Korsika

Nemilosrdné vedro bylo stálým průvodcem cykloputování po ostrově nezapomenutelných výhledů
17. července – 1. srpna 2015

Tak dlouho se milovalo moře se sluncem, až se zrodila Korsika (Antoine de Saint-Exupéry)

Cítili jsme, že příležitost prožít objevování Korsiky ze sedla bicyklu je pro nás zřejmě poslední dobrodružnou nabídkou, a tak jsme s určitými obavami o svou výkonnost přijali pozvání vilického pořadatele cyklozájezdů Mirka Břendy k sedmnáctidennímu putování po ostrově vylíčeném v nádherných barvách našimi známými, kteří ostrov s krásnou přírodou navštívili. V roce 2009 jsme s cyklisty z Vilic u Mladé Vožice projeli Kalábrii a ten zájezd patří k naší TOP cestovatelské desítce – pravda ale je, že roky rychle přibývají, co bylo před šesti lety, bohužel není dnes. 🙁
Všechny ostatní parametry ale mluvily pro, a tak jsme v pátek 17. července ráno vyjeli spolu s Naší Věrou a Pavlem, s Jitkou a Honzou Korbelovými a Mílou Kohoutovou z Jihlavy tak, abychom v 11 hodin byli ve Vilicích na návsi. Tam jsme naložili batožinu do autobusu, kola do přívěsu

a auta podle předběžné domluvy zaparkovali k dobrým vilickým občanům. Cesta do italského Livorna probíhala pohodově, klimatizace v autobusu fungovala bezvadně (už několik dní dosahovaly teploty na 35°C), studených nápojů byl v lednici dostatek. Často jsme, třeba jen na deset či méně minutek, zastavovali a to bylo prospěšné tělu i duši. Takže v zachovalém stavu jsme dorazili po docela dobře strávené noci v autobusu v 5:30 do Livorna a v šest hodin nastoupili na trajekt Moby Vincent směrem Bastia.

Protože jsme na jihu, teplota je od rána vražedná – na trajektu tedy vybíráme místa stinná či klimatizovaná – plavba trvala čtyři hodiny, během nichž jsme se nenudili – pozorovat moře je stejně uhrančivé jako hledět do plamenů.

V sobotu kolem dvanácté 18. července vstupujeme tedy na korsickou půdu, vítá nás přístav na severovýchodním pobřeží ozdobený věncem hor – průsmyky v nich je třeba překonat, abychom vstoupili do nitra toužené země. Dnes 44ti-tisícová Bastia, druhé největší město Korsiky, která kromě přístavu má i mezinárodní letiště, bývala až do roku 1811 hlavním městem Korsiky, dnes je správním střediskem severní části země, jižní departement spravuje Ajaccio. V poledním vedru jsme jeli autobusem směrem západním – asi 24 kilometrů od Bastie je městečko Saint Florent a kousek od něj a kousíček od moře je náš první kemp D’Olzo.

Stavěli jsme stany v omračujícím vedru, slunce nemilosrdně vysílalo nepřetržitý proud bodavých šípů – zvykneme si?! Rychle na pláž – to byla úleva… Ráno putujeme dál, proto je třeba prohlédnout si dva a půl kilometru vzdálené rybářské městečko, kterému se přezdívá „malé Saint Tropez“. Je v podvečerním slunci skutečně kouzelné – přístav plný jachet zkrášlen hřebenem pobřežních hor, úzké středověké uličky, mohutná citadela vystavěná Janovany. Procházka je odměnou za hodiny strávené v autobusu a na trajektu.

Prohlédněme si mapku oblasti, kde se nacházíme:

Strategická poloha přívětivé zátoky a reliéf pobřeží byly příčinou, že zde už ve 4. století vzniklo biskupství – památkou na něj je skvostná katedrála Nebbio (název má po římském vojákovi umučeném pro svoji křesťanskou víru; je pochován v katedrále), někdejší nejvýznamnější církevní stavba na Korsice, sídlo biskupů z toskánské Pisy.

Kemp D’Olzo nás překvapil pronikavým rámusem – cikády z celé země si tu daly dostaveníčko a řvaly a řvaly – my však jsme byli natolik unavení, že nám to nezabránilo v usnutí – ostatně najednou, jako na povel, všechny výtržnice ztichly – ten božský klid…

Dříve než se vydáme na cykloputování, shrneme si pár informací o zemi, která má nesčetně oslavných přívlastků – ostrov tisíce vůní, ostrov krásy, hory v moři, zelený ostrov, perla středomoří, ale i kolébka vendety…
Korsika je čtvrtým největším ostrovem ve Středomoří (po Sicílii, Sardinii a Kypru) – ostrov je dlouhý 183 a široký 83 kilometrů, žije tu asi 300 000 obyvatel – třetina z nich v Bastii a Ajacciu, venkov, zvláště na severu, je velmi řídce osídlen.
Délka pobřeží čítá 1 047 kilometrů, nejvyšší hora Monte Cinto měří 2 710 metrů, padesát horských vrcholů je vyšších než 2 000 metrů, průměrná nadmořská výška je 576 metrů – polovinu ostrova pokrývají lesy a křoviny, pověstná je tzv. macchie, věčně zelené, pryskyřičnaté, neprostupné křoví s propletenými větvemi porostlými trny, které je domovem mnoha druhů hlodavců, hmyzu, motýlů, a prý také lišek a divočáků. Kvůli ochraně těchto vzácných původních území vznikl Regionální přírodní park Korsika (Parc Naturel Régional de la Corse), který zabírá skoro 40 % plochy ostrova.

Zemědělská činnost se pravděpodobně nevyplácí (většina potravin se na Korsiku dováží), zahlédla jsem jen jedno kukuřičné políčko a asi dvě zeleninové zahrádky – na ostrově je však neuvěřitelné množství jedlých kaštanů, fíkovníků, olivové háje, pěstují se i korkové duby, z korsických vinic pochází skvělé víno. Ovce, prasata i krávy s telaty se potulují polodivoce – někde jsou ohrady, viděli jsme jich ale jen pár a nebyly nijak zvlášť zajištěné – evidentně si majitelé nedělají hlavu z toho, že zvířata si jdou hledat potravu i jinam – když potřebují, prý je vždycky najdou.

