Seminář cvičitelů a vedoucích turistiky KČT oblasti Vysočina 2014 pořádaný v chatě na Čeřínku

11. – 12. října 2014

Jak ten čas rychle letí… Zdá se to nedávno, co jsme byli v Pacově a ono už je to rok! Tentokrát jsme se sešli v chatě na Čeřínku, stejně jako v letech 2010 a 2012 – ale přírodní park Čeřínek a okolní historická krajina mají stále co nabídnout. Navíc právě na tomto 761 metrů vysokém kopci uprostřed nádherných lesů se na začátku 20. století začala formovat organizovaná turistika a byla postavena chata, která loni oslavila 100 let od svého vzniku.
Na té další, která má ve svém rodném listě letopočet 1923 a v roce 1988 dostala nové odění, teď šéfuje Zdeněk Vlček, který se už dva roky snaží po problematických počinech minulých nájemců obnovit někdejší proslulost a přívětivost místa, které si kvůli svým turistickým dějinám zaslouží být opečovávané…

Před desátou hodinou v sobotu 11. října 2014 bylo všech 55 účastníků semináře z jedenácti turistických odborů kraje Vysočina připraveno k odjezdu na autobusový zájezd po blízkém Třešťsku.

První kratičká zastávka byla v Čenkově,

rodné vsi plukovníka Josefa Jiřího Švece (1883–1918), legionáře a významného sokolského činovníka, v jehož osobě jsme uctili všechny sokoly, kteří položili život za svůj národ.

Po studiích se stal Josef Švec, nadšený příznivec sokolského hnutí, učitelem v Třebíči, poté odešel do Ruska, aby tam jako profesor tělocviku na prestižních školách šířil sokolské ideje a zakládal organizace, což se mu dařilo a stal se na Rusi váženou osobou. Po vypuknutí války se přihlásil do československých legií a pro své vědomosti a morální kvality postupoval ve vojenských funkcích až se stal velitelem divize. Boje s bolševiky na Sibiři byly na podzim roku 1918 velmi tvrdé, vyčerpaní vojáci vypovídali poslušnost a když 25. 10. 1918 odmítli splnit Švecův rozkaz, pětatřicetiletý velitel se zastřelil. V dopise na rozloučenou zanechal rozkaz k boji – pluk jej po jeho smrti splnil.

Právě 28. října 1918, kdy byla vyhlášena republika, za jejíž vznik bojoval, byl plukovník Švec pochován v Čeljabinsku. V roce 1933 byly jeho ostatky převezeny do Památníku osvobození na Vítkově, za války však gestapo nařídilo umístit je do rodinné hrobky v Třešti.

Bronzová pamětní deska na rodném domě plukovníka Švece byla odhalena v roce 1921. Když jsem hledala informace na netu, dozvěděla jsem se zajímavý příběh, uvedený v pořadu Kronika Vysočiny vysílaném letos v květnu na rozhlasové stanici Region. Možná vás také zaujme:

V srpnu 1940 byla kovová deska zrekvírována pro válečné účely, v Jihlavě si jí ve vagonu všiml polenský železničář Antonín Jedlička, odnesl ji a v bedně poslal na svoji adresu do Polné, zakopal v zahrádce pod okny a do čerstvé země nasázel lilie. Ztráta se vyšetřovala, ale naštěstí se nic nezjistilo. Po válce pan Jedlička desku vykopal a vyčištěná putovala tam, kam patří.
25. října 2008 při 90. výročí úmrtí plukovníka Švece byla v Třebíči odhalena jeho socha. (M+M Svatošovi – Socha plukovníka Švece)

Autobus nás zavezl ke skalnatému vrchu v lesích, kde byl v první polovině 14. století postaven hrad, nyní známý jako Roštejn. Zachariáš z Hradce, pán na Telči, přebudoval koncem 16. století sídlo na lovecký renesanční hrádek s rozlehlou oborou v blízkosti – jen 45 metrů vysoká sedmiboká věž čnící nad lesy Javořických vrchů vypovídá o poloze romantického hrádku skrytého v hloubi lesů. Dneska jsme z ní skrze mlhu shlédli sotva na nádvoří, za příznivých okolností je dohlednost několik desítek kilometrů, prý až na Alpy…

V roce 1915 hrad zcela vyhořel, po opravách je od roku 1982 Roštejn přístupný veřejnosti – jsou tu sbírky z fondu Muzea Vysočiny v Jihlavě.

I díky průvodkyni se stala prohlídka hradu zážitkem – o erbech vymalovaných na stěně sálu dokázala poutavě vyprávět a při návštěvě sklepa s expozicí nerostů a kamenických výrobků nám přiblížila řadu historických událostí. Třešť, město betlémů, dává svou chloubu na vědomí ještě před příchodem návštěvníků do centra,

pak mají milovníci tradičního řezbářského umění jedinečnou příležitost obdivovat množství figurek na stálé výstavě Spolku přátel betlémů v Třešti. V sálech jsou k vidění nejen staré betlémy, budované několika generacemi třešťských občanů, ale i v současnosti se rodí nový betlém při Dřevořezání, což je akce, která se v Třešti koná od roku 2002, vždy 5.–6. července.  30 až 50 řezbářů-betlémářů se zúčastňuje pracovního setkání, při kterém z jejich výrobků postupně vzniká jedinečný soubor – teď má přes 800 postav, zvířátek, stromů, staveb a roztomilých maličkostí jako jsou andělíčci, houby, pařízky, kometa a podobně – rozhodně stojí za vidění. Občas se vyklubou i „nebetlémská“ dílka, např. malá galerie nejvýznamnějších Čechů – na podstavci znázorňujícím české země stojí za klečícím Otcem vlasti prezidenti Masaryk a Havel následováni Komenským.

