině 14. století jako filiálka kláštera na Spiši. Zdálo se, že po rozboření husity a zničujících požárech během dalších staletí byl osud kláštera definitivně zpečetěn rozhodnutím o zrušení za císaře Josefa II. v roce 1782, ale ve druhé polovině 20. století byly budovy zrekonstruovány pro muzeum a vzácné umělecké památky ze Spíše.
V roce 2011 byla do parku umístěna kopie sousoší Nejsvětější Trojice a sv. Jana Nepomuckého – originál z roku 1768 je umístěn ve zdejším klášterním kostele sv. Antonína Poustevníka.

 

Zatímco naši přátelé si užívali plavbu na vorech a poslouchali zábavné historky „pltníků“, my jsme přejeli autobusem do Lesnice a šli jim do přístavu naproti. Vzpomínám si, že jsme při naší plavbě vyslechli přibližně toto varování: “Je tu národní park, zachovávejte ticho. Ať vás ani nenapadne volat o pomoc, spadnete-li do vody. Když se ocitneme ve vodě všichni, zachraňujte nejdřív nás – pltníků je málo, turistů hodně.“ Rozchechtaní jsme tehdy poslouchali povídačky „goralů“ ve vyšívaných modrých vestách, s černými kloboučky posetými mušličkami – jejich předkové, když se plavili na vorech k Baltickému moři, připevnili si za jednu, asi čtyřtýdenní plavbu, jednu mušličku – tedy: čím více mušliček, tím zkušenější borec…

Odcházíme do Lesnice a v polovině kopce už nás míjí auto s rozebranými vory – vezou je do Kláštera, smontují a budou připraveny na zítřejší plavbu… Dočetla jsem se, že Dunajec brázdí flotila 250 polských a 60 slovenských vorů.

Ani ve čtvrtek 14. srpna 2014 jsme se nedočkali příznivější předpovědi počasí – a to máme zamluvené lístky na polskou lanovku z Kužnic na Kasprův vrch! Po opuštění stanice se kabina lanovky zabořila do husté bílé mlhy a my jsme trudnomyslně koukali do „nikam“. Přehoupli jsme se přes poslední sloup – a ejhle – ve dvoutisícové výšce bylo jasno, mlha se držela v dolinách…
Uctivě jsme postáli před pamětní deskou na budově horní stanice lanovky, která připomínala návštěvu papeže Jana Pavla II. v červnu 1997

a už jsme z Kasprového vrchu zamířili do blízkého Suchého sedla, z něhož byl výhled na nádherné přírodní divadlo – každou minutu se scéna měnila:

Nemohli jsme se odhodlat k sestupu do Gasienicowé doliny, vychutnávali jsme vzácné okamžiky božských výhledů. Tak ještě tenhle na Laliový, za ním vlevo Svinica, vpravo Kriváň:

Směrovník jasně ukazoval naši trasu – po žlutém značení Gasienicowou dolinou k chatě Murowaniec – na túru po hřebenech nebylo v nejistém počasí ani pomyšlení.

S velkým respektem jsme pozorovali tatranský hřeben po pravé ruce – vede po něm nejtěžší túra nazývaná Orla Perć neboli Orlí stezka.

Možná přijde vhod zopakování základních informací: Vysoké Tatry jsou od Západních Tater oddělené Laliovým sedlem (1947 m) a táhnou se až ke Kopskému sedlu (1749 m), kde začínají Belanské Tatry. Nejzápadnějším vrcholem Vysokých Tater je Svinica (2301 m), nejvýchodnější je Jahňací štít (2229 m), nejvyšší je Gerlachovský štít (2655 m), symbolem Vysokých Tater je Lomnický štít (2634 m).

Nežli jsme došli k chatě Murowaniec (1510 m), spustil se hustý déšť a usadil se v dolině, postupně zneviditelnil okolní hřbety a naše nálada klesla asi tak na 2°C, stejně jako okolní teplota.

Chatu s kapacitou 120 lůžek postavili v roce 1921 polští turisté. Teď v ní nalezli útočiště před deštěm a slotou všichni, v jejichž dosahu se ocitla.

