Neděle 24. srpna 2014
Skoro rok uplynul, nežli jsme našli příležitost prohlédnout si druhou polovinu výtvarných objektů spolufinancovaných z Evropské unie a instalovaných během roku 2013 v obcích na jihozápadní Moravě při ojedinělé akci, od níž si organizátoři slibují zachování, a dokonce i rozvíjení odkazu předků.
Vraceli jsme se z Třeboně, kde letos měli základnu účastníci Putování za pětilistou růží a naplánovali si zpáteční trasu tak, abychom navštívili vesnice zapojené do projektu – právě ty, na které se nám nedostalo času při loňském vánočním putování za sochami.
Mířili jsme do Slavonic, které ale nepotřebují být zapojeny do oživovacích plánů – je jen málo měst s tak bohatou a cennou renesanční architekturou v historickém centru. Vydatně pršelo cestou přes Bystřici i Staré Město pod Landštejnem – stěrače měly napilno…
Před Slavonicemi déšť ustal a nám se vrátila naděje. 🙂
Nemohli jsme „perlu moravskou“, „malou Telč“ minout, dopřáli jsme si aspoň krátkou procházku.
Město bylo založené na zemské stezce Praha – Vídeň asi ve 12. století a patřilo pánům z Hradce. Dějiny Slavonic jsou plné katastrof – za třicetileté války je vyplenila švédská vojska, nato přišel mor, v polovině 18. století ničivý požár… Přese všechno se město nejen udrželo, ale vždycky rozkvetlo do krásy.
Zatímco jsme okouzleně vzhlíželi ke štítům domů, slunce nás začalo zlehka šimrat v nose a po chvíli se rozhodlo zvýšenou aktivitou dohonit nucenou odstávku – najednou bylo všechno hezčí… 🙂
V současnosti žijí ve Slavonicích (a připojených obcích) necelé tři tisícovky lidí.
Slunce kreslilo ostré stíny po budovách kolem nevšední městské kašny s kamennými pětilistými růžemi na bočních stěnách, nad nimiž se vznášela Madona na štíhlém, vysokém sloupku, který údajně býval městským pranýřem…
Necelých 10 kilometrů východně od Slavonic je Písečné – obec s asi pěti sty obyvateli, do které jsme zavítali poprvé v životě a byli překvapení, kolik zajímavostí může nabídnout. Přijeli jsme poznat sochu nazvanou Duch Dyje,
ale zdrželi jsme se mnohem déle. Tajemná, dva metry vysoká postava je zahalená řasnatou drapérií z mrákotínské žuly a v rukou drží rybu požírající vlastní ocas – to je symbol koloběhu vody, tedy toku Dyje.
A není na návsi sama – společnost jí dělají dřevěné skulptury umístěné na trávníku před zámkem.
Z gotické tvrze chráněné vodními příkopy vznikl na panství pánů z Hradce renesanční zámek, který v současnosti volá po opravách, ale ještě víc úpí pod oprýskanými zdmi a úřední mašinérií pivovar z roku 1929…
Infotabule nám dala tip na nedaleký židovský hřbitov založený na začátku 18. století – o jeho existenci jsme předtím neměli ani potuchy. Na zalesněném návrší nade vsí je za kamennou zídkou 450 náhrobních kamenů v barokovém a klasicistním stylu a na první pohled je jasné, že hřbitov není opuštěný, nýbrž s péčí opravovaný…
Trochu jsem se zajímala o dějiny místa a dočetla se, že nařízení císaře Leopolda I. z roku 1670 o vyhnání Židů z Vídně a Dolního Rakouska vyvolalo migrační vlnu a v několika obcích na Moravě, poblíž hranic s Rakouskem, se Židé postupně usadili.
Přejezd autem do nedaleké Dešné zabral jen chviličku – stáli jsme na návsi, z níž jsou jen tři kilometry na hranice s Rakouskem – obec jsme poznali v létě při cyklojízdě z Moravských Budějovic k Raabs an der Thaya, a okamžitě uviděli objekt našeho zájmu.
Nenašla jsem, kdo je autorem dřevěných Blíženců – v historickém centru obce, pod dohledem vysoké věže kostela sv. Jana Křtitele, působí však mile a lidsky…
Než jsme v Mladoňovicích popatřili na dílo místních zdatných řemeslníků, podívali jsme se na dvě nádherné církevní stavby ve vsích, jimiž jsme projížděli – neodolali jsme zastavení u kaple Narození Panny Marie na kopci Hájku v Kostníkách.
Vzpomínáte? Podobný obrázek jste už na našem blogu viděli ve starším článku Police a Uherčice. Tehdy jsme se vydali na samé hranice kraje Vysočina, nedaleko od pohraničních moravsko-rakouských lesů a navštívili zámky, o nichž se pohříchu příliš nemluví, ale pro svůj kulturní význam rozhodně zasluhují pozornosti. V Polici nás průvodkyně upozornila na osudy posledních majitelů panství a uvedla, že Vraždové z Kunvaldu jsou pochovaní v kapli na Hájku kousek nad městečkem.
Skoro na dohled je úžasná stavba farního kostela sv. Linharta v Kdousově – naprosto zaujati jsme se zvrácenými hlavami prohlíželi obrovský pozdně barokní kostel v maličké, prý o málo víc než sto lidmi obývané vesničce.
Tato, v současnosti do zářiva opravená stavba vznikla v polovině 18. století na místě středověkého kostela.
Nemohu neuvést obrázek sochy na fasádě rodinného domku v Kdousově – nic bližšího o ní jsem ale nenalezla.
Ochránce před ohněm, patrona hasičů sv. Floriána, mají i na návsi v Mladoňovicích.
