Grešlové Mýto – Boskovštejn – rozhledna Anička – zřícenina Bukovina – Příštpo – Jaroměřice nad Rokytnou

Den plný objevů v krajině mlhy
29. listopadu 2014

Konečně pravý podzimní den – už pár dní pršelo, krajina prosákla vodou, nad ni se položila těžká a urputná mlha. Drobně pršelo, když jsme ráno o půl sedmé sedali do vlaku, abychom po přestupu v Okříškách vystoupili v Grešlovém Mýtě, které Láďa Tomáš z KČT Třebíč určil jako startovní místo dnešní vycházky, jejíž rámcová trasa je názvem tohoto článku. Vzhledem k počasí se nás sešlo jen sedm – tři z Jihlavy, čtyři z Třebíče (ženské pokolení jsem zastupovala sama 🙁 ).

A jak už to bývá – věřte-nevěřte – s prvními kroky přestalo pršet, mlha se líně převalila z boku na bok, pak ale zcepeněla bez hnutí – ignorovat ji bylo jediné rozumné řešení. 🙂
Dychtivě jsme se rozhlíželi po blízkém okolí, protože trasa (kromě cílového města) byla pro nás zcela neznámá – zásluhou povětrnostních podmínek teď mám krajinu uschovanou v paměti jako veliké, na vodě postavené jeviště, na němž se jako romantické kulisy vynořují z mlhy pozoruhodná místa a objekty.

Grešlové Mýto je obec (asi 200 obyvatel), která vznikla kolem přechodu přes řeku Jevišovku – na mostě se vybíralo mýto. A jak praví historické spisy: ještě v 16. století se podél silnice z Moravských Budějovic do Znojma táhly tak husté lesy, že musely být z rozkazu královského mýceny, aby se v nich neloupilo a nevraždilo…
Opravený barokní most z roku 1766 se sochou sv. Mikuláše ze stejné doby je zdejší chloubou – prý je zvykem pozdravit světce zatroubením při projíždění kolem něj autem.

Jevišovka přitéká do Grešlového Mýta od západu a naše trasa po žlutě značené turistické cestě až do Boskovštejna vedla jejím údolím. Krása krajiny v okolí řeky byla důvodem vyhlášení přírodního parku Jevišovka.

Při vysokém vodním stavu jsme si užili adrenalinových přechodů po kamenech, ale ani po lávce to vždycky nešlo jen halabala. 🙂

Boskovštejn byl pro nás opravdu objev – až při teoretické přípravě na výlet jsme se dozvěděli, že v malé obci (asi 150 obyvatel) je zámek, o jehož existenci jsme dosud neměli ani tušení.

Vznik se datuje do první poloviny 16. století, kdy byla na návrší u rybníka napájeného Jevišovkou postavena dvoupatrová vodní tvrz, za několik desetiletí přestavěná na renesanční sídlo.

Na počátku 18. století byl objekt upraven jako sýpka, pak jej ve století minulém využívalo místní JZD a nakonec bylo rozhodnuto, že bude sloužit jako muzeum. Pro obec to bylo velké sousto, tak částečně opravený zámek v devadesátých letech prodala. Opravy nový vlastník sice dokončil, ale smysluplné využití zatím chybí.

V Boskovštejně jsme se také poprvé setkali s památníkem Osvobození půdy – nikdy jsem neslyšela o podobných pomnících!

Z údajů na památníku jsme se dovtípili oč běží, ale doma jsem se poradila s googlem a ten pravil, že tyto kameny byly vztyčovány jako upomínka na pozemkovou reformu, která nejintenzivněji probíhala v letech 1923–1926. Chtěla jsem vědět, kde ještě jsou podobné památníky k vidění a zjistila jsem, že nejblíže je to v Jakubově u Moravských Budějovic (nedávno byl opraven a znovu instalován), dále v Bystřici pod Hostýnem a v Sedlišti u Frýdku-Místku na vrcholku kopce Černá zem.
Kdo nevěří, ať tam běží (a podá zprávu 🙂 )!

Myslím, že je čas nabídnout mapku trasy:

Trasa: Grešlové Mýto ČD – ŽTZ – Grešlové Mýto obec – údolí Jevišovky – Boskovštejn ZTZ – Jiřice u Moravských Budějovic – meditační areál B. Znojemské – rozhledna Anička – údolí Nedveky MTZ – zřícenina Bukovina – Líšný rybník – hájovna Kyničky – Příštpo ŽTZ – lom Královec – kolem Rokytné – Jaroměřice nad Rokytnou – Popovice ČD = 25 km

Jiřice u Moravských Budějovic leží na severozápadním okraji přírodního parku Jevišovka nad údolím říčky Nedveky, která je přítokem Jevišovky. My jsme si kvůli časovému rozvrhu mohli dovolit jen prohlídku odpočinkového areálu s meditační křížovou cestou – vlastně to byla jen průzkumná mise k budoucí návštěvě zdejší galerie Bedřišky Znojemské. Výstavní síň (v tomto ročním období zavřená) je ve vedlejší kamenné budově a nás láká dobrá pověst, která provází meditační obrazy umělkyně (vlastním jménem Boženy Krejčové) vystavované v Evropě i Americe.

