10 000 sáhů jarní přírodou s Příznivci přiměřeného pohybu
18. dubna 2015
Pěší trasy, které už léta vymýšlí při příležitosti Dne Země Jiří Palán z Větrného Jeníkova, jsou opravdu svátečně naladěné a s rozmyslem a péčí sestavené – specialitou je přepočtení jejich délky na míry běžně nepoužívané – letos jsme urazili 10 000 sáhů, což pořadatel převedl na přibližných 19 kilometrů.
Nahlédla jsem na wikipedii a zjistila, že jeden staročeský sáh byl roven třem pražským loktům, jeden loket měřil 59,3 centimetrů – násobením a zaokrouhlením se dostaneme na dvě výše udané míry, které odpovídají délce absolvované trasy.
To však nebylo to podstatné – pozvánka od pana Palána, uvedená slovy: „Je mi ctí a potěšením pozvat Vás na oslavu Dne Země“, slibovala, že uvidíme Národní přírodní rezervaci Jankovský potok, nahlédneme na přírodní rezervaci Šimanovské rašeliniště, okoukneme Šindelku, svatého Huberta, šest potoků, několik studánek, tucet rybníků a krásnou krajinu, které nám budou dobrými společníky při naší vycházce – no, a pak zůstaňte doma!
Po deváté hodině odjížděl – jak pravily propozice, z větrnojeníkovského rynku – autobus do Vyskytné, kde pochod začínal. Pěších účastníků bylo čtyřiačtyřicet – přijeli z Brtnice, Humpolce, Jihlavy, Kalhova, Nové Říše, Polné, Šimanova, Telče, Třeště, Údolí, Zbilid, Žďáru nad Sázavou a samozřejmě z Větrného Jeníkova. Ten výčet jsem uvedla proto, aby bylo zřejmé, jak široký okruh lidí oslovila možnost projít zajímavé lokality – záleželo už na každém, jak je bude vnímat – přesně podle latinského přísloví uvedeného na oficiální pozvánce: Sapienti sat (přibližný překlad chytrému napověz 🙂 )
Trasa: Vyskytná – Polánky – Opatov – Kamenná hájenka a sv. Hubert – Maršovský rybník a Šindelna – Jiřín – Šimanovské rašeliniště – Šimanov – Trojanský rybník ŽTZ – Větrný Jeníkov = 10 000 sáhů
První zastavení bylo u nedávno upraveného rybníka na Jankovském potoce U Polánky, v jehož blízkosti byla na potoční nivě vytvořena soustava tůní pro vzácné živočichy, kteří zde žijí. V tomto údolí, které si vybral pro svůj meandrující tok jeden z pramenů tvořících Želivku (prameniště potoka je u osady Chaloupky poblíž Jankova a po asi 23 kilometrech toku ústí do Sedlické nádrže, z níž vytéká Želivka), byla (nejen) kvůli výskytu perlorodky říční vyhlášena Národní přírodní rezervace.
Břehy lemují mokřadní a rašelinné louky, v tůňkách se daří obojživelníkům, nad kterými znalcům srdce plesá, vydra říční a ledňáčci jsou tu k vidění – už ani nemluvě o vzácném rostlinstvu…
Počasí se chovalo tak, jak odpovídá lokalitě, kterou jsme procházeli – foukal silný vítr, v otevřené krajině značně studený – směřovali jsme přece k Větrnému Jeníkovu, který je na kopci a má název přiléhavý…
Zajímavé zastavení (zvláště pro fotografy) bylo u farmy, kde chovají divočáky, kteří byli na náhodné návštěvníky zvědaví, a muflony – ti však neztratili obezřetnost ani v zajetí.
Když jsme vstoupili do lesů na svazích kopce Hrachovce (686 m n.m.), vítr ustal a bylo jako za kamny. 🙂 Skoro snově vyznělo zastavení v idylickém lesním zátiší – Kamenná hájenka dokonale splňuje románové představy o životě v lůně přírody (ona asi realita je jiná, ale nešť 🙂 ).
Ti pochodníci, kteří měli o poměrech na místě trochu ponětí, nás upozornili, že za hradbou křovin vystavěl majitel saunu s přírodním bazénkem – poblíž je totiž prameniště Jedlovského potoka.
Když se dřevo listem oděje, mají zde uživatelé dokonalé soukromí… O pár kroků dál lesní křišťálová studánka…
Tento tichý, meditační prostor vybral řezbář Miroslav Červený z blízkých Zbilid pro místo setkání se sv. Hubertem.
Pořadatel naplánoval svačinu u Maršovského rybníka – ohýnek na břehu se, vydatně podporován větrem, zdárně rozhořel a poskytl každému možnost vlastnoručně si připravit krmi, která chutná právě a jen v přírodě – myslím, že klobásky nejsou ani k ničemu jinému stvořené. 🙂
Maršovský rybník, oblíbená rekreační lokalita, leží v údolí mezi obcemi Jiřín a Zbilidy, má rozlohu 20 hektarů.
Do maršovského fast foodu dorazilo i devět cyklistů, pro které připravil pozorný pořadatel trasu o délce 32 kilometrů.
Dočetla jsem se, že pod hrází stával v 18. století mlýn, později šindelna. Z té se zachovaly jen základy, protože šindele postupem doby přestaly jít na odbyt, horní část stavení byla přeměněna na rekreační chalupu – její budoucí osud je teď značně nejistý.
Mezi Jiřínem a Šimanovem jsme šli nejprve po náhorní plošině s výhledy, pak lesem, který se táhne až k Maršovskému rybníku a na straně opačné k rašeliništi u Šimanova – bylo odpoledne, slunce nás zahřívalo, každý šel tempem, které mu vyhovovalo, panovala všeobecná pohoda. Fotografové v naší skupině stále nacházeli vhodné objekty k focení – na kraji přívětivé paseky, kterou vedla veřejná cesta, stála běžná chata, která nikoho z nás nezaujala, řekla bych, že byla více než tuctová, a když jeden radostný poutník vyfotil líbeznou lesní loučku, vyběhl odkudsi mohutný chlap s tučným zátylkem (ne nepodobný těm, které známe z pokleslých filmů) a chytil milého překvapeného fotografa pod krkem se slovy, že je „typař“, který mu chce vykrást chatu a že jsme na jeho soukromém pozemku!
Asi si dokážete představit tu situaci – nechápali jsme! Když jsme se trochu vzpamatovali, mezitím, co fotograf zůstával pořád v ohrožení, protože ho ten útočník za stálého řvaní držel jednou rukou pod krkem a druhou mu rval za drahý foťák, který chtěl rozšlapat, všimli jsme si, že pravým důvodem toho strašného výstupu bude asi obava, že fotograf vyfotil pokácené vzrostlé lesní stromy, které ležely poblíž chaty…
Napadený kolega se dokázal s tím člověkem povahy nízké domluvit – jak se celá věc uzavřela nevím, ale je jisté, že nálada se hluboko propadla…
Kousek za Šimanovem jsme se vydali dnes po první značené cestě a žlutá značka nás vedla kolem rybníka Trojan do cíle ve Větrném Jeníkově. Na tamějším „rynku“ nás zaujala pěkně opravená vilka, v jejímž soklu stálo vytesané v kameni: Vystavěno od majitelů velkostatku větrno-jeníkovského Richarda a Františky Fiedlerových l. p. 1905.
Hledala jsem bližší údaje a na webu městyse jsem našla tuto zajímavou informaci:
„V roce 1904 zakoupil Větrný Jeníkov nový majitel Richard Fiedler. Téhož roku nechal přestavět zdejší zámek do dnešní podoby. Po jeho smrti (1906) připadl jeho manželce Františce, která se v roce 1909 provdala za italského šlechtice Franze con Mangnoni, ale oba již roku 1911 velkostatek prodali. Novým majitelem se stala rodina JUDr. Oto Metala. Již v roce 1927 byl jeníkovský velkostatek (po záboru z první pozemkové reformy) prodán Strakově nadaci. Tato trhová smlouva však nebyla zaknihována. V září 1948 přešel celý jeníkovský velkostatek na československý stát.“
Ve dvou minulých ročnících, kdy jsme se zúčastnili s příznivci přiměřeného pohybu vycházky na oslavu Dne Země, jsem psala i o bohaté historii Větrného Jeníkova:
Věž – Úsobí – Větrný Jeníkov 2013,
Pochod ke Dni Země: ze Štoků do Větrného Jeníkova 2014.
Autem jsme odjeli do blízkého Dudína, kde mají na návsi postavenou sochu, která je součástí souboru tzv. Regionu Renesance – je poslední, jejíž obrázek chybí, aby galerie výtvorů zdobících návsi a náměstí sídel zapojených na Vysočině do jmenovaného projektu byla úplná.
Autorem velmi zajímavého artefaktu je umělecký kovář David Štěpánek z Kejžlice,
jen si nejsem jistá, zdali dudínská náves je tím pravým místem, kde by takto pojaté Sluneční hodiny měly stát…
Rozhodně ale stojí za vidění 🙂