Vnitrozemí je hornaté, drsné, málo obydlené, život se většinou soustřeďuje kolem moře a na úbočích pobřežních hor – tam leží typická malebná městečka, domy nalepené na sobě, strmé křivolaké uličky – při vstupu do nich jsou znatelné velké rozdíly ve stylu staveb i v údržbě –jsou vidět krásně zachované a výstavné, jiné podlehly bez péče lidské času a jsou z nich malebné ruiny. Na těžko přístupných svazích s výhledem na moře si obyvatelé stavěli příbytky kvůli obraně před nájezdníky; staré domy na pobřeží připomínají opevněné kamenné věže.

Nahlédneme-li do historie, dočteme se o osídlení ostrova tisíce let před Kristem, později o vlivu řeckém a římském, byzantském i maurském; přesto v 10. století vznikají na Korsice první šlechtické rody a udrží se i v době ovládnutí ostrova Janovany. Těm patřila Korsika od 12. století až do roku 1768, kdy ji prodali Francouzům, kterým patří doposud. Všichni víme, že Korsičané neustále bojují za nezávislost – když jejich vlastenecký boj trochu zlehčím, uvedu, že navenek se to projevuje prostřílenými dopravními značkami a na dvojjazyčných nápisech je ten francouzský zpravidla zasprejován… Oficiálním jazykem je francouzština, ale v původních korsických rodinách (tvoří však méně než 50% obyvatelstva) se mluví korsičtinou – jazyk prý je podobný italštině a jejím dialektům (viz staleté soužití s Janovany), v poslední době se začíná vyučovat na školách.

Historickým vývojem dospěl ostrov na dva kulturou, tradicemi i životním stylem zcela odlišné celky. Dá se říci, že dělítkem mezi západní a východní částí je horský řetězec táhnoucí se od severu k jihu, dlouhý 180 kilometrů (po hřebeni vede legendární turistická cesta Grande Randonée 20, tedy GR 20). My se samozřejmě nemůžeme na podobnou cestu vydat, ale téměř všechny hlavní horské průsmyky, kterými se hřeben dá překročit, poznáme – Col de Vergio (1 477 m), Col de Vizzavona (1 163 m), Col de Verde (1 289 m), Col de Bavella (1 218 m) a jiné, nižší.

Podívejme se na mapku:

Na obrázku je vidět, že tvarem se Korsika (stále bojující) skutečně podobá zaťaté pěsti pravé ruky se vztyčeným palcem či ukazováčkem – podle toho, jak velkou představivost máme. 🙂

Neděle 19. července 2015 – začíná cykloputování Korsikou, úvodem zařadím dvě žánrové fotografie:

Mirek Břenda připravil rozsáhlý (a dokonalý) itinerář, v němž pamatoval i na méně zdatné – denně jsme měli k dispozici výběr nejméně ze dvou tras – je jasné, že jsme patřili ke skupině B, základní trasa obnášela převýšení mimo naše cyklistické možnosti a fyzické schopnosti. K tomuto hendikepu je nutné přidat vedro, které se ve značně členité krajině na slunci nezřídka blížilo k 50°C… A tak zatímco naši výkonnější souputníci dřeli do kopců, nechalo se nás, 27 opatrníků, vyvézt hned první den do sedla Col de San Colombano ležícího ve výšce 692 metrů nad mořem.

Cestou do sedla jsme se zájmem koukali na zapomenutý, velmi řídce osídlený kraj, kterým náš autobus šplhal silničkami – kam oko pohlédlo, jen křoví a kamení…, semtam polorozbořený dům… vyprahlou krajinou bloudil dobytek a skot hledající žvanec – zvířata okusovala listí – bylo to bezútěšné, cítili jsme se zaskočeni, nenacházeli jsme slibovanou perlu Středomoří… Teprve ze sedla byla vidět pobřežní oblast – ta vyhlížela podstatně jinak – začátek sjezdu znamenal pro všechny z nás, kteří jsme tu byli poprvé, zvyknout si na poměrně prudké klesání, spoustu zatáček a hluboké srázy, od nichž nás dělila jen čtyřiceticentimetrová kamenná zídka – já jsem ji považovala pouze za ozdobu – zdali je funkční, naštěstí nevyzkoušel nikdo ze souputníků. 🙂

Úvodní peloton se velmi brzy roztrhal – fotografové začali šílet a nebyla s nimi žádná rozumná řeč – měli jsme ale dost času, abychom si užili nevídaného, a popis etapy dobře sloužil, takže jsme byli naprosto samostatní.

Všechno pro nás bylo nové – nádherné oleandry kvetoucí u cesty, zbořená kaple u bělostí zářícího hřbitova na úbočí kopce, modré moře v dálce – a dusivé vedro…

Korsické hřbitovy připomínají zdálky vesničky – kvůli skalnatému podloží se nepohřbívá do země, rakve jsou většinou vkládány do kamenných hrobek vedle sebe a až tři nad sebou – provedení je často velice nákladné, stavby se podobají malým svatyním.

Postupně jsme se sešli na náměstí v Belgodere, sdělili si první dojmy z trasy a prohlídli kostel sv. Tomáše i centrum.

Na bílé vlajce je černá hlava Saracéna s bílým šátkem – podle legendy ukazovali Korsičané useknutou hlavu velitele arabských nájezdníků, aby cizí vojska odradili od dalších útoků.

Cyklista na Korsice zažije dlouhé sjezdy, dlouhá stoupání, úzké klikaté cesty vysoko nad mořem – do daleka jsou vidět silničky, které se kroutí po svazích hor – je to krásný, ale zároveň obávaný pohled – tamtudy musíme…

Mirek nafotil výřez mapy, ve kterém jsem vyznačila dnešní trasu – třeba bude někomu k užitku.

Premiéru máme za sebou, uspěli jsme. Kemp Monte Ortu u městečka Lumio je velice příjemný,

ale v pondělí 20. července ráno jej musíme opustit už o sedmé, abychom stihli všechno podle naplánovaného programu.

Stany a batožinu vezl autobus, my jsme na kolech měli jen to, co potřebujeme během dne – hlavně zásobu tekutin, protože vedra nepolevovala. Dnešní etapa vedla přes Calvi po pobřežní silnici do kempu u městečka Galéria.

Úspěšně jsme prokličkovali městem při ranní dopravní špičce a asi po 11 kilometrech dojeli do Calvi (necelé čtyři tisíce obyvatel), úžasně fotogenického města s neodmyslitelnou citadelou.

Je jasné, že jsme zašli do opevněného historického centra na ostrohu nad mořem, ale ještě předtím jsme se u památníku dozvěděli, že Korsičané jsou přesvědčeni, že v Calvi se narodil Kryštof Kolumbus (1451–1506) – ostatní svět však ví, že se narodil v Janově. 🙂

Tvrzení ostrovanů se ale nedá nijak dokázat, protože při velkém požáru města na konci 15. století shořela i matrika, takže se sváří bez šance na kladný výsledek.

V citadele vystavěné v 15. století Janovany je v současnosti ubytován oddíl francouzské cizinecké legie.

Panující vedro se projevovalo ranním oparem, který halil siluetu známých pobřežních skal do šedivého kabátku.

Přesně podle popisu jsme zdárně natrefili silničku, která nás prudkým stoupáním (až 20%) dovedla na skalnatý kopec (242 m n.m.) nad zálivem, kde stojí Chapelle de Notre-Dame de la Serra.

Pověstné jsou okouzlující výhledy od kaple na záliv a město Calvi, dneska však měly k dokonalosti daleko…

Někde v těchto místech u Calvi prý v roce 1793 při námořní bitvě o Korsiku přišel admirál Nelson o oko.

Vrátili jsme se zpět na trasu, pokračovali v ní přesně podle itineráře a užívali si výhledů na moře a skály z pobřežní silnice vedoucí po vrstevnici – 40 centimetrů vysoká kamenná ohrádka nás dělila od několikasetmetrové propasti k mořské hladině.

Avízovaná oblázková pláž přilákala během odpoledne všechny účastníky – cyklojízda byla kvůli vedru náročná – z koupání však nebylo pro rozbouřené moře nic, leželi jsme v dosahu příboje, nechávali se mlátit divokými vlnami a obdivovali všeliké barvy a tvary mokrých oblázků… Na ty suché se bosou nohou nedalo vkročit – tak byly rozpálené…

Z lenošení nás vytrhla obloha chystající se na bouřku – rychle jsme nasedli na kola, abychom poslední kilometry zvládli bez deště, ale po čtvrthodince zakaboněná obloha zase ustoupila slunci a mně se zdálo, že pálí skoro do úmoru…

Jen co jsme v kempu Ideal Galéria postavili stan, mé dosavadní tušení se stalo jistotou: pořídila jsem si úpal – po důkladném sprchování studenou vodou se mi podařilo zvládnout všechny průvodní jevy, ale musela jsem ulehnout, bylo mi dost špatně. Jsem zajisté Pánaboha milý dítě, protože ráno jsem byla sice trochu roztřesená, ale po dobře oslazené vločkové kaši se smetanou a litru bylinného čaje jsem povstala z popela připravená k denní etapě – krizový stav přehřátí organismu pominul bez následků. 🙂

Úterý 21. července 2015 – 3. etapa, 5. den pobytu

Autobus nás vyvezl do sedla Col de Palmarella ve výšce 408 metrů nad mořem – odtud jsme mířili do Porta – čekala nás dosud nejkrásnější, zážitková cesta po západním pobřeží Korsiky.

Pokusila jsem se vybrat fotografie, které by cestu dokumentovaly – těžko se dá popisovat, tu je opravdu potřeba prožít v sedle bicyklu. Podíváme-li se na popis trasy, vidíme, že to nebyl jen sjezd – terén byl dost členitý a ačkoliv od moře vál svěží vánek, vedro bylo devastující.

Měli jsme dost času zastavovat a rozhlížet se – po úzké silničce jezdila jen osobní auta a řidiči byli většinou ohleduplní – výjimečné prostředí vyžaduje (a zasluhuje) od každého, kdo není zrovna ignorant, veškerou pozornost.

Profotografovali jsme se až nad nejznámější sportovní přístav západního pobřeží v zálivu Golfe de Porto sevřeném vysokými horami – celá lokalita je zařazena na listinu UNESCO, a věru zaslouženě!

Jen pro snadnější orientaci – Porto leží asi 30 kilometrů jižně od Calvi, kde jsme byli včera. Charakteristická je strážní věž čtvercového půdorysu, postavená ve 2. polovině 16. století Janovany, kteří dali městu ráz, dosud patrný.

Rekapitulace dnešní trasy:

Po odpoledni stráveném na pláži v malebném prostředí pod horskými štíty nás na určeném místě v Portu očekával autobus – naložili jsme kola do přívěsu a mířili horskou silnicí do kempu L’Acciola Evisa umístěného na svahu kopců ve výšce 919 metrů nad mořem – tedy přesně tolik metrů stoupání na přibližně dvaceti kilometrech musel řidič absolvovat s plným vlekem nad pekelnými srázy v tu chvíli nepřátelsky vyhlížejících hor – byli jsme v jeho a božích rukách – prožívali jsme dobrodružství plné rozjitřené fantazie!

Dramatické přírodní scenérie se změnily v líbezné výhledy na horské vrcholky, když jsme konečně zastavili před kempem, kde vedoucí Mirek Břenda podle řádně potvrzené objednávky plánoval zůstat dvě noci – bohužel drama pokračovalo v okázalých divadelních výstupech správcové kempu – všechno byl problém – že je nás moc, že jsme Češi, že sedadel v autobuse je padesát a my říkáme, že je nás 43 (!), že tajíme řidiče (ti vždycky spali v autobusu) a spoustu dalších nesmyslů. Po nějaké době se ukázalo, že kdysi, před lety, nějací Češi nahlásili, že jich bude 25 a ve skutečnosti se jich ubytovalo 50… Rozumná řeč nebyla možná…
Mirek Břenda projevil svou kreativitu a společně s Karlou Korbelovou, turistkou-překladatelkou, změnili program a vyřídili na zítřek ubytování v kempu Santa Barbara u Corte; tuto noc jsme nakonec strávili zde, vysoko v horách.

Středa 22. července 2015 – start z nejvýše položeného sjízdného sedla na Korsice Col de Vergio (1 477 m n.m.), cíl město Corte, obklopené v srdci ostrova horskými štíty.

My jsme samozřejmě patřili k těm, kteří pětisetmetrové stoupání překonali na sedadle autobusu a ze sedla Col de Vergio si užili 19 kilometrů dlouhý sjezd s klesáním přes šest set metrů – přála bych všem hodným lidem takové potěšení – nejen jízda po dobrých silnicích, ale i okolí opravdu stálo za to – výhledy unikátní, nejbližší okolí úžasné.

