Zúčastnili jsme se vzpomínkových shromáždění u příležitosti 96. výročí vzniku samostatného československého státu a uctění památky padlých legionářů
Z nadpisu článku je jasný důvod naší návštěvy v Praze – loni jsme se těch akcí zúčastnili poprvé a zanechaly v nás dojem, že rituály tohoto typu jsou nám a našim spoluobčanům v mnoha ohledech potřebné – teprve při soustředění v jejich průběhu nás doopravdy napadne, že jsme sem přišli kvůli lidem, kteří v minulosti, jež nám při lhostejném přístupu připadá propastná, různými způsoby usilovali i o naše dobré místo k žití a že vlastně jejich životy mají přesah do současnosti. A že budou živí, dokud o nich budeme mluvit. Ne, že by se v našem bydlišti nekonaly oslavy vzniku republiky, ale možnost zajet si při této příležitosti do Prahy, zdůrazňuje výjimečnost památného dne.
Za dvě hodinky od vykročení z domova už jsme se vydali z autobusového nádraží Florenc na poznávací výlet na Vinohrady. Do začátku pietního aktu na vrchu Vítkově (v 10:00) zbývala trocha času, kterou jsme chtěli věnovat prohlídce kostela postaveného podle návrhu Josipa Plečnika. Zvolili jsme cestu tak, aby nás dovedla na rozhraní Žižkova a Vinohrad do blízkosti haněného i vychvalovaného vysílače zprovozněného v roce 1992 – bylo ovšem tak mlžné ráno, že jsme stěží zahlédli mimina Davida Černého lezoucí po stožáru…
Netrvalo dlouho a stáli jsme na náměstí Jiřího z Poděbrad, jehož ústředním bodem je kostel Nejsvětějšího srdce Páně, jehož základní kámen byl položen právě 28. října 1928 při příležitosti 10. výročí vzniku samostatného Československa.
Slovinský architekt Josip Plečnik je u nás známý především kvůli stavebním úpravám na Pražském hradě v dobách Masarykových – vinohradský kostel dokončený v roce 1932 podle jeho návrhu je ale uznáván jako nejvýznamnější česká sakrální stavba 20. století – byl už dokonce podán návrh, aby ji UNESCO zařadilo na seznam světového dědictví.
Ve věži vysoké 42 metrů je šest zvonů ulitých v brněnské dílně Rudolfa Manouška, a kulaté hodiny s průměrem bezmála osm metrů – největší v Česku.
Stavba byla prý inspirována Noemovou archou, Jože Plečnik navrhl dokonce i vzhled a úpravy náměstí Jiřího z Poděbrad – ty ovšem nebyly dokončeny a postupem doby došlo ke změnám, takže původní záměr už není patrný.
Interiér kostela navržený Plečnikem má také neobvyklý vzhled:
v sále s rozměry 26 x 38 metrů je oltářní stůl z bílého mramoru, nad ním se vznáší třímetrová postava Krista, pod níž shlíží na věřící šest českých patronů v nadživotní velikosti. (Sochy vytvořil Damián Pešan.)
Pod dřevěným kazetovým stropem ve výšce 14 metrů je řada oken, jejichž barevnou výzdobu s motivem Srdce Páně navrhl Karel Svolinský, obrazy křížové cesty jsou dílem Františka Doubka.
Pod kostelem je krypta, kterou odborníci považují za nejduchovnější prostor celého objektu –při stavbě tamějšího oltáře byly použity úlomky získané na začátku 20. století při archeologickém průzkumu v katedrále sv. Víta – architekt tak symbolicky propojil Královské Vinohrady a Pražský hrad…
Seběhli jsme po svažitých ulicích pod Vítkov, pak vyšlápli vzhůru po jeho svahu a za pár minutek už na Čestném dvoře Národního památníku začínal pietní akt k 96. výročí vzniku samostatného československého státu.
Všechno probíhalo tak, jak jste se dočetli v minulém článku z roku 2013, upozorním proto jen na drobné rozdíly – především prezident ČR nepovažoval toto výročí za dostatečně hodné jeho přítomnosti (a podle zveřejněného programu neměl v té době jiných oficiálních povinností), ale myslím, že by ho jiní stejně zastínili: 🙂
Na tribuně byli zasloužilí a pozorní, zahlédli jsme však i nezasloužilé a ignoranty.
