25. října 2014
Tak jsme šli ve vlastních stopách – po více než roce jsme si zopakovali stejnou trasu, jen s tím rozdílem, že minule jsme užívali letní přírody v komorní sestavě a letos jsme si vyšlápli podzimní přírodou ve společnosti čtrnácti turistů z KČT Čeřínek.
Jitka a Honza Korbelovi se ujali vedení vycházky, neboť Stvořidla, která byla naší cílovou metou, a údolí Sázavy v této oblasti dobře znají.
Protože celou cestu jsem podrobně popsala ve článcích Melechov 2013 a Značení Proseč – Rohule 2013 odkazuji zájemce na jejich přečtení a doprovodné fotografie, dnes se soustředím spíše na celkové vyznění dne. A hned úvodem říkám, že hlavní roli hrály houby všech možných druhů, velikostí a té nejlepší kvality – v nepředstavitelném, až rozčilujícím množství byly všude kolem! Chovali jsme se jak puštění z řetězu, jen maní jsme vnímali krásu bukových lesů, mechové koberce pod jehličnatými stromy nás zajímaly jen proto, zdali v nich nesedí sametově hnědá rozkošná hlavička hřibu…
Zpět, a hezky popořádku: v 8:15 jsme odjeli z jihlavského nádraží autobusem do Humpolce, tam jsme ve středu města našli červenou značku, které jsme se drželi až na Rohuli, což je 13 kilometrů.
Trasa: Humpolec ČTZ – centrum – kompostárna – Světlický Dvůr – Rápotický les – Proseč – Staré Hutě – smírčí kámen – Rejčkov – Čertova hlava – Rohule ZTZ – Melechov vrchol – Melechov věž – Melechovská studánka – ZTZ – Melechov tvrz – neznačenou cestou k ŽTZ – Dobrovítova Lhota – Stvořidla = 23 km
Když jsme uviděli na rozcestí Rápotický les velký hřib jako na výstavě, netušili jsme, že je to vyslanec pluku, který se rozložil kolem námi vybrané cesty, po níž, jak se zdálo, už pár dní noha houbařova nekráčela. 🙂
Silně si vyčítali ti, kteří neměli ničeho, kam by úrodu ukládali… 🙂
Trochu jsme se zklidnili v parčíku u tvrze v Proseči, kde jsme posvačili a uspořádali tiskovku na téma „využití hub v kuchyni“,
ale možnost znovu si prohlédnout gotickou tvrz, jejíž majitelé věru nebyli bezvýznamní lidé, jsme samozřejmě využili.
Červeně značená cesta nás dovedla na náves, kde se naskytla lukrativní příležitost ke koupi právě vyloveného kapra – každý kus byl za 100 Kč (no nekup to!), a tak mnohým přibyla na další kilometry ještě jedna taška s čerstvě zabitým šupináčem…
Zanořili jsme se do lesa pokrývajícího jižní svah Melechova a neodpustili si odbočku k Čertovu kameni – můžete porovnat rozdíl na fotce v letním slunci a podzimní náladu stejného místa.
Na Rohuli jsme se polaskali se svěžími a jemnými barvami, kterými se začaly odívat okrasné keře a stromy u bývalého rekreačního střediska (na paletě čekalo v letošním teplém podzimu ještě hodně výrazných barev) a na rozcestí několika tras jsme si vybrali zeleně značenou cestu k vrcholu Melechova, kde jsme stanuli asi po kilometru chůze překrásným (a taky houbovým 🙂 ) lesem.
V kronikách je psáno, že v roce 1420 se prý na tomto výrazném, zalesněném vrchu dominujícím oblasti Světelska a Ledečska konalo shromáždění husitů.
Jen necelý kilometr severněji je ve výšce 709 metrů tzv. nepravý vrchol Melechova, na němž byla ve třicátých letech minulého století vybudovaná zeměměřičská věž – je zavřená, stejně z ní není pro vysoké stromy nikam vidět. 🙂
A s těmi účastníky, kteří dosud nenavštívili Melechovskou studánku, jsme k ní zašli – nikdy není žádné místo stejné! (ta čeština! 🙂 )
U ní mě vždycky napadají všem známé Sládkovy verše:
Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.
Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.
Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.
(Zvony a zvonky, 1894)
Pokračovali jsme po svahu dolů, stále po zelené značce, až na jedné příčné cestě zaveleli Korbelovi vlevo, pak zase dolů a po nějaké době se před námi na západním úpatí objevila tvrz Melechov, v době pro ni akční, když ji na začátku 15. století obývali bratři Albert a Ratimír, nazývaná Nelechov.
Tvrz obehnaná vodním příkopem (jeho zbytky jsou dosud patrné) se dostala do rukou Trčků z Lípy, ale v polovině 16. století přestala být obývána a postupně zchátrala – bůhví, zda mohutné buky u zdí pamatují na tu dobu?!
Ačkoliv jsme se museli vrátit k místu odbočky, což znamenalo stoupání, nelitovali jsme procházky přívětivým lesem – panovalo všeobecné souznění…
Jakmile jsme dosáhli žluté značky, šlo to s námi přes Dobrovítovu Lhotu hódně s kopce a hovor se točil kolem otevírací doby hospůdky na Stvořidlech… Bohužel vyhrála ta část účastníků, která tvrdila, že na konci října bude určitě zavřeno…
Motoráček, který měl přijet o půl páté, se trochu opozdil, ale v té půlhodince při přestupu ve Světlé jsme se v místním bistru stihli odměnit tuze chutnými zákusky a kávou… 🙂 Další přestup, bez čekání, byl v Havlíčkově Brodě a před sedmou večer už jsme doma stáli u obrovské kupy hub, kterou bylo nutno zpracovat, protože zítra, v neděli, máme naplánovaný výlet do Žďáru, kde končí třídenní pochod Podzimní Vysočinou… 🙂