V těchto dnech se naplno projevil záměr tvůrce programu zájezdu – Mirek Břenda jako znalec prostředí (absolvoval několik cyklozájezdů na Korsiku) naplánoval trasy tak, abychom se posunovali z chudičkého, tajemně působícího severu postupně po exotickém západním pobřeží k malebnému jihu, poznali vnitrozemí s mořem lesů, skal i přírodních zvláštností a posléze projeli východní část ostrova s pomerančovými a kaštanovými háji a vinicemi – dávkoval emoce s rozmyslem tak, abychom nevyšli z překvapení a nových objevů – právě jsme byli v oblasti, kde se začaly objevovat palmy, domy jižního typu s balkony a krytými verandami kvůli stínu, ale i starobylá kamenná obydlí.

Nepohrdli jsme výzvou uvedenou v popisu trasy a osvěžili se v řece Golo.

84 kilometrů dlouhá řeka Golo je nejvýznamnější korsický tok, je na ní několik přehrad, ale nás v tuto chvíli nejvíc zajímala její chladivá voda přitékající pod Ponte Altu z hor od pramene ve výšce 2 500 metrů.

Mirek Břenda nám doporučil i návštěvu kaňonu řeky v místech o pár set metrů dál – podívejte se:

Další zastávkou bylo městečko Casamaccioli poblíž přehrady Barrage de Calacuccia na řece Golo:

Asi po kilometru jsme přijeli na křižovatku, ze které jsme odbočili do samého pekla – hluboká soutěska, kterou protéká řeka Golo spoutaná přehradou zřejmě příslušnou k té, po jejíž hrázi jsme před chvílí šli, je deset kilometrů dlouhá a hrozivá – na můj vkus tu byl na silničce vystavěné vysoko nade dnem propasti čilý dopravní ruch – málo turistů, většinou zpovykaní místní borci s náklaďáčky a rychlá auta… Měla jsem oči až na helmě, kradí jsem odhadovala vzdálenost od té nizoučké ohrádky, která mě dělila od propasti a představovala si, co se stane, až o ni šlapkou zavadím, když mě bezohledný řidič zatlačí na samý kraj… Auta sice halasně před každou zatáčkou troubila, ale šestisetmetrové klesání soutěskou a přicházející bouřka byly pro mě silná káva… 🙂  Anděl strážný měl honičku, ale uhlídal mě… 🙂

Zklidnění nastalo za mostem Castirla – bouře odešla do dáli, chvíli drobně a osvěživě pršelo. Podle ukazatele u silnice jsme našli ve svahu, kam jsme lesem sestoupili, románskou kapli sv. Michala.

S obdivem jsme prohlíželi fresky, o nichž jsem později na internetu zjistila, že je v 15. století namaloval místní umělec – kolem ústřední postavy Krista jsou atributy čtyř evangelistů, pod ním dvanáct apoštolů.

Od mostu Ponte Castirla je sedm kilometrů dlouhý výstup na hřeben do sedla Bocca d’Ominanda (654 m), při němž je nutné překonat výškový rozdíl přes 300 metrů – únava se projevovala, šlo to ztuha, chystalo se na déšť.

Právě v těchto místech, když nám zbývalo do Corte pět kilometrů, se spustil liják a silně se ochladilo – na „větrné hůrce“ žádné útočiště, jeli jsme tedy dál – dvousetmetrové klesání jsme si neužili, protože liják byl provázen silným ledovým větrem a po silnici tekly proudy vody…
Na okraji Corte pod střechou myčky aut rychlejší kolegové v suchu přečkali přeháňku 🙂 , která ustala po pěti minutách od našeho dojezdu… 🙂

Slunce ale na Korsiku nezapomnělo, v mžiku nastoupilo do služby, takže nás při vstupu na hlavní náměstí přivítal sám korsický národní hrdina Pascal Paoli, zlatým svitem ověnčený.

Protože Pascal Paoli je symbolem Korsiky, v krátkosti se o něm zmíním:
Narodil se do významné korsické rodiny (1725), vstoupil do vojska a záhy se stal velitelem korsických vlastenců, kteří bojovali proti Janovské republice a požadovali samostatnost – podařilo se jim Janovany vytlačit a v roce 1755 vznikla republika. Paoli spolu s právníkem Carlem Buonapartem (pozdější Napoleonův otec) vypracovali demokratickou ústavu a po dalších 14 let se stal Pascal Paoli na ostrově prakticky neomezeným pánem. Janované, unavení neustálým pekelcováním s povstalci, prodali v roce 1768 Korsiku Francouzům, čímž republika zanikla a nacionalisté měli dalšího protivníka. Paoliho přítel Carlo Buonaparte byl pro spojenectví a spolupráci s Francií, vznikl spor, a rodina Buonapartů se uchýlila do Francie – syn Napoleon se pak významně zapsal nejen do dějin Korsiky a Francie, ale celé Evropy.
Politická situace donutila Paoliho emigrovat do Anglie, odkud ale až do své smrti (1807) pracoval ve prospěch osamostatnění Korsiky, čehož se, jak ze současnosti víme, nedočkal. (Korsika má však v rámci Francie autonomii.)

Město Corte (6 tisíc obyvatel), ležící na soutoku čtyř řek, bylo v době samostatné Korsické republiky hlavním městem ostrova. Má ideální polohu uprostřed krásné přírody a za otce vlasti Paoliho vzniklá univerzita je dosud jedinou na Korsice. Dominantou města je samozřejmě citadela, postavená Janovany v 15. století.

Je jasné, že jsme se městem porozhlédli.

Obdivovali jsme i značně vysoké, volně rostoucí oleandry různých barev a líbezných druhů květů – při pohledu na ně člověka ani nenapadne, že taková vonící krása může způsobit těžké otravy…

Ještě mapka dnešní trasy:

Do kempu Santa Barbara to bylo z Corte dobrých pět kilometrů – Mirkův popis cesty sloužil dokonale – kemp byl skvělý, stany ve stínu pod stromy.

Večer naplánovali viličtí cykloturisté slavnostní vyvěšení nové vlajky „První kolona Vilice“ – bylo to jímavě prosté a srdečné:

Na zítřejší tzv. volný den navrhli organizátoři kromě cyklovýletu i pěší výšlap k ledovcovému jezeru Lac de Melo – byla jsem mezi těmi, kteří tuto nabídku rádi přijali.

