Nedělní vycházka v okolí Žďáru nad Sázavou, 26. října 2014
Až třetí, závěrečný den akce žďárských turistů jsme se mohli zúčastnit a využít aspoň základ navržené trasy, kterou jsme si nakonec prodloužili, protože v lesích a u klidných hladin rybníků v okolí Žďáru bylo tak příjemně a my jsme nebyli vázaní žádnou veřejnou dopravou – přijeli jsme s Jitkou a Honzou Korbelovými autem s úmyslem užít si odpočinkové neděle.
Velice příjemně jsme si popovídali s pořadateli, kteří nás srdečně uvítali a sdělili zážitky z pátečního a sobotního průběhu turistického dne, podarovali nás zajímavými informačními materiály z nejnovějšího kulturního a turistického dění na Žďársku a nasměrovali na několik historických objektů, které by neměly uniknout naší pozornosti.
Hned kousek od sokolovny vévodí malému náměstíčku pomník z roku 1910, který vytvořil sochař Václav Suchomel k uctění památky lesnického spisovatele a pedagoga Jana Doležala (1847–1901), zakladatele české lesnické literatury, vydavatele časopisu Háj, prvního periodika, zabývajícího se touto tematikou.
Zakrátko jsme došli na hlavní náměstí, jehož rekonstrukce už vstoupila do závěrečné fáze – většina domů lemujících náměstí je opravená, stará radnice je ústředním bodem, na kterém každé oko se zalíbením spočine.
Radnice byla postavena na přelomu 16. a 17. století, současný vzhled dostala ve druhé polovině 18. století; rekonstrukci této pohledné budovy dokončili Žďárští v roce 1980 a využívají ji k reprezentačním účelům města.
Naší pozornosti neušla ani ve fasádě jednoho z historických domů vestavěná barevná socha sv. Floriána pocházející z poloviny 18. století.
Historickým klenotem v centru je však farní kostel sv. Prokopa, zařazený mezi kulturní památky ČR.
Odborníci usuzují, že kostel stál na ostrohu u řeky Sázavy patrně už v průběhu 13. století, ale první věrohodná písemná zmínka o něm je datována až na konci století následujícího. Kostel zdálky zaujme lichoběžníkovou věží vysokou 53 metrů, v interiéru nás přímo ohromí krása patnácti zastavení křížové cesty – v roce 1978 ji z cínových reliéfů vytvořil akademický sochař a restaurátor Karel Stádník (1924–2011), deset let poté navrhl i zdejší oltář – vřele doporučujeme návštěvu, je to perla! Tento umělec se téměř výhradně věnoval sakrálnímu umění – pro několik kostelů vytvořil křížové cesty, navrhoval oltáře, restauroval sochy; církvi sloužil i jako jáhen.
Pak už jsme se vydali na plánovanou trasu:
Žďár – sokolovna – náměstí ČTZ – zahradní centrum – Hamroň – rybník Dívka – Hamry nad Sázavou – Mamut – Rozštípená skála – Šlakhamry – Konec světa – hraniční kámen ŽTZ – Peperek – rybník Rýznarka – jezírko Vápenice MTZ – rybník Mikšovec – Mamlas – Starý Dvůr – U Jordánka – Tálský mlýn – hráz Pilské nádrže – sportovní areál Pilák – hranice česko-moravská – cukrárna – ČTZ kolem Sázavy – Žďár náměstí – sokolovna = 22 km
Ve Veselské ulici, kde má galerii Michal Olšiak, vyfotil Mirek jeho plastiku – Charlieho, který dělá parádu u místní vinotéky od roku 2011.
Pokračovali jsme známou cestou, již lemují už známé sochy Michala Olšiaka: poblíž Hamrů věčně dobře naladěný Hamroň
– jistě i proto, že občas zabrousí na táčky ke spanilé Dívce, nedalekému rybníku, který je asi prototypem všech rybníků v této oblasti,
o kus dál se na loučce pod skalami dere už hezkých pár let z bahnité země Mamut.