Během slavnosti se počasí vylepšovalo, takže defilé vojáků nám divákům nabízelo show velmi dobré kvality.
Samozřejmě tu nechyběli Sokolové – jejich unikátní kroje patří neodmyslitelně ke vzpomínkovým akcím na začátky samostatného státu.
Miluška a Pavel Bradovi se jako každoročně zúčastnili tradičního shromáždění ve velké síni Národního památníku; nežli zmizeli v útrobách budovy, udělala Miluška památeční foto,
na dalším obrázku vidíme odnášení praporu po skončení vzpomínkové slavnosti:
My jsme se po detailní prohlídce výjevů z doby husitské na bronzových vstupních vratech do památníku, které jsou dílem Josefa Malejovského (1914–2003),
vydali do centra města užít si v krásném počasí historických a stavebních perel Naší Stověžaté – zařadím obrázky (nezahrnuté dosud v minulých článcích), jak je Mirek během vycházky pořídil.
První v dnešní galerii je dům na Starém Městě mezi Celetnou ulicí a Ovocným trhem nazývaný podle barokní sošky umístěné na jeho nároží U Černé Matky Boží, vrcholné dílo české kubistické architektury, dokončený v roce 1912 podle návrhu architekta Josefa Gočára (1880–1945).
Originál sošky Černé Matky Boží je od roku 2000 v zámku v Troji – viděli jsme ji (a bezpočet dalších pražských pamětihodností) minulý rok, když jsme několik dní pobývali v Praze a turisticky oslavovali 125. výročí vzniku Klubu českých turistů (viz M+M Svatošovi – Praha slavila 125 let KČT).
Jen co hlavu otočíš je v Celené ulici dům s pamětní deskou na níž stojí: Zde žil a zemřel Bernard Bolzano (1781–1848), vynikající matematik a filozof.
Na Staroměstském náměstí jsme se zdrželi poměrně dlouho – nemohli jsme oči odtrhnout od paláců a budov stokrát viděných, ani od ústředního objektu v tomto prostoru…
Autorem Husova pomníku, který byl odhalen v roce 1915 k pětistému výročí upálení Mistra Jana (6. 7. 1415), je Ladislav Šaloun. Jan Hus stojí uprostřed skupiny postav symbolizujících husity a pobělohorské emigranty, dívá se směrem k Týnskému chrámu, který byl v době husitské centrem kališníků; emigranti jsou blíže k místu popravy 27 českých pánů po porážce stavovského povstání v roce 1621.
Ke gotickému domu na předchozím obrázku nás vážou krásné vzpomínky na výstavu Bohuslava Reynka v roce 2012.
Každého návštěvníka zaujme jistě dům ve stylu vladislavské gotiky, postavený v roce 1897 podle návrhu architekta Friedricha Ohmanna pro nakladatele Alexandra Štorcha.
Fresky na fasádě, z nichž výrazně vyniká postava sv. Václava, zhotovil Mikoláš Aleš (1852–1913).
Staroměstská radnice se koupala ve slunci, a proto její obrázek není právě nejkvalitnější, ale z její siluety si lehce v mysli vybavíte ten, který důvěrně znáte.
Radnice vznikla na začátku 14. století, během let byla samozřejmě i rozšiřována a přestavována; na konci 2. světové války jedno křídlo objektu zle poničil požár – zatím však zůstává nedostavěná. Nejobdivovanější je orloj na jižní straně 70 metrů vysoké věže Staroměstské radnice vytvořený Mikulášem z Kadaně na počátku 15. století – od svého vzniku je orloj v činné službě –
každou celou hodinu (od 9 do 23) se fascinovaným návštěvníkům přijíždějícím ze všech koutů světa představí v okénkách orloje dvanáct apoštolů se svými atributy, pak pozlacený kohout zamává křídly a zakokrhá, smrtka otočí přesýpací hodiny, zatahá za provaz umíráčku… a jsme o hodinu starší…
Na budově radnice byl roku 1518 vyznačen nápis Praga Caput Regni (Praha, hlava království).
