Známou cestou k Filipovskému prameni Chrudimky a pak přes Kameničky do Hlinska
Středa 30. prosince 2015
Ani letos jsme si nenechali ujít výlet na Hlinecko – u Filipovského pramene Chrudimky je vždycky pohoda a každý, kdo prošel cestu od něj přes Kameničky do Hlinska, dobře ví, proč ji už po několikáté opakujeme.
Stejně jako loni jsme jeli vlakem do Hlinska (s přestupem v Havlíčkově Brodě) a pak pokračovali autobusem do Svratouchu – tentokrát se cesta obešla bez obav o přípoje, vše proběhlo v klidu. Byl slunečný, chladný den s teplotami mírně pod nulou, skvělá viditelnost. Ze Svratouchu je to jen asi tři kilometry k prameni, kde čekali organizátoři z KČT Hlinsko s pamětními listy a novoročně-čtyřlístkovou pokladničkou na příspěvek pro zdravotně hendikepované spoluobčany – vše jsme vyřídili, pak přišla na řadu opékaná klobáska, a také ohřátá medovina, ale mezitím poskytla Míla Bradová rozhovor regionálnímu radiu – reportéra zajímalo kdo jsme, odkud, kam a proč kráčíme… 🙂 Není divu, že akce přilákala média – v roce 2014 totiž k prameni postupně dorazilo 830 turistů…
Hlavním aktérem dnešního dne byl pramen Chrudimky, dříve Kamenice, ještě dříve Ohebky, 106 kilometrů dlouhé řeky protékající Vysočinou nejdříve přes Kameničky a Lánský luh do Hamerské vodní nádrže, pak do Hlinska. Další štací jejího toku je Sečská přehrada, pak město Chrudim a konečná je u Pardubic, kde se vlévá do Labe.
Protože body na trase jsem už v minulých letech popsala – odkazy jsou v loňském článku – nebudu se jimi teď zabývat, jen krátce připomenu, že toto putování bylo vlastně silvestrovské, proto jsme se ve Filipově stavili na svařené víno, které dalšímu pochodu dodalo punc lehkosti a veselí.
V Kameničkách jsme pozdravili Volákův (Vojtěchův, Slavíčkův 🙂 , však víte) kopec (673 m), pak se pokochali krásným kouskem světa v Lánech
a už jsme po modře značené cestě přicházeli do Hlinska. Letos v dubnu jsme po modře značené cestě přicházeli do Hlinska z jiné strany – od Ležáků.
Na Poděbradově náměstí nás na zdejší ZUŠ zaujala pamětní deska skladateli Bohuslavu Martinů:
Bohuslav Martinů (1890–1959) se narodil ve věžní místnosti chrámu sv. Jakuba v Poličce, studoval na pražské konzervatoři, od roku 1923 žil trvale mimo vlast. Komponoval skladby inspirované lidovou hudbou, byl mu blízký džez, věnoval se komorní hudbě, složil několik oper a symfonií. Nejznámějšími jeho českými žáky jsou Jan Novák (1921–1984), klavírista a skladatel pocházející z Nové Říše, a Vítězslava Kaprálová (1915–1940), dirigentka a skladatelka.
V době, kdy píšu tento článek, probíhá už několik dní ve švýcarském Lucernu festival Cesty Bohuslava Martinů 2016, odkazující na životní osud Martinů, který byl nucen cestovat a skládat na mnoha místech Evropy i USA. Již od 30. let minulého století ho podporoval švýcarský mecenáš, dirigent, ale především přítel Paul Sacher a tak není divu, že životní pouť Bohuslava Martinů skončila nakonec ve Švýcarsku u manželů Sacherových, kde v závěru života složil několik významných skladeb.
Po osvětové vsuvce 🙂 zařadím už jen tři obrázky z hlineckého Betlému, což je památková rezervace souboru lidových staveb, které si v polovině 18. století postavili v centru města drobní řemeslníci. V roubených domcích si mohou návštěvníci od roku 1995 prohlédnout dílny tkalce, výrobce hraček, ševce či v Íčku nakoupit umělecké předměty.
Hezké putování prožité v kraji řeky Chrudimky, na krokoměru zaznamenané číslem 16 (km), po kterém jsme si odpočinuli ve vlaku s odjezdem 15:05 z Hlinska, nám připomíná pamětní list od zdejších pořadatelů:
