S bratry Danielem a Jiřím Reynkovými se budeme setkávat už jen prostřednictvím jejich díla

Podzim 2014

Seděli jsme ve zcela zaplněném kostele ve Svatém Kříži, před oltářem rakev a květiny. Vyprovázeli jsme na poslední cestě Jiřího Reynka. Následoval ve smrti svého staršího bratra Daniela po třech týdnech – byli vzájemně vnitřně velmi propojení, doplňovali se a měli se opravdu rádi – není divu, že Jiří spěchal, aby byli zase spolu…

Jiří Reynek z nedalekého Petrkova byl v tomto chrámu několik desetiletí kostelníkem, znal zdejší sochy a obrazy, věděl o každé dlaždici – ta paměť se v tuto chvíli, před polednem 24. října 2014, uzavírala…

Smuteční průvod tvořili stejní lidé jako ten, který od kostela na hřbitov vyprovázel ke konci září Daniela Reynka – špalír lemoval cestu po celé délce.

Oba synové vysočinského básníka a grafika Bohuslava Reynka (1892–1971) a jeho ženy, francouzské básnířky Suzanne Renaudové (1889–1964), žili stejně jako jejich rodiče v tichu a odloučení na statku v Petrkově, a přesto se stali milovanými českými umělci a osobnostmi hodnými obdivu – způsob života rodiny Reynkovy ve společnosti, jejíž vládnoucí vrstvy neuznávaly jejich umění, byl nenápadný, ale rozhodně ne trpný – každý z nich si našel svou cestu k uměleckému vyjádření.

Jiří Reynek (1929–2014), překladatel francouzské literatury, získal za svou práci významná ocenění – dokonalé a jadrné překlady Henriho Pourrata, básně v próze Román zajícův od Francise Jammese, slavný text Jeana Giona Muž, který sázel stromy (vyšel v roce 2006 v Literární čajovně Suzanne Renaud), francouzské pohádky, které mu matka v dětství vyprávěla – to jsou namátkou jen některá díla, jež si můžeme v citlivém a přesně vystiženém překladu Jiřího Reynka číst, kdykoliv pocítíme touhu setkat se s netuctovou a barevnou češtinou.

Mezi těmi, kteří se loučili se vzácným člověkem, byli i autorka tří knih o Petrkově Dagmar Halasová a její manžel František X. Halas, diplomat a historik, někdejší velvyslanec u Svatého stolce, ctitelé umění, které vznikalo v neokázalém, starobylém zámečku v Petrkově. Nechyběl ani básník a spisovatel Miloš Doležal (autor knihy o číhošťském faráři P. Josefu Toufarovi a básník, literární a divadelní kritik, překladatel Josef Mlejnek, dávný přítel bratří Reynků,

byl tu i Aleš Palán, novinář, publicista a spisovatel, autor knihy Kdo chodí tmami, v níž zachytil povídání Daniela a Jiřího Reynkových (a taky knihy Být dlužen za duši, v níž autor vedl rozhovor se staroříšskými Janem a Gabrielem Florianovými (viz Michael Florian)  a velký přítel obou bratří, historik umění Jiří Šerých (už jen on – jeho starší bratr Jaroslav, významný výtvarník, zemřel letos v březnu), přišla Dana Němcová…

Poté, co byl Jiří uložen k odpočinku, navštívili jsme rodinný hrob, kde spočinul nedávno vedle svých předků Daniel.

Během chvíle byl hrob zasypán květinami, mezi nimiž nalezla místečko i keramická kočka – tato něžná stvoření, která Reynkovi milovali, se stala symbolem Petrkova.

Opouštěli jsme hřbitov s vděčností, že nám bylo dopřáno v několika posledních letech stýkat se občas s bratry Danielem a Jiřím Reynkovými – každé setkání bylo obohacující – bez přehánění říkám, že jsme, odcházejíce od nich a vrženi do běžného světa, vždycky se chvíli vyrovnávali s náhlým přechodem ze světla a duchovní čistoty do naší umolousané všednosti…

Vím, že by teď Daniel i Jiří dali před smutečními řečmi přednost povídání například o tom, jak probíhala jihlavská výstava, uspořádaná v létě 2013 v prostorách kostela Povýšení sv. Kříže, kde byla díla jejich i otcova.