Déšť pokračoval v devastaci našich myslí, ale bylo nutné sejít dolů – velitel výsadku vybral cestu po černé, prý zásobovací cestě, zvané Psia Trawka, která nás měla Dolinou Suché Vody dovést k silnici na místo zvané Brzeziny, kde bude čekat autobus. Udatně jsme vyrazili po cestě z balvanů, z nichž ani jeden neměl oblou plošku, jen ostrými hranami se na nás šklebily na úrovni došlapu – inu, nebylo to v dešti nic moc… Ale dolů jsme samozřejmě sestoupili tak rychle, jak to jen šlo…

Mapka výletu:

Trasa: Zakopané – Kužnice; Kasprův vrch – Suché sedlo – Gasienicowá dolina – chata Murowaniec – Psia Trawka – Dolina Suché Vody – Brzeziny = 16 km

Ale nebyl pro mě konec podvečernímu trápení – většinou účastníků byl nadšeně schválen pobyt v termálech, a tak jsme jeli do Szaflarů. V moderní obrovské hale byl zmatek, velmi nepříjemný personál, ze všeho chování čouhala snaha o zisk – jedna hodina stála 24 zlotých!, voda 36°C, plno řvoucích dětí – pro mě hrůza!
Milovníci bazénového rachtání to viděli pochopitelně jinak.

Konečně! Milan nám sdělil, že dneska, v pátek 15. srpna 2014, by to mohlo s počasím vyjít!

Autobus nás tedy odvezl do Javoriny a před námi byla cesta zahradou Tater, dolinou Zadné Meďodoly. Po zelené značce jsme šli kolem říčky Javorinky až k hájence Podmuráň,

odkud nás modře značený chodník s infotabulemi vedl po úbočích Belanských Tater – postupně jsme ve výšce tušili vrcholy Muráně, Havrana, Ždiarské Vidly – až do Kopského sedla, kde začínají Vysoké Tatry.

Velmi krásné a zajímavé místo je soutěska Bránka, která vznikla erozním působením Meďodolského potoka a dešťové vody po ústupu ledovců. I v současnosti koná stále potok své dílo a stěny, zatím 20 – 40 metrů vysoké, se prohlubují.

Délka skalnaté části kaňonu je asi 185 metrů, nejužší místo měří 16 metrů.

Meďodolský potok pramení kousek od Kopského sedla a na svých necelých pěti kilometrech toku, než se vleje do Javorinky, klesne o 530 výškových metrů.

Přezdívka „zahrada Tater“ sedí – pár obrázků na potvrzení:

Stezka vedla vzhůru líbeznými loukami; kovový kříž nás přiměl zastavit – na deskách jsme se dočetli smutný příběh o zdejších „pastýřských válkách“.

V roce 1596 vyvrcholil mnohaletý boj o vlastnické právo na pastviny a právě v těchto místech byli dva pastýři zabiti a patnáct dalších těžce zraněno.

Následující obrázky snad přiblíží závěrečný úsek cesty pod hřebeny Belanských Tater.

Přes Kopské sedlo (1749 m) vedla ve středověku důležitá obchodní cesta mezi Uherskem a Polskem, v okolí se dolovala měděná ruda, ze které se razily mince a vyráběly užitkové předměty – po šachtách už není ani památky, ale listinné zápisy hovoří jasnou řečí.

Naposledy jsme pohlédli na sluncem zalitý hřeben Belanských Tater,

přešli hranu sedla a uviděli, že vrcholky Vysokých Tater jsou ukryté v mlžných závojích…
Počasí na této straně nebylo zdaleka zářivé…

Zvolili jsme červeně značenou cestu kolem Trojrohého plesa k Chatě u Zeleného plesa (dříve se jmenovala Brnčálova chata, všeobecně zvaná Brnčálka) – kdo ji šel, dobře ví, že je záživná:

Na Brnčálce (1551 m) jsem si, stejně jako během celé dnešní trasy, zavzpomínala na své lehkonohé mládí a tehdejší neochvějnou důvěru ve své schopnosti…

Na minutku jsme i zahlédli temný Jahňací štít, nejvýchodnější vrchol Vysokých Tater,

Kežmarský štít a Svišťovka nám nedovolily pokochat se jejich majestátem.

Chata byla postavena v závěru doliny Zeleného plesa v roce 1897 a patří k nejnavštěvovanějším místům této části Tater; je celoročně přístupná.