Kult tohoto svatého je zvláště zde hodně rozšířený – Florián totiž žil v sousedním Rakousku (M+M Svatošovi – Rakouské Alpy v okolí Schladmingu).
Autoři výtvarného objektu z lipového dřeva jsou Stanislav Brada, Jiří Prokop a Ladislav Karásek, stříšku vytvořili místní truhláři.
Není to však zdaleka vše, co návštěvníka Mladoňovic zaujme – jen co přijde k pamětní desce významného rodáka, uvědomí si, že už někdy slyšel jméno Petr z Mladoňovic… Ano, spisovatel, kazatel a pedagog z první poloviny 15. století se narodil právě zde (asi 1390, †7. 2. 1451).
Petr z Mladoňovic jako stoupenec a žák Jana Husa provázel svého Mistra do Kostnice a zůstal s ním až do jeho smrti na hranici 6. 7. 1415; byl i svědkem pozdější popravy Jeronýma Pražského. Po návratu z koncilu sepsal o dění v Kostnici podrobnou latinskou zprávu, z níž dodnes historikové čerpají. Učil na pražské univerzitě, od roku 1426 byl děkanem, později rektorem – tedy významnou osobností, a Pražané mohli poslouchat jeho kázání v kostele sv. Michala u Staroměstského náměstí, kde byl farářem.
Silničkou mezi poli, za přejezdem železniční trati Jemnice – Moravské Budějovice, se slávou postavené v roce 1895, pak kulturní památkou prohlášené a před několika lety potupně pracovníky krajského úřadu Vysočina zrušené, vpravo, a jsme v Třebelovicích, kde nás vítá opět sv. Florián – tentokrát s noblesním vzezřením římského vojáka:
Na webu jsem se dočetla, že na třebelovickém nádraží se natáčel film Stůj, nebo se netrefím!
Do Jemnice nás nepřitáhla socha z okruhu těch, které mají pozvednout turistický ruch na tichých vsích regionu, nýbrž památník vybudovaný ke 100. výročí narození jemnického rodáka, akademického sochaře Jaroslava Šlezingera (1911–1955), vězněného za německé okupace a zavražděného o pár let později v komunistickém lágru. (M+M Svatošovi – Socha T. G. Masaryka , Socha plukovníka Švece )
Autor památníku Stanislav Müler vytvořil umělcovu bustu na sochařském stojanu, na němž leží načatý bochník chleba – střídka byla ve vězení často jediným materiálem pro modelování…
Toužili jsme aspoň zahlédnout Šlezingerovu rozměrnou plastiku Kristus na kříži, vysvěcenou 18. 9. 1938 v jemnickém kostele sv. Stanislava – bylo zamčeno, a tak se podařila jen fotografie skrze dveřní okno chráněné mříží:
Nikdo jistě nepochybuje o tom, že Jemnice je město prastaré – první písemná zmínka o něm pochází z roku 1197! Lidé, kteří se usadili u brodu přes říčku Želetavku, zkrášlili během staletí své město mnoha výtvarnými objekty, z nichž máme dodnes potěšení – podívejte se na pár obrázků z historického centra:
Podle plánku, který jsem před cestou udělala, teď navštívíme Třebětice a Štěpkov – možná bude dobré podívat se na mapku:
Třebětice mají ve znaku ptáka motáka, proto si občané přáli, aby jim ho umělecký kovář z Telče Antonín Leupold vyvedl v kovu a motáka pochopa v letu umístili na vysoký kovový podstavec na návsi.
Ve Štěpkově rozloženém na svahu téměř 600 metrů vysokého kopce, dokázali na svažité návsi vybudovat dva rybníky a jako strážného k nim postavili Hastrmana, kterého vyřezal Jindřich Sádovský z Moravských Budějovic.
Na návsi nebylo ani živáčka, výhled do kraje daleký a spanilý…
Tři poslední místa „sošné úrody“ jsem pro přehlednost zaznamenala v další mapce:
Jaroslav Buzek a Helena Ritterová z Vanůvku vytvořili sochu sv. Prokopa, která dělá parádu ve Zdeňkově (obec má asi 50 obyvatel).
Kéž by se nám dařilo ďáblíky všeho druhu aspoň přibrzďovat, když nemáme sílu je zkrotit!
Do Panenské Rozsíčky, blízko níž pramení Moravská Dyje, se navrací Poutník, kterého vytvořili Eva, Svatopluk a Adam Kasalí.
Přečetla jsem si, že záměrem autorů bylo pomocí tří instalovaných nerezových plátů, z nichž je sestaven Poutník, umožnit slunci vrhat stín na stěnu budovy a vytvořit tak zdání pohybu. Poutník směřuje k mozaikovému znaku obce na fasádě penzionu.
V Jezdovicích u Třeště mají na trase zeleně značené cesty na Špičák, jejíž turistické značení jsme v roce 2011 obnovovali, Muchomůrky bílé jako vzpomínku na filozofa a básníka Martina Magora Jirouse.
Autorem trsu houbiček z třešňového dřeva je architekt Ivo Mišák z Jezdovic, ke vzpomínání na Martina Jirouse slouží lavička ve tvaru kdysi populárního nožíku-rybičky.
Tak, teď jste viděli všechny „sochy“ vzniklé v Regionu Renesance během roku 2013 – můžeme na ně mít různé názory, ale jako turistický cíl jistě dobře poslouží… 🙂
P.S. Chybí jen Sluneční hodiny v Dudíně – snad někdy… 🙂
V dubnu 2015 jsme konečně byli v Dudíně a viděli Sluneční hodiny:
Teď už je galerie Regionu Renesance kompletní!