Ve čtvrtek 23. července se naše cesty rozdělily – Mirkovi se tolik líbilo včerejší putování, že si je chtěl zčásti zopakovat – vydal se tedy z Corte přes městečko a most Castirla pekelnou soutěskou až na hráz přehrady Calacuccia a zpět – ujel dobrovolně 62 kilometrů touto velmi členitou krajinou, kromě pořádného stoupání pod žhavým sluncem ještě píchl a musel opravovat (to za trest, že mě opustil!) Pár obrázků z jeho cesty:

Ještě jsem se nezmínila, že ta divoká soutěska vyhloubená řekou Golo, má název Schodiště královny nebes (Scala di Santa Regina) – asi z důvodů ochrany a podpory poutníků – silnice D84, která kaňonem prochází, byla vystavěna v 19. století, ale už od středověku bylo toto divoké místo součástí stezky spojující západní a východní pobřeží.

Skupinka, ke které jsem se přidala já, odcestovala k 8 kilometrů vzdálenému Íčku v údolí řeky Restonica, jedné z těch čtyř, na jejichž soutoku leží město Corte (Tavignano, Golo a tu poslední se mi nepodařilo zjistit 🙂 ), tam jsme nasedli do městského autobusu, který nás za 4 € vyvezl do výšky 1 370 metrů k salaši Grottelle – už to byl zážitek – údolí překrásné – balvany nevídaných tvarů, majestátní borovice, vodopády různé intenzity a výšky, koberce mechů sametově hebkých, strmé skalní stěny…

Údolí je ohraničeno bočním hřebenem, pod kterým leží ve výšce 1 711 metrů jezero Melo, prý až šest měsíců v roce zamrzlé. Z parkoviště jsme se vydali žlutě značenou cestou vzhůru, za půldruhé hodiny jsme vystoupali po žulových balvanech, samozřejmě za vydatné asistence bodavých slunečních paprsků. Řetězy a žebříky nám pomohly překonat kamenné plotny před vrcholovou plošinou s jezerem.

O 200 metrů výše leží vedle stezky GR 20 druhé jezero Lac de Capitello, které prý je krásnější, ale nám už tento výstup stačil… 🙂

Po odpočinku a prohlídce vysokohorských partií jsme se vydali dolů tak, abychom o půl druhé stihli odjezd miniautobusu od salaše.

Od Íčka jsme silničkou šlapali do Corte, trochu tam pošmejdili, pak pěšky do Santa Barbary, což odpovídalo všeobecné představě o dostatečné délce pěší trasy. 🙂

Cestou do kempu jsme popatřili na exemplář mučenky v ideálních podmínkách – my ji známe jako pokojovou květinu, tady se ozdobně popínala po plotě – viděli jsme poupata, květy i plody.

Chvíli po příchodu začala bouřka, pršelo jen se lilo, pak (prý 🙂 ) přeháňky celou noc, ale neochladilo se – doslova prádelna!

V pátek 24. července ráno konec odpočinkové idylky – ačkoliv vycházející slunce zlatilo kaštanový háj, stany jsme balili mokré.

Kola jsme z přívěsu vyložili až v sedle Col de Vizzavona (1 163 m), odkud dnes startovaly obě skupiny.

Tato velmi krásná, romantická oblast bývala na začátku 20. století oblíbenou turistickou lokalitou – přijížděli sem nejen Francouzi, ale bohatí lidé z celé Evropy trávili prázdniny v této venkovské zóně, kde voní silice z pryskyřičnatých keřů a borovic, a zajisté i proto, že blízká železnice stoupá od moře až do výšky 900 metrů a zdejším vrcholům vévodí pohledná Monte d’Oro. Výstavná sídla z té doby jsou většinou ve značně zchátralém stavu, pobytová turistika tehdy provozovaná je dnes v úpadku.

Po devíti kilometrech jsme dorazili kaštanovými háji, v nichž se potulovala prasata, do městečka Bocognano, odkud jsme kvůli exotickému výhledu na skalní věže nemohli bez obdivu odejít.

Necelé čtyři kilometry od Bocognana jsme přesně podle pokynu z itineráře odložili kola a vystoupali po zalesněném svahu na plošinu, odkud je možné pozorovat nejvyšší korsický vodopád s poetickým jménem Nevěstin závoj, Voile de la Mariée (150 metrů).

Ten úchvatný pohled na vody potoka Trotto padající do hlubiny jsme platili na příštích čtyřech kilometrech tři sta metrovým převýšením – paprsky nemilosrdného slunce stojícího vysoko na obloze dosáhly i na silničky v kaštanových hájích – vedru se nedalo uniknout.

Podívejme se na popis dnešní etapy:

Vnitrozemí, kterým jsme dnes projížděli, mělo zcela odlišnou tvář nežli pobřežní partie – přesně se na něj hodí přívlastek zelený ostrov.

Samozřejmě jsme porovnávali naše turistické směrovníky s korsickými (pokud se nějaké objevily) – tady je ukázka:

Prohlédli jsme si jedno z nádražíček, zřetelně ze začátku minulého století, přejeli starý kamenný most nad řekou, v níž nalezli někteří soukmenovci osvěžení, a na hlavní silnici se dali vlevo – asi po dvou kilometrech jsme byli u cíle, totiž v místě zvaném Campu a u Muru.

Sotva jsme nastoupili do autobusu, začalo pršet, ale byla to zřejmě jen lokální přeháňka – za chvíli jsme byli vděční, že funguje klimatizace – cestou na západní pobřeží, do města Pietrosella, kde strávíme v kempu Europa dvě noci, jsme si krásně odpočinuli.

Sobotní ráno (25. července 2015) bez balení stanu jsme si krásně užili, navíc se podařilo domluvit, že ti, kteří nedají přednost lenošení na krásných plážích a koupání v klidných vlnách zálivu, či nepojedou na kole velmi hustým provozem po hlavní pobřežní silnici do Ajaccia, mohou dřepnout do autobusu a ochotný řidič Honza je tam dopraví. 🙂  Hurá! Jako páni jsme cestou koukali na nádherné moře, hřebeny pobřežních skal, palmy, výstavné hotely… Znovu jsem si uvědomila, jak je program zájezdu dobře vystavěný – stále se zvyšuje úroveň spatřeného a prožívaného…

Hlavním městem Korsiky Ajacciem (65 000 obyvatel) jsme zatím jen projeli, mířili jsme ke 12 kilometrů vzdálenému nejzápadnějšímu mysu Korsiky Pointe de la Parata, na němž se ve výšce 55 metrů nad mořem vypíná od roku 1608 Tour de la Parata, dvacet metrů vysoká strážní věž podobná obří šachové figurce.