Když jsme se vydávali po odpočinku, občerstvení a vyslechnutí nápadité hlasové produkce křiklavě barevného papouška v jídelní hale chaty do Bílé Vody Kežmarské, citelně se ochladilo a obloha získala kovový nádech.

Žlutá značka nás kolem Zeleného potoka a Šalviového pramene vedla do civilizace.

Dokonce nám byl dopřán kratičký pohled na Jestřábí věž,

pak ale začalo drobně pršet. Na zastávce linkového autobusu v Bílé Vodě Kežmarské jsme čekali jen deset minut. Únavu z dlouhé túry hravě odstranilo domácí slivovicové panáčkování.

Mapka dnešní trasy:

Trasa: Tatranská Javorina – Podmuráň – Zadné Meďodoly – Kopské sedlo – Bílé pleso – Trojrohé pleso – Chata u Zeleného plesa – Šalviový pramen – Bílá Voda Kežmarská = 27 km

Z času vyměřeného pro putování Západními Karpaty zbývala už jen sobota 16. srpna 2014 určená po podrobném studiu meteorologických map k uskutečnění korunní túry ve Vysokých Tatrách. Ze skvělé nabídky si účastníci zájezdu vybírali podle svých tužeb a možností – např. výstup na Téryho chatu, přechod přes Příčné sedlo na Zbojnickou chatu atd. či výstup na Rysy. Naše šestičlenná skupina (J+J Korbelovi, Lenka a René z Českého Krumlova a my) zvolila výstup Mlynickou dolinou a přechod přes Bystrou lávku do Furkotské doliny – okruh po žluté značce s východištěm a cílem na Štrbském Plese. V 9 hodin jsme začali stoupat z parkoviště na Štrbském Plese (1350 m) kolem sportovního areálu do Mlynické doliny. Na fotografii infotabule jsem zakreslila červeně naši trasu, fialově cestu na Rysy.

Počasí nebylo podle našich představ, ale důvěřivě jsme šlapali vzhůru dokud se na první skalnaté terase neobjevily závoje vodopádu Skok.

U 25 metrů vysokého vodopádu končí túra pro většinu „svátečních“ turistů – dneska s námi k němu šlo procesí mladých hlučných Rusů a Ukrajinců…

Mlynický potok teče z horní části doliny a překonává skalnaté prahy a terasy, tento „skok“ je nejobdivovanější

a musejí ho v opačném směru překonat i turisté, kteří chtějí pokračovat dál.

Silně se ochladilo, za horami-za řekami neuhlídali vítr a ten lítal dolinou jako puštěný z řetězu, mraky polykaly vrcholky Bašt, Satana, i Soliska na levé straně doliny.

Nejenže pak pršelo, ale i kroupy padaly… Po čtvrthodince vykouklo slunko, ale slota se zakrátko vrátila, což se během výstupu opakovalo třikrát. Nakonec to víření přece jen ustalo a po obou stranách se vylouply zpupně naježené skalnaté hřebeny.

Z dalších obrázků je patrné, že jsme měli štěstí a mohli pokračovat v relativně dobrých podmínkách.

Postáli jsme u pamětní desky se jmény sedmi záchranářů, kteří v roce 1979 zaplatili při havárii vrtulníku svými životy za nezodpovědnou žádost o pomoc pro turistku z bývalé NDR, zraněnou při sestupu z Bystrého sedla – helikoptéra měla v závěru doliny, u Capieho plesa, kde se údajně žena nacházela, omezené možnosti k přistání a větrný poryv ji při manévrování zatlačil na hranu skalního prahu, odkud stroj spadl a začal hořet. A ta paní? – už předtím se rozhodla sejít za pomoci přátel dolů sama!

Mlynickou dolinu uzavírá Štrbský štít a pro přechod do Furkotské doliny se v letních měsících využívá Bystrá lávka (2300 m), ke které jsme začali stoupat od Capieho plesa (2075 m) po balvanech téměř neznatelnou stezkou.

Na trasu jsem vycházela zcela bezstarostně, protože jsem ji kdysi prošla a nevzpomínala jsem si na jakýkoliv problém. Musím se ale přiznat, že místy mi cesta dala zabrat – podmínky byly ovšem stejné jako před lety, to já jsem teď jiná… Ach jo…
Ale i mnohem mladší frajerky byly šťastné, když se vyšplhaly po řetězech žlabem v Soliskovém hřebeni a shlédli k Vyšnému Wahlenbergovu plesu ve Furkotské dolině.