Vstupní částí s průhledy do starého ovocného sadu se dostaneme na cestu lemovanou sochami,

která nás zavede k rozhledně, jejímž autorem je Pavel Navrkal mladší z Mikulovic u Třebíče.
Galerista Petr Vystrčil, který provozuje areál, nazval rozhlednu Anička, podle své vnučky.

Dřevěná rozhledna, postavená z darů občanů, byla otevřena 11. září 2011, kdy si celý svět připomínal 10. výročí tragických událostí v New Yorku.

Je jasné, že jsme vzdor mlze vystoupili po čtyřiačtyřiceti schodech (označených jmény donátorů) na plošinu desetimetrové rozhledny:

Přešli jsme polem k lesu a tam se cesta svažovala do údolí říčky Nedveky – ta nás potrápila hledáním nejvhodnějšího místa přechodu na druhý břeh – po deštích byla bujná a nebrala ohledy na poutníky.

Údolí říčky je v těchto místech zalesněné a romantické – to v případě, že se člověku podaří projít (poměrně) suchou nohou na opačný břeh, kde pokračuje modře značená cesta na ostroh, kde se několik století ukrývaly a upadly v zapomnění zbytky rozsáhlého hradu Bukovina.

Pánové byli velmi galantní – uvědomili si, že moje vykoupání by přineslo mnohem větší obtíže nežli podaná ruka při neobratném balancování nad hladinou rozdováděné Nedveky…

Všechno dobře dopadlo, začneme stoupat k tajemné Bukovině…

O podobě hradu, který vznikl asi koncem 13. století a je doložen v dokumentech z roku 1337, získáme představu podle dochované kresby z roku 1784, dnes tu jsou jen zbytky příkopů, valů a válcové obranné věže.

Poslední údaj o existenci hradu Bukovina je z roku 1417, během dalších desetiletí došlo k zániku opuštěného a neobydleného sídla i osady v podhradí – zbytky postupně zahladila příroda…

Dočetla jsem se, že na soustavný archeologický průzkum a historické zhodnocení hrad Bukovina ještě pořád čeká…

Všechna atraktivní turistická lákadla dne byla za námi, zbýval jen dlouhý „choďák“ hustými lesy – prošli jsme kolem rybníka Líšný, u hájenky Kyničky překročili lesní silnici a vydali se do Příštpockého polesí. Čas jsme měli dobrý, náladu též.
Na okraji obce Příštpo jsme opustili modrou značku a vydali se po žluté kolem mlhou zatopeného lomu Královce, místy po břehu Rokytné, k Jaroměřicím.

Začínal advent, a tak zachmuřené a netečné Jaroměřice zdobil na náměstí barevný ostrůvek očekávané radosti:

Fotku jednoho z nejmohutnějších barokních zámků v Evropě nenabídnu kvůli nepříznivým podmínkám pro focení, ale podívejte se na následující nenápadnou, ale rovněž významnou budovu, která stojí přímo proti němu:

Hrabě Johann Adam z Questenbergu, známý svou zálibou v hudbě a jiných uměních, zaměstnal na svém dvoře syna zdejšího varhaníka, Františka Antonína Míču, komorníka, skladatele, kapelníka a vynikajícího tenoristu. Hudba na zámku v Jaroměřicích byla na počátku 18. století na nejvyšší evropské úrovni – k její proslulosti přispěl i jmenovaný František Míča, který složil operu O původu Jaroměřic na Moravě, která je považovaná za první operu prováděnou v českém jazyce. Zajímavé je, že party (velmi obtížné) zpívali místní poddaní, které nechal hrabě Jan Adam školit v umění zpěvu…

Právě jste se dočetli, že František Václav Míča se narodil v roce 1694 v Třebíči – muzikoložka Jana Peroutková z brněnské Masarykovy univerzity napsala před pár lety knihu, v níž podle nejnovějších výzkumů uvádí některé údaje na pravou míru – zjistila, že František Václav, narozený v Třebíči (a uvedený na pamětní desce v Jaroměřicích), byl zemřelý bratr budoucího hudebního skladatele, který se narodil až v roce 1696 v Náměšti nad Oslavou a dostal jméno František Antonín…a celý život se tak podepisoval… (Jana Peroutková – František Antonín Míča ve službách hraběte Questenberga a italská opera v Jaroměřicích)
Dílo ovšem zůstává, a bohudíky je pravé…

Občerstvili jsme se v příjemné jaroměřické restauraci Viola a doťapali asi tři kilometry houstnoucí mlhou a tmou na nádraží ČD v Popovicích, které si zákeřně říká Jaroměřice nad Rokytnou 🙂
Odjeli jsme v 16:12 s přesvědčením, že údolí Jevišovky, Nedveky a Rokytné projdeme znovu někdy v létě…

Fotky pořídili Mirek Svatoš a Láďa Tomáš

Související články:
M+M Svatošovi – K pramenům Jevišovky,
Společnost Otokara Březiny v Jaroměřicích nad Rokytnou.