Pro všechny, kteří raději čtou obrázky 🙂
V minulém článku jste se s námi prošli mezi konikleci, dneska nakoukněte do naší zahrady – není tam nic mimořádného, co bychom my vytvořili – jen laskavá příroda opakuje každoroční zázrak probuzení k životu.
Před časem jsme všem poslali první jarní pozdrav, dnes posíláme další.
Kvetoucí kdoule (správně asi kdoulovec), kterou zařadím na úvod, má však svůj příběh – vyrostla na svazích rakouských Alp a když si kdoulový odkopek několik měsíců po válce dovezla paní, původem rakouská Češka, provdaná ve třicátých letech do Jihlavy za jednoho ze zdejších českých podnikatelů, netušila, že už se do svého rodiště ve Vídni nepodívá. Komunisté jim zakrátko všechno vzali, hranice byly zavřené.
Manželé zemřeli, když přišel jejich čas, a v sedmdesátých letech jejich jediný syn, náš přítel, při prodeji domu, který nechtěl sám obývat, nás požádal, abychom pro kdoulový keř, který jeho maminka moc milovala, našli místo na naší zahradě – aby nebyl prodán cizím lidem. Slíbili jsme to, vybrali mu dobré stanoviště a od té doby se o keř staráme a on k radosti naší, i včel, jimiž bývá na jaře obsypán, prospívá. Jeho plody mají výraznou, nezaměnitelně svěží vůni, ale z nedostatku sluníčka nejsou většinou k potřebě – nám ale stačí krása kdoulových jarních květů. To pak keř oslovujeme jménem té paní… Její syn se nám po odstěhování ztratil ze života, ale tímto způsobem vlastně on i jeho rodiče mají pořád kořeny v Jihlavě. 🙂
Nashledanou 🙂