Janované ji postavili na obranu proti nájezdům saracénských pirátů, vchod do ní byl umístěn ve výšce devět metrů, obránci tam šplhali po provazových žebřících; prý je po pobřeží podobných věží osmdesát.

Výhledy z tohoto neobvyklého místa byly fantastické – přála bych si, aby to naznačily některé z fotografií. Nejobdivovanějším objektem jsou blízké Krvavé ostrovy (Iles Sanguinaires), od 15. století osídlené piráty, psanci a nemocnými nakažlivými chorobami. Dobře je viditelný maják vystavěný v roce 1870 na kótě 80 metrů nad mořem, ze stanoviště u věže jsme na jednom ze čtyř ostrovů zahlédli i kapličku.

Celé nejzápadnější pobřeží protkané sítí stezek je chráněno, ovšem přístupné a vybavené infotabulemi; v blízkém návštěvnickém komplexu naleznou turisté v elegantním klimatizovaném prostředí vše, co mohou potřebovat – něco takového u nás nebude ještě dlouho k vidění!

Jedině naděje na prohlídku hlavního města Korsiky nás přiměla opustit toto pro nás cizokrajné místo.

V Ajacciu jsme samozřejmě hledali rodný dům Napoleona Bonaparte (1769–1821) – není to nic těžkého, prochází-li člověk historickým centrem, které nás zajímalo ze všeho nejvíc – ačkoliv prý Korsičané nemají Napoleona moc rádi, obchod je obchod – francouzský císař je v městě všudypřítomný a stabilně táhne tisíce turistů.

Starobylou uličkou jsme se v pravé poledne dostali na blízké náměstí ke katedrále, kde dvouletého Napoleona pokřtili – měli jsme však smůlu, protože uprostřed dne je chrám tři hodiny zavřen – siesta… Těšili jsme se na oltář ze sicilského mramoru a jaspisu, který katedrále věnovala Napoleonova sestra, chtěli jsme vidět oltářní obraz od Tintoretta a další zajímavosti, ale…

I tak jsme si při procházce městem založeným v 6. století před naším letopočtem Řeky, přišli na své – snoubí se tu vlivy italské s francouzskými a celek je přenádherný…

Na hlavním náměstí Place du Maréchal Foch stojí, jak jinak, socha Napoleona ve společnosti čtyř lvů – impozantní sousoší je obklopeno kašnou s vodotrysky, nicméně se zdálo, že přítomní obyvatelé i turisté věnují větší pozornost stánkům trhovců v několika řadách postaveným všude kolem 🙂

Ochutnali jsme několik místních dobrot, prošli se kolem citadely, která dodnes slouží armádě a je proto nepřístupná, navštívili přístav a nahlédli i do nových čtvrtí.

Po návratu do Pietrosella honem k moři, z pláže jsme se donutili odejít jen chvíli před tím, než obloha začala hasnout – dnešní den jsme považovali za obzvláště vydařený (za malou námahu hodně informací 🙂 ).

Nedělní dopoledne 26. července jsme strávili přejezdem z kempu Europa do kempu Pian del Fosse, asi čtyři kilometry od Bonifacia, městečka na 80 metrů vysokých křídových útesech při samém jižním konci ostrova.

Vinařství poblíž Sartene nám během cesty poskytlo příjemné vytržení – kromě vína nabízeli na farmě i lokální produkty.
V rozlehlém, příjemném kempu Pian del Fosse vykázala recepce pro naše stany místo pod morušovníky. Jen co jsme příbytky postavili, následovala prohlídka Bonifacia (3 tisíce obyvatel), založeného na začátku 9. století toskánským knížetem stejného jména, který je pochován ve zdejším kostele Panny Marie Sněžné. Bonifacio je asi nejfotogeničtější z korsických měst – jeho dominantou je citadela, kolem níž se na ploše 1 500 x 200 metrů prostírá středověké jádro města. Archeologické výzkumy ale prokázaly už neolitické osídlení zdejších vápencových skal.

Kaple sv. Rocha, ochránce před morem, byla na pobřežní výšině postavena v roce 1528 v místech, kde klesla poslední oběť této hrozné nemoci.

Pod dlážděním kryté lodžie před vchodem do kostela bývala cisterna na dešťovou vodu.

Z obranných důvodů byly ve středověku místo schodišť žebříky, které se na noc vytahovaly – ta bílá čárečka vysoko na fotce je okénko na konci schodů…

Pondělí 27. července 2015, jedenáctý den pobytu:

Včera domluvila Karla projížďku lodí kolem Bonifacia – dnes vítr nezahálel a zvedal vlny v průlivu mezi Korsikou a Sardinií, a tak jsme si svoji adrenalinovou mořskou výpravu jaksepatří užili!

Při pozorném podívání na předchozí fotografii nepřehlédnete vzácný římský sloup (Collone romaine) nalezený na ostrůvku San Bainzo – byl vztyčen nad přístavem jako pomník padlým.
Jo, a taky prý Korsičané tvrdí, že právě zde se hrdinný Odysseus na své bájné pouti setkal s lidožravými obry – takové místo je však vytipováno i na Sicílii. 🙂

Kola netrpělivě čekala v přístavu až jim přineseme vůni otevřeného moře – následoval cyklovýlet na mys Pertusato, tam, kam jsme včera s touhou v očích hleděli…

Ty výhledy byly tak krásné a neobvyklé, že jsme nejeli přímou cestou na nejzazší cíp, ale porozhlédli se po okolí a zavítali do vesnice Saint Jean.

Maják, viděný z Bonifacia, je v provozu, proto není přístupný.

Jsme téměř u cíle, před námi se tyčí maják z roku 1844, jehož světelné signály ve výšce 116 metrů nad mořem byly viditelné 25 námořních mil, což je asi 46 kilometrů.

Dočetla jsem se, že za mohutné bouře v roce 1855 ztroskotala u tohoto pobřeží loď a nikdo z osmi stovek pasažérů se nezachránil.

V roce 1986 byl maják zautomatizován, ale na konci devadesátých let minulého století do něj uhodil blesk a od té doby je mimo provoz – cestičkou v křoví jsme kolem něj došli na konec skalního ostrohu ve výšce 100 metrů nad mořem – dál už to opravdu nejde… V průlivu oddělujícím Korsiku od Sardinie hledáme skrze mlžný opar ostrovy Lavezzi a Cavalo, které patří Itálii, a odhadujeme, kde je La Magdalena s námořní základnou USA.