Prvotními iniciátory výstavy byli JUDr. Jiří Šimánek a manželé Olga a Josef Poukarovi, kteří se v Petrkově setkali s Františkem Nárovcem, kurátorem, který pak obsáhlou výstavu realizoval, vernisáž byla 7. června 2013.

O výstavu byl veliký zájem, který návštěvníci rovnoměrně dělili mezi grafiky Bohuslava Reynka, Danielovy fotografie vytvořené technikou překrývání dvou diapozitivů na sebe a stranou nezůstaly ani Jiřího překlady a knihy z vydavatelství Petrkov.

Zavzpomínejme nad obrázky z výstavy:

První výstava prací Bohuslava Reynka se uskutečnila díky snaze Vlastimila Vokolka v Pardubicích roku 1929; první poválečná výstava Reynkových leptů v roce 1964 v ústeckém Divadle hudby se stala objevem a událostí sezony – další rychle následovaly a Petrkov zářil jako kultovní místo pro uměleckou generaci 60. let.
Bohuslav Reynek si ale jen málokdy nechal narušit svoji tichou samotu – nezúčastňoval se svých výstav, nevšímal si novinářů.

Daniel Reynek (1928–2014) na svých snových obrázcích zachycuje svět, který hladí, ladí a lahodí –  to dokáže jen citlivá, hluboce vnímavá a vyzrálá duše – buďme vděční, že tu byl mezi námi…

K fotografování přivedl Daniela ve čtyřicátých letech otec – učil ho, jak se dívat na obyčejné věci kolem sebe a vyzdvihnout jejich skrytou krásu. Postupně začal Daniel dosahovat fotografickými montážemi kýženého výsledku a vybudoval si přední místo mezi uměleckými fotografy – jeho práce se lehce poznají mezi jinými.

Během několika návštěv expozice nafotil Mirek vystavené slavné fotografie, které vznikaly během desetiletí a známe je z různých monografií a katalogů výstav.

Následující fotografie  je pozvánkou ke článku Daniel Reynek – Fotografie, v němž jsou podrobnosti z velice úspěšné výstavy v Domě Gustava Mahlera v létě 2012.

Petrkov se stal poutním místem umělců, tedy i fotografů, které přitahovala ostře řezaná asketická tvář Bohuslava Reynka a neokázale nevšímavé chování k jakékoliv propagaci jeho díla grafického či básnického.

Fotografka Dagmar Hochová (1926–2012) zachytila ve druhé polovině šedesátých let Bohuslava Reynka v jeho prostředí tak, že věříme charakteristikám a laskavým soudům pronášených přáteli, kteří k němu cítili přirozený respekt.

Derniéra výstavy nazvané prostě REYNEK se konala v neděli 7. 7. 2013 za účasti Daniela a Jiřího Reynkových a vyslechli jsme při ní koncert zhudebněných básní Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové v podání Ondřeje a Štěpána Škochových a Darka Krále. Francouzské verše zazněly v českém překladu Alice Škochové, skladby byly z alb Nitky a První sníh.

Toho dne byly právě narozeniny Gustava Mahlera (*7. 7. 1860), a tak jsme společně s Reynkovými a manželi Poukarovými zašli po koncertě do Parku Gustava Mahlera položit kytičku k jeho pomníku.

Poslední příležitost užít si osvěživé společnosti bratrů Reynkových se konala v listopadu 2013 v jihlavské městské knihovně, kde s nimi besedoval JUDr. Jiří Šimánek – Daniel a Jiří Reynkovi v Jihlavě.

