Předsilvestrovské putování Vysočinou

Rantířov – Rounek – Ježená – Jiřín – Větrný Jeníkov – nedělní vycházka s KČT Tesla Jihlava
28. prosince 2015

Tradiční vycházka, jejíž trasy vymýšlí a pak účastníky po nich vede Iva Svobodová, se těší velké popularitě – termín pořádání je optimální a všichni máme nějaký dobrý důvod, proč se zúčastnit – proto se vždycky sejde přes šedesát účastníků. A to už je počet, ve kterém každý z nás najde několik lidí, které dlouho neviděl či o kterých ví, že nosí sebou zaručeně výborné vánoční cukroví… Pravidelní čtenáři se možná pozastaví nad tím, že letos opět, už po čtvrté, vede tato vycházka přes Rounek, kolem kaple sv. Antonína – ano, ale trasa do níž je to zvláštní, historické místo zakomponováno, je vždycky jiná a pokaždé přinese něco nového.

Tedy krátká zpráva o letošním putování:
O jedenácté jsme byli na nádraží v Rantířově, kde vznikla obligátní fotografie účastníků, protože pak se už většinou všichni nesejdeme – každý volí rychlost a délku trasy, jaká mu vyhovuje – pak se Iva ujala slova a vysvětlila účastníkům program vycházky a případné varianty.

Trasa, kterou jsme zvolili my:
Rantířov ZTZ – Rounek – kaplička sv. Antonína – vrchol Hory Svatého Antonína – Šance – Ježená ŽTZ– Jiřín – Trojanský rybník – neznačenou cestou židovský hřbitov – Dolní mlýn – Větrný Jeníkov, pak od autobusu Jihlava – Bedřichov = celkem 17 km

O okolí rounecké kapličky jsem psala už několikrát, jediná novinka v té lokalitě je nedávno zřízená zelená pěší trasa, která dovede turisty z Rantířova do Ježené na žlutě vyznačenou cestu, která začíná v Dolní Cerekvi a přes Čeřínek, Mirošov, Ježenou a Jiřín vede do Větrného Jeníkova. S potěšením jsme před kapličkou sv. Antonína obhlídli fešácký dřevěný směrovník a vydali se kolem Šancí do Ježené – cestou jsme ochutnávali nejen cukroví, ale i několik druhů slivovice, a tak cesta postupně dávala za pravdu svému názvu – počasí nebylo žádné, ani dobré ani špatné, neprojevovalo se. 🙂 Když jsme tedy špacírovali přes dvě vesnice a poté přecházeli silničku Vyskytná – Šimanov, dostali jsme se na úsek, kterým jsme šli letos v dubnu s PPP (Přátelé Přiměřeného Pohybu). Před hrází Trojanského rybníka

jsme ale opustili žlutou značku a vydali se po jeho levé straně neznačenou cestou nejdříve lesem, pak loukou až k remízku,

v jehož středu byl nejočekávanější cíl dnešní vycházky, židovský hřbitov u Větrného Jeníkova.

Hřbitov byl zřízen pravděpodobně v půli 17. století, na ploše asi 960 m² se dochovalo přibližně 250 náhrobků, z nichž ten nejstarší je z roku 1652.

Po husitských válkách byli z Jihlavy vyhnáni Židé, znovu pak na začátku 16. století, a část se jich usadila v Jeníkově – židovské domy zřejmě netvořily souvislý celek, byly v obci rozptýlené. Prokazatelné doklady o židovské komunitě ve Větrném Jeníkově ale existují až k roku 1724.

Od druhé poloviny 19. století žilo ve Větrném Jeníkově šest, možná osm židovských rodin – jejich příslušníci se věnovali výrobě drasla, piva, pálenky a obchodovali. Velice známý byl šlechetný MUDr. Weinstein, který pomáhal lidem v okolí bez ohledu na peníze – mnozí mu vděčili za život. Poslední Židé opustili obec před rokem 1924.

Na hřbitov byli pochováváni obyvatelé nejen z Jeníkova, ale z celého širokého okolí – z Mirošova, Úsobí, Herálce, Petrkova, Štoků, Bílého Kamene i odjinud.

Podle archivních záznamů býval hrobníkem na židovském hřbitově mlynář z nedalekého Dolního mlýna – samoty jižně od Větrného Jeníkova. Obřadní budova byla v průběhu let zbořena, na jejím místě je dnes vchod na poměrně dobře udržovaný hřbitov, jen kamenná zídka je zčásti pobořená – připomíná návštěvníkům pomíjivost tohoto světa.

Když jsem hledala informace, našla jsem článek jihlavského badatele Ladislava Vilímka, který napsal: „ Posledním rabínem v Humpolci byl Marek Jedlinský, který pracoval až do roku 1922. Zemřel v roce 1924 a je pochován na humpoleckém hřbitově. Pro nemoc strávil pravděpodobně poslední léta svého života v tichém a klidném prostředí Větrného Jeníkova. Po jeho smrti žena Hedvika odjela neznámo kam.“

Téměř v sousedství hřbitova stojí na Jiřínském potoce Dolní mlýn z 19. století s dřevěným kolem, které v minulosti pohánělo strojní zařízení.

Dneska ovšem nesídlí ve mlýně pan otec, ale umělecký kovář, který už beztak romantický kout Vysočiny zkrášluje svými kovovými výtvory – galerie pod širým nebem je příjemným překvapením pro návštěvníka tohoto zvláštního místa, kde se čas jakoby zastavil.

Větrný Jeníkov byl nedaleko na kopci, ke známé restauraci jsme stoupali pro nás novou cestou – z té zařazuji jen netradiční směrovník. 🙂

Jako vždycky jsme se ve Větrném Jeníkově dobře najedli – konzumace řízku jako lopata vyplnila čas čekání na autobus, který nás zavezl do Jihlavy, blíž ke konci roku 2015…