Kvůli velmi silnému větru raději sedíme na vyhřátých skaliskách a vychutnáváme pohled na pláž a jeskyni sv. Antonína ve stometrové hloubce pod námi.

Při zpáteční cestě ještě malý průzkum okolí – je tu vyhlášené golfové hřiště a množství překrásných staveb, které můžeme obdivovat jen zvenčí…

Pro návrat do kempu jsme zvolili jinou přístupovou cestu – několik kilometrů jízdy podél kamenných zídek, které mě svou krásou uváděly do vytržení…

Snad jen dva kilometry vzdálená od Pian del Fosse je pláž Punta Rossa, na niž jsme se v pozdním odpoledni vypravili. Prostředí bylo jedním slovem ideální – voda průzračná a klidná, záliv obklopený kopci porostlými věčně zelenými keři, blízko písečné pláže porost jakéhosi šáší… jen ve vodě se nedalo vydržet, měla asi 10°C… fakt strašně ledová! Vysvětlili mi, že prý je to způsobeno tím, že mezi Korsikou a Sardinií je úzký průliv a voda jím tedy proudí svižně a nestačí se prohřát. Uvěřila jsem tomu.

Mapka jižního cípu ostrova, po kterém jsme dnes ujeli 25 kilometrů, je k nahlédnutí:

Nastalo loučení s exotickým jihem ostrova, v úterý 28. července jsme uložili stany i kola do autobusu a ten nás vezl asi čtyřicet kilometrů na severozápad do hornatého vnitrozemí, abychom nejdříve při pěší túře obhlédli jeden z přírodních divů Korsiky, vodopád Piscia di Gallo, pak zažili odpočinkovou selanku u přehrady L’Ospedale a nakonec zážitkovou cyklotrasou dojeli do Zonzy, městečka, kolem něhož je několik archeologických lokalit s prehistorickým osídlením.

Přehradu L’Ospedale se sypanou, 25 metrů vysokou hrází, postavili ve výšce 980 metrů na řece Palavesani poblíž vesnice stejného jména – v názvu cítíme slovo „špitál“, a skutečně prý zde v minulosti bývala nemocnice – nadmořská výška zaručovala zdravější klima nežli bažinatá území pod úbočím masivu Col d’Illarata, kde řádila malárie. (Dnes jsou bažiny vysušeny.)

Královstvím voňavých borovicových lesů s výhledem na vrcholky pohoří Bavella nás dobře značená stezka s několika infotabulemi vedla k vodopádu, jehož název Piscia di Gallo je do češtiny překládán „čurající kohoutek“ (vodovodní) – spousty vody si našly cestu ve skále a z výšky více než 60 metrů padají do propasti, k níž se dá po balvanech sestoupit.

Popis odpolední cyklotrasy nebyl dlouhý:

Podle pokynů z itineráře jsme připravili kola k jízdě do Zonzy a po svačině v romantickém prostředí borovicových lesů a obdivuhodně tvarovaných balvanů u přehrady nastoupili k vyhlídkové cyklojízdě po skvělých silnicích, klikatících se pod žulovým masivem pohoří Bavella.

Nespěchali jsme, často zastavovali a vystoupili po skalních blocích na dobře přístupný hřeben – aspoň kratičce se rozhlédli…

Místo pro stany bylo na svahu kopce s výhledem na zubaté štíty hřebene Bavella, budova sociálního zařízení v údolíčku, jímž protékal potok – večerní procházka kolem něj přesně odpovídala představám o pobytu v ráji – včetně pohádkových tůní ke koupání…

Nahlédnutí do mapy oblasti:

Noc na středu 29. července byla nekonečná – velice se ochladilo (kemp je vlastně v horách) a my jsme doplatili na svoji nepřipravenost – během celého pobytu jsme nepotřebovali spacák – máme dosti teplé, tak jsme je v panujících vedrech nechávali v autobuse… Teď by konečně nastala jejich chvíle, ale v noci nebyl do autobusu parkujícího u vchodu do kempu přístup… Jak vděčně jsme vítali ranní slunce! 🙂

Představu o strávení dne v této oblasti konkretizovala slečna v Íčku Zonza, když nám navrhla a popsala (prostřednictvím Karly) výlet k archeologickým lokalitám v okolí městečka Levie.

Na hlavní silnici vedoucí velmi členitou krajinou do typického korsického městečka Levie byl hodně hustý provoz, ale během těch devíti kilometrů se nám podařilo uhájit život – přidaná hodnota je zastavení ve vesnici San Gavino di Carbini, kde mají nejstarší zvonici na ostrově, prý z konce 11. století.

Městečku ve výšce asi 900 metrů vévodí kostel, návštěvníky sem přitahuje i nové muzeum Alta Rocca, v němž jsou vystaveny nálezy z vykopávek dokazující osídlení zdejší oblasti od 7. tisíciletí před naším letopočtem až do středověku.

V muzeu nám doporučili návštěvu archeologických lokalit, a tak jsme se ve zničujícím vedru vydali asi šest kilometrů na hřeben lesnatého masivu k nalezištím Cucuruzzu a Capula – dá se říci, že jsme opravdu toužili po vědění, protože ten kopec byl vzhledem k námaze minulých dnů pro cyklistku mé výkonnosti opravdu hoodně namáhavý…

Při pohledu ze silnice bylo v údolí pod námi ladně rozloženo několik vesnic, v nekonečné dálce svítily ze zeleného moře barevné domy městečka Zonzy, zde na hřebenu jsme míjeli jen pár polorozbořených zídek u stařičkých zemědělských usedlostí, dobytek se potuloval divokým, znepokojujícím krajem a od náhodných návštěvníků očekával trochu pozornosti…

Když jsme začali váhat, zdali nejsme ztracení v neprostupné džungli, stáli jsme před vchodem do prehistorického sídliště.

Lokalita byla objevena v polovině minulého století a vykopávkami zjištěna opevněná vesnice Cucuruzzu z doby bronzové. Tehdejší lidé využívali už od 8. tisíciletí před naším letopočtem přírodních podmínek na ostrohu nad náhorní plošinou s dalekým rozhledem a k žulovým balvanům přistavěli stěny a komíny – zachovaly se i schody k příbytkům. Po senzačním objevu však záhy začalo místo zarůstat bujnou vegetací, až na začátku devadesátých let nastala obnova na rozloze 400 m² – nyní návštěvníky informuje 11 tabulí a stezky po temeni kopce s množstvím staletých dubů, borovic ve vedru vydechujících výraznou vůni, vzrostlých kaštanů, věčnězeleného křoví a vřesu přibližují vnímavým představu o propastně vzdálené době.