Pár kroků od Staroměstského je Malé náměstí, známé železářstvím U Rotta a kašnou s překrásnou kovanou renesanční mříží:
Jestliže vás teď zavedeme na Karlův most, víte, že míříme na Pražský hrad. 🙂 Na Karlově mostě jsme vybrali pouze sochu sv. Jana Nepomuckého od Jana Brokoffa, umístěnou na most v roce 1683.
Světcův příběh je dostatečně znám (viz také M+M Svatošovi – Svatojakubská cesta), proto jen připomenu, že 20. 3. 1393 byl generální vikář pražského arcibiskupa vinou napjatých politických poměrů v království při výslechu umučen a jeho mrtvé tělo svrženo z Kamenného mostu (od roku 1870 nazývaného Karlův) do Vltavy. Místo, odkud byl Jan Nepomucký, svatořečený roku 1729, hozen do vody, je asi v polovině mostu – poznáme jej podle mramorové destičky s dvojramenným křížem a pěti hvězdami, pod níž je do kamenného zábradlí mostu uložena část ostatků z těla mučedníkova.
Přiložili jsme ruku na hvězdy symbolizující světce a stejně jako tisíce návštěvníků v duchu odříkali k němu prosbu za splnění přání…
Na druhém konci Karlova mostu nás vzala do své náruče Malá Strana – kvůli zachování duševního zdraví jsme nekoukali do výloh drahých obchodů, zaujaly nás (určitě mnohem dražší 🙂 ) pozoruhodné dveře v Mostecké ulici,
u nichž byla informační cedulka:
Z Nerudovy (dříve Ostruhové) ulice přinášíme obrázek asi nejslavnějšího domu U dvou slunců, ve kterém se narodil a celý svůj život prožil Jan Neruda (1834–1891). V domě ze začátku 17. století býval (a dosud je) v přízemí hostinec, který Neruda často navštěvoval a čerpal tu prý náměty pro své slavné Povídky malostranské.
Na domě je pamětní deska básníku, spisovateli a brilantnímu fejetonistovi, která byla do fasády zasazena už v roce 1895.
Nerudovkou jsme vystoupali ke Hradu a nedostali se skoro nikam, protože okolí i nádvoří byly skrze nadcházející vojenskou přísahu neprodyšně uzavřené, vrátili jsme se tedy do města – stejně se kvapem blížil začátek vzpomínkového aktu na náměstí Pod Emauzy.
Na vltavském nábřeží pořídil Mirek cestou pár obrázků, které nemůže fotograf jen tak bez povšimnutí minout:
Přišli jsme k památníku Praha svým vítězným synům jentaktak – blízko kláštera Emauzy právě začínala pocta padlým legionářům, kterou organizuje Český svaz bojovníků za svobodu.
I letos jsme ocenili komorní a procítěnou atmosféru, kterou tato akce má oproti té hodně oficiální na Vítkově.
Nebylo tu přecpáno lidmi, většina zúčastněných asi měla niterný vztah k událostem kolem zrodu republiky – byli jsme proto rádi, že i Vysočina tu má své zástupce.
Společně s Miluškou a Pavlem jsme odjeli na poslední štaci – městská část Praha 6 letos uspořádala oslavy vzniku republiky kvůli opravám Písecké brány v takzvaném Skleněném paláci na náměstí Svobody. A hned při vystoupení z auta nás zaujala pouliční knihovna – prý byla první v Praze, je tu od října 2012 – kdokoli si může půjčit, po přečtení vrátí a případně přidá svoje knížky pro radost bližním.
Ústředním objektem na náměstí Svobody je pomník Padlým letcům, odhalený v roce 1995.
Sochař František Bělský zasadil do žulového bloku naznačené profily křídel, na okolním soklu jsou jména padlých letců během 2. světové války.
Před budovou se sešlo pár desítek lidí, proběhly proslovy – za smysluplný a vysoce aktuální jsme považovali ten, který přednesli paní Miroslava Němcová a senátor Bratský. Součástí vzpomínkové oslavy byla doprovodná výstava Světová válka a naše revoluce – na panelech byly, doplněné fotografiemi, přehledně popsané historické souvislosti při vyhlášení samostatného státu, rozloha První republiky a osudy „mužů 28. října“.
Všichni účastníci shromáždění byli pozvaní na raut – rádi jsme přijali, protože celodenní štrapác po Praze zasluhovala před cestou domů trochu spočinutí…