Je jasné, že jsme nezahodili příležitost a jeli se podívat na letošní úspěšnou výstavu Reynek-Chagall, Bible dvakrát jinak do Valdštejnské jízdárny. Věděli jsme, co čekat, a tak jsme beze spěchu několik hodin procházeli točitým, ztemnělým labyrintem v rozlehlém výstavním sále a detailně si prohlíželi nasvícené grafiky Bohuslava Reynka – osobní trápení ho vedlo k přemýšlení o utrpení Krista, Joba, Dona Quijota – biblické výjevy přemístil na petrkovský dvorek, který i my známe, proto jsou nám Reynkovy obrázky důvěrně blízké a silně nás oslovují… Je v nich dobře patrná hluboká víra, úzkost, stesk, ale i vzácné nitky radosti a štěstí, dokonce tu a tam i jásavé červené skvrnky – to všechno v krajině Vysočiny…

Bože můj, hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou.

(Sbírka Rty a zuby, 1925)

Chagallovy ilustrace Bible jsme viděli poprvé a zaujaly nás už proto, že jsme mohli porovnat, jak ke stejnému tématu přistupují dva umělci s rozdílnou motivací – sevřené a niterné obrázky Reynkovy a naproti tomu výrazné a jakoby v živém pohybu Chagallovy grafiky – výpověď obou tvůrců však diváka zaujme… Najde se i mnoho styčných bodů – oba zpodobňovali biblické příběhy, měli silné pouto k rodišti a k Francii, oba byli básníci: Chagall obrazů, Reynek i slova…

Pražská výstava ve Valdštejnské jízdárně nazvaná Reynek – Génius, na kterého jsme měli zapomenout, trvala od dubna do 20. září 2014 a její součástí bylo i vydání výjimečného provedení Bible s výtvarným doprovodem Reynkových grafik – oba bratři měli z dění velikou radost, navíc kurátorkou výstavy byla pokračovatelka rodu, Veronika, dcera Danielova…
Pár dní po skončení výstavy, 24. září, Daniel Reynek zemřel…

Závěrem upozorňuji ty, kteří chtějí v klidu a samotě hledat a nalézat poselství Bohuslava Reynka a poznávat jeho názory, na objemnou knihu Korespondence, již k vydání připravili historik umění Jiří Šerých a literární historik Jaroslav Med, kteří poznali Bohuslava Reynka jako mladíci. Přes dvacet let se věnovali utřídění korespondence, kterou jim velkoryse poskytli Daniel a Jiří Reynkovi, a čtenáři tak mají možnost postupně poznávat názory Bohuslava Reynka od mládí, kdy se často stýkal se staroříšským vydavatelem Josefem Florianem, začíst se do dopisů, které psal své budoucí ženě, malířům, spisovatelům, členům rodiny a pozorovat postřehy a reakce na plynoucí dobu až do roku 1971…
Považujeme Korespondenci za neocenitelný zdroj moudrosti, vzdělanosti a vytříbených názorů a rádi a často se jí probíráme – nejen proto, že na úvodní stránce se skví věnování od Daniela a Jiřího Reynkových napsané tak krásnými slovy, jak to jen oni uměli…

Pohled na Petrkov by ale nebyl úplný, kdybychom opominuli osud Suzanne Renaudové, která se zde ve stínu manžela snažila nalézt svůj druhý domov – autorka Lucie Tučková nahlédla v knize z roku 2013 život francouzské básnířky uvízlé kvůli přemetům doby v exilu na Vysočině, daleko od míst jejímu srdci blízkých – prostřednictvím textů poznáme Suzanne a její ustaraný život zblízka, pozdní verše nás uhranou svým hlubokým smutkem…

Dětské ruce

Suzanne Renaud, přeložil Jiří Reynek

Dvě ruce dítěte na okna podezdívce,
dvě ručky poopřené,
dva bílé kaménky cesty dohledané;
ruce samotinké, křehké,
nač čekají tu v prázdné chvilce?
Kdo složil je tu na světa kraji?
Jak hrobečky dva dojímají,
že jsou tu na památku dnů dávných;
mezníky záhadné dva
na cestě štěrkem šedým,
na cestě do neznáma.