K vidění je i sídliště Capula, kde žili lidé od prehistorických dob až do poloviny 13. století – k vybudování kaple sv. Vavřince (začátek minulého století) byly použity kameny ze zbytků původní románské svatyně.

Toho dne jsme ujeli na kole perných 40 kilometrů korsickým venkovem – turisty trochu opomíjená oblast nám dotvořila obraz o ostrově, který opravdu dokáže nabídnout širokou škálu přírodních krás.

Noc před poslední etapou, která nás ze sedla Col de Bavella (1 218 m n.m.) dovede k moři, nám bylo ve spacácích tak teploučko, že se nám ani nechtělo vstávat tak, abychom ve čtvrtek 30. července už v 7 hodin, vše sbaleno a kola naložená v přívěsu, vyrazili do terénu.

Někteří borci vyrazili z kempu U Fuconu na bicyklech, asi třetina účastníků zdolala nekonečně táhlé jedenáctikilometrové stoupání k sedlu v pohodlí autobusu. 🙂

Itinerář nepříliš dlouhé poslední cyklojízdy sliboval i pěší turistiku ke slavným kaskádám Polischellu:

V sedle jsme se zdrželi, protože je tam nač se dívat – provokativní žulové hroty rozeklaných skal masivu Bavella lákají mnoho vysokohorských turistů – vede tudy stezka GR 20 – jeden z několika zdejších kempů je přímo v sedle, charakteristické jsou větrem bizarně tvarované koruny zdejších borovic – náladu výjimečného prostředí dotváří bělostná socha Panny Marie Sněžné na navršené pyramidě z balvanů, hustě pokrytých děkovnými destičkami prosebníků.

Čas k nám byl milosrdný, a tak jsme často zastavovali, abychom si my i sálající brzdy odpočinuli a zároveň si do paměti důkladně vtiskli okolí stinného kaňonu, který nám bylo dopřáno spatřit – jehly pohoří Bavella patří k přírodním divům…
U mostu přes potok Polischellu jsme odložili kola a vyšlapanou stezkou přesně podle pokynů z dnešního průvodního listu šli asi deset minut podél bystřiny k první kaskádě s nádhernou horskou kulisou.

Absolvovat všech sedmnáct kaskád a vystoupat 200 výškových metrů znamená vlastně „plaveckou túru“ – jezírky, která se pod vodopády vytvořila, se nejsnáze postupuje vzhůru proti proudu, protože břehy potoka jsou značně nepřístupné. To je ovšem dobrodružný podnik pro jinou výkonnostní skupinu – nám stačilo vychutnat krásu první kaskády.

Získali jsme představu o opěvované turisticko-sportovní lahůdce a odebrali se složit poklonu statečnému stromu, který v kamenném sevření úspěšně uhájil svůj život – vzrostlý dub vrostlý mezi balvany. 🙂

Sjížděli jsme, ale i namáhavě stoupali, a vnímali, že životaběh příštích dní se pomalu bude vracet k „normálu“, únava se hromadila, a tak jsme nesmutnili, že cykloputování se blíží ke konci.

Cestou se naskytlo koupání i občerstvení.

Nemohli jsme si nechat ujít prohlídku lázeňského městečka Solenzara – během okamžiku se dusivé vedro proměnilo v těžké černé mraky, ze kterých déšť padal v provazcích a bičoval nás, nešťastníky jedoucí tou slotou tři kilometry do kempu – z Vysočiny jsme zvyklí, že když začne pršet, hned tak neskončí, proto jsme neváhali a šlapali… Samozřejmě déšť ustal chvíli po našem dojezdu do kempu Les Eucalyptus Solenzara, během pár minut bylo zase 34,5°C!

Mapka poslední korsické cyklotrasy:

Koupání, lenošení a příprava dobré večeře tvořily podvečerní program. Večerní piknik na pláži se protáhl hluboko do noci – stříbrný měsíční svit nad mořskou hladinou je nepopsatelný…
Jakoby se cikády přišly rozloučit, neúnavně koncertovaly večer pod eukalypty – je zajímavé, že jsme se s nimi setkali jen na první a poslední štaci – asi toho mají moc a chtějí potěšit všechny skupiny turistů. 🙂
Pátek 31. července 2015, 15. den pobytu na Korsice
Ráno jsme si dopřáli poslední procházku po pláži, vše naložili do autobusu a v 9:30 odjeli z kempu do Bastie.

V pravé poledne nás pohltily přístavní formality a přesuny, trajekt Corsica Shuttle se vydal z Bastie na moře ve 14:30, o půl osmé večer jsme v Janově spořádaně seděli v autobuse připravení na cestu domů.

Dokud se nesetmělo, nechali jsme se hladit po duši italskou kulturní krajinou zvelebenou za staletí lidmi – románské věže zbarvené zapadajícím slunkem, deštníkové borovice jako přízraky na červené večerní obloze nás provázely do usínání. Ani jsme si nevšimli, že kolem půlnoci přistoupil kdesi na trase další řidič, abychom mohli bez přerušení jet dál – dopravní zácpa na rakouské dálnici zdržela náš návrat o pár hodin – v poledne 1. srpna jsme vystoupili ve Vilicích na návsi a zájezd, při kterém jsme v extrémních teplotách zdolali na kole převýšení 3 000 metrů, se stal minulostí. Vlastně ještě ne – na řadu přišlo dekorování účastníků – v místní keramické dílně vznikla medaile, pro nás nevyčíslitelné ceny.

Přívětivé prostředí jihočeské vesnice, kalíšek slivovice na uvítanou a výborné domácí koláče nás nenásilně vrátily do reality.

Možná by někoho zajímaly mapy, podle kterých jsme se orientovali, tedy:
IGN Bastia Corte, PNR de Corse nord, č.175, IGN Ajaccio Bonifacio, PNR de Corse sud, č.176, obě v měřítku 1:100 000.

Teď je konečně na řadě foto účastníků zájezdu: 🙂

Všechno, co mělo být zaznamenáno, možná bohužel i víc, je v předešlých mnohomluvných řádcích a množství obrázků – na závěr zásadní fotografii:

Cestou domů jsme začali promýšlet, co všechno musíme zařídit, abychom 7. srpna byli připraveni na odjezd do Černé Hory… 🙂