Drážďany

Výlet do města na Labi – po mnoha letech, právě o druhé sobotě adventní
6. prosince 2014

Tak jsme pro změnu vyjeli do světa s cestovkou – termín nebyl zrovna ideální, ale ostatní okolnosti se jevily příznivě, i několik přátel jelo sebou. Vůbec jsme si nedovedli představit, co obnáší pojem Štolová slavnost – nezajímají mě akce tohoto druhu a tak jsem nedomyslela, že je spojená s tisícihlavými zástupy lidí… Velkým lákadlem bylo, že průvodcem autobusového zájezdu byl MUDr. Lubor Čuta, což znamená dokonalý přísun informací všeho druhu a perfektní organizace celého dne.

Drážďany mají víc jak půl milionu obyvatel, z Prahy je to do saské metropole na Labi asi 150 kilometrů. Dozvěděli jsme se, že první písemná zmínka o Drážďanech je ze začátku 13. století, ale že až do konce století patnáctého bylo místo, kde kdysi v lesích a bažinách žili na úsvitu dějin Slované, bezvýznamné. Teprve když se stalo rezidencí saských vévodů z albertinské linie Wettinů, začalo se prudce rozvíjet. Na konci 17. století však město kompletně vyhořelo a opětovná výstavba ve stylu baroka byla dokončena v první třetině 18. století – Drážďany se staly důležitou kulturní metropolí, jíž zůstaly do současnosti.

Za druhé světové války bylo město více jak z poloviny zničeno, centrum zcela – co nezničily bomby, dokončil obrovský požár. Počet obětí není znám, protože se sem tehdy uchýlilo mnoho utečenců před Rudou armádou, mluví se o 25 tisících lidí.
Následná výstavba nejen obytných domů, ale i bývalých stavebních dominant města, trvala až do 80. let minulého století; jako memento byly v centru ponechány ruiny kostela Panny Marie (ty ještě pamatujeme), ale po spojení Německa byl i Frauenkirche obnoven a v roce 2005 vysvěcen.

Vybaveni základními historickými údaji a vzpomínkami na časté návštěvy ponurého města a úžasných sbírek Zwingeru v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století vydali jsme se po příjezdu do Drážďan z parkoviště poblíž Starého města (Altstadt) na komentovanou prohlídku. Podmínky pro focení nebyly ideální, tak berme následující obrázky jako informační materiál.

Zdáli nás vítala sto metrů vysoká věž Nové radnice – pozlacená socha na vrcholku se blyštila i ve dnešním skličujícím počasí a soupeřila v kráse s dalšími zlacenými postavami na věžích města saských kurfiřtů a králů.

Šli jsme do centra a davy houstly, všichni jsme mířili k Frauenkirche, kde se měl objevit avizovaný Štolový průvod.

Okolní domy jsou nově vystavěné, základy těch na konci války zničených prý budou zakomponovány do nové výstavby…

Co vlastně Dresdner Stollenfest je?
Slavnost se letos koná už po jedenadvacáté – tradice vznikla jako vzpomínka na barokní oslavu, kterou v roce 1730 uspořádal saský kurfiřt a polský král August Silný (v historii slyšíme o něm v každé druhé větě – na rozvoji a slávě města měl zásadní podíl). Nechal tehdy zhotovit obrovskou sladkou štolu – v posledních letech se olbřímí korpus bílé nevzhledné buchty, se slávou pečené v místní pekárně a vážící kolem 4 000 kilogramů, krájí s příslušnou ceremonií na náměstí Altmarkt replikou tehdejšího nože (měří 1,60 m a váží 12 kg) …

V průvodu tvořeném vyšňořenými cukráři, pekaři a zástupci jiných řemesel, provázenými hudbou a výtečníky v historických kostýmech, vždy o druhé adventní sobotě dopraví štolu na voze taženém koňmi v drahých postrojích, následovaném městskou honorací, ze Zámeckého náměstí okruhem na Starý trh, za obdivných výkřiků rozřežou a výtěžek z prodeje věnují charitě.