Vyšné Wahlenbergovo pleso (2157 m) je jedno z nejvýše položených tatranských jezer (v Tatrách je prý 120 ples) – leží na nejvyšším z pěti skalnatých pater Furkotské doliny.

Toto, i Nižné Wahlenbergovo pleso (2053 m) na spodnějším patru této skalnaté doliny, mají jméno po švédském cestovateli a botanikovi Goranu Wahlenbergovi.

Furkotské dolině daly název štít a sedlo uzavírající ji na severu – bohužel ani síly ani počasí nám neumožnily výstup na Furkotský štít (2404 m), musela stačit jen vzpomínka na doby nenávratně uplynulé…

Opotřebované kolenní klouby udávaly rychlost sestupu, zdolávali jsme postupně jednotlivá patra a věděli, že se sem v tomto životě už nevrátíme…

Při sestupu z nejníže položené skalní terasy v závěru Furkotské doliny byl hezký výhled na Furkotská plesa, Vyšné (1698 m) i Nižné (1626 m), dokonale umístěná v balvanitých Zlomiskách.

Dostali jsme se do pásma kosodřeviny, na Škutnastou Polanu (1710 m),

kde směrovka hlásila, že Štrbské Pleso je vzdálené hodinu a půl cesty.

Co se týká těch časových údajů na slovenských směrovkách: mínili jsme v mládí, že časy nejsou dobře stanovené, neboť jsme vždycky byli na místě mnohem dříve nežli psáno; pořád ještě si myslíme, že údaje jsou chybné – jsme totiž v cíli většinou o dost později…

Na konci hřebenu Soliska, tam, kde se spojují Furkotská a Mlynická dolina, leží ve výšce 1350 metrů Štrbské pleso, z něhož (pod povrchem) vytéká voda na dvě strany – do Baltského i Černého moře.
Osada Štrbské Pleso vznikla v roce 1872, když byla postavena první chata, ke které záhy přibyly budovy klimatických lázní.

Rekapitulace denní trasy:

Trasa: ŽTZ Štrbské Pleso – sportovní areál FIS – vodopád Skok – Pleso nad Skokom – Malé Kozí pleso – Capie pleso – Bystré sedlo – Vyšné Wahlenbergovo pleso – Nižné Wahlenbergovo pleso – Vyšné a Nižné Furkotské pleso – Škutnastá Polana – ČTZ – Štrbské pleso – Štrbské Pleso = 20 km

V 19 hodin jsme odjížděli k poslednímu noclehu ve Ždiaru – stačilo: během posledních turisticky důkladných dní jsme ušli 148 kilometrů, což sice není závratné číslo, ale notné převýšení a úmorné sestupy z něj činí v našich očích úctyhodný údaj.

Zákon schválnosti nás neobešel – v neděli 17. srpna 2014 byla obloha při focení zářivá a bez mráčku.

Milan Marko jako zkušený cestovatel ví, že turisté mají široké spektrum zájmů, a tak autobus při návratu domů hned pod Tatrami nasměroval na starou silnici kolem Važce a zavezl nás ke hřbitovu německých vojáků, kteří padli na Slovensku v letech 1939–1945.

Hřbitov s jedinečným panoramatem Vysokých Tater vznikl na konci devadesátých let;

pod kříži z leštěné žuly jsou pochovány ostatky 6500 německých vojáků.

Autoři projektu dostali v roce 1999 Cenu Dušana Jurkoviče za architektonické ztvárnění hřbitova.

Hodinu po poledni jsme překročili hranice se Slovenskem a netrvalo dlouho, rozloučili jsme se v Buchlovicích se šesti účastníky zájezdu. Na prohlídku zámeckého parku jsme dostali hodinku a využili jsme jí k tomu, abychom začali přepínat ze snu do reality.

Největší cenností buchlovického parku jsou vzrostlé staré stromy – jeden každý by nám jistě prozradil svůj příběh, kdybychom o to trpělivě usilovali – čas ale pracoval proti nám, a tak jsme se aspoň inspirovali řádem, který vůkol panoval a připomněl, že čas sváteční je pro tentokrát za námi,

ale nové cesty čekají…

Související články:

M+M Svatošovi – Roháče ,
M+M Svatošovi – (Nejen) Malá Fatra.