Před týdnem začal podzim, ale příroda dosud žije vzpomínkami na letošní suché a horké léto
29. září 2015
Mít kousek od domu lanovku, kterou se člověk dostane z Oldřichovic během necelých deseti minut na Javorový a zdolá tak 424 metrů převýšení, a nevyužít toho dobrodiní – to by asi byla bláhovost… A tak jsme si poslední den našeho pobytu v Moravskoslezských Beskydech dopřáli ten luxus a na Javorový se nechali vyvézt památeční lanovkou hned první jízdou.
Ve vestibulu bylo prázdno, paní z obsluhy nám prodala jízdenky, vyfasovali jsme od ní oteplovací podušky pod zadek, pak obsloužila startovací zařízení, nasedla a jela jednu sedačku před námi, aby na nás nahoře dohlédla při vystupování. 🙂
Ta lanovka má za sebou docela zajímaný příběh – byla vyrobena v roce 1955 pro Sarajevo, ale tamní zákazník ji (bůhvíproč) nepřevzal, a tak se pro ni hledalo umístění. Byl vybrán Javorový vrch. Výstavba dráhy s 27 podpěrami trvala dva roky, v létě 1957 byla 1310 metrů dlouhá lanovka se 120 jednomístnými sedačkami dána do provozu – od té doby celoročně slouží! Sice hrká a vrže, ale statečně táhne vzhůru…
Užívali jsme si té poklidné ranní desetiminutovky, na horní stanici, ve výšce 886 metrů nad mořem, jsme vystoupili a po půl kilometru dosáhli vrcholu Malého Javorového, na němž je od roku 1895 turistická chata, postavená německým spolkem Beskidenverein. Při svém otevření byla nazvána podle držitele Těšínského knížectví arcivévody Albrechta. Možností občerstvení a ubytování se stal kopec první lokalitou, kde se začala v této oblasti rozvíjet turistika – do té doby zajímaly kamenité svahy jen dřevorubce a pastevce – na vrchu prý kdysi stávala salaš. Teď je dominantou celého hřebene nad Třincem věž pro dálkový přenos televizního signálu; na Javorovém se scházejí pěší trasy i cyklotrasy, sjezdovky a vhodné běžecké tratě přitahují v zimě množství návštěvníků, pro závěsné létaní tu existují ideální podmínky.
Dolů jsme se vydali po zeleně značené cestě do Gutského sedla a vzpomínali na samý začátek osmdesátých let minulého století, kdy jsme tudy putovali se skupinou jihlavských turistů – během devíti dnů jsme tehdy proběhli Těšínské Beskydy křížem krážem a večer vždycky ve Třinci, kde jsme byli ubytovaní, složili rýmovačku z událostí uplynulého dne – pamatuji si jen útržky, ale báječný pocit z té výpravy dosud nevyprchal…
Severní svah, který zachycoval škodlivé exhalace z Třineckých železáren, byl v 80. letech vykácen – teď se kvůli odsíření situace notně zlepšila a nové stromy zase rostou.
Cestou jsme natrefili zajímavý pamětní kámen,
a taky vstřícné polské dřevorubce.
Z Gutského sedla nás vedla modře značená cesta do obce Guty, která se rozkládá na úpatí hřebene – s úžasem jsme hleděli na krásné domky s pěstěnými zahradami – na prosté a střízlivé naší Vysočině je zřídka vidět taková okázalost…
A najednou jsme stáli před rozcestníkem, u kterého mi v mysli naskočila dávná říkanka:
Na rozcestí Guty-Rucki jsou z turistů už jen cucky… 🙂
Po silničce s nádhernými výhledy jsme došli do Oldřichovic – náš několikadenní podzimní pobyt na severovýchodní Moravě definitivně skončil.
Na Javorovém je k dostání pohlednice, kterou zařazuji jako upoutávku na krásu Beskyd: 🙂