Nedalo se nic jiného dělat nežli se nechat davem vláčet a doufat, že nás někde na rohu vyplivne…

Ve zdraví jsme se dočkali, že nás pod svá křídla vzal Dr. Čuta a s ním se dívali na úplně jiné město nežli to kdysi uložené ve vzpomínkách, a poslouchali…

Obzvláště působivý byl výklad na 500 metrů dlouhé Brühlské terase s výhledem na známé drážďanské věže a Labe.

Vyhlídková terasa je asi deset metrů nad řekou a v létě je prý nejoblíbenějším místem k posezení při šálku kávy. Zde prý se naplňuje rčení, že výstavné Drážďany jsou Florencií na Labi…

Obrazová historie rodu Wettinů, tzv. Knížecí průvod (Fürstenzug), je k vidění v Augustově ulici (Augustusstraße) vedoucí k zámku. Jezdecký průvod bezmála stovky postav dlouhý 102 metrů je vytvořen z 25 tisíc destiček míšeňského porcelánu,

výška tohoto unikátního procesí, které se ubírá od počátků 20. století

až do století dvanáctého, kdy se Wettinové ujali vlády, je devět a půl metru.

Katedrála Nejsvětejší Trojice (Hofkirche)

byla pro pohodlí dvora propojena se zámkem zastřešenou lávkou.

Honosný Hofkirche sloužil jako pohřebiště saských kurfiřtů a králů – odpočívá tam několik desítek příslušníků rodu Wettinů – jen Augusta Silného jako polského krále pohřbili v Krakově, jeho srdce však spočívá ve zdejší katedrále.

Naproti, na Divadelním náměstí (Theaterplatz), je Semperova opera, postavená v roce 1841 jako královské dvorní divadlo. Když vyhořela, postavil nádhernou budovu ve stylu italské vrcholné renesance znovu syn architekta Sempera; v roce 1945 podlehla válečnému běsnění a v osmdesátých letech minulého století saská státní opera opět v plné kráse vstala z popela.

To už jsme jen pár kroků od slavného Zwingeru, kde hodláme strávit delší dobu (bláhově jsem si myslela, že Staří mistři budou dostupní – ne, tak dlouhá fronta nedávala naději).

V místech, kde vzniklo nádvoří původně zamýšleného nového zámku, k jehož stavbě ale nikdy nedošlo, byly postupně soustředěny kulturní poklady světové úrovně – zdejší slavná Galerie Starých mistrů, sbírka porcelánu i zbrojnice patří k tahákům, které nemají nikdy o návštěvníky nouzi (bohužel tomu tak bylo i při naší návštěvě 🙁 )

Příkaz ke stavbě dal v roce 1709 – kdo jiný nežli August II. Silný – oslněn stylem života na francouzském dvoře Ludvíka XIV. potřeboval prostory k velkolepým slavnostem, až později se budovy začaly využívat jako galerie. Původně se v těch místech nacházelo městské opevnění – plocha mezi vnější a vnitřní zdí se nazývala zwinger – odtud prozaický název noblesního královského sídla.

Provedením stavebních prací byl pověřen architekt  Matthäus Daniel Pöppelmann, v 19. století přestavěl Zwinger Gottfried Semper.

Dnešní drážďanské slavnosti nebraly konce – najednou bylo nádvoří plné vojska nevímkterého vladaře…

Honem jsme prchli a vystoupili na terasy, kde byl větší klid a rozhled.

Jen zdálky jsme pohlíželi na budovy, které ukrývají Raffaelovu Madonu sixtinskou a obrazy Rembrandtovy…

Viděli jsme kostely, význačné budovy, sochy… taky množství lidí (dnes i hodně krajanů)…
Stačilo!
Čas, který nám do odjezdu domů zbýval, jsme se rozhodli strávit na koncertě ve Frauenkirche – sborový zpěv, který má v Bachově Německu staletou tradici, byl to pravé, co jsme si po rušném dni přáli slyšet…

Povšimněte si následujícího obrázku – je dobře patrné, které stavební prvky se zachovaly z původního kostela – tmavé části bočních zdí a kameny pocházející ze sutin, vkládané mezi nové světlé zdivo.

Byla naprostá tma, když jsme se v parku nedaleko budovy Muzea hygieny (což byl jednak dobrý poznávací bod, ale hlavně možnost využít skvěle vybavené, volně přístupné sociální zařízení 🙂 )

rozloučili s Drážďanami se slibem, že příště určitě beze štoly…