Expozice betlémů, muzeum a íčko sídlí v honosném domě s klasicistní fasádou, kde se v roce 1883 narodil jeden z nejvýznamnějších ekonomů 20. století – Josef Alois Schumpeter (†1850). Když mu byly čtyři roky, přestěhovali se rodiče do Jihlavy, pak s nimi odešel do Vídně, kde vystudoval a působil jako ekonom na několika významných evropských pozicích. Po nástupu fašismu přesídlil do Spojených států; často se uvádělo, že je tvůrcem japonského hospodářského zázraku – existují však různé názory na Schumpeterovy teorie – to je pro mne věc značně nesrozumitelná, takže u tohoto sdělení skončím. 🙂

Ještě jedna osobnost, která ovlivnila dějiny lidstva, pochází z Třeště – v roce 1590 se tu narodil Šimon Partlic ze Špicberka, matematik, lékař a hvězdář, a také vychovatel synů Fridricha Falckého.

Po bitvě na Bílé hoře odešel do Německa a jako člověk nadprůměrně vzdělaný v několika oborech zanechal své stopy po celé Evropě. Kde a kdy zemřel není známo.

Poslední dny druhé světové války přinesly do Třeště velkou tragédii – dne 7. května 1945 bylo Němci popraveno 34 zdejších občanů.

Třešťská rodačka Herta Kašparová, jejíž rodiče se hlásili k nacistům a ona pracovala na gestapu, označila na samém konci války velícímu důstojníkovi lidi, sousedy a spolužáky, o nichž jen ona věděla proč se jim mstí – němečtí vojáci ve velmi vzrušených posledních dnech války vyřizovali vše střelbou – čtyřiatřicet Hertou vybraných mužů bylo odvedeno na vězeňský dvůr a okamžitě popraveno. Rok po válce byla Herta Kašparová za svůj skutek odsouzena a veřejně oběšena.

Abychom si před studijním blokem vyčistili hlavu a měli čas zpracovat všechny nabyté dojmy, mohli jsme si po vystoupení z autobusu vybrat k návratu na Čeřínek mezi dvěma trasami – buďto žlutě značená pěší cesta z Dolní Cerekve nebo zeleně značená stezka z Cejle.

Po 16. hodině jsme seděli před plátnem a hodinu sledovali soutěžní filmy promítané na Festivalu amatérských turistických filmů a fotografií ve Zlíně – autoři z Vysočiny reprezentovali naši oblast na jarní přehlídce výborně: popatřit na snímek nazvaný 120 let KČT Havlíčkův Brod, Česko-saské Švýcarsko či Stezku Bohuslava Reynka byla čirá radost.

Další hodina patřila Standovi Balíkovi – vyslechli jsme od něj velice zajímavou a fundovanou přednášku na téma 125 let značení turistických tras v České republice.

Po dobré večeři pokračovala stolová turistika na téma: Aktuální informace z dění v oblasti KČT Vysočina. Tento blok se dá nazvat Turisté sobě – většina zúčastněných svým sdělením o činnosti v uplynulém období i plánovaných akcích přispěla k informovanosti ostatních a to je velký přínos oblastního setkání, kterého si účastníci považují…

Film studia BRAJA Poslední puchýř 2013 v Humpolci očima účastníků viděla většina turistů poprvé – já už několikrát, a proto si dovolím tvrdit, že je to nejen zdařilý dokument, ale i hold vysočinské turistice…

I na harmoniku, tanec a zpěv došlo…

Krásné nedělní ráno 12. října 2014 jsme unisono chválili

– avšak dříve než jsme se vydali do okolních prosluněných lesů, vyslechli jsme hodinovou přednášku vůdce vysokohorské turistiky Jiřího Nováčka, zkušeného lektora, jehož účast pro nás zajistila hlavní organizátorka semináře Míla Bradová.

Horolezec s dlouholetou praxí se zabýval metodikou přechodu vodních toků a technikou jištění v horách, zhodnotil i akci Setkání VHT ve Žďárských vrších 2014 a sdělil informace o příštím ročníku.

Účastníci semináře si mohli vybrat ze tří tras – nejdelší, desetikilometrovou po NS Čeřínek, vedli Věra a Jiří Veselých, k Čertovu hrádku zavedli zájemce Iva Svobodová a Vašek Plánka a stejně dlouhým, šestikilometrovým okruhem přes Fialovy skály jsme klopýtali s turisty my dva.

Zdaleka jsme tu nebyli poprvé, ale zaskočilo nás, jak od poslední návštěvy vyrostly náletové stromy a průchod po skalnatém hřebeni se ztížil – avšak je nutné si připomenout, že tudy nevede značená, tedy udržovaná stezka a cvičitelé turistiky jsou vlastně prominenti, kteří mají možnost navštívit tuto lokalitu, která kromě přírodní vzácnosti je i historickým územím objevovaným v „pionýrských“ časech turistiky na začátku 20. století.

Přátelé, kteří Skalku neznali, si pochvalovali zážitkovou trasu…

… a naprosto nadšení byli z kolomazné pece, bonbónku na závěr (informace ve článku M+M Svatošovi – Podzimní setkání značkařů 2013)

Nakonec společný obrázek účastníků na schodech u chaty, které zcela vyhovují pro fotografování, ale pro chůzi nejsou nejvhodnější…

Tak ať se ve zdraví sejdeme příští rok u Želivky. 🙂