Nemohu nezařadit obrázek blízké Rozštípené skály, kterou prochází značená turistická stezka – působí na mě jako brána do pravěku:
Bylo hezky, bezvětří, ale velmi čerstvo – šli jsme v rukavicích, stále jsme stoupali – od Horního Dvora bývá nejhezčí výhled na rozhlednu Rosička – dneska to sice nebylo na jedničku, ale představit si ji proti jasně modré obloze umíme, že? 🙂
Na rozcestí u Šlakhamerského dvora jsme prohodili pár slov se znuděným celníkem na hranici česko-moravské
a věnovali se detailnímu zkoumání nedalekého starého hraničního kamene:
Kámen na okraji lesíka původně označoval hranice dietrichštejnského panství (Polná–Přibyslav) – jsou prý na něm vytesány vinařské nože.
Odtud jsme stoupali lesem k Peperku (675 m n. m.), skále okrášlené pověstmi o čertech, poustevnících i hledačích pokladů…
Na Peperku se kdysi těžilo stříbro a prý tu žil i zbožný poustevník Eremicola, jehož oděv a hůl, které po své smrti odkázal Jankovi, posedlému hledáním stříbra, vyléčily nešťastníka ze zhoubné posedlosti – Janek potom skutečně našel hroudu stříbra a dal se na cestu pravou – věnoval peníze utržené za prodej drahého kovu potřebným…
Ťapkali jsme svěžími liduprázdnými lesy, občas ulovili nějakou houbu a měli se fajn. Setkali jsme se tu s jediným člověkem – lesním zaměstnancem, který k činnosti, již právě provozoval, potřeboval žebřík – a ten nás hodně zaujal! Viděli jsme tak bezvadnou a praktickou věcičku poprvé a hned nás, všechny čtyři přítomné značkaře, napadlo, že bychom ji taky dokázali při instalaci a údržbě informačních prvků používat – kdyby nám ji ovšem někdo koupil. 🙁
Jezírko Vápenice je další lokalita, která se pro svou magickou atmosféru těší stejné přízni turistů jako Peperek – podle pověsti se tu odehrál tragický příběh – jezero prý vzniklo ze slz komtesy Bohunky, která v něm pak i se svým milým utonula, když ji otec nutil ke sňatku s bohatým, ale odpudivým hrabětem.
Starý zatopený vápencový lom leží ve výšce skoro 600 metrů – začátkem 20. století byla těžba vápence po mnohaletém provozu ukončena. Vápno sloužívalo jako přísada při zpracování železa, které bylo v této oblasti v místních hutích odedávna velmi rozšířené.
Lom, jehož dno v hloubce asi 13 metrů je pokryté bahnem, nemá žádné odtokové koryto, a tak byl postupně zatopen stoupající spodní vodou a dešťovými srážkami, chudými na živiny. Vzhledem k nadmořské výšce má voda nižší teplotu, proto je v ní jen málo živých organismů – je tedy čistá a průhledná, nazelenalá od odrazu okolních stromů.
V okolí jsou haldy a odvaly, které svědčí o intenzivním dobývání vápence.
Směrovník u jezírka nabídl modře značenou trasu, jež nás zanedlouho vedla po hrázi rybníka Mikšovec, zasněného krasavce, k němuž je nutné vážit ze Žďáru hodný kus cesty…
A pak byl Žďár na dohled, koukal na něj svrchu Olšiakův Mamlas,
ale nám se nechtělo jít v propozicích doporučenou cestou do města a rozhodli jsme se kolem Starého Dvora zajít k Pilské nádrži.
Nádrž byla vybudovaná v roce 1962 na místě původního rybníka a má rozlohu skoro 60 hektarů. V současnosti vznikl u Pilské nádrže skvěle vybavený, hodně navštěvovaný rekreační areál, kolem vody vede cyklostezka a na návrší nad vodní hladinou je atraktivní hraničník, jehož autorem je – jak jinak – Michal Olšiak. 🙂
V roce 2009, když jsme tu na podzim byli při stejné akci, sousoší bylo rozestavěné (viz Podzimní Vysočinou 2009).
Od Pilské nádrže jsme se vydali po červené značce do centra Žďáru (asi 3 km), ale bez návštěvy oblíbené cukrárny u zámku by akci chyběla sladká tečka…
Pořadatelé, kterým končil třídenní maratón, se s námi rozloučili pamětním listem a pomalu balili generální štáb, který v těchto dnech sloužil turistům putujícím po trasách 39. ročníku okolím podzimního Žďáru nad Sázavou.
Kam jsme šli loni, si přečtete v našem článku Podzimní Vysočinou 2013.