Značení pěší trasy z Rytířska přes Věžničku a Polnou, podél Ochozského potoka až do Stáje

Letos jsme obnovili značení na 16,5 kilometrech turistické cesty:
25. 4. 2015 úsek Rytířsko – Věžnička
25. 5. 2015 úsek Věžnička – Polná – Podleský mlýn
26. 5. 2015 úsek Podleský mlýn – Čihadlo
8. 6. 2015 úsek Čihadlo – Ochoz – Stáj

Na jarní schůzi značkařů 2. dubna 2015 jsme od našeho vedoucího Standy Balíka dostali cestovní příkazy na obnovu modře značené trasy v okolí Polné a hned jsme se začali na tu práci těšit – tamní krajina je nám důvěrně blízká a Polnou, která stále roste do krásy, máme rádi.

Z té schůze zveřejním jen jeden obrázek, na kterém otec a syn Ježovi, značkaři z Humpolce, přebírají výkonnostní odznak:

Byl kalendářově krásný dubnový den, když jsme ráno přijeli do osady Rytířsko, kde je rozcestí značených turistických tras – na směrovníku byly údaje, které nás zajímaly:

Z literatury jsem se dozvěděla, že ten romantický název, který vyvolává v mysli představy o dávných rytířských dobách, vznikl vlastně chybou – původně se osada podle osobního jména Rychýř (německy Reicher) jmenovala Rychýřka (a dobové varianty), pak ovšem nedopatřením došlo k příklonu ke slovu „rytíř“.  🙂
Běžné zprávy o osídlení této lokality jsou ze 16. století, ale je jisté, že historie sahá mnohem hlouběji do času. V 18. století patřilo panství Kounicům a ti zde vystavěli lovecký zámeček, dnes je z něj penzion.

První značky v tomto roce jsme malovali v prostředí, které se dá označit jako nadstandardně vybavené pracoviště:

Na okolních loukách jsou rozsáhlá prameniště kvalitní pitné vody. Přívětivou krajinou protéká říčka Šlapanka (na horním toku je často označována jako Jamenský potok), jejíž meandry si prosazují vlastní vůli a vytvářejí na pohled krotké a pomalé řečiště – považte ale, že na své ani ne čtyřicetikilometrové pouti Šlapanka výškově spadne o 189 metrů! Pramení u Věžnic na kótě 597 metrů a když se jako levostranný přítok vlévá v Havlíčkově Brodě do Sázavy, je udávána výška 408 metrů.
(Nejen o Šlapance pramenící na „střeše Evropy“ se dočtete ve článku Po hřebeni Arnoleckých hor)
Trasu k Hladovému rybníku

máme pošlápnutou i v zimním období – už od roku 1995 tudy pravidelně putují účastníci turisticko-taneční vycházky, jejímž cílem je oslavit ve Ždírci vstup do nového kalendářního roku.

Práce nám šla hezky od ruky, za odměnu jsme se napili vody ze studánky Na Kralovicích –

prý se u ní na svých cestách do Polné zastavoval i Jiřík Poděbradský. 🙂

Podívejte se na mapku, kde je zakreslena dnešní trasa

a na pár obrázků:

My, domorodci z Vysočiny, se v těch Věžnicích jakž-takž vyznáme, ale pro přespolní to jistě je rébus – tedy: Věžnici, u které pramení Šlapanka, se říká „u Jihlavy“, Věžnice, poblíž které Šlapanka protéká pod mostem „Lutrián“ je „u Polné“, a Věžnička, k níž teď už několik hodin, se zákruty Šlapanky po pravé ruce, míříme se značkařskými bedýnkami, je právě ta, kde bydlela Anežka Hrůzová (1879–1899). Devatenáctiletá švadlena byla zavražděna na konci března, před velikonocemi. Její tělo nalezli po třech dnech ukryté v mlází v lese Březina, řadu stop zničil dav. Prý i vinou špatně vedeného vyšetřování – v protokolu bylo uvedeno, že na místě samém se našlo velmi malé množství krve a lidé si pravděpodobně tento jev spojili s tzv. košerováním při porážení hospodářských zvířat – byl z činu obviněn a pak i odsouzen židovský mladík Leopold Hilsner. Další obvinění (např. Anežčina bratra) se pro nedostatek důkazů nepodařilo prokázat, a tak dodnes „hilsneriáda“ budí vášně.

Víska v údolí má však k obdivu něco jiného – unikátní staré lochy (sklepy) na návsi, pečlivě udržované a stále používané.

Ve Věžničce měla být „padla“, ale do večera zbývalo ještě pár hodin, proto jsme pokračovali dál – do foroty… 🙂

Údolí, nad kterým se zvedá zalesněný masiv Březina, je tiché a voňavé, je radost stát u stromu se štětcem v ruce a naslouchat jaru…

Když jsme se z těchto míst vydávali na pětikilometrovou zpáteční cestu do Rytířska, kde jsme měli auto, netušili jsme, že počasí umožní pokračování obnovy modře značené trasy na Polensku až za měsíc. Ale i déšť jednou skončil, barva listí na stromech mezitím nabyla sytosti, louky se vlnily ve větru a hýřily barvami květů, ptáci zpívali jak diví – endorfiny nás nadnášely a značky na trase byly „jako malované“ 🙂
Ani studánka s dobrou chladivou vodou nechyběla: Pod Homolí – to je pohádka z mechu a kapradí přenesená do skutečnosti:

Na směrovníku nad hrází rybníka Peklo, tam, kde do něj vtéká Šlapanka a kde se modrá trasa setkává s naučnou stezkou Josefa Klementa, tragicky zesnulého dlouholetého předsedy KČT Polná, jsme provedli inventuru dokončených a čekajících kilometrů.

Blížíme se k městu, okolní prostředí se změní, přírodu vystřídá bohatá historie – podívejte se na mapu:

Značená, téměř promenádní cesta vede úpatím zalesněného kopce, pod svahem je čeřivá hladina rybníka Peklo – skvělé místo pro pamětní desku:

Už mnohokrát jsem psala o Polné, proto teď zařadím jen fotografie s popisky:

Skvost barokní architektury je 63 m dlouhý, 26 m široký a 22 m vysoký, věž byla po požáru v roce 1863 znovu postavená podle návrhu architekta Františka Schmoranze – dosahuje výšky 64 m. Kromě hlavního oltáře je v bazilice osm bočních – prohlídka nádherné štukové a freskové výzdoby interiéru je opravdovým zážitkem – a když k tomu ještě znějí varhany či zpěv, jsou to skutečně kůry andělské…

Dočetla jsem se, že podle původního plánu měly být sochy sv. Petra a Pavla spolu se sochami, které teď jsou na mostě ve Žďáře nad Sázavou, umístěné nad střechou lodi po obou stranách polenského chrámu.

Proznačkovali jsme se historickým jádrem Polné a zastavili se u kašny na Husově náměstí;

poblíž stojí hlavní rozcestník, ze kterého je patrné, že do dnešního cíle, k Podleskému mlýnu, zbývá obnovit značení, vyřezat náletové křoviny a zajistit viditelnost značek na trase 1,5 kilometru dlouhé.

Když se objevila bělostná kaplička, věděli jsme, že jsme skoro u cíle.

Následující den (26. 5. 2015) jsme se pohybovali v povodí Ochozského potoka, který pramení v Arnoleckých horách na svahu kopce Sádek (698 m) – jen kousek od něj počíná svůj tok Balinka. Protože však obě prameniště leží na evropském rozvodí, vody Ochozského potoka odtékají do chladného Severního moře, kdežto Balinka směřuje na jih a skončí v Černém moři.

Na desetikilometrovém toku Ochozského potoka je několik velkých rybníků, z toho šest jich leží na naší modře značené trase. Podívejte se:

Auto jsme dnes nechali stát u rybníka Čihadlo a začali značit směrem k Podleskému mlýnu – až k rybníku Panák vedla cesta lesem a musím říct, že naši předchůdci zde značkami nešetřili – opravdu se tu nedá zabloudit! Zato úsek, který vede potoční nivou je pro turisty orientačně velmi náročný – nepokosená louka a kopřivová stezka nad obrovskou ohrazenou pastvinou je zkouškou vytrvalosti a postřehu. Snažili jsme se co možná nejvíce zviditelnit značky, ale člověk, který by tudy šel poprvé, měl by jistě v této části problém…

Pracovali jsme usilovně, ale dílo přibývalo velmi pomalu… Konečně nám u Podleského mlýna zazářily v ústrety včera udělané modré značky a my jsme se vydali zpět k Čihadlu, cestou opravovali ty, kterým ukápla slzička a těšili se na svačinu zanechanou v autě. Jen jsme k ní zasedli, začal liják. Dneska jsme zvládli necelou polovinu určené trasy, příroda si nedá poroučet, musíme sem přijet a dokončit práci jindy.

To jindy připadlo na 8. června 2015 – začínali jsme od Čihadla a pokračovali směrem ke Stáji. Počasí nám tentokrát přálo. Trasa vede zalesněným masivem Ochoz, dříve nazývaným Vochoz nebo Vochoza – i potok dostal jméno podle té lokality a také oba rybníky – Dolní i Horní Ochoz. Chvíli nám trvalo, než jsme si udělali v těch Ochozech pořádek. 🙂

Na louce kousek od rybníka vznikla v roce 1992 skautská základna, která sloužila do roztrhání těla, což bylo v roce 2009 – před třemi lety byl vystavěn nový objekt. Každý rok se tam konají tábory, skauti si vykopali i vlastní studnu.

Také rybník Horní Ochoz je obklopen lesy a my jsme si přáli, abychom mohli zbytek dne sedět na jeho břehu, u kterého svítily hlavičky vodních květin, dívat se na hladinu čeřenou vánkem a poletujícím hmyzem, na fascinující vodní plochu zalitou sluncem, v níž se zrcadlily stromy i oblaka.

Ale před námi bylo několik kilometrů a množství značek…

Právě tudy vedla v březnu roku 2009 vycházka, kterou jsme pořádali pro turisty – Z Polné do Řehořova – podle fotek se dá zjistit, jak je cesta v každé roční době zcela jiná.

Do Stáje ke směrovníku umístěnému hned u důležité silniční křižovatky jsme došli docela unavení, ještě nás čeká zpáteční „oprávková“ cesta k Čihadlu a pak může naše značkařská dvojice prohlásit letošní sezonu za ukončenou. 🙂

Věřili byste, že na 6,5 kilometru dlouhé trase Podleský mlýn – Stáj jsme napočítali (ale i obnovili a zviditelnili) 173 značek?!

Posledního půl kilometru od směrovníku Velký Ochoz do Stáje vede značená cesta po frekventované silnici: u rybníka Bahno na okraji obce Stáj se kříží silnice vedoucí z Polné do Velkého Meziříčí s komunikací Jihlava – Žďár nad Sázavou; od úsvitu dějin tudy vedly cesty…

Čtyři letošní dny jsme prožili při obnově modře značené trasy z Rytířska přes Polnou do Stáje – věříme, že výsledek naší práce bude dobře sloužit. 🙂

Schylovalo se k večeru, když jsme náčiní uložili do auta a z rukou odstranili poslední barevnou skvrnku. Jako odměnu jsme si dali malý výlet do blízkého Arnolce; od Čihadla jsme dojeli na zmíněnou křižovatku u Stáje a zvolili směr Velké Meziříčí. Přibližně v polovině cesty mezi Stájí a Arnolcem je smírčí kříž zvaný „Baba“, prý nejvyšší kamenný kříž na Vysočině (143 cm).

Je samozřejmé, že existuje několik pověstí o jeho vzniku, z nichž snad nejpravděpodobnější je, že kříž připomíná setkání krále Ludvíka Jagellonského (1506–1526) s vlivnými zástupci české šlechty roku 1522. (Chudák Ludvík zemřel pak v bitvě u Moháče a jeho nástupce Ferdinand I. Habsburský se začátkem roku 1527 cestou na svoji korunovaci také setkal s českými stavy, v Jihlavě to připomíná Památník královské přísahy na českomoravské hranici.)

V Arnolci je rodný dům P. Josefa Toufara (1902–1950), který se stal obětí komunistického režimu v případu Číhošťský zázrak.
(Více v našem článku Cesta P. Josefa Toufara, ale hlavně v knize autora Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli)

Dům, kde se narodil P. Josef Toufar, stojí ve středu obce, hned u silnice, kousek od kaple sv. Vendelína.

Kdo by měl náladu prohlídnout si trasu polenské Pojmannovy stezky, kterou jsme značili v roce 2013, může kliknout na odkaz.