Jarní krajinou po dosud neznámé turistické značené cestě
11. dubna 2015
Trasa vycházky zařazené v nabídkovém programu KČT Čeřínek a připravené Romanem Bendou, mě zajímala, protože přicházela do cíle v Hlinsku ze severozápadu – tudy jsme do města na samém okraji Železných hor ještě nešli – při několikerém putování od Filipovského pramene Chudimky či na tradiční akci hlineckých turistů Krajem malířů Vysočiny jsme dobře poznali ostatní cesty. Takže jsem ve funkci zpravodajky jela – Mirek dal přednost srazu motorkářů ve Žďáře nad Sázavou, kam vyrazil se svou nablýskanou krasavicí, aby se ubezpečil, že je ze všech extra-strojů, které tam byly k vidění, opravdu ta nejmilejší. 
Cesta do Vrbatova Kostelce zabrala málem tolik času jako sama vycházka – a to jsme vyjížděli z jihlavského hlavního nádraží už v 6:05, v Havlíčkově Brodě byl kvůli výluce nutný přestup na autobus, pak zase vlakem – tři hodiny velmi nepohodlného cestování!
Konečně jsme byli ve výchozím bodě pěší trasy – úvodní kilometry po silničce, kudy vedla zelená značka, jsme využili kromě pozorování jarní přírody k rozjímání o událostech, které krutě zasáhly tento kraj v červnu 1942. Hned kousek za Vrbatovým Kostelcem jsme se zastavili u žulové pamětní desky, která oznamovala, že právě tady ukončil v časných ranních hodinách svůj život vrchní strážmistr Karel Kněz z Vrbatova Kostelce, aby uchránil svoji rodinu před zatčením. Byl zapojen do místního odboje, a tak, když po atentátu na Reinharda Heydricha bylo vyhlášeno stanné právo a nastalo zatýkání a popravy, zvolil (jako mnoho jiných odbojářů) dobrovolný odchod ze světa. Jeho pohřeb se konal 24. června 1942 právě v době, když nacisté vypalovali Ležáky.
Mapka první části trasy – po zelené značce z Vrbatova Kostelce do Ležáků:
Místo, kde Ležáky ležely, jsme navštívili zjara 2013, a tak jsem byla připravená na citový nápor, který téměř každý při pohledu na stráň, kde domky stávaly, zažije. Z infotabulí instalovaných podél cesty jsem se dozvěděla, že osada Ležáky vznikla v roce 1770 a patřila ke vsi Habroveč, která už za sebou tehdy měla několikasetletou historii.
V Ležákách bylo v roce 1942 osm domů a mlýn, obyvatelé si vydělávali na živobytí převážně prací v okolních lomech. Tam se také našly dobré úkryty pro zbraně a výbušniny – mnozí místní kameníci byli už od počátku války zapojení v odboji. Jedině ve Švandově mlýně byla k dispozici elektřina, proto zde ilegálně poslouchali rozhlas – a také zde dosti dlouho fungovala vysílačka Libuše, kterou členové paravýsadku Silver A udržovali spojení mezi domácím a zahraničním odbojem. Nacisté dlouho po vysílačce pátrali – když bylo při výsleších zmíněno jméno Ležáků, následoval příkladný trest – lidé i osada zmizeli ze světa…
Přežily jen dvě malé dívenky, sestry Šťulíkovy, které byly po změně identity poslány do Německa na převýchovu, do Čech se vrátily v roce 1946 – vlastní rodiče si nepamatovaly, a od těch náhradních byly též odloučeny…
V muzeu, které bylo postaveno kousek od bývalého mlýna, jsme shlédli dokumentární film, dojaly nás promítané staré fotografie a výklad průvodkyně, které záleželo na tom, abychom si udělali promyšlený obraz těch tragických událostí.
Do Hlinska jsme pokračovali po modře značené cestě – nejdříve jsme se zastavili ve Včelákově před školou u památníku ležáckých dětí – čtyři hoši a jedno děvče byli 24. 6. 1942 vyzvednuti ze školy a čekal je stejný osud jako jejich rodiče.
Dostupné historické prameny hovoří o obci Včelákov jako o majetku podlažického kláštera benediktinů – už v polovině 12. století těžili mniši v okolí železnou rudu, což skončilo, když husité klášter vypálili. Historikové ale předpokládají, že už Keltové zde dobývali a zpracovávali nerosty.
Na vyvýšenině, zdaleka viditelné, byl v polovině 19. století vybudován kostel sv. Maří Magdaleny, prý vedle dřívějšího polodřevěného hornického kostela, který byl po dokončení nového odstraněn.
Z výkladu v ležáckém muzeu jsme se dozvěděli, že ve věži kostela byla nějaký čas uschována vysílačka parašutistů.
Zde je mapka druhé části trasy – z Ležáků do Včelákova a přes Dolní a Horní Babákov do Hlinska:
Přes Babákovský les vedla krásná cesta, a tak celá naše skupinka 17 turistů si pochvalovala vydařený výšlap.
Nejkrásnější místo na trase byly Lomové rybníky u Hlinska
– v časném odpoledni bylo ukázkově jarní počasí a zdejší zamilované žáby měly jediný zájem – zachování rodu. Milostně naladěné, a neopatrné, byly všude na pěšinkách po hrázi, v trávě i ve vodě…
Modrá značka přecházela koleje a dovedla nás k hlineckému nádraží – předtím jsme ale udělali kratičkou zastávku blízko železniční tratě – zaujala nás zajímavě řešená vila, kterou se mi podařilo vyfotit jen ze strany, kde nebyli lidé, snad majitelé, kteří se na naše okukování dívali s nedůvěrou.
Hledala jsem na webu a dozvěděla se, že vilu pro majitele žulových lomů Jiřího Matulu projektoval architekt Ladislav Skřivánek. Unikátní vila zdobená sgrafity a kamennými prvky byla dostavěna v roce 1925. Před několika lety prý volala po opravách a byla na prodej, ale dlouho se nenašel žádný zájemce, který by za ni dal požadovaný, dost vysoký obnos, a následně investoval do finančně náročných oprav – kdosi na zahradě byl, tak možná už je prodaná, nevím…
Do odjezdu vlaku (17:05) zbývaly dvě hodiny – samozřejmě jsem je strávila v Betlémě (jen s malou přestávkou k občerstvení v restauraci na náměstí), který není třeba představovat, stačí dva obrázky:
Do Jihlavy (zase kombinace vlak-náhradní autobus-vlak) jsme dojeli až v 18:45 – byl to opravdu dlouhý den, během kterého jsem nachodila jen asi